Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, č. j. 5 Tdo 65/2024-11374 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2023, č. j. 5 To 61/2021-11204, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1, odst. 2 a odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Klíčovou otázkou ve věci je, zda tzv. závazný právní názor Nejvyššího soudu vůči Vrchnímu soudu v Praze odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 46 T 7/2018, pod bodem I. uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a pod bodem II. přečinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2 trestního zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 300 000 Kč, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání a výkonu funkce v orgánech samosprávy vzniklé jmenováním v trvání deseti let. Uvedeným rozsudkem byli uznáni vinnými i další spoluobvinění.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel, jakož i další obvinění, odvoláními. Z podnětu odvolání stěžovatele a dalších obviněných Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým v pořadí druhým rozsudkem (Nejvyšší soud zrušil v pořadí první rozsudek vrchního soudu kasačním usnesením ze dne 15. 2. 2023, č. j. 5 Tdo 914/2022-11147) zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) trestního řádu napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele i další obviněné podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby pro skutek pod bodem I. Stěžovatele následně pod bodem II. opětovně uznal vinným přečinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2 trestního zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Předmětného jednání se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že jako úřední osoba, člen rady hl. m. Prahy, v postavení radního pro životní prostředí, odpovědného za oblast odpadového hospodářství, záměrně zmařil zahájení otevřeného zadávacího řízení. V důsledku toho nebyla včas vyhlášena veřejná zakázka, což v konečném důsledku vedlo k bezdůvodnému zvýhodnění obchodní společnosti Pražské služby, a. s., která získala veřejnou zakázku s předpokládanou hodnotou 850 000 000 Kč a zajistila si tímto možnost poskytovat plnění pro hl. m. Prahu na deset měsíců, a to bez nutnosti účasti v otevřené soutěži. V důsledku svého nekonání stěžovatel úmyslně způsobil stav krajní naléhavosti, neboť hrozilo, že v konkrétním období nebude na území hl. m. Prahy smluvně zajištěn svoz odpadu a v době, kdy již nezbývala potřebná zákonná časová dotace k provedení otevřeného řízení, předložil na jednání rady záměr zadat veřejnou zakázku s předpokládanou hodnotou do 850 000 000 Kč v jednacím řízení bez uveřejnění, ačkoli věděl, že pro tento postup nejsou splněny zákonné podmínky, protože stav krajní naléhavosti byl způsoben zadavatelem.
5. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.
6. Stěžovatel namítá extenzivní postup Nejvyššího soudu, který má spočívat v tom, že Nejvyšší soud ve svém v pořadí prvním (kasačním) usnesení ze dne 15. 2. 2023 č. j. 5 Tdo 914/2022 dal vrchnímu soudu pokyn k tomu, jakým způsobem má hodnotit důkazy, čímž předznamenal výsledek tohoto řízení před vrchním soudem. Vrchní soud se těmito nezákonnými pokyny Nejvyššího soudu řídil.
7. Stěžovatel dále uvádí, že došlo k porušení čl. 39 Listiny, neboť byl odsouzen pro spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, aniž by byly naplněny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Žádný právní předpis totiž stěžovateli neukládal povinnost udělit pokyn či souhlas ke zveřejnění zadávací dokumentace. Zákon přitom stanoví, že k tomu, aby se pachatel dopustil trestného jednání v postavení úřední osoby, musí nastat okolnost, kdy pachatel nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci. Obecné soudy tak rozšířily rozsah skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby.
8. Stěžovatel byl dále uznán vinným přečinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, s čímž taktéž nesouhlasí, neboť se domnívá, že stran tohoto skutku nebyl řádně zjištěn skutkový stav, v důsledku čehož došlo i k nesprávné právní kvalifikaci tohoto skutku. Neexistovala-li totiž povinnost, kterou by stěžovatel mohl a údajně chtěl porušit, nemohl tímto jednáním zamýšlet vyloučení hospodářské soutěže.
9. Stěžovatel následně uvádí, že i kdyby jeho jednání bylo protiprávní, mělo být posouzeno v souladu s hmotněprávním korektivem, tj. měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Škodlivost stěžovatelova jednání měla dle obžaloby spočívat v neoprávněném získání zakázky společností Pražské služby, a. s. Soudy však přehlédly, že Pražské služby, a. s., byly pro hl. m. Prahu spolehlivým smluvním partnerem, a spolupráce tak byla pro oba subjekty prospěšná.
10. Stěžovatel namítá, že důkazy v jeho věci provedené byly hodnoceny selektivně v jeho neprospěch, čímž došlo k porušení principu presumpce neviny a jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Vrchní soud měl nadto opomenout důkazní návrhy předložené stěžovatelem (dvě stanoviska), čímž založil existenci tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
13. Stěžovatelova stěžejní námitka, která má ústavně právní relevanci, spočívá na argumentaci, že Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení, kterým zrušil zprošťující rozsudek vrchního soudu, postupoval v rozporu s čl. 36 Listiny, když dal vrchnímu soudu pokyn k tomu, jakým způsobem má hodnotit důkazy, čímž předznamenal výsledek tohoto řízení před vrchním soudem. K formě a obsahu pokynu nadřízeného soudu soudu nižší instance má Ústavní soud bohatou judikaturu, kterou lze stručně shrnout tak, že tato nepřipouští změnu skutkového stavu bez provedení dokazování v relevantním rozsahu nadřízeným soudem [nález sp. zn. II.
ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)]. Změnu skutkových zjištění učiněných soudem prvého stupně nemůže odvolací soud provést ani implicitně při vyvození nových právních závěrů, přičemž poruší-li tento požadavek v neprospěch obviněného, je takový postup v rozporu nejen s právem na soudní ochranu, ale rovněž s presumpcí neviny obviněného [nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016 (N 80/81 SbNU 349); nález sp. zn. IV. ÚS 541/21 ze dne 26. 10. 2021 (N 186/108 SbNU 255)]. Důvodem zrušení rozsudku napadeného opravným prostředkem nemůže být odlišné hodnocení dílčích důkazů nadřízeným soudem, který je neprovedl [srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31)], ani vyjadřování souhlasu se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně s oporou o důkazy, které neprovedl ani jeden z těchto soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
14. Dle § 264 odst. 1, resp. § 265s odst. 1 trestního řádu (vzhledem ke zrušení rozsudku v dovolacím řízení) je soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí nadřízený soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení nadřízený soud nařídil. Dle § 2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Dle § 2 odst. 12 trestního řádu smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném, vazebním a neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny.
15. V rámci tzv. pokynu nadřízeného soudu může nadřízený soud poukázat na skutečnosti, které musí soud nižší instance vzít v potaz, a uložit mu, čím se má znovu zabývat; může jej rovněž zavázat k provedení určitého důkazu či k zopakování provedení nového důkazu nebo k odstranění nejasností či neúplností ve skutkových zjištěních [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391) či nález sp. zn. I. ÚS 564/17 ze dne 13. 4. 2017 (N 60/85 SbNU 101)].
16. V posuzované věci je zřejmé, že Nejvyšší soud nehodnotil otázky skutkové, ale právní závěry vrchního soudu, a to na stejném skutkovém základě, z něhož vycházel i vrchní soud. V rámci svého právního názoru se Nejvyšší soud velmi podrobně vyjadřuje k formálním znakům skutkových podstat přečinů, pro něž byl stěžovatel odsouzen (na což lze odkázat stran dalších námitek stěžovatele ohledně údajného nenaplnění znaků těchto skutkových podstat), následně tyto své právní závěry aplikuje na skutkový stav zjištěný nižšími soudy.
Vrchní soud na základě zjištěného skutkového stavu nedovodil existenci znaků skutkových podstat předmětných přečinů, jichž se stěžovatel dopustil. Nejvyšší soud naopak tyto znaky na základě zjištěných skutkových okolností dovodil. Poukazem na obsah jednotlivých důkazů (jak je obsažen a zaznamenán v soudním spise) Nejvyšší soud toliko subsumuje jednotlivé skutkové okolnosti pod znaky skutkových podstat předmětných přečinů. Mylná by byla představa, že nadřízený soud by mohl konstruktivně svým právním názorem zavázat soud níže postavený, jehož rozhodnutí ruší, aniž by byl oprávněn zabývat se a poukazovat na konkrétní skutková zjištění a obsah provedených důkazů.
Tento nezbytný postup Nejvyššího soudu, který podrobně zrekapituloval výsledky dokazování před nižšími soudy, odpovídá procesním požadavkům trestního řádu i požadavkům shora naznačeným premisám obsažených v judikatuře Ústavního soudu a jde tedy o postup souladný s čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Jde-li o námitku aplikace zásady subsidiarity trestní represe, Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, které tuto námitku více než podrobně vypořádalo, a pro úplnost dodává, že skutek spáchaný stěžovatelem zejména vzhledem k úmyslnému zavinění a výši výhody, kterou bez veřejné soutěže v rozporu s právními předpisy získala společnost Pražské služby, a. s., nelze považovat za hraniční případ s nízkou mírou společenské škodlivosti. Nelze tedy přisvědčit námitce porušení čl. 39 Listiny.
18. Svou poslední námitkou stěžovatel namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Pominuta měla být dvě vyjádření, a to Ministerstva vnitra a Magistrátu hl. m. Prahy. Ústavní soud však zjistil, že obsahem těchto údajně opomenutých důkazů byla toliko právní analýza stran trestní odpovědnosti stěžovatele, tudíž těmito stanovisky tedy neměl být jakkoliv objasněn skutkový stav věci. Ústavní soud podotýká, že právní posouzení trestní odpovědnosti činí soudy na základě své úvahy (právní analýzy orgánů moci veřejné jsou v tomto ohledu irelevantní) a neprovedením těchto stanovisek nedošlo ke vzniku opomenutých důkazů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu