Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, č. j. 8 Tdo 18/2024-2360, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 9 To 35/2023, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ("krajský soud") ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 3 T 47/2021, zkráceně řečeno, uznán vinným jednak přečinem krádeže, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Za tyto trestné činy a za přečin nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka - z těchto byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ("vrchní soud") ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 9 To 4/2022 - byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí blíže specifikovaných věcí.
2. Z podnětu odvolání státního zástupce vrchní soud nyní napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem vraždy a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Za tyto trestné činy a za přečin nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka (uznán vinným rozsudkem vrchního soudu - viz výše), ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 3 T 47/2021, byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž mu byl uložen trest propadnutí blíže specifikovaných věcí. Zrušen byl výrok o trestu z rozsudku vrchního soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 9 To 4/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu. Odvolání obviněného vrchní soud zamítl.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Shledal přitom, že odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je jasné, logické a přesvědčivé a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení stěžovatelem vytknutá.
4. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen pro trestný čin vraždy, přestože nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by bylo postaveno na jisto, že poškozená nežije či že se stala obětí násilí, její tělo přitom nebylo nikdy nalezeno. Ačkoliv bylo policejním orgánem provedeno podrobné ohledání vozidel, které stěžovatel používal, včetně biologické expertizy, nebyla v žádném z vozidel nalezena jakákoliv biologická stopa, zejména krevní stopa. Namítá rozpory ve výpovědích svědků či rozpory v časových údajích. Vrchní soud založil závěr o vině pouze na tom, že se stěžovatelem byla poškozená naposled viděna, a na jediném nepřímém důkazu, a sice že měl stěžovatel údajně disponovat občanským průkazem poškozené, aniž by však soud vzal v úvahu, že stěžovatel a poškozená byly osoby blízké. Vrchní soud nevzal v úvahu, že ke smrti poškozené mohlo dojít i jiným způsobem než úmyslným usmrcením, a to například v důsledku nehody či neúmyslného jednání.
5. Stěžovatel tvrdí, že o průběhu skutkového děje panují pochybnosti, které měl vrchní soud při svém rozhodování vyložit ve prospěch stěžovatele, ze všech možných v úvahu přicházejících variant skutkového děje však soud upřednostnil tu, která je pro něj nejméně příznivá.
6. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu.
7. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Konkrétně je pak možno z ústavněprávního pohledu posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo naopak zda jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně zaručené právo nebo svoboda.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména rozpory v hodnocení důkazů s jejich skutečným obsahem, kdy na základě takto nesprávně hodnocených důkazů činí obecné soudy chybné závěry o jeho vině. Provedeným dokazováním nebylo podle stěžovatele prokázáno, že by se dopustil předmětné trestné činnosti. Nadto soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel tytéž námitky uplatnil již v rámci odvolacího řízení i v řízení před dovolacím soudem. Nyní tedy znovu polemizuje se skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů a předkládá svoji vlastní verzi skutkového děje.
K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je "pouze" ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel rozporuje taktéž skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky).
Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat.
Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, které by zde přicházelo do úvahy, je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci. Jak bylo nadto uvedeno výše, stěžovatel porušení tohoto ani jiného základního práva vůbec nenamítá.
9. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy naplnily výše uvedené podmínky, když provedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily. Nejvyšší soud se dostatečně zabýval námitkami stěžovatele, a s odkazem na jejich vypořádání vrchním soudem upozornil, že jsou-li v dovolání znovu v podstatě jen vzneseny námitky, které již byly nižšími soudy řádně a správně vypořádány, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud dále označil konkrétní důkazy, ze kterých nižší soudy vycházely - stěžovatel odcizil auto poškozené a její platební karty, taktéž jej usvědčuje jeho chování před činem a po činu - vypnuté telefony, pohyb mimo rozmístěné kamery, ale i pohyb v rámci kamerových záznamů, urychlené čištění odcizeného vozidla, čištění a zbavení se oděvu, který měl ten den na sobě, urychlená snaha o výběr finančních prostředků z odcizených platebních karet, jeho zjevně trvalý odjezd do zahraničí, nahlížení do policejní databáze či ofocený občanský průkaz poškozené.
Jednotlivé důkazy jsou podpořeny i prostorovými odposlechy, kdy obviněný mj. uvedl, že s kradeným vozidlem je potřeba se vyhýbat úsekům po pozemních komunikacích, které jsou pod kamerovým systémem, zmiňuje, že je nutné vypnout mobilní telefon či jej rovnou nechat doma, aby nemohl být sledován, hovoří o ofoceném občanském průkazu, poukazuje na to, že je důležité, aby nebylo nalezeno tělo poškozené atd. Z uvedeného je zjevné, že není důvodná námitka stěžovatele, že vrchní soud založil závěr o vině pouze na tom, že se stěžovatelem byla poškozená naposled viděna, a že měl disponovat s jejím občanským průkazem.
Nejvyšší soud tedy dostatečně vysvětlil, proč v postupu soudů nižších stupňů nespatřuje zásah do základních práv stěžovatele, zejména proč v daném případě neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, a na jejich základě zjištěným skutkovým stavem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr.
ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. S takovým závěrem Ústavní soud souhlasí.
10. Navzdory nesouhlasu stěžovatele tak lze dle Ústavního soudu považovat zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu a rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným způsobem. Pokud na základě hodnocení řádně provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, že byla skutková podstata uvedeného trestného činu v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna, Ústavní soud nemohl v jejich postupu shledat porušení základních práv a svobod stěžovatele. Napadená soudní rozhodnutí tedy z ústavněprávního hlediska plně obstojí.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům Nejvyššího soudu, ale ani soudu vrchního ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. V daném případě přitom Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany.
12. Jde-li o vznesení námitky porušení zásady in dubio pro reo, pak Ústavní soud obdobně jako Nejvyšší soud (viz bod 17. napadeného usnesení) podotýká, že předpokladem uplatnění této zásady je existence pochybností rozhodujícího soudu. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala, neboť po vyhodnocení provedených důkazů vrchní soud a následně ani Nejvyšší soud pochybnosti ve vztahu ke skutku, ani k osobě pachatele neměly.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu