Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Hlavní město Praha, adresa: Mariánské nám. 2, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2015 č. j. 28 Cdo 4128/2013-184, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2013 č. j. 24 Co 292/2012-156 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. května 2012 č. j. 19 C 397/2009-98, za účasti A) Nejvyššího soudu, B) Městského soudu v Praze a C) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a za účasti 1) Ing. Martina Výborného, zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem Vodičkova 33, 110 00 Praha 1, 2) Kláry Hanouskové, zastoupené JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Trojická 20, 128 00 Praha 2, 3) Marka Stibrala a 4) Ing. Petra Výborného, zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem Vodičkova 33, 110 00 Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, o doplnění nálezu Ústavního soudu ze dne 11. července 2017 sp. zn. III. ÚS 1961/15
, takto:
A. Do výrokové části nálezu Ústavního soudu ze dne 11. července 2017 sp. zn. III. ÚS 1961/15
se doplňuje výrok tohoto znění: "III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá." B. Do bodu 47 odůvodnění citovaného nálezu se doplňuje věta tohoto znění: "Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]."
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 1. 7. 2015 se stěžovatelka hlavní město Praha (dále jen (stěžovatelka") domáhala zrušení všech v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí obecných soudů a to v celém rozsahu těchto rozhodnutí, tedy včetně výroků o nákladech řízení. Je třeba konstatovat, že stěžovatelka proti výrokům rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení nebrojila v ústavní stížnosti žádnou ústavněprávní argumentací.
2. Ústavní soud nálezem ze dne 11. července 2017 sp. zn. III. ÚS 1961/15 ústavní stížnosti vyhověl a zrušil ty výroky napadených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo v meritu věci rozhodnuto o sporném vlastnictví předmětných pozemků.
3. Ústavní soud opomněl ve svém nálezu ze dne 11. července 2017 rozhodnout o té části ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka napadala výroky rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení.
4. Přípisem ze dne 11. 3. 2018 stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vydal opravné usnesení, jímž bude doplněno znění druhého výroku citovaného nálezu Ústavního soudu tak, že se nálezem ruší nejen meritorní výroky napadených rozhodnutí obecných soudů, nýbrž též výroky o nákladech řízení.
5. Za daného procesního stavu neshledal Ústavní soud důvod pro vydání opravného rozhodnutí ve smyslu ust. § 164 o. s. ř., jak navrhuje stěžovatelka.
6. Existuje však důvod pro vydání doplňujícího rozhodnutí podle § 166 o. s. ř., jímž Ústavní soud rozhodne o části předmětu řízení, tj. o části ústavní stížnosti, týkající se rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení.
7. V té části, v níž stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
8. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98 , sp. zn. II. ÚS 130/98 , sp. zn. I. ÚS 30/02 ). Podrobnější argumentace je obsažena např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 10/98 , II. ÚS 130/98 ,
,
,
III. ÚS 255/05
,
I. ÚS 457/05
,
III. ÚS 4612/12
a dalších, dostupných na webových stránkách http://nalus.usoud.cz. V posuzovaném případě neshledává Ústavní soud žádné mimořádné okolnosti, které by svědčily o porušení stěžovatelčiných základních práv a které by měly být důvodem k odklonu od ustálené judikatury Ústavního soudu.
9. Ostatně stěžovatelka sama ve svém přípise ze dne 11. 3. 2018 uvádí, že "nenapadá protiústavnost těchto nákladových výroků, resp. netvrdí, že by těmito výroky byla porušena její základní práva". Za této situace není úkolem Ústavního soudu, aby sám iniciativně vyhledával důvody pro kasaci nákladových výroků.
10. Aby Ústavní soud předešel potenciálnímu riziku nesprávné interpretace toho, jak bylo rozhodnuto o všech částech podané ústavní stížnosti, přikročil k doplnění shora uvedeného výroku původně vydaného nálezu a k doplnění odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 1961/15
.
11. Učinil tak usnesením, vydaným za použití ust. § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 166 odst. 1 o. s. ř. per analogiam.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu
22. V posuzované věci jsou splněny podmínky věcného projednání návrhu. Jde o řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou.
23. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z připojeného spisu, z ústavní stížnosti a vyjádření účastníků, resp. vedlejších účastníků řízení. Nenařízení jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za nutné a potřebné provádět dokazování.
24. Ústavní stížnost je důvodná.
25. Ústavní soud nejprve konstatuje, že v této věci stěžovatel vystupuje jako právnická osoba namítající zásah do svého práva vlastnit majetek. Nejde tedy o zásah do práva na samosprávu, ale o právo právnické osoby disponovat vlastním majetkem. Stěžovatel je subjektem oprávněným k podání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
26. Předmětné pozemky (č. parc. X1, X2 a X3) podle údajů v operátech katastru nemovitostí obce hlavní město Praha mají charakter "pozemku - ostatní plocha se způsobem využití zeleň". Tyto údaje korespondují s obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 19 C 397/2009. Skutečnost, že předmětné pozemky slouží obecnému užívání jako parková, resp. veřejná zeleň, byla tvrzena a také prokázána v řízení před obecnými soudy.
27. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy v napadených rozhodnutích vadně interpretovaly ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě stanovící, za jakých podmínek pozemky nelze vydat.
28. Ústavní soud si je vědom toho, že interpretace omezujících podmínek obsažených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je nesnadná, protože dochází ke kolizi mezi legitimním restitučním nárokem oprávněné osoby na vydání pozemků in natura na straně jedné a veřejným zájmem na straně druhé. Nesnadnost vyvažování těchto dvou kolidujících zájmů vedla k tomu, že judikatura obecných soudů i judikatura Ústavního soudu v těchto otázkách byla dříve rozkolísaná a v některých případech dokonce protikladná.
29. Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 176/03 ze dne 14. 7. 2004 (N 96/34 SbNU 35) Ústavní soud vyložil, že "institut překážek ve vydání nemovitosti podle § 11 zákona o půdě je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku stavbou, zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova atd.), které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví ... Je totiž třeba v konkrétním případě volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu".
30. V usnesení sp. zn. I. ÚS 159/03 ze dne 17. 2. 2005 (v SbNU nepublikováno) se Ústavní soud ztotožnil s názorem obecného soudu, že sídliště je třeba chápat jako "celek zahrnující nejen obytné objekty, objekty občanské a technické vybavenosti, ale i plochy nacházející se mezi těmito objekty, pokud v rámci sídliště plní nějakou konkrétní funkci", a konstatoval, že "město je živoucí, dynamicky se vyvíjející útvar, přičemž není nijak překvapivé, že jednotlivé funkce pozemků, funkčně navazujících na bytové komplexy, se v průběhu času proměňují. Restriktivní interpretace pojmu stavba ve smyslu § 11 zákona č. 229/1991 Sb. zahrnující toliko sídlištní pozemky zastavěné obytnými budovami, nikoliv však i pozemky s nimi bezprostředně související, jako např. parkovací plochy, místa s klepadly, popelnicová stání, pískoviště pro děti atd., by byla v rozporu s účelem tohoto ustanovení".
31. Posléze dospěl Ústavní soud ke stanovení explicitních kritérií, podle nichž je třeba při interpretaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě postupovat v situacích, v nichž je otázka zastavěnosti pozemků sporná a pozemek je užíván pro veřejné účely (např. veřejná zeleň v intravilánu obce). Stalo se tak zejména v nálezu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14 a v nálezu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 536/14 (oba viz výše).
32. V nálezu ze dne 1. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 581/14 Ústavní soud shrnul problematiku (ne)vydání pozemku z hlediska jeho případné zastavěnosti podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a s odkazem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu v této otázce připomněl, že je třeba brát v úvahu nejen veškeré specifické skutkové okolnosti konkrétní věci, ale i samotný smysl a účel restitučního předpisu, v daném případě zákona o půdě. Ten v ustanovení § 1 v odstavci 1, vymezujícím rozsah působnosti citovaného zákona, uvádí: "Zákon se vztahuje na a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond, (dále jen ,půda'), b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, d) jiný zemědělský majetek uvedený v § 20."
33. V tomto nálezu Ústavní soud shrnul dosavadní judikaturu vztahující se k ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě jako souboru výluk stanovujících výjimku z účelu restitucí z důvodu působení veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, které v konkrétní věci převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků. V citovaném nálezu Ústavní soud stanovil kritéria, jimiž se v budoucnu mají obecné soudy - a též pozemkové úřady - řídit při posuzování kolize, která vznikne v souvislosti s potenciálním vydáním pozemku, jehož zastavěnost podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je z hlediska obsahu zákonné výluky sporná, a pozemek je užíván pro veřejné účely. Má být zohledněn účel restituční úpravy, je však třeba dodat, že teleologická interpretace citovaného ustanovení zákona o půdě nesmí opomíjet princip efektivity aplikace základního práva. Vydání pozemku v restituci může kolidovat s veřejným zájmem, představujícím možnost permanentního využití pozemku jako součásti veřejného statku.
34. V nálezu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14 Ústavní soud vymezil přezkum proporcionality omezení restitučního nároku v kolizi s konkrétním veřejným zájmem. Ten provedl za pomoci tří kroků standardně používaného testu. V prvním kroku testu se zkoumá vhodnost či způsobilost eventuálního omezení; jde o to, zda je omezující opatření způsobilé dosáhnout svého účelu či cíle. Ve druhém kroku jde o přezkum nutnosti použití omezujících prostředků - požadavkem je intervenční minimum. Zvažuje se, zda zákonodárce nebo orgán právo aplikující nemohl zvolit mírnější, základní právo méně omezující prostředek. Konečně pak v případě, že by bylo přistoupeno k třetímu kroku testu (proporcionalita v užším smyslu), posuzuje se relace mezi prostředkem a účelem omezení základního práva. V rámci této relace, vnímané skrze hodnoty a principy ústavně konformního výkladu, dostává přednost to základní právo, jež je aktuálně (ad hoc) závažnější.
35. Nález sp. zn. I. ÚS 581/14 konstatuje, že již při provedení prvního kroku testu proporcionality lze dospět k závěru o praktické neslučitelnosti poměřovaných práv a hodnot, předestřených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 176/03 (viz výše). Za zjištěných skutkových okolností, při nichž jsou pozemky (travnatá plocha místy porostlá veřejnou zelení) v posuzované věci užívány výhradně pro veřejné účely, není možné nalézt jakoukoli rozumnou proporci mezi restitučním účelem a veřejným zájmem. Pro překážku, která spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit. V tomto hraničním případě neobstojí konstatování obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 747/2000 ze dne 28. 5. 2002 [(N 63/26 SbNU 163), bod 24], podle něhož je na restituentech, jakým způsobem budou vrácené nemovitosti využívat, přičemž nemá být věcí soudu vnucovat svou vůli ohledně dispozic s pozemkem restituentům a zabývat se faktickým stavem. Nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem potenciálního vydání podle zákona o půdě, nastává právní stav neslučitelný s účelem restituce deklarovaným v preambuli a v ustanovení § 1 tohoto zákona.
36. V nálezu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 536/14 (bod 18) se konstatuje: "Koliduje-li restituce pozemku s veřejným zájmem, jenž je představován možností permanentního využití pozemku jako součásti veřejného statku, je třeba respektovat maximy obsažené v preambuli a ustanovení § 1 zákona o půdě a neopomíjet, že zemědělskými restitucemi má dojít k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu s hospodářským rozvojem venkova, s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí a dále, že zákon o půdě se vztahuje na zemědělský a lesní půdní fond, jakož i na zemědělské usedlosti a ostatní stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě."
37. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci nerespektovaly obecné soudy závěry vyslovené v nálezu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14 a v nálezu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 536/14 . Tím porušily ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle nějž "vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby".
38. V projednávané věci je nepochybné, že restituentům nemůže být umožněna plná realizace vlastnického práva, která předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění - práva věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat (ius possidendi, utendi et fruendi, disponendi). Konkrétní okolnosti tohoto případu restituentům jako spoluvlastníkům předmětných pozemků brání ve výkonu jakékoli ze složek vlastnického práva. Individuální užívání veřejně přístupné travnaté plochy nepřipadá v úvahu. Totéž platí o držbě pozemků - ta by byla vzhledem k veřejné přístupnosti pozemků permanentně rušena. Jako relevantní se může jevit hypotetická možnost s pozemky disponovat, což by se dalo extenzivně dovodit ze závěrů výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 747/2000 . Není však reálné ani právně přípustné, aby restituenti využívali pozemky, které by jim byly vydány ve výše popsaném stavu, k právnímu obchodu. V případě převodu pozemků z restituentů na jinou osobu by nezbývalo než dovodit, že by šlo o prodej spekulativní, uskutečňovaný s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemku s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemku garantuje. Převod pozemků by se ocitl v rozporu s dobrými mravy, což v aktuální podobě zapovídá ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
39. Takto vytyčené premisy platí v posuzované věci tím spíše, že ani po naturální restituci, ani po případném převodu pozemku se nedá očekávat změna jeho účelového určení. Předmětné pozemky (veřejná zeleň) jsou v posuzovaném případě veřejným statkem a v dané městské lokalitě je vyloučené, že by restituenti či jiní vlastníci pozemku dosáhli v budoucnu změny územního plánu (jedině ta by totiž mohla vést k tomu, že by se pozemek stal skutečným předmětem výkonu vlastnických oprávnění). Lze tedy shrnout, že rozhodnutím ve prospěch oprávněných osob a vydáním předmětných pozemků došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas), což však není účelem restitučního procesu směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám totalitní mocí v rozhodném období. Nevratná změna účelu užívání pozemků brání jejich vydání, které by se dostalo do kontradikce s účelem pozemkové restituce deklarovaným v preambuli a v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě. V posuzované věci nastalý skutkový a právní stav "holého vlastnictví" tvoří překážku vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
40. Je nepochybné, že i v nyní projednávané věci je nutné řešit střet základního práva (v daném případě práva restituentů na vydání předmětných pozemků) a veřejného užívání předmětných pozemků v souladu s územním plánem. Výsledek testu proporcionality v jeho prvním kroku je však nutné vyhodnotit s ohledem ke všem skutkovým okolnostem projednávané věci tak, že účel zákona o půdě vyjádřený v preambuli tohoto zákona nemůže být vydáním pozemků naplněn. Zjištěné skutečnosti a jejich právní důsledky svědčí ve prospěch zachování veřejného užívání předmětných pozemků dosavadním způsobem. Test proporcionality je ukončen již prvním krokem.
41. Ústavní soud neměl důvod se od závěrů vymezených ve výše uvedených nálezech odchýlit ani v nyní projednávané věci. Jak již bylo vyloženo výše, účelem restituce podle zákona o půdě nepochybně nebylo vracet oprávněným osobám jen "holé vlastnictví". Nastalý skutkový a právní stav tvoří překážku vydání pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě, ač tento stav přímo v popsané podobě není mezi šesti tam vypočtenými výlukami vydání uveden a připodobnit jej k zastavěnosti pozemku lze pouze per analogiam. Ústavní soud zde považuje za nutné přijmout tuto analogickou interpretaci, a to na základě objektivního teleologického výkladu citovaného ustanovení. Při tomto výkladu zůstává zachován účel a smysl příslušné pasáže restitučního předpisu, ač znění § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nelze v posuzované věci doslovně naplnit [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471) a "klasické" judikáty sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)].
42. Námitku restituentů, že v nyní posuzované věci je skutkový stav (charakter pozemků) jiný než ve shora citovaných nálezech sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. II. ÚS 536/14 , nemohl Ústavní soud akceptovat. Vlastnosti pozemků, akcentované v těchto nálezech, jsou analogické jako v nynější věci.
43. Pochybnosti vyslovené vedlejšími účastníky ohledně možného "zneužití nevydaných pozemků k jinému účelu", než jsou dosud užívány, jsou pouhými domněnkami a nelze k nim přihlédnout.
44. Ústavní soud nemohl přijmout ani námitku vyslovenou ve vyjádření odvolacího soudu, totiž že v době jeho rozhodování (17. 5. 2013) mu nebyly známy závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14 a ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 536/14 , a proto je odvolací soud nemohl v projednávané věci aplikovat. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je totiž relevantní konečné rozhodnutí dovolacího soudu, k němuž došlo až 14. 4. 2015, tedy po vydání citovaných nálezů Ústavního soudu.
45. V nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405), sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) byla vyslovena teze: "Jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků." Ústavní soud zdůraznil jako vůdčí interpretační hledisko povinnost obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, jež vyplývá z článků 4 a 95 Ústavy a z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V posuzované věci bylo tedy povinností dovolacího soudu reagovat na judikaturu Ústavního soudu a kasací rozhodnutí odvolacího soudu usilovat o nápravu.
46. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že všechny v projednávané věci rozhodující obecné soudy zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že extrémně vadně interpretovaly aplikované ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, resp. neakceptovaly platnou judikaturu Ústavního soudu, jak jim ukládá čl. 89 odst. 2 Ústavy.
47. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, že ve výroku tohoto nálezu uvedenými částmi rozhodnutí obecných soudů bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona je zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Odlišná stanoviska
Odlišné stanovisko soudce Jaromíra Jirsy
K nálezu připojuji své odlišné stanovisko, a to zejména z toho důvodu, že rozhodnutí nerespektuje letitou "restituční filozofii" Ústavního soudu i soudů obecných - že, zjednodušeně řečeno, v "pochybnostech se má rozhodovat ve prospěch restituentů". Není zřejmé, proč právě v této věci se Ústavní soud zachoval aktivisticky a zasáhl do výstižně odůvodněného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nález se vyznačuje nedostatečným respektem k vlastnickému právu oprávněných osob, které byly zbaveny svého vlastnictví nejprve v důsledku totalitních poměrů, v průběhu vleklého řízení byly vystaveny právní nejistotě, kterou do jisté míry způsobil stěžovatel a kterou nyní Ústavní soud prohlubuje. V této kauze (a mnoha jiných) totiž nelze zůstat u jednoduchého konstatování, že tzv. holé vlastnictví se oprávněným osobám nevydává. Je třeba najít konstruktivní řešení, v jehož rámci budou napraveny majetkové křivdy nastalé v době nesvobody. O takové řešení se však povinná obec nesnaží a Ústavní soud ji v nekonstruktivním postoji předmětným nálezem podporuje.
Nyní se věc vrátí před obecné soudy a ty, v duchu závazného právního názoru Ústavního soudu, fakticky rozhodnou, že se předmětné pozemky naturálně nevydávají, což bude znamenat další vleklá jednání o finanční náhradě za nevydané nemovitosti a další právní nejistotu. Navíc - s velkou pravděpodobností bude přiznána oprávněným osobám finanční náhrada ve "vyhláškové" výši, která zdaleka neodpovídá tržním poměrům a současné realitě, což ve svém důsledku může znamenat, že se za několik let oprávněné osoby ocitnou znovu před Ústavním soudem a budou napadat přiznání neadekvátní finanční náhrady.
S respektem ke smyslu restitucí a k vlastnickému právu oprávněných osob měly být nemovité věci vydány. Výstižně uvedeno obecnými soudy - veřejnosti je jedno, zda bude pozemky jako veřejný statek užívat jako vlastnictví obce nebo vlastnictví fyzických osob. Jak oprávněné osoby se svým vlastnictvím naloží, je jejich věcí a Ústavní soud by neměl do realizace vlastnického práva necitlivě zasahovat a určovat, jak se vlastníci mají (nemají) chovat.