Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem, sídlem Krajířova 15, Dačice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2024, č. j. 1 To 99/2023-142, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2023, č. j. 30 Nt 1856/2023-71, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Ostravě návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 49 T 9/2016, neboť neshledal důvody obnovy podle § 278 tr. řádu. V uvedeném řízení byl stěžovatel odsouzen za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí a za zločin týrání svěřené osoby, kterých se měl dopustit tím, že od roku 2012 do roku 2016 měl se záměrem plně uplatnit svou moc nad svými dětmi a manželkou, s nimi zle jednal a udržoval je ve značném psychickém napětí a stresu. Přitom si měl být vědom toho, že tito trpí dědičnou epilepsií, což manželka stěžovatele vnímala jako těžké příkoří, a dále měl hlasitým křikem v domácnosti působit narušení normálního duševního stavu a vývoje nezletilých dětí ve formě socioemoční deprivace.
2. Navazující stížnost stěžovatele zamítl Vrchní soud v Olomouci nyní rovněž napadeným usnesením jako nedůvodnou.
3. Ve velmi stručné ústavní stížnosti, která je formulována téměř shodně jako v jeho předchozí věci, stěžovatel uvádí, že se mu po skončení původního trestního řízení narodila dcera jako čtvrté dítě. Ta zdědila stejnou genetickou dispozici. Nově stěžovatel uvádí narození syna, který je zdravý, a opakuje, že od původního trestního řízení došlo vlivem pokroku v genetice k rozlišení a identifikaci konkrétního genu, tedy i zpřesnění určení nemoci poškozených. Tím údajně došlo k možnosti lepšího srovnání zjištěných projevů nemoci a jejich případného odlišení od jiných faktorů. V době původního trestního řízení nebylo provedeno genetické vyšetření a skutečnost, že jde o dědičnou epilepsii, byla pouze předpokládána bez přímého ověření. Z tohoto důvodu pak také nebylo známo, jaké konkrétní geny v jaké konkrétní variantě za takovým onemocněním stojí.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že na základě četných podkladů, které postupně předložil soudům včetně Ústavního soudu, i na základě pohovoru s lékaři, by znalecké posudky prokázaly, že projevy dětí a jejich vývoj, které soudy v prvotním trestním řízení přičítaly k tíži stěžovateli, byly ve skutečnosti projevy choroby. Obecné soudy však vypracování znaleckých posudků odmítly nařídit. To stěžovatel považuje za rozporné s účelem právní úpravy, a sice zjištěním skutečného stavu věcí v míře postačující k rozhodnutí. Nesprávným vyhodnocením existence popsaných nových skutečností, které nebyly a nemohly být soudům obou stupňů v původním řízení známy, soudy údajně porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
5. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. V nyní posuzované věci jde o již druhou ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím, kterými byly postupně zamítnuty jeho dva návrhy na obnovu řízení. Jak již bylo zmíněno výše, obsahově se ústavní stížnost téměř shoduje s předchozí, a i z toho je - oproti tvrzení stěžovatele - zjevné, že žádné nové skutečnosti stěžovatel nepředkládá. Ústavní soud tedy věc posoudil shodně jako předcházející věc sp. zn. III. ÚS 1652/22
. Ústavní soud připomíná, že obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím (srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08 , ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 2288/15 , a usnesení ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 1735/15 ).
7. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí (usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 178/03 ), jakož ani posuzovat otázky viny či trestu (nález ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08 ).
Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítne-li přitom takový návrh, stěžejní je zejména, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly (nález ze dne 14.
4. 2011, sp. zn. III. ÚS 2959/10 či usnesení ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 2850/12 ).
8. Napadená rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení stěžovateli vysvětlil, že dle skutkové věty odsuzujícího rozsudku spočívá podstata trestného jednání, kterým byl stěžovatel uznán vinným, v tom, že dlouhodobě nakládal zle se svou manželkou a nezletilými dětmi. Stěžovatel nebyl uznán vinným z jednání, kterým by poškozeným ublížil na zdraví (§ 122 odst. 1 tr. zákoníku) nebo se pokusil způsobit těžkou újmu na zdraví (§ 122 odst. 2 tr.
zákoníku). Skutečnost, že až po pravomocném odsouzení bylo zjištěno poškození konkrétního genu SCN8A u manželky a nezletilých dětí stěžovatele, tedy nemá žádný vztah k prokázanému jednání. Stejně je tomu i v případě důkazních návrhů, které by měly i dle stěžovatele samotného prokázat pouze to, že projevy dětí byly důsledkem dědičné choroby nikoliv jednání stěžovatele. Nemohou totiž nic změnit na skutečnosti, že se stěžovatel jednání, za které byl odsouzen, tedy týrání osoby žijící ve společném obydlí a týrání svěřené osoby dopustil.
Mimo jiné téměř denně bezdůvodně či pod různými záminkami velmi hlasitým křikem za přítomnosti jejich nezletilých dětí slovně napadal, pravidelně oslovoval, urážel a ponižoval hrubými vulgárními výrazy svoji manželku. Ve vzteku ničil zařízení bytu i osobní věci manželky, za účelem dosažení její sociální izolace neustále kontroloval její volný pohyb a pobyt s dětmi i bez dětí. Zamezoval jí v samostatných návštěvách kamarádek a v případě, že manželka samovolně i přes jeho zákaz opustila dům nebo zahradu, jí neustále telefonoval, případně ji neprodleně osobně vyhledal a přikázal okamžitý návrat domů.
Opakovaně kontroloval obsah jejího mobilního telefonu, nejméně v jednom případě v úmyslu vyvolat v ní úzkost jí sděloval nepravdivé informace o zdravotním stavu dítěte, a v jednom případě jí nepravdivě sděloval, že má v úmyslu způsobit dopravní nehodu, aby v ní vzbudil další obavy. Opakovaně ji fyzicky napadal, a ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že děti trpí dědičnou epilepsií, neustále udržoval atmosféru strachu a nejistoty (viz skutková věta odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.
3. 2018, sp. zn. 49 T 9/2016). Ke zpochybnění svého jednání stěžovatel naopak žádné nové důkazní prostředky a argumenty nepředložil, a to ani v navazujících doplněních ústavní stížnosti.
9. Znovu lze tedy zopakovat, že stěžovatel nepředložil žádné nové skutečnosti, které by již nebyly známé v trestním řízení a které by neuváděl i v minulém návrhu na obnovu řízení. Na základě shora uvedeného je možno uzavřít, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz mimořádného charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci. Ústavní soud shledal, že obecné soudy vyhověly důkazním návrhům stěžovatele a posoudily jejich novost a závažnost.
Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy neprovedly dokazování, jakého se stěžovatel domáhal, a že nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být rozhodnuto, neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
10. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu