USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2024 o dovolání obviněného V. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 9 To 35/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 47/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný V. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 3 T 47/2021, uznán vinným jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) a za přečin nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka podle § 349 tr.
zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 9 To 4/2022, byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to razítka s vyobrazením státního znaku České republiky uvnitř kruhu, na jehož obvodu je text „MĚSTSKÝ ÚŘAD MATRIKA ÚVALY“, které bylo zajištěno jako nástroj trestné činnosti.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 9 To 4/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný a stání zástupce (v neprospěch obviněného) odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 9 To 35/2023, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) a za přečin nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka podle § 349 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 9 To 4/2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 3 T 47/2021, byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest propadnutí věci, a to razítka s vyobrazením státního znaku České republiky uvnitř kruhu, na jehož obvodu je text „MĚSTSKÝ ÚŘAD MATRIKA ÚVALY“, které bylo zajištěno jako nástroj trestné činnosti. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 9 To 4/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že odvolací soud pochybil, když svůj závěr o jeho vině vybudoval na okolnostech, které nejenom, že nejsou nepřímými důkazy, ale navíc jsou v některých případech odvolacím soudem hodnoceny chybně, proti jejich smyslu.
Tímto postupem podle dovolatele odvolací soud porušil zásadu in dubio pro reo. V další části dovolání podrobně rozebírá jednotlivé ve věci provedené důkazy. Poukazuje mj. na vyhodnocení důkazů dispozice s bankovní kartou poškozené, svědeckou výpověď svědkyně F., vyhodnocení kamerových záznamů a prostorových odposlechů z vězeňské cely, náhledu do internetové databáze hledaných osob, dispozice s občanským průkazem poškozené, [ne]přítomnost krve ve vozidle poškozené atd., vše ústící v jeho závěr, že nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil domněnce, že poškozená zemřela násilnou smrtí.
Další skutečností, která podle něj svědčí v jeho prospěch, je i to, že nebylo nalezeno tělo poškozené a ve vozidle nebyly nalezeny žádné stopy svědčící o násilném činu, tudíž není vyloučena jeho verze obhajoby, že poškozená po schůzce s ním odjela, jak uváděla do Německa. Opětovně rozporuje svědeckou výpověď svědkyně F. (bývalé manželky), přičemž poukazuje na jednotlivé části její výpovědi a rozpory v ní. Obviněný pak na základě vlastního hodnocení důkazů předkládá alternativní verzi skutkového děje, přičemž má za to, že v předmětné věci je dána celá řada pochybností, jak dané události proběhly a co se ve skutečnosti poškozené stalo.
Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že námitky obviněného kvalitativně nepřekračují meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení důkazů odvolacím soudem. Státní zástupce má za to, že obviněný se vznesenými námitkami fakticky pokouší navodit situaci důkazní nouze, zvláště při absenci těla poškozené. V této souvislosti také uvedl, že obviněný reinterpretuje jednotlivé ve věci provedené důkazy, přiznává jim rozdílnou vypovídající hodnotu, která podle dovolatele nepostačuje k prokázání jeho viny. Dále vyjádřil své přesvědčení, že se odvolací soud precizně vypořádal s jednotlivými ve věci provedenými důkazy, neshledává v jeho postupu žádné pochybení, rozhodnutí pokládá za logické a postrádající prvky svévole a má za to, že za takto zjištěného skutkového stavu není na místě, aby se cokoliv měnilo na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině obviněného. V této souvislosti také uvedl, že v posuzované věci bylo provedeno rozsáhlé a složité dokazování, přičemž byť scházel přímý důkaz o usmrcení poškozené, existovaly ve věci nepřímé důkazy, které nepřipouští jinou alternativní verzi, než že obviněný usmrtil poškozenou. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [úprava provedená zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutno k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II.
ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr.
ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr.
ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné trestní věci byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. přezkoumán.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Obviněný do svojí argumentace mj. vtělil tvrzení, že odvolací soud nerespektoval zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch), že se dostatečně a správně nevypořádal v rámci svých hodnotících úvah s provedenými důkazy a jeho odsouzení vybudoval na základě ničím nepodložených domněnek. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil odvolací soud.
12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů [primárně obviněný zpochybňuje závěry odvolacího soudu o jeho vině zvlášť závažným zločinem vraždy, byť obsahově zpochybňuje závěry soudů obou stupňů o své vině] považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),
učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musel zabývat zejména odvolací soud, což je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí [obviněný poukazoval mj. na to, že měl oprávnění disponovat s platebními kartami poškozené; rozporoval výpověď svědkyně F.; fotografie občanského průkazu nepořídil dne 23. 9. 2018 ve večerních hodinách; po setkání s poškozenou nedisponoval jejím občanským průkazem; ve vozidle Audi nebyly nalezeny žádné krevní stopy ani stopy svědčící o jakémkoliv násilí; ve vztahu k prostorovým odposlechům poukazoval na to, že je logické, že se o svém případu bavil se spoluvězni; vysvětloval důvod nahlížení do databáze hledaných osob a databáze pátrání po vozidlech; poukazoval na to, že absentuje jakýkoliv věcný důkaz, že poškozená zemřela násilnou smrtí; s vozidlem poškozené tovární značky Audi disponoval s jejím souhlasem atd.].
S námitkami, které obviněný uplatnil před odvolacím soudem, se podrobně a řádně tento soud vypořádal v odůvodnění svého rozsudku, když např. v bodech 65. – 97. uvedl, že „Námitky obžalovaného, že mu poškozená půjčovala inkriminované vozidlo Audi Q5, tak i vozidlo Škoda Rapid, a že běžně užíval i její platební karty, jsou zcela irelevantní. Vzhledem k tomu, že se v této části odvolací soud ztotožnil se závěry nalézacího soudu mohl pak konstatovat, … jak správně Krajský soud uvádí, poškozená se dne 23.
9. 2018 setkala s obžalovaným proto, aby jí vrátil vozidlo Škoda Rapid, které měla zapůjčeno na operativní leasing, a které u něho opakovaně urgovala. Pokud jde o dvě platební karty, o nichž tvrdil, že je dlouhodobě užíval, to bylo vyvráceno nejen zprávami vydavatelských bank, ale i výpovědí svědkyně...Ostatně pokud by obžalovaný platební karty poškozené používal, musel by znát i čísla PIN...“. Ve vztahu k platební kartám poškozené odvolací soud dále mj. uvedl, že „Jediná platební karta poškozené, se kterou obžalovaný disponoval, byla vydaná ČSOB...tuto platební kartu však nahlásila poškozená dne 10.
8. 2018 jako ztracenou a byla ČSOB zablokována, přičemž z telefonického záznamu rozhovoru poškozené s ČSOB (č. l. 1264) vyplývá, že nechtěla, aby jí byl zachován stejný pin...“. Vyvráceno bylo i tvrzení obžalovaného při veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 23. 3. 2022, že platební karta byla poškozenou zrušena z důvodu její končící platnosti. „Ta byla totiž podle zprávy ČSOB platná až do 23. 6. 2020 (č. l. 1225)...“. Odvolací soud se zcela logicky a řádně vypořádal i s okolnostmi úmrtí poškozené, přičemž mj. uvedl, že „Ačkoliv závěr a úvahy soudu I.
stupně, že poškozená je mrtvá považuje odvolací soud rovněž za logické a správné, nemohl akceptovat jeho konstatování, že absentuje jakýkoli důkaz, z něhož by se dalo usuzovat, že zemřela násilnou smrtí, zapříčiněnou druhou osobou (odst. 132), když zároveň v odstavci 133 uvádí, že při setkání obžalovaného s poškozenou dne 23. 9. 2018 velice pravděpodobně došlo k nějaké události, která její život ukončila a obžalovaný o ní ví..“.
Na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně a soudem odvolacím mohl pak soud druhého stupně konstatovat, že „soud I. stupně zcela pomíjí, že poškozená K. P. byla 46-ti letá zdravá žena, bez psychických problémů, u sebe měla dva psy, kteří stejně jako ona nebyli nikde nalezeni a poslední známou osobou, která s ní přišla do styku byl obžalovaný. Žádný důkaz či skutečnost, že by zemřela jakýmkoliv nenásilným způsobem neexistuje. Jestliže krajský soud obhajobě obžalovaného, že ji vysadil v 18.00 hodin u obce XY nevěří, žádné jiné vysvětlení s ohledem na důkazně podložené jednání obžalovaného před setkáním s poškozenou a po něm, než že ji usmrtil on, se nenabízí...“.
Vzhledem ke skutečnostem odvolacím soudem rozvedeným v odůvodnění jeho rozsudku mohl rovněž konstatovat, „…jestliže by Krajský soud zhodnotil v celém souhrnu všechny výše uvedené nepřímé důkazy v intencích § 2 odst. 6 tr. ř., musel by dospět k jedinému možnému závěru, že obžalovaný V. H. poškozenou K. P. dne 23. 9. 2018 usmrtil poté, co se na tento čin připravil, aby tak získal majetkový prospěch...Za poškozenou dne 23. 9. 2018 jel v úmyslu zbavit ji veškerého v té chvíli dostupného majetku, tzn. vozidla Audi Q5 a obou platebních karet, když vozidlo Škoda Rapid, které měla pronajaté, již fakticky ve svém držení, byť proti její vůli, měl.
Na setkání s ní jel bez mobilních telefonů s vypnutým iPadem tak, aby nebylo možno zjistit, kde se pohyboval...Že je poškozená mrtvá, není, jak bylo uvedeno výše, pochyb, stejně jako neexistuje jediná skutečnost, která by reálně svědčila pro domněnku, že zemřela jinou než násilnou smrtí. Byl to právě obžalovaný, kdo jejím usmrcením získal majetkové hodnoty, které by jinak získat nemohl a pro tento závěr svědčí i jeho chování po činu. Vypnutí mobilních telefonů poškozené, vypnutý iPad, tříhodinové zmizení, kdy se záměrně pohyboval mimo silnice, kde jsou rozmístěny kamery, aby nebylo možno zjistit, kde se nacházel, praní špinavého oděvu a bot, zbavení se špinavého trička, urychlená snaha o výběr finančních prostředků z platebních karet, držení jejího občanského průkazu a OTP od vozidla AUDI Q5, umývání vozidla v časných ranních hodinách, účelové vyhotovení kupní smlouvy na Audi Q5 s padělaným podpisem poškozené, zjevně trvalý odjezd do Itálie oběma vozidly poškozené, nahlížení do policejní databáze krátce po odjezdu, zda není pátráno po něm a po vozidle AUDI Q5 a jeho obava z nálezu těla poškozené vedou k jedinému možnému závěru, že to byl právě obžalovaný H., kdo poškozenou K.
P. usmrtil...Právě obžalovaný byl poslední osobou, se kterou byla poškozená v kontaktu, lhal o jejím dalším jednání, získal věci, které mu nikdy dobrovolně nedala a její ostatky nebyly nikdy nalezeny. A byť má obžalovaný právo hájit se jakýmkoliv způsobem, jeho lživá, provedenými důkazy vyvrácená obhajoba, že odjela do Essenu, je rovněž jedním z řetězce nepřímých důkazů, svědčících o jeho vině...“. Odvolací soud se také zabýval námitkou stran občanského průkazu poškozené, přičemž mj.
uvedl, že
„To, že jde o snímek originálu občanského průkazu, a nikoliv přefocení z displeje jiného zařízení, jak se hájil obžalovaný, bylo prokázáno znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání fotografií a fotografické techniky, vypracovaným dne 12. 1. 2023. Tím byly odstraněny pochybnosti o závěrech znalce z oboru kybernetika, odvětví výpočetní techniky RNDr. Vlastimila Klímy, který iPad obžalovaného rovněž zkoumal již v přípravném řízení a k pořízeným fotografiím se později vyjadřoval shodně, ne však zcela kategoricky, v hlavním líčení..., ostatně, že fotil OP z originálu zmiňuje i v odposleších...“.
Ve vztahu k argumentaci obviněného, kterou se obviněný snažil znevěrohodnit svědky F. mj. uvedl, že „Lichá je i snaha obžalovaného znevěrohodnit F. Ta vypovídá o všech podstatných okolnostech (odjezdu za účelem dovezení AUDI Q5, stavu, ve kterém se navrátil, tvrzení, že měnil s P. baterii i urychleném odjezdu do Itálie) shodně od přípravného řízení. A pokud se původně nezmiňovala o jeho nervozitě, ta je potvrzována samotným jeho prokázaným jednáním po příjezdu do XY...Podstatné je, že průběh jeho následného jednání, který svědkyně vylíčila, se shoduje s kamerovými záznamy z garáže v XY, které zachycují jeho opětovný odjezd.
To jeho dřívější příjezd vylučuje…“. Odvolací soud také po komplexním zhodnocení prostorových odposlechů mj. uzavřel, že „Uvedené odposlechy zcela přesně dokumentují jednání obžalovaného a jejich pravdivost je potvrzována dodatečným nalezením uschovaných razítek v Itálii, jeho jízdou za poškozenou bez mobilních telefonů, mimo kamerové systémy, nalezenou fotografií občanského průkazu i výpovědí svědkyně F. a SMS zprávami, které svědčí o tom, že se jí snažil kontaktovat přes rusky mluvící osoby a advokáty.
Bagatelizace odposlechů soudem I. stupně, který ji opírá o zmínku, že zakoupil telefon zn. Vertu za 97 000 Kč je proto naprosto nepodložená…“. Odvolací soud rovněž reagoval na námitku obviněného stran ohledání vozidla poškozené tovární značky Audi Q5, ke které mj. uvedl, že „To, že se nepodařilo prokázat, že stopy nalezené při ohledání na hraně kufru vozidla Audi Q5 jsou krví K. P., správnost uvedených závěrů rozhodně nevylučuje. Přítomnost krve poškozené se sice nepodařilo z důkazů, které Krajský soud v odůvodnění rozsudku, včetně výpovědí svědků – techniků OKTE Policie ČR rozvádí, prokázat, ale ani vyloučit...
atd.“. Na tomto místě je také vhodné uvést, že nalézací soud, který sice hodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti odlišně od odvolacího soudu, zvláště pak ve vztahu k násilnému úmrtí poškozené, hodnotil některé jednotlivé důkazy v souladu se soudem odvolacím, např. ve vztahu k vozidlu Audi Q5 poškozené, jejímu občanskému průkazu, jejím platebním kartám atd., jak je patrno z jeho odůvodnění např. v bodech 121. – 135. rozsudku (obviněný byl soudem prvního stupně uznán vinným jednak přečinem krádeže, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku).
Pokud obviněný v dovolání zpochybňoval závěry znalce z oboru kybernetika, odvětví výpočetní techniky (k otázce zkoumání fotografií a fotografické techniky), pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný patrně přehlédl následně vypracovaný znalecký posudek Kriminalistického ústavu vypracovaný dne 12. 1. 2023, který i dle názoru Nejvyššího soudu odstranil možné pochybnosti v souvislosti s posudkem znalce RNDr. V. Klímy.
15. V návaznosti na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 14.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
16. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
17. I přes výše uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že odvolací soud se řádně zabýval jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svého rozhodnutí formuloval řádně a zcela logicky příslušné závěry. Ostatně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (bod 64. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými, přičemž jednotlivé ve věci provedené důkazy správně hodnotil v jejich vzájemné souvislosti.
S ohledem na výše uvedené a ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný svojí argumentací pouze polemizuje s hodnocením důkazů, předkládá vlastní verzi skutkového děje zásadně odlišnou od skutkového zjištění odvolací soudu, jednotlivé důkazy interpretuje odlišně, přikládá jim jinou váhu a izoluje je od ostatních důkazů, čímž se snaží poukázat na to, že ve smyslu zásady in dubio pro reo se nedopustil jednání, pro které byl uznán vinným. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec již uvedeného považuje za vhodné uvést, že to byl právě obviněný, který s poškozenou přišel jako poslední do styku a jejím usmrcením získal majetkový prospěch, když odcizil auto poškozené a její platební karty, o čemž neměl pochybnosti ani soud prvního stupně.
Z tohoto jednání (nejen ve vztahu k odcizení uvedených věcí) obviněného taktéž usvědčuje jeho chování před činem a po činu, ať již se jedná o vypnuté telefony, pohyb mimo rozmístěné kamery, ale i pohyb v rámci kamerových záznamů, urychlené čištění odcizeného vozidla, čištění a zbavení se oděvu, který měl ten den na sobě, urychlená snaha o výběr finančních prostředků z odcizených platebních karet, jeho zjevně trvalý odjezd do zahraničí, nahlížení do policejní databáze či ofocený občanský průkaz poškozené, přičemž jednotlivé důkazy jsou podpořeny i prostorovými odposlechy, kdy obviněný mj. uvedl, že s kradeným vozidlem je potřeba se vyhýbat úsekům po pozemních komunikacích, které jsou pod kamerovým systémem, zmiňuje, že je nutné vypnout mobilní telefon či jej rovnou nechat doma, aby nemohl být sledován, hovoří o ofoceném občanském průkazu, poukazuje na to, že je důležité, aby nebylo nalezeno tělo poškozené atd.
Že uvedené odposlechy mají svůj reálný podklad a vychází z jednání obviněného je mj. potvrzováno také dodatečným nalezením uschovaných razítek v Itálii, o kterých se rovněž v odposleších zmiňuje. Obviněného účelová obhajoba, byla provedenými důkazy vyvrácena a lze tak uzavřít, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že to byl právě obviněný, kdo poškozenou usmrtil. Na tomto místě je vhodné uvést, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o vině obviněného sice o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní trestní věci nikterak nekoliduje s pravidlem in dubio pro reo.
Odvolací soud nepochybil, neaplikoval-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného.
Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného, současně však také rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry za situace, kdy odvolací soud hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, když se nedopustil žádné deformace důkazů, a ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil[y] (nalézací soud v případě závěru o vině obviněného přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a úmyslem získání majetkového prospěchu).
To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo, ani obecně zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 8 Tdo 72/2023). Lze také znovu poukázat na to, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně, přičemž samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, přičemž nelze ani konstatovat, že by v dané věci existoval tzv. zjevný (extrémní) rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů (viz výše body 7.
a 9.). Závěrem tak Nejvyšší soud uzavírá, že soud odvolací správně neuvěřil obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěl k závěru o vině obviněného.
18. Ve vztahu k uplatněnému dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze uvést, že obviněný nevznáší žádné námitky, kterými by vytýkal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jelikož veškeré své námitky staví na odlišném hodnocení důkazů a skutkových zjištění. Takto uplatněné dovolací námitky ovšem nemohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí, které je napadeno dovoláním je jasné, logické a přesvědčivé a soudy (myšleno též nalézací soud ve vztahu k výroku o vině přečinem podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a majetkovému charakteru trestné činnosti – majetkovému prospěchu) v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Je sice pravdou, že obviněný byl odsouzen pouze na základě nepřímých důkazů, avšak podstatnou (jak mj. uvedl ve svém rozhodnutí Ústavní soud sp. zn. IV. ÚS 437/04) je především ta skutečnost, že orgánům činným v trestním řízení se podařilo shromáždit takové množství, byť nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu uspořádány vedly k souvislému a logickému důkaznímu řetězci o vině dovolatele. Nelze tedy v závěrech odvolacího soudu spatřovat zjevný (extrémní) nesoulad, který by byl důvodem pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl.
6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 3. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu