Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudu o stanovení výše výživného
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky K. P., zastoupené Mgr. Zuzanou Vondráčkovou, advokátkou, sídlem Revoluční 762/13, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. března 2025 č. j. 59 Co 280/2024-817 a výrokům II., III., IV. a V. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. srpna 2024 č. j. 37 Nc 1012/2024-554, ve znění doplňujícího rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. září 2024 č. j. 37 Nc 1012/2024-570, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a R. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem, sídlem Lidická 2006/26, Brno, a nezl. R. L. N., zastoupené městem X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených částí rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilou do střídavé péče rodičů a rozložil mezi ně rovnoměrně i péči o prázdninách a svátcích (výrok I.), dále zavázal stěžovatelku i vedlejšího účastníka (otce) k placení výživného počínaje 1. 4. 2024, každého ve výši 6 000 Kč měsíčně (výroky II. a IV.), a rozhodl o dlužném výživném rodičů (výroky III. a V.). Současně soud rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroku I. rozsudku (výrok VI.), zamítl návrh stěžovatelky na úpravu styku (výrok VII.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII.). Soud provedl ohledně majetkových poměrů rodičů rozsáhlé dokazování (shrnuto v bodech 60 a 61 odůvodnění napadeného rozsudku) a uzavřel, že rodičům stanovené výživné pro nezletilou odpovídá jak poměrům účastníků, tak i věku nezletilé (v době rozhodování okresního soudu cca 4,5 roku). Doposud, tj. od ukončení rodinné domácnosti v dubnu 2024 rodiče hradili náklady spojené s péčí o nezletilou stejnou měrou; stěžovatelka navíc platila dceři školkovné. Poukázal též na nadstandardní životní úroveň obou rodičů i na to, že každý z rodičů se bude při střídavé péči podílet rovnocenně také na úhradě potřeb dítěte v době jeho péče. Výživné ve výši 6 000 Kč stanovené každému z rodičů podle soudu odráží odůvodněné potřeby nezletilé.
3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 12. 9. 2024 č. j. 37 Nc 1012/2024-570, byla pouze doplněna chybějící část výroku II. rozsudku, pokud šlo o absenci uvedení dne splatnosti běžného výživného hrazeného stěžovatelkou.
4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II., IV., V., VI. a VII. (výrok I.), avšak změnil výrok III. rozsudku okresního soudu tak, že výše dlužného výživného stěžovatelky za období od 1. 4. 2024 do 31. 8. 2024 činí 7 500 Kč (nikoliv 30 000 Kč; výrok II.). Krajský soud doplnil dokazování aktuálními zprávami o výdělkových a majetkových poměrech obou rodičů (body 33 a 34 napadeného rozsudku). Při rozhodování o výši výživného poukázal na to, že stěžovatelka nijak "nereflektovala", že je jednatelkou v několika společnostech, ale nemá z výkonu funkce žádný příjem, a to bez bližšího zdůvodnění; společnosti přitom disponují značným majetkem - nemovitostmi, které se ziskem pronajímají. Uzavřel, že "oba rodiče se pohybují na takové úrovni majetkových a výdělkových poměrů, kterou lze v zásadě považovat za shodnou, a proto i stanovené výživné lze považovat za přiměřené, odpovídající potřebám nezletilé". Na rozdíl od okresního soudu ale krajský soud uzavřel, že je třeba zohlednit hrazení nákladů na školkovné nezletilé, na němž se otec nijak nepodílel, a proto snížil stěžovatelce vyměřené dlužné výživné a změnil výrok III. rozsudku okresního soudu. Nesouhlasil totiž s tím, že by podíl otce na placení školkovného byl kompenzován náklady na dojíždění s/za nezletilou do školského zařízení v Y, jak dovozoval okresní soud.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jakým způsobem obecné soudy posuzovaly výši stanoveného výživného. Poukazuje na to, že příjmy otce jsou (a v minulosti stabilně byly) minimálně trojnásobně vyšší než její příjmy, což vyplynulo i z důkazů provedených v průběhu řízení. Přesto obecné soudy určily oběma rodičům výživné ve stejné výši bez toho, aby bylo z jejich rozhodnutí zřejmé, jak k dané částce dospěly, resp. z jakých příjmů obou rodičů nakonec vycházely. Jde o vadu, která činí napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými; odůvodnění napadených rozhodnutí jsou podle stěžovatelky nedostatečná a závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními.
6. Současně stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně jejích "nepřiznaných" příjmů pramenících z výkonu funkce jednatelky v několika společnostech. Jde-li o její příjmy, poukázala na zjištění krajského soudu a ve vztahu k jí "vlastněným" společnostem pak stěžovatelka opětovně zdůraznila, že nevykazují žádný, resp. téměř žádný zisk; pokud některé společnosti měly vysoká aktiva - nemovitosti, tyto byly prodány za účelem úhrady vysokých pasiv. Stěžovatelce proto z těchto společností žádný příjem neplynul a jejich vlastnictví ani nijak nezvyšovalo její životní úroveň.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části směřující proti výroku III. napadeného rozsudku okresního soudu, který byl změněn výrokem II. napadeného rozsudku krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit části rozhodnutí, které byly změněny [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Stěžovatelka napadá rozsudek okresního soudu ve výrocích II., III., IV. a V., tedy v rozsahu výroků o výživném pro nezletilou, včetně vyměření dlužného výživného. Jde-li o rozsudek krajského soudu, proti němu stěžovatelka brojí jako "proti celku" (tj. včetně rozhodnutí soudů o svěření nezletilé do střídavé péče rodičů). Argumentace uplatňovaná v ústavní stížnosti však jasně směřuje jen proti rozsudku krajského soudu v rozsahu, v němž rozhodoval o výživném pro nezletilou. Ústavní soud se proto při svém přezkumu zaměří na tuto otázku, jelikož z ústavní stížnosti stěžovatelky je zřejmé, že jejím cílem bylo zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů právě jen v rozsahu výroků II. až V. rozsudku okresního soudu.
9. Ústavní soud usnesením ze dne 9. 10. 2025 č. j.
III. ÚS 1952/25-16
ustanovil opatrovníkem nezletilé město X, neboť ústavní stížností byla napadena rozhodnutí, jejichž závěry se dotýkají zájmů nezletilé, která má v řízení postavení vedlejší účastnice a její zákonní zástupci jsou v postavení účastnice řízení (stěžovatelka) a vedlejšího účastníka řízení; existuje proto důvodná obava, že by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů.
10. Soudce zpravodaj vyzval krajský soud, okresní soud, vedlejšího účastníka řízení i opatrovníka nezletilé k vyjádření se k ústavní stížnosti.
11. Krajský soud zejména odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž svůj závěr stran hodnocení majetkových poměrů rodičů pro stanovení výživného neshledává v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Stěžovatelka se podle soudu snaží v rozporu s účelem ústavní stížnosti korigovat závěry soudu, které vycházejí ze skutkových zjištění a jejich právních posouzení. Ústavní stížnost stěžovatelky považuje krajský soud za neopodstatněnou.
12. Okresní soud v zaslaném vyjádření uvedl, že podle jeho názoru jsou závěry napadeného rozsudku v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními a mají v nich podklad; rozhodnutí nepostrádá řádné, srozumitelné a logické odůvodnění. Stran příjmů stěžovatelky poukázal zejména na bod 60 napadeného rozsudku, podle něhož bylo zjištěno, že je jediným společníkem a jednatelem společností A, a B, jež jsou vlastníky nemovitých věcí, které jsou komerčně pronajímány a jaký příjem z nich plyne. Nesouhlasí přitom se stěžovatelkou, že se omezil "na strohé konstatování" ve vztahu k určení výživného, ale v dalších bodech svého rozhodnutí vysvětlil, k jakým rozhodným skutečnostem přihlédl při určení výživného a jakým způsobem se nezletilá bude podílet s ohledem na symetrickou střídavou péči na nadstandardní životní úrovni obou svých rodičů. Poukázal přitom i na judikaturu Ústavního soudu k problematice stanovení nepřiměřeně vysokého výživného u rodičů s nadstandartními příjmy (k tomu např. nálezy ze dne 2. 6. 2020
sp. zn. IV. ÚS 797/20
, ze dne 16. 12. 2015
sp. zn. IV. ÚS 650/15
a ze dne 7. 3. 2007
sp. zn. I. ÚS 527/06
).
13. Vedlejší účastník se ve vyjádření zabýval zejména příjmy stěžovatelky, která se podle něj snaží soudům "namluvit, že její měsíční příjem dosahuje částky odpovídající pozici strojníka nebo řidiče ve společnosti C, přestože kromě výkonu práce pro tuto společnost, působí jako XXX celé investiční skupiny D, působí v celkem desíti dalších jednatelských pozicích v různých společnostech, působí jako předsedkyně dozorčí rady společností, vlastní výlučný podíl ve společnosti B, disponující vysokými aktivy a je jediným beneficientem společnosti A, která uskutečnila prodej nemovitého majetku v účetní zůstatkové hodnotě 29 017 000 Kč". Na závěr stručně zrekapituloval i své osobní majetkové poměry, přiložil přehled příjmů za rok 2025 a ztotožnil se se závěry obecných soudů stran výše výživného pro nezletilou. Dodal, že v říjnu 2025 se mu narodil syn, čímž mu přibyla další vyživovací povinnost. Rovněž uvedl, že podle jeho přesvědčení obecné soudy správně aplikovaly hlediska pro stanovení výživného, v otázce stanovení výživného pro nezletilou v jejích čtyřech letech nikterak nepochybily, v důsledku čehož nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
14. Opatrovník nezletilé pouze uvedl, že obecné soudy se při svém rozhodování zabývaly podstatnými skutečnostmi a nejlepšímu zájmu nezletilé věnovaly potřebnou pozornost.
15. Soudce zpravodaj postupně zaslal vyjádření okresního soudu, krajského soudu, vedlejšího účastníka i opatrovníka nezletilé stěžovatelce k případné replice. Podle stěžovatelky se soudy v průběhu řízení nikdy nezabývaly otázkou eventuální vhodnosti případně nepřiměřeně vysokého výživného. V odůvodnění napadených rozhodnutí se neobjevuje žádná zmínka o tom, že by zjištěným majetkovým poměrům rodičů či jednoho rodiče odpovídalo vyšší výživné, avšak soud by stanovení výživného v takové výši považoval za nevhodné, jelikož respektuje právo rodičů rozhodovat o tom, v jakých podmínkách má nezletilá vyrůstat. Obecné soudy se naopak nevyjádřily k jednotlivým námitkám stěžovatelky (z jakého příjmu vycházely při stanovení výživného, absence posouzení pasiv x aktiv stěžovatelkou vlastněných společností či odůvodnění úvah o shodné životní úrovni rodičů).
16. K vyjádření otce stěžovatelka uvádí, že se v něm velice obsáhle vyjadřuje zejména k jejím majetkovým poměrům a uvádí převážně nová skutková tvrzení, která doplňuje novými listinnými důkazy; zjevně se snaží svým vyjádřením doplnit či nahradit absenci řádného odůvodnění napadených rozhodnutí, na jejichž nepřezkoumatelnost stěžovatelka ve své stížnosti poukazovala. Pouhé přesvědčení otce o tom, že stěžovatelka musí mít i jiné než deklarované a prokázané příjmy, protože nevěří, že s její jednatelskou funkcí není spojena žádná odměna, nemůže být podkladem pro závěry o příjmech stěžovatelky. Otec oproti tomu zásadně bagatelizuje své vlastní nadstandardní majetkové poměry.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.
18. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní [usnesení ze dne 10. 11. 2020
sp. zn. II. ÚS 2598/20
(U 18/103 SbNU 411), bod 11, či usnesení ze dne 10. 12. 2019
sp. zn. II. ÚS 1740/19
, bod 5].
19. Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna [nálezy ze dne 14. 1. 2020
sp. zn. I. ÚS 3241/19
(N 8/98 SbNU 56), bod 17, či ze dne 16. 6. 2015
sp. zn. II. ÚS 2943/14
(N 110/77 SbNU 607), bod 19].
A./ Obecná východiska
20. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006
sp. zn. I. ÚS 299/06
(N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 29. 11. 2024
sp. zn. III. ÚS 3131/24
, bod 13].
21. Přezkoumatelná má být přitom nejen konečná úvaha soudu o výši výživného, ale též musí být v odůvodnění rozhodnutí soudu přezkoumatelným a jasným způsobem uvedeny skutečnosti, ze kterých při stanovení výše výživného vycházel (nálezy
sp. zn. IV. ÚS 2173/23
, bod 29,
sp. zn. IV. ÚS 2906/18
, bod 13). Tyto rozhodné skutečnosti pro výpočet výživného zjišťuje soud z úřední povinnosti, neboť je vázán zásadou vyšetřovací (§ 20 odst. 1 a § 21 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "z. ř. s.").
22. Pro zajištění zásadně shodné životní úrovně dítěte a rodičů musí soud při určování výživného zjišťovat relevantní skutečnosti komplexně a z úřední povinnosti; není přitom vázán tvrzeními a důkazními návrhy účastníků v duchu vyšetřovací zásady (zejm. § 20 odst. 1 a § 21 z. ř. s.). Soud je povinen při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče vycházet nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů (nález ze dne 12. 9. 2016
sp. zn. I. ÚS 1356/16
). Pro určení rozsahu vyživovací povinnosti má obecný (opatrovnický) soud rovněž povinnost přihlížet k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje.
23. Ústavní soud chápe ve své judikatuře jako nezávaznou metodickou pomůcku doporučující tabulku Ministerstva spravedlnosti, která zohledňuje nastíněná zákonná kritéria (příjmy povinného, počet vyživovacích povinností, věk k výživě oprávněného dítěte a další), která má současně potenciál sjednocovat rozhodovací praxi soudů (k povaze metodiky Ministerstva spravedlnosti srov. např. usnesení ze dne 11. 6. 2015
sp. zn. III. ÚS 1071/15
, bod 11 a násl., či nález ze dne 24. 1. 2024
sp. zn. IV. ÚS 2173/23
, bod 28). Jde o nástroj pouze doporučující, kterým se soudy nemusí řídit, avšak principy, na kterých tabulka staví, jsou obecně platné a obecné soudy je musí do svých úvah zahrnout. Nic proto nebrání soudům odchýlit se od tabulkou doporučované výše výživného, a to například z důvodu, že nad rámec tabulkou zohledňovaných kritérií jsou pro danou věc podstatné i další okolnosti, jako např. vlastnictví majetku vyšší hodnoty nebo zvýšené potřeby oprávněného dítěte. Tuto svou úvahu musí obecné soudy jasně a přezkoumatelně odůvodnit. Další pomůckou pro výpočet výživného kromě doporučující tabulky může být použití tzv. dílové metody, podle které náleží povinné osobě tři díly jejího příjmu, každé vyživované osobě jeden díl, přičemž takto stanovená částka se dále upravuje zejména podle věku vyživovaných osob, dalších majetkových hodnot povinné osoby a s přihlédnutím k individuálním okolnostem každé věci. Též při užití dílové metody logicky platí výše uvedené požadavky na přezkoumatelné odůvodnění (nálezy ze dne 29. 1. 2025
sp. zn. IV. ÚS 2278/24
, bod 53, či ze dne 25. 9. 2025
sp. zn. III. ÚS 2015/25
, bod 19).
B/ Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
24. V nyní posuzované věci obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování stran příjmů a majetkových poměrů obou rodičů. Tento jejich postup byl zcela v souladu s požadavky na ně kladenými. Dílčích pochybení se však dopustily při jejich hodnocení, resp. v rámci odůvodnění svých závěrů a při stanovení výživného pro nezletilou.
25. Z odůvodnění napadených rozhodnutí především není zřejmé, k jakým majetkovým poměrům soudy nakonec při rozhodování o výživném přihlédly. V odůvodnění napadených rozhodnutí chybí samostatná úvaha soudů o tom, jaké (byť přibližné) celkové příjmy měl v určitém období otec a jakých celkových příjmů podle soudu dosahovala stěžovatelka. Nelze samozřejmě přehlédnout, že u obou rodičů je situace poměrně nepřehledná, neboť jsou výdělečně činní na "vícero místech".
26. Okresní soud a posléze i krajský soud uvedl výši "základního příjmu" otce - ve smyslu obsahu daňových přiznání (dílčí základ daně činil za rok 2024 částku 2 124 000 Kč, za rok 2023 částku 2 994 600 Kč, za rok 2022 částku 3 456 284 Kč), ale neuvedl, jaký příjem nakonec považoval za rozhodný pro určení výživného; okresní soud totiž vedle toho opakovaně poukazuje na tvrzení stěžovatele, že "si vyplácí měsíčně pro osobní potřebu částku 80 000 Kč až 100 000 Kč". Naopak u stěžovatelky soudy vycházely z úhrnu příjmů od všech zaměstnavatelů (za rok 2022 ve výši 798 575 Kč, za rok 2023 ve výši 1 104 668 Kč a za období duben až prosinec 2024 pobírala od různých zaměstnavatelů měsíčný čistý příjem celkem 52 954 Kč), ale současně zdůrazňovaly, že vykonává funkci jednatelky v několika společnostech a de facto neuvěřily jejím tvrzením, že tak činí bezúplatně. Stěžovatelka je totiž podle zjištění soudů jediným jednatelem a společníkem ve společnostech A a B, které vlastní nemovité věci pronajímané měsíčně za nemalé částky (v úhrnu 60 000 Kč měsíčně a 6 000 EUR měsíčně). Na základě takto zjištěného skutkového stavu soudy uzavřely, že oba rodiče se pohybují na "shodné úrovni výdělkových (i majetkových) poměrů" (např. bod 38 rozsudku krajského soudu). I pokud by bylo možné takový závěr akceptovat - což není úkolem Ústavního soudu, který nebude nahrazovat roli obecných soudů, jde-li o zevrubné posuzování majetkových poměrů rodičů - nic to nemění na tom, že obecné soudy náležitě nevysvětlily, z čeho nakonec vypočítaly konkrétní výši výživného, kterou každému z rodičů nezletilé shodně vyměřily.
27. Obecné soudy ve svých rozhodnutích hovoří o nadstandardních poměrech obou rodičů, s čímž lze souhlasit, neboť tomu napovídá zejména jejich celková (prokázaná) životní úroveň. Tu by přitom mělo reflektovat i stanovené výživné, byť nelze přehlížet i závazky rodičů (hypotéka stěžovatelky či závazky z podnikání - půjčky - otce). Lze samozřejmě poukázat na judikaturu Ústavního soudu stran výživného u dětí rodičů s výjimečně vysokými příjmy [viz nález ze dne 16. 12. 2015
sp. zn. IV. ÚS 650/15
(N 217/79 SbNU 489)], jak to činí ve svém vyjádření k ústavní stížnosti okresní soud. Nelze však přehlédnout, že v odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu taková úvaha nezaznívá (to platí i pro napadené rozhodnutí krajského soudu) a soud s ní tedy nijak "nepracoval". Pokud tedy obecné soudy hodlají příslušné závěry při svém rozhodování zohledňovat, musí to v odůvodnění rozhodnutí uvést, což v nyní posuzovaných rozhodnutích neučinily.
28. Dále nelze opomíjet, že stěžovatelka prokazatelně sama hradila tzv. školkovné, což zejména okresní soud vzal na vědomí (bod 31 rozsudku okresního soudu), ale v konečném důsledku ani tuto skutečnost nijak nezohlednil a přirovnal náklady s tím spojené s "náklady otce na cestování za nezletilou". Tyto závěry následně správně korigoval krajský soud a upravil dluh stěžovatelky na výživném. Avšak již nikde není zohledněno, že stěžovatelka tyto náklady nesla sama i nadále, resp. školkovné hradí pravděpodobně i v současnosti.
29. Na všem výše uvedeném přitom nic nemění ani to, že nezletilá je svěřena do střídavé péče rodičů a každý z nich o ni bude pečovat stejnou měrou. Je nesporné, že potřeby nezletilé jsou uspokojovány, přesto je při rozhodování o výživném třeba respektovat požadavek na stejnou životní úroveň nezletilé s jejími rodiči. Skutečnost, že "každý z rodičů se bude při střídavé péči podílet rovnocenně také na úhradě potřeb dítěte v době jeho péče" totiž neznamená, že není třeba stanovit oběma rodičům odpovídající výživné (byť je možné vymezit jeho část pro tvorbu úspor, které i bez toho v určité formě oba rodiče ve prospěch nezletilé vytváří). Výživné je příjmem nezletilého dítěte a nemá kompenzovat příjmy (byť částečně) pečujícího rodiče a svou výší musí odpovídat nejen potřebám nezletilého dítěte, ale zejména má reflektovat životní úroveň rodičů tak, aby na ní mohlo dítě adekvátně participovat.
30. Ústavní soud proto uzavírá, v nyní posuzované věci vychází určení konkrétní výše výživného nezletilé stanoveného oběma rodičům z nepřezkoumatelných úvah a odůvodnění napadených rozhodnutí nejsou v tomto ohledu dostatečná. Obecné soudy tímto svým postupem porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
31. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a zrušil výrok I. napadeného rozsudku krajského soudu v rozsahu, v němž potvrdil napadený rozsudek okresního soudu ve výrocích II., IV. a V. a dále výrok II. napadeného rozsudku krajského soudu - tedy v rozsahu, který se týkal stanovení vyživovací povinnosti rodičů k nezletilé. S důrazem na jím následovanou doktrínu minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů nepovažoval za důvodné zrušit též napadený rozsudek okresního soudu, neboť zrušením rozhodnutí krajského soudu je dostatečně otevřena možnost uvedená pochybení napravit a rovněž stěžovatelka bude mít prostor nadále uplatňovat své námitky. Současně Ústavní soud odmítl ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatelky v rozsahu, v němž směřovala proti zbývající části rozsudku krajského soudu (viz výše bod 8).
32. Od ústního jednání Ústavní soud upustil, neboť od něj nešlo očekávat další objasnění věci, a ani nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
33. Úkolem krajského soudu nyní bude - ve světle výše uvedených závěrů - znovu posoudit, jaké příjmy rodičů plynou z provedených důkazů a v návaznosti na to znovu stanovit výživné pro nezletilou, které bude odpovídat majetkovým poměrům a životní úrovni obou rodičů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 12. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu