Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Sekuly, zastoupeného JUDr. Milanem Trlicou, advokátem se sídlem Horní náměstí 3, Vsetín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, č. j. 30 Cdo 2966/2021-325, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu (jehož rozsudek je ústavní stížností napaden) otázku, zda lze zvýšit zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu délky samotného kompenzačního řízení nejen v řízeních o nárocích na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce jiného řízení (což judikatura Nejvyššího soudu umožňuje), ale také v řízení o odškodnění za nezákonné rozhodnutí či specificky za nezákonné trestní stíhání.
3. Stěžovatelovo první dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 22/2021-298, které však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1898/21 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud totiž konstatoval, že bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že napadené usnesení Nejvyššího soudu postrádalo řádné odůvodnění, neboť Nejvyšší soud náležitě nereagoval na ve věci rozhodnou dovolací námitku stěžovatele ohledně zvýšení zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu délky samotného kompenzačního řízení, a to buď odkazem na relevantní judikaturu, která se s konkrétními tvrzeními stěžovatele vypořádává, popřípadě vlastní argumentací. Ve zbylé části byla ústavní stížnost odmítnuta.
4. Nejvyšší soud posléze rozhodoval ve věci znovu, přičemž jeho rozsudek byl rovněž napaden ústavní stížností.
5. Podstatou nynější ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož v řízení o náhradě nemajetkové újmy způsobené nezákonným zahájením trestního stíhání nelze poskytovanou náhradu zvýšit v důsledku nepřiměřené doby kompenzačního řízení. Náhrada imateriální újmy, jež byla stěžovateli vyplacena, byla i proto nižší, než jaké se domáhal.
6. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že Nejvyšší soud v nyní posuzované věci rozhodoval rozsudkem. V intencích citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1898/21 se věcně zabýval otázkou, zda je namístě umožnit zvýšení náhrady nemajetkové újmy v kompenzačním řízení (v důsledku nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení), pokud nemajetková újma vznikla jinak než nepřiměřenou délkou řízení. Rovněž Ústavní soud se proto v tomto usnesení zabývá pouze touto otázkou, resp. způsobem, jakým na ni Nejvyšší soud reagoval. Nebude se naopak zabývat v podstatě zcela mimoběžnými (za současného procesního stavu velmi obtížně pochopitelnými) námitkami stran různých aspektů "konstatování porušení práva" jako formy zadostiučinění. To, že jde o tvrzení a námitky, které nejsou pro věc významné, konstatoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1898/21 (srov. odst. 33 ve spojení s odst. 9). Zde Ústavní soud též zdůraznil, že stěžovatel ani přes výslovné upozornění na tuto skutečnost městským soudem ve vyjádření k ústavní stížnosti neupřesnil, jak uvedené námitky s jeho věcí souvisí.
11. Nejvyšší soud se s nastolenou klíčovou otázkou v nyní napadeném rozsudku vypořádal velmi pečlivě. Jeho rozhodnutí - pro stěžovatele ve svém důsledku nepříznivé - bylo přitom založeno na rozlišení dvou typů případů. Na jedné straně stojí případy, v nichž se žalobce soudně domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou (předcházejícího) řízení. V takových situacích lze při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou původního řízení přihlédnout i k případné nepřiměřené délce řízení kompenzačního. Náhrada nemajetkové újmy je tedy řešena najednou. Od toho Nejvyšší soud odlišil případy, v nichž původní nemajetková újma vznikla jinak než nepřiměřenou délkou řízení (například nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání). V takových případech se při stanovení náhrady za tuto nemajetkovou újmu k délce kompenzačního řízení nepřihlíží. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení je proto třeba uplatnit v separátním řízení.
12. Ústavní soud uznává, že v důsledku tohoto rozlišování je pro stěžovatele (a pro osoby ve srovnatelném postavení) složitější nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnit. Místo jednoho řízení totiž potenciálně musí vést řízení dvě. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že takový postup sám o sobě není protiústavní. Rozlišování mezi těmito dvěma skupinami případů lze vnímat jako jakési procesní beneficium pro osoby, jimž v souvislosti se dvěma na sobě závislými řízeními (původní a kompenzační) vznikly nároky stejného druhu. Ani stěžovateli však nebyl přístup k soudu upřen či neúměrně ztížen; jde pouze o to, že je nucen vyčerpat standardní prostředky a ono procesní beneficium mu není přiznáno.
13. Není přitom úkolem Ústavního soudu posuzovat, zda je takové rozlišování zcela optimálním řešením problému souvisejících náhrad nemajetkové újmy. Pokud je toto rozlišování založeno na rozumných důvodech, není diskriminační a není ani v rozporu s příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, jde o právní názor udržitelný. Ústavní soud, který je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), je totiž v řízení o ústavní stížnosti oprávněn ke kasačnímu zásahu pouze v případě porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele a nikoliv již tehdy, nepovažoval-li by výklad uplatněný obecnými soudy za nejlepší možný.
14. Stěžovatel přitom netvrdí, že by toto rozlišování bylo per se diskriminační či že by bylo založeno na podezřelých důvodech (a ani Ústavní soud takové skutečnosti neshledal). Brojí spíše proti tomu, že nároky na náhradu nemajetkové újmy, které spolu určitým způsobem souvisejí, musí uplatňovat samostatně.
15. Ústavní soud je však přesvědčen, že důvody pro odlišné zacházení existují a že toto rozlišování není s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva v rozporu - již proto, že Úmluva, resp. její čl. 13, na stěžovatelův případ (náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání) v zásadě nedopadá.
16. Jádro argumentace Nejvyššího soudu je obsaženo v odst. 30 a 31 napadeného rozsudku. Zde Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, podle něhož je obecnou právním řádem zakotvenou možností, jak se poškozený může domáhat náhrady nemajetkové újmy za takové nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení, žalobní návrh podaný na základě zákona č. 82/1998 Sb. u věcně a místně příslušného soudu po předběžném uplatnění nároku u žalované. Není proto odmítnutím spravedlnosti (denegatio iustitiae) ani zmařením účinného prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, jestliže soud žalobci neumožnil již během řízení navýšit žádané finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou z nezákonnosti trestního stíhání (nezákonné rozhodnutí) o částku zadostiučinění za újmu z tvrzené nepřiměřené délky kompenzačního řízení (nesprávný úřední postup).
17. Odlišný postup v případě kompenzačního řízení ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení je odůvodněn právě tím, že se jedná o kompenzaci porušení práv garantovaných Úmluvou (čl. 6). Jedná se v podstatě o reakci na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k čl. 13 Úmluvy, tedy konkrétně k účinnosti prostředku nápravy zásahu do práva na řízení v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek ze dne 8. 2. 2018 Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13 a další, odst. 157 a násl., ale i nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10 ). Logiku těchto rozhodnutí na ostatní případy náhrady nemajetkové újmy vztáhnout do jisté míry lze. Pouhá skutečnost, že k takovému výkladu Nejvyšší soud nepřikročil a nadále trvá na uplatnění standardního (obecného) postupu, však není bez dalšího protiústavní.
18. Nelze navíc přehlédnout skutečnost, že i mimo kontext Úmluvy (tj. z hlediska národního práva) jsou mezi oběma skupinami případů jisté rozdíly. Jak poznamenal i Nejvyšší soud, nelze bez dalšího hovořit o řetězení kompenzačních řízení, je-li pokaždé odškodňována jiná nemajetková újma, z jiných odpovědnostních titulů, na základě jiných kritérií a v některých případech i vůči odlišným povinným subjektům.
19. Nejvyšší soud rovněž přesvědčivě vyvrátil tvrzení stěžovatele, podle něhož v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, Nejvyšší soud žádané navýšení připustil, i když se v přezkoumávaném řízení nepřiměřená délka řízení neposuzovala. V komentovaném usnesení je naopak odkaz na ustálenou praxi možného navýšení zadostiučinění jen ve vztahu k řízením o nároku tkvícímu v nepřiměřené délce přezkoumávaného řízení.
20. Ústavní soud tedy shrnuje, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí postupoval ústavně konformně. Řádně a přehledně vyložil důvody, pro něž v případě stěžovatele nepostupoval analogicky jako v případech týkajících se kompenzačního řízení ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení.
21. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu