Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, č. j. 11 Tvo 9/2024-5486, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 9 To 14/2024-5472, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl nepravomocně uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel měl být jednou z řídících osob podílejících se na nelegální výrobě cigaret, které byly neoprávněně označovány ochrannými známkami, k nimž přísluší výhradní právo jinému, a měl způsobit spolu s dalšími obviněnými České republice škodu ve výši 110 293 801 Kč.
2. Usnesením ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 46 T 7/2023, rozhodl Městský soud v Praze ("městský soud") o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. O stížnosti podané proti tomuto usnesení rozhodl Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") nyní napadeným usnesením tak, že stížnost zamítl a současně zamítl rovněž návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a nepřijal nabídku peněžité záruky. Vrchní soud konstatoval, že městský soud pochybil, neboť o dalším trvání vazby obžalovaného rozhodl v neveřejném zasedání. Vrchní soud proto sám nařídil v rámci stížnostního řízení vazební zasedání, u kterého dostal stěžovatel prostor vyjádřit se k vazebním důvodům, současně byl vyslechnut nevlastní bratr stěžovatele, který nabídl složení peněžité záruky.
3. Vrchní soud se ztotožnil se závěry městského soudu, že nadále trvá důvodné podezření ze spáchání popsané trestné činnosti stěžovatelem, trvání tzv. útěkové vazby je odůvodněno výší hrozícího trestu a nadto je posíleno nepravomocným odsouzením stěžovatele. Vrchní soud přitom připomenul, že Evropský soud pro lidská práva nepovažuje omezení osobní svobody po nepravomocném odsouzení za vazbu. Stejně tak u stěžovatele trvá nutnost užití tzv. předstižné vazby. Ta je odůvodněna zejména způsobem a motivem páchání trestné činnosti spolu se skutečností, že řada dodavatelů a odběratelů nebyla dosud ztotožněna. S ohledem na uvedené okolnosti dospěl vrchní soud k závěru, že nahrazení vazby navrhovanými mírnějšími zajišťovacími instituty nepředstavuje dostatečnou záruku stěžovatelova řádného chování.
4. Proti výrokům, kterými vrchní soud zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a nepřijal nabídku peněžité záruky, podal stěžovatel stížnost. Vrchní soud o nich totiž rozhodoval jako soud I. stupně, neboť návrhy byly vzneseny až ve stížnosti podané proti usnesení městského soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stížnost stěžovatele Nejvyšší soud zamítl nyní rovněž napadeným usnesením jako nedůvodnou. Nejvyšší soud uvedl, že obžalovaný či osoby poskytující peněžitou záruku, musí soudu vždy nabídnout peněžitou záruku, která je adekvátní vzniklé škodě. S ohledem na mimořádnou výši vzniklé škody nepovažoval Nejvyšší soud nabízenou kauci za dostačující. Ani osobní poměry stěžovatele nedávají dle Nejvyššího soudu záruku setrvání na území České republiky. Nejvyšší soud znovu také zopakoval, že hrozba útěku je nyní zesílena nepravomocným odsouzením stěžovatele. Je-li navíc uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, nejedná se o vazbu v pravém slova smyslu, nýbrž o "zákonné uvěznění" po odsouzení příslušným soudem. Intenzita vazebních důvodů je stále mimořádně vysoká, proto není ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout náhradou jednoho či kombinací vícero zákonných prostředků nahrazujících vazbu.
5. Stěžovatel podal ústavní stížnost obsahově téměř totožnou, jako tomu učinil v řízení
sp. zn. III. ÚS 925/24
, aniž by však zohlednil, že předmětem posouzení Ústavním soudem jsou již pouze výroky týkající se možnosti nahrazení vazby. Stěžovatel tak znovu zopakoval, že soudy při rozhodování o prodloužení vazby porušily princip ultima ratio. Nejvyšší soud pochybil, když se, stejně jako v předchozích případech, kdy bylo rozhodnutí nižších soudů přezkoumáno Ústavním soudem, nezabýval konkrétními argumenty stěžovatele a informacemi obsaženými ve spise hovořícími v jeho prospěch, hodnotil je nesprávně nebo je nehodnotil vůbec. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle stěžovatele faktickou kopií dosavadních rozhodnutí o vazbě stěžovatele - Nejvyšší soud odůvodňuje pokračování nutnosti vazebního stíhání stěžovatele stejnými argumenty, které již byly použity při jeho vzetí do vazby před více než 22 měsíci. Stěžovatel se přitom cítí být nevinnou obětí podvodu, důkazy o jeho nevině (včetně dokládajících, že neměl z trestné činnosti žádný prospěch) nalézací soud nehodnotil správně, a další důkazní návrhy odmítl provést.
6. Jde-li o samotnou otázku nahrazení vazby, stěžovatel napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za čistě formalistické odmítnutí jeho rozsáhlé argumentace, nesouhlasí s požadavkem soudu na výši peněžité záruky, neboť se vymyká jeho poměrům a poměrům jeho rodiny. Zdůrazňuje přitom, že záruka z prostředků osoby blízké významně posiluje její morální působení. Za absurdní považuje stěžovatel odůvodnění nutnosti trvání tzv. předstižné vazby, neboť riziko opakování trestné činnosti je vyloučeno pořizovací hodnotou zařízení k výrobě tabákových produktů. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že jednotlivé důvody vazby se vzájemně vylučují, na jednu stranu obecné soudy poukazují na riziko útěku, na druhou stranu tvrdí, že existuje riziko, že bude pokračováno v trestné činnosti.
7. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení vrchního a Nejvyššího soudu, a to pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
8. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
9. Osobní svoboda představuje jednu z nejvýznamnějších základních svobod. Zásahy do ní musí být citlivé a přiměřené. Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon (čl. 8 odst. 1 Listiny), a nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny). Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý (řádný) proces, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, mimo jiné vyžadují, aby rozhodnutí státních orgánů byla řádně odůvodněna.
10. Oproti dřívějšímu řízení o ústavní stížnosti stěžovatele
sp. zn. III. ÚS 925/24
, ve které Ústavní soud přezkoumával vazební rozhodnutí z pohledu odůvodnění trvání vazebních důvodů, nyní se Ústavní soud zabýval pouze důvody, pro které vrchní soud zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a nepřijal nabídku peněžité záruky, a pro které Nejvyšší soud jako soud stížnostní závěry vrchního soudu potvrdil. Nejvyšší soud k tomuto připomenul, že využití zákonných institutů nahrazujících vazbu je fakultativní. Lze je tedy využít, vyhodnotí-li příslušný orgán dané opatření z hlediska zajištění účelu probíhajícího trestního řízení jako dostatečné. Z pohledu Ústavního soudu je zásadní, zda je toto hodnocení - pozitivní či naopak negativní, zahrnuto v odůvodnění rozhodnutí, což bylo ve věci stěžovatele splněno. Jak vrchní, tak i Nejvyšší soud podrobně popsaly, proč nepovažují nabízené záruky za dostatečné, odkázaly přitom na povahu a rozsah trestné činnosti, na značnou výši způsobené škody (oproti nabízené peněžité záruce), množství osob, se kterými se stěžovatel dopouštěl trestné činnosti. Oba soudy rovněž upozornily, že velké množství osob zapojených do trestné činnosti dosud nebylo ztotožněno, a je možné, že v trestné činnosti dále pokračují a mohly by tak umožnit stěžovateli se do ní znovu zapojit - v tom by nabízené instituty nahrazující vazbu nebyly s to stěžovateli zabránit.
11. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že jsou odůvodnění nyní napadených rozhodnutí pouhými kopiemi dosavadních rozhodnutí o vazbě. O tom svědčí i zohlednění jeho nepravomocného odsouzení, které samo o sobě zvyšuje obavy z maření trestního řízení stěžovatelem. Jak již dříve Ústavní soud potvrdil, vynesení odsuzujícího rozsudku, kterým byl uložen přísný trest, bez ohledu na to, že dosud nenabyl právní moci, je způsobilé představovat okolnost, která, v souvislosti s ostatními významnými skutečnostmi, důvodnost vazebního stíhání posiluje, neboť se jím hrozba uložení vysokého trestu stává reálnější (viz např. usnesení ze dne 14. 8. 2008,
sp. zn. III. ÚS 1577/08
). Přihlédly-li tedy obecné soudy k nepravomocnému odsouzení stěžovatele, nelze takový postup považovat za porušení principu presumpce neviny, ale za objektivní zhodnocení nových okolností, které ospravedlňují další zbavení svobody stěžovatele a v tomto konkrétním případě, ve spojení s ostatními skutečnostmi, vylučují nahrazení jeho vazby jiným opatřením.
12. V nyní posuzovaném případě tak lze uzavřít, že vrchní i Nejvyšší soud se jednotlivými návrhy a námitkami stěžovatele zabývaly a v napadených rozhodnutích popsaly a přesvědčivě vysvětlily konkrétní důvody, pro které nebylo možné stěžovateli vyhovět. Vyhodnotily-li obecné soudy, že by za dané situace znamenalo nahrazení vazby příliš velké riziko možného zmaření či podstatného ztížení dosažení účelu probíhajícího trestního stíhání, Ústavní soud nemá takovým závěrům z ústavněprávního hlediska co vytknout, a to ani ve smyslu porušení principu užití vazby jako institutu ultima ratio. Napadená rozhodnutí splňují rovněž nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí, a nelze je považovat ani za formalistická, jak se domníval stěžovatel.
13. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že jednotlivé důvody vazby lze vzájemně kombinovat, jsou-li splněny podmínky pro více typů, ačkoliv se mohou v konkrétním případě zdánlivě vzájemně vylučovat. Takový postup je zejména v období po sdělení obvinění logický a nijak výjimečný. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení a rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je obecný soud vede vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě (srov. nález ze dne 16. 9. 2014,
sp. zn. II. ÚS 2086/14
).
14. V nyní posuzované věci tedy Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů vady, jež by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Jejich závěry jsou z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné, a nelze je považovat ani za vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu