Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Stanislava Polčáka, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 4. 2024, č. j. 25 Cdo 3856/2023-95, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, č. j. 22 Co 107/2023-75, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2023, č. j. 10 C 36/2023-38, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Seznam Zprávy, a. s., sídlem Radlická 3294/10, Praha 5, zastoupené Mgr. Sebastianem Machem, advokátem, sídlem Slezská 2127/13, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. l a 2, a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Stěžovatel se domáhal publikace omluvy podle zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon), v periodiku vycházejícím výhradně online. Nižší soudy stěžovateli nevyhověly. Odvolací soud své rozhodnutí postavil na dvou otázkách: vyslovil, že (i) podle stávající judikatury i právní úpravy není možné stěžovatelově požadavku vyhovět. Současně stěžovateli osvětlil, že (ii) i kdyby stávající úprava umožňovala publikaci omluvy v periodiku vycházejícím výhradně on-line, stěžovatel svůj nárok zažaloval špatně. Stěžovatel posléze podal dovolání, v němž učinil spornou pouze otázku (i) řešenou odvolacím soudem, nikoliv otázku (ii). Nejvyšší soud stěžovateli tento postup vytkl. Ve svém odmítacím usnesení odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž bylo-li by řešení - jinak jistě zajímavé - právní otázky pouze akademické, Nejvyšší soud není oprávněn se k ní vyslovovat. O takový případ podle Nejvyššího soudu šlo (zvoleným postupem dovolatele) v případě otázky (i). Pro řízení před Ústavním soudem bylo podstatné, zda je ústavní stížnost stěžovatele (resp. dílčí argumentace) vůbec materiálně přístupná a zda je Ústavní soud oprávněn se ke klíčové otázce publikace omluvy v online periodiku vyslovovat. Dospěl k závěru, že nikoliv.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby žalovaná vedlejší účastnice uveřejnila odpovědi ve znění: 1) "Odpověď JUDr. Stanislava Polčáka, advokáta a europoslance na článek STAN se neshodne na návratu Polčáka. Politik našel zastání ve svém hnízdě: Je zcela nepravdivé tvrzení, že bych si za právní pomoc při získání odškodného za výbuch muničních skladů ve Vrběticích pro okolní obce ´řekl o částku 7,75 mil. Kč´. Právní služby, poskytované mnou jakožto advokátem obcí v okolí vrbětických muničních skladů posuzovala Česká advokátní komora, která zamítla dne 1.
6. 2022 všechny podané stížnosti jako nedůvodné, když neshledala, že bych se dopustil porušení jakéhokoli předpisu, upravujícího postup advokáta při poskytování právních služeb. Zároveň věc posuzoval i Evropský parlament, který dospěl dne 14. 10. 2022 k závěru, že při zastupování obcí v okolí Vrbětic jsem neporušil žádná finanční pravidla či pravidla o střetu zájmů stanovená Evropským parlamentem pro své členy. Nebyl jsem ve střetu zájmu politika a právníka. JUDr. Stanislav Polčák" a 2) "Odpověď JUDr.
Stanislava Polčáka, advokáta a europoslance na článek Polčák se oklepal z Dozimetru. Znovu chce být naplno ve STAN: Je zcela nepravdivé tvrzení, že bych si za právní pomoc při získání odškodného za výbuch muničních skladů ve Vrběticích pro okolní obce ´řekl o částku 7,75 mil. Kč´. Právní služby, poskytované mnou jakožto advokátem obcí v okolí vrbětických muničních skladů posuzovala Česká advokátní komora, která zamítla dne 1. 6. 2022 všechny podané stížnosti jako nedůvodné, když neshledala, že bych se dopustil porušení jakéhokoli předpisu, upravujícího postup advokáta při poskytování právních služeb.
Zároveň věc posuzoval i Evropský parlament, který dospěl dne 14. 10. 2022 k závěru, že při zastupování obcí v okolí Vrbětic jsem neporušil žádná finanční pravidla či pravidla o střetu zájmů stanovená Evropským parlamentem pro své členy. Nebyl jsem ve střetu zájmu politika a právníka. JUDr. Stanislav Polčák".
4. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích o zamítnutí žaloby i ve výroku o náhradě nákladů řízení; a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že (i) stěžovatel nemá právo na uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona, neboť vedlejší účastnice nevydává periodický tisk a jí provozovaný zpravodajský server Seznam Zprávy není mutací tiskového zpravodajství, jedná se čistě o elektronické (internetové) médium. Dále dovodil, že (ii) i pokud by se tiskový zákon na internetové zpravodajství aplikoval, nevyhovovaly by stěžovatelem požadované odpovědi (téhož znění) obsahovým zákonným požadavkům, neboť text odpovědi je zavádějící a zastírá, jak byl dohodnut mechanismus výpočtu odměny a kolik činila konečná částka požadovaná žalobcem na odměně. Kromě toho má stěžovatel k dispozici jiné právní instituty ochrany před zásahem do osobnostních práv (požadavek na zdržení se konkrétních výroků, jakož i nároky satisfakční, mezi něž patří i konstatování neoprávněnosti zásahu soudem), které ostatně využil. Žaloba je tedy z obou těchto důvodů neopodstatněná, proto rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Zdůraznil, že je vázán obsahem dovolání v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, "o. s. ř.". Pro přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. je klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek dalších (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní).
6. Námitky proti vyloučení aplikace tiskového zákona nemohly podle Nejvyššího soudu založit přípustnost dovolání, neboť zodpovězení této otázky by bylo bez významu pro výsledné rozhodnutí věci, není-li dovoláním účinně napaden závěr odvolacího soudu o nedostatku textu požadované odpovědi. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou právních závěrech, z nichž každý samostatně zakládá důvod k zamítnutí žaloby, a to jednak na závěru o nepřípustnosti aplikovat tiskový zákon (proti němu směřují relevantní dovolací námitky), jednak na závěru, že ani v rámci tohoto předpisu by žaloba neobstála pro nepatřičnou formulaci požadované odpovědi.
S tímto druhým závěrem dovolatel polemizoval jen tak, že nebylo-li provedeno dokazování k jeho postupu při zastupování obcí, nemohl prokázat, že postupoval správně a že se nedopustil neoprávněného lobbingu, takže jsou sdělení vedlejší účastnice nepravdivá. Přehlíží ovšem, že odvolací soud v tomto směru neprováděl dokazování také proto, že shledal vadu navržených odpovědí již v jejich nesouladu se skutkovými tvrzeními v žalobě, tedy pro takové nedostatky textu odpovědí, že bez ohledu na ověření pravdivosti údajů publikovaných vedlejší účastnicí o mechanismu určení výše odměny za zastoupení obcí a o střetu zájmů dovolatele, nemohla by publikace odpovědi dosáhnout zamýšleného účinku, neboť navržený text je "obsahově mimochodný".
Text totiž poukazuje na závěry České advokátní komory a Evropského parlamentu, které ovšem neobsahují pro věc podstatnou informaci. Vzhledem k tomu, že dovolání takto postavený závěr o neadekvátnosti znění dodatečné informace nezpochybňuje, nemůže věcný přezkum právní otázky použitelnosti tiskového zákona ovlivnit výsledek řízení, a dovolání je tak nepřípustné jako celek bez ohledu na případnou opodstatněnost jinak jistě významné otázky vymezené v dovolání. Z těchto důvodů dovolání odmítl.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za formalistické. Nejvyšší soud měl otázku publikace omluvy ve výhradně online periodiku podle tiskového zákona vyjasnit. Upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.: IV. ÚS 2468/11, podle kterého je nutně, aby se obecné soudy adekvátně, tedy co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádaly se všemi důkazy a argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Obecné soudy vůbec neřešily podstatu sporu, která byla stěžovatelem vymezena, navíc jednoznačně správně podanou žalobou. Soudy všech stupňů však postupovaly nesprávně, pokud nárok na uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona zcela zbagatelizovaly. Stěžovatel navíc argumentoval i usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 22 Co 231/2022-60, kterým byl tehdy vysloven názor, že právo na odpověď či dodatečné sdělení podle tiskového zákona lze přiznat i tehdy, pokud provozovatel daného elektronického média současně nevydává periodický tisk, poté měl důvodně za to, že žalobě bude i v tomto konkrétním skutkovém případ vyhověno.
8. Stěžovatel se domáhá poskytnutí právní ochrany při zásahu do práva na ochranu osobností za předpokladu, kdy žalovaná společnost možná fakticky nevydává "klasický" periodický tisk, avšak "pouze" pravidelné internetové zpravodajství s mnohem masívnějším rozsahem a dosahem. Argumentům a minori ad maius lze dovodit, že aplikace tiskového zákona je na místě a je legitimní. Nejvyšší soud nejen popřel svou předchozí judikaturu, ale i alibisticky, aby nemusel řešit problematiku aplikace tiskového zákona, v tomto případě uvedl, že žaloba neodpovídá tiskovému zákonu. To je naprosto nepřiléhavé, resp. v rozporu s příslušnými ustanoveními tiskového zákona.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rekapituloval obsah svého rozhodnutí a akcentoval, že stěžovatel v dovolání závěr o neadekvátnosti znění dodatečné informace nezpochybňoval, proto nemohl věcný přezkum právní otázky použitelnosti tiskového zákona ovlivnit výsledek řízení, a dovolání tak bylo nepřípustné jako celek bez ohledu na případnou opodstatněnost (jinak jistě významné) otázky vymezené v dovolání. Jinými slovy, námitky proti vyloučení aplikace tiskového zákona nemohly založit přípustnost dovolání, protože zodpovězení této otázky by bylo bez významu pro výsledné rozhodnutí věci, nebyl-li dovoláním účinně napaden závěr odvolacího soudu o nedostatku textu požadované odpovědi.
Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že by dovolací soud nerespektoval vymezený dovolací důvod a chybně aplikoval judikaturu. Není totiž účelem dovolacího řízení řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/20182, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. přípustné pro řešení otázek dalších (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní).
10. Vedlejší účastnice (vydavatelka) se k ústavní stížnosti vyjádřila tak, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s právem, jsou kvalitně a podrobně odůvodněna a nevykazují žádné vady, kterými by mohlo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele garantovaných ústavou. Stěžovatel se v rámci své ústavní stížnosti velmi intenzivně věnuje pouze nepřípustné aplikovatelnosti tiskového zákona a druhý z důvodů (tj. vadnou formulaci požadované tiskové odpovědi v případě, že by tisový zákon být aplikován mohl), ponechává bez většího zájmu. Činí tak zřejmě proto, že mu již obecné soudy naznačily, že jím požadovaný text odpovědi, bez ohledu na aplikovatelnost tiskového zákona, neobstojí. Sám stěžovatel v jiné linii "kauzy Vrbětice" prokázal, že se proti obsahu publikovanému vedlejší účastnicí dokáže bránit prostřednictvím tzv. osobnostní žaloby podle obecné občanskoprávní úpravy a ve věci sp. zn. 10 C 61/2023 (aktuálně řešené dovolacím soudem; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, č. j. 25 Nd 180/2024), požaduje uveřejnění omluvy v totožném původně navrženém znění. Stěžovatel tedy v jiném řízení požaduje téměř totožnou omluvu, jako požadoval formou tiskové odpovědi, a tím sám uznává, že mezera v právní úpravě v tomto případě neexistuje a analogie u tiskového zákona není potřeba, neboť zde objektivně existují i jiné způsoby právní obrany, prostřednictvím nichž se lze domoci toho, aby čistě online zpravodajské médium uvedlo některé skutečnosti na pravou míru. Stěžovatel požadoval uveřejnění dvou tiskových odpovědí, jejichž znění však nikterak nereagovalo na stěžovatelem rozporovaný zpravodajský obsah. Požadované tiskové odpovědi jej neuváděly na pravou míru, naopak přinášely zcela nová témata, která s daným obsahem nijak nesouvisela. Podstatné je, že i kdyby měl být v dané věci aplikován tiskový zákon, stěžovatel by se svojí žalobou stejně neuspěl.
11. V replice stěžovatel převážně setrval na své původní argumentaci a akcentoval zejména nepřípustný důsledek aplikace aktuální úpravy, podle níž vysoce čtená online média nepodléhají povinnosti omluvy podle tiskového zákona.
12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Ústavní soud nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, není další přezkumnou instancí, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy). Proto Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani posuzovat jejich výklad konkrétních ustanovení zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, je-li jejich postup excesivní a překračuje meze ústavnosti (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999).
14. Ústavní soud si vyžádal spis obecných soudů. Zabýval se zejména dovoláním a dalšími relevantními částmi spisového materiálu, aby si ověřil závěry Nejvyššího soudu shrnuté výše. Ústavní soud je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti, nikoliv jejím odůvodněním. Současně však platí, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné.
15. Ačkoliv je ústavní stížnost obecně přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dovolání k Nejvyššímu soudu, Ústavní soud se musel zabývat materiální přípustností námitek stěžovatele. Ten však nenapadl veškeré (stěžejní) vzájemně provázané závěry vyslovené odvolacím soudem, na něž procesní judikatura Nejvyššího soudu nahlíží striktně. V důsledku toho se k rozhodným otázkám nemohl Nejvyšší soud vyjádřit. Tím méně se k nim teď může vyjádřit Ústavní soud.
16. Ústavní soud podotýká, že procesní postup Nejvyššího soudu, který se otázkou aplikace tiskového zákona na stěžovatele vůbec nezabýval, protože z důvodů vymezení dovolání ani nemohl, vychází z ustálené judikatury dovolacího soudu, při jejíž aplikaci na případ stěžovatele nedošlo k pochybení. Stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) si této judikatury měl být při formulaci dovolání vědom. Stěžovatel měl ve svém dovolání řádně zpochybnit oba - vzájemně provázané - závěry odvolacího soudu. Z dovolání bylo rovněž ověřeno, že Nejvyšší soud své závěry vzhledem k formulaci dovolání nezkreslil. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud ani neměl příležitost zabývat otázkou nadnesenou vedlejší účastnicí, zda stěžovateli není otevřen jiný procesní postup (jiný žalobní typ) v civilním soudnictví, jímž může i bez aplikace tiskového zákona dosáhnout omluvy ze strany výhradně online média.
17. Jinými slovy, jestliže v důsledku postupu stěžovatele bylo před Nejvyšším soudem nepřípustné zabývat se otázkou (i), týkající aplikace tiskového zákona, tím spíše je řešení této otázky zapovězeno Ústavnímu soudu. Otázku (ii), tedy závěr o vadě odpovědí navržených k publikaci (s ohledem na jejich nesoulad se skutkovými tvrzeními v žalobě), stěžovatel v dovolání odpovídajícím způsobem nezpochybnil. Nejvyšší soud neměl příležitost se touto otázkou zabývat, tím pádem ani Ústavní soud nyní "nedosáhne" na přezkum kvality navržené odpovědi.
18. Závěr, že Ústavní soud není oprávněn věcně řešit otázky, k nimž neměl příležitost se vyjádřit před ním Nejvyšší soud, vychází z judikatury Ústavního soudu. Odkazuje se na nález sp. zn. III. ÚS 2387/24 ze dne 29. 1. 2025, podle kterého je materiálně nepřípustná zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo (srov. nález sp. zn. III. ÚS 377/20 ze dne 2. 8. 2022, bod 23; rovněž nález sp. zn. II. ÚS 2267/24 ze dne 15. 10. 2024; nález sp. zn. I. ÚS 1919/24 ze dne 24. 7. 2025, bod 19).
19. V nálezu sp. zn. II. ÚS 350/23 ze dne 22. 2. 2023 Ústavní soud dovodil, že má-li v řízení o ústavní stížnosti hodnotit ústavnost napadeného rozhodnutí obecného soudu, je referenční rámec tohoto přezkumu vytyčen primárně samotným stěžovatelem, na kterém spočívá břemeno tvrzení. Zásada subsidiarity řízení o ústavní stížnosti totiž nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl.
4 Ústavy; jde o tzv. vnitřní subsidiaritu). "Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení svých ústavních práv, proti nimž pak v soudním řízení brojí, a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele.
Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou" (nález sp. zn. II.
ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016, N 163/82 SbNU 565; obdobně nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016, N 249/83 SbNU 885).
20. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. září 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu