USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2024 stížnost obžalovaného D. K., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 9 To 14/2024, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného D. K. zamítá.
1. Vrchní soud v Olomouci ve vazebním zasedání konaném dne 14. 3. 2024 rozhodl usnesením z téhož dne pod č. j. 9 To 14/2024-5472 tak, že jednak podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnost obžalovaného D. K. (výrok pod bodem I.), dále podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka (výrok pod bodem II.), a konečně podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu nepřijal nabídku peněžité záruky dané J. B., nar. XY (výrok pod bodem III.).
2. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obžalovaný D. K. (dále také jen „obžalovaný“ nebo „stěžovatel“) dne 25. 3. 2024 proti výrokům uvedeným pod body II. a III. stížnost, kterou písemně odůvodnil svým podáním ze dne 2. 4. 2024. Obsahově své písemné podání obžalovaný zaměřil zejména proti výroku napadeného usnesení uvedenému pod bodem III., kterým Vrchní soud v Praze nepřijal peněžitou záruku ve výši 1.700.000 Kč, kterou v náhradu jeho vazby nabídl jeho nevlastní bratr J. B. Jako hlavní důvod tohoto rozhodnutí vrchní soud uvedl, že trestná činnost měla být spáchána skupinou více osob, v rámci které měl obžalovaný řídící postavení, přičemž celková škoda dosáhla mimořádné výše, a to i přes skutečnost, že obžalovaní a další dosud neustanovené osoby musely vynaložit nemalé finanční prostředky na zajištění výrobních linek pro nelegální výrobu cigaret. Jelikož množství vyrobených tabákových produktů dosáhlo řádu mnoha milionů kusů, obžalovaný (společně s dalšími osobami) způsobil poškozené České republice na nepřiznané spotřební dani z tabákových výrobků a ze surového tabáku škodu v celkové výši 110.293.801 Kč.
3. Proti výše uvedeným okolnostem případu, na které vrchní soud v rámci svého rozhodnutí odkázal, se stěžovatel ohradil námitkou, že ve vazebním zasedání se nerozhoduje o otázce viny, a proto výroky soudu stran toho, zda byla trestná činnost páchána individuálně nebo vícero osobami, popř. jaké postavení měl mezi nimi obžalovaný, je pro posouzení důvodnosti trvání vazby zcela irelevantní (leda by soud význam takové úvahy objasnil, což se však nestalo). Za stejně bezvýznamné ve vztahu k důvodům vazby stěžovatel označil otázku vstupních nákladů vložených do nelegální výroby cigaret, celkového množství vyrobených produktů či faktickou výši vzniklé škody. Pro účel vazby je podle jeho názoru využitelná toliko skutečnost, že stran krácení spotřební daně, která dosáhla škody vyšší než 110.000.000 Kč (a desetinásobně tak přesáhla hranici škody velkého rozsahu), je předmětná trestná činnost posuzována v rozpětí zákonné sazby trestu odnětí svobody, jež činí od pěti do deseti let. Na to však stěžovatel reagoval faktickým zvýšením nabízené peněžité záruky z původní částky 1.000.000 Kč na současných 1.700.000 Kč, čímž se dostal vysoce nad průměrnou výši kaucí, které byly za uplynulé období v České republice složeny. Ostatně v minulosti bylo soudy projednáváno mnoho jiných případů, ve kterých byla řešena mnohem větší škoda, v rámci kterých byly akceptovány buď peněžité záruky ve výrazně nižších částkách nebo jich dokonce nebylo vůbec třeba.
4. Stran této otázky stěžovatel rovněž podotkl, že ve věci posuzování vazebních důvodů a možností, jak vazbu jeho osoby nahradit peněžitou zárukou, již dvakrát rozhodoval Ústavní soud, který svými nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 2442/23 a sp. zn. IV. ÚS 94/2024 zrušil předchozí usnesení Vrchního soudu v Praze, přičemž tomuto soudu v obou svých rozhodnutích vytkl, že v případě obžalovaného toliko opakovaně mechanicky odkázal na odůvodnění usnesení městského soudu, aniž by přihlédl ke konkrétním námitkám osoby stěžovatele.
5. V linii těchto námitek obžalovaný vyjádřil přesvědčení, že po více než dvaceti měsících strávených ve vazbě muselo nepochybně dojít k objektivnímu oslabení vazebních důvodů podle § 67 písm. a) tr. řádu a § 67 písm. c) tr. řádu, pročež je v současné době možné je nahradit dohledem probačního úředníka a složením peněžité záruky. V této souvislosti dodal, že konkrétní výše kauce neodráží hodnotu údajné škody, ale pouze výši finančních možností jejího složitele. V rámci vazebního zasedání Vrchní soud v Praze podrobil nejen obžalovaného, ale i jeho nevlastního bratra J. B. výslechu, přičemž ten jako složitel předmětné kauce soudu dostatečně objasnil původ finančních prostředků, stejně jako skutečnost, proč nemůže být navrhovaná částka vyšší. Podle mínění obžalovaného je nově navrhovaná částka peněžité záruky ve výši 1.700.000 Kč dostatečná ve vztahu ke všem okolnostem případu – tedy jak k osobě, která peněžitou záruku skládá a rodinnému zázemí obžalovaného, tak i k délce trvání vazby.
6. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 9 To 14/2024-5472, ve výrocích uvedených pod body II. a III. a nově rozhodl, že vazba obžalovaného bude nahrazena dohledem probačního úředníka a peněžitou zárukou složenou J. B.
7. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. řádu z podnětu stížnosti podané obžalovaným D. K. přezkoumal správnost napadených výroků usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 9 To 14/2024-5472, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obžalovaným podaná stížnost není důvodná.
8. Úvodem je namístě předeslat, že obžalovaný D. K. je v dané trestní věci stíhán pro spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a porušení práv k ochranné známce a jiným označením, spáchaných ve spolupachatelství. V důsledku toho byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2023, č. j. 46 T 7/2023-5390, uznán vinným zločinem podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a zločinem podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, rovněž spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za výše uvedené zločiny mu byl soudem prvního stupně podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně městský soud podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obžalovanému uložil jednak trest propadnutí věci, jejichž výčet podrobně vymezil ve výroku o trestu, a jednak podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku i trest propadnutí náhradní hodnoty v podobě finančních prostředků a pohledávek na vrácení zaplacené kupní ceny vzniklé na základě ústní kupní smlouvy, jejímž předmětem byla koupě motorového vozidla (i tyto tresty byly podrobně specifikovány ve výrokové části rozsudku).
9. Pro úplnost je vhodné doplnit, že týmž rozsudkem byl nepravomocně uznán vinným také spoluobžalovaný J. Ř., a to za spáchání totožných zločinů jako stěžovatel, přičemž byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trávní šesti a půl roku se zařazením jeho osoby do věznice s ostrahou.
10. Tento rozsudek Městského soudu v Praze však právní moci dosud
nenabyl, neboť proti němu podal odvolání jednak obžalovaný, v jeho prospěch dále jeho manželka J. K. a zúčastněná osoba J. B., a jednak spoluobžalovaný J. Ř. Odvolací řízení je vedeno u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 39 To 14/2024, nicméně dosud ve věci nebylo nařízeno veřejné ani neveřejné zasedání, jehož předmětem by bylo projednání podaných odvolání.
11. Stran trvající vazby osoby obžalovaného rozhodl Městský soud v Praze v neveřejném zasedání usnesením ze dne 24. 1. 2024, č. j. 46 T 7/2023-5383 tak, že podle § 72 odst. 1, odst. 3 tr. řádu obžalovaného D. K. ponechal ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu a § 67 písm. c) tr. řádu.
12. Ve vztahu k důvodům vazby útěkové městský soud uvedl, že jsou (mimo jiné) dány již samotnou výší trestu odnětí svobody, který byl obžalovanému, byť dosud nepravomocně, uložen. K tomu podotkl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obžalovaný má řadu kontaktů v zahraničí, neboť nelegálně vyrobené cigarety měly mířit na území Německa, Polska, Belgie a Slovenska. Navíc finanční prostředky nalezené v rámci trestního řízení v jeho domě vypovídají o jeho majetkových poměrech. Důvod vazby předstižné pak soud spatřuje zejména ve skutečnosti, že projednávaná trestná činnost mohla být podstatným zdrojem jeho příjmů, neboť všichni obžalovaní byli motivování ziskem přesahujícím jednotky milionů korun (kterak vyplývá z odposlechu ze dne 12. 7. 2022). Kromě toho nelze opomenout, že další osoby zapojené do trestné činnosti se prozatím nepodařilo orgánům činným v trestním řízení ztotožnit. Zdravotní stav obžalovaného současně nepovažoval městský soud za natolik závažný, aby vylučoval výkon vazby. Soud prvního stupně tak s ohledem na osobu obžalovaného, jakož i závažnost a rozsah projednávané trestné činnosti vyloučil možnost náhrady jeho vazby jinými alternativními opatřeními.
13. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal obžalovaný D. K. stížnost. Vyjma námitek proti dalšímu trvání vazby útěkové a předstižné stěžovatel uvedl, že městský soud porušil zásadu kontradiktornosti, neboť bylo o jeho vazbě rozhodováno v jeho nepřítomnosti, a to přesto, že projevil zájem se vazebního zasedání osobně zúčastnit. Vyjma toho obžalovaný dodal, že vazbu lze v jeho případě nahradit kombinací několika institutů, a to peněžitou zárukou ve výši 1.700.000 Kč (nabízenou jeho bratrem J. B.) a dohledem probačního úředníka (přičemž zároveň vyjádřil svoji připravenost složit písemný slib, popř. odevzdat cestovní pas ve spojení se zákazem vycestování). Závěrem navrhl, aby Vrchní soud v Praze napadené usnesení zrušil a rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu za současného přijetí jím navržených náhradních institutů (eventuelně dalších, které jsou upraveny v trestním řádu).
14. Vrchní soud v Praze námitku obžalovaného, že soud prvního stupně nevyhověl jeho žádosti a o vazbě rozhodl bez toho, aby se k ní měl možnost vyjádřit, vyhodnotil jako důvodnou, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovatel skutečně explicitně nevyjádřil souhlas s tím, aby bylo o vazbě rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Toto pochybení městského soudu napravil vrchní soud tím, že ve věci nařídil vazební zasedání, v rámci jehož konání byl obžalovanému poskytnut prostor pro jeho vyjádření se k vazebním důvodům. Současně byl vyslechnut i J. B. stran možnosti složení peněžité záruky za svého nevlastního bratra ve výši 1.700.000 Kč.
15. V návaznosti na výše uvedené vrchní soud jako soud stížnostní rozhodl, že vazební důvod uvedený v § 67 písm. a) tr. řádu i nadále trvá a nezeslábl ani plynutím času, neboť obžalovaný je reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v délce osmi let, což vede k oprávněné obavě z toho, že by se mohl před hrozícím trestem skrývat či uprchnout. Jako stížnostní soud dal vrchní soud za pravdu soudu prvního stupně také stran oprávněnosti dalšího trvání vazby předstižné podle § 67 odst. c) tr. řádu, neboť motivace obžalovaného páchat trestnou činnost předmětného druhu a rozsahu měla být veskrze finančního rázu a ani v současné době nelze vyloučit, že by obžalovaný po svém propuštění z vazby mohl znovu na její páchání navázat. Vrchní soud současně poukázal na skutečnost, že ani nepříznivý zdravotní stav obžalovanému v minulosti nezabránil v tom, aby se na trestné činnosti dlouhodobě aktivně podílel.
16. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 14. 3. 2024, č. j. 9 To 14/2024-5472, rozhodl tak, že stížnost obžalovaného stran trvání vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu zamítl (výrok uvedený pod bodem I.). Současně zamítl návrh obžalovaného na nahrazení stávající vazby dohledem probačního úředníka (výrok uvedený pod bodem II.) a nepřijal ani nabídku peněžité záruky danou J. B. (výrok uvedený pod bodem III.).
17. Nejvyšší soud předně konstatuje, že Vrchní soud v Praze se v projednávané věci ocitl ve „dvojím postavení“, neboť v dané věci rozhodoval jednak jako soud stížnostní, a současně i jako soud prvního stupně. Jako soud stížnostní totiž rozhodoval ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, č. j. 46 T 7/2023-5383, o ponechání obžalovaného ve vazbě, když deklaroval, že důvody vazby útěkové a předstižné i nadále trvají, pročež stížnost obžalovaného postupem podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Stran nově podaných návrhů obžalovaného - které byly předneseny až v rámci jím podané stížnosti proti vazebnímu usnesení Městského soudu v Praze - na nahrazení trvající vazby dohledem probačního úředníka a přijetím nabídky složení peněžité záruky osobou J. B. naproti tomu vrchní soud rozhodoval jako soud prvního stupně, přičemž návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka zamítl a nabídku peněžité záruky danou J. B. nepřijal. V návaznosti na toto rozhodnutí obžalovaný proti výrokům uvedeným pod body II. a III. podal řádně a včas věcně přípustnou stížnost, a to dne 25. 3. 2024, načež ji doplnil svým písemným podáním ze dne 2. 4. 2024.
18. Vzhledem k výše uvedeným souvislostem Nejvyšší soud v rámci své procesní role již nepřezkoumával, zda důvody vazby podle § 67 písm. a) a § 67 písm. c) tr. řádu na straně obžalovaného i nadále trvají, neboť důvodnost existence obou vazebních důvodů potvrdil svým usnesením Vrchní soud v Praze (ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze).
19. Z tohoto důvodu se byl Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu oprávněn zaměřit toliko na otázku, zda je důvodná obava pramenící z pravomocně deklarované existence obou vazebních důvodů stále natolik intenzivní a závažná, aby bylo nutné i nadále trvat na omezení svobody obžalovaného jeho držením ve vazební věznici, anebo zda je s ohledem na okolnosti případu a dobu, kterou již obžalovaný v této věci strávil ve vazbě, již natolik oslabená, že by byla akceptovatelná náhrada vazby některým z alternativních institutů uvedených v § 73 a násl. tr. řádu. Jak bylo uvedeno již shora, obžalovaný navrhl nahrazení trvající vazby dohledem probačního úředníka a složením peněžité záruky (popř. slibem, který však dosud písemně nepředložil, nýbrž toliko vyjádřil ochotu jej složit, pročež o něm soud zcela důvodně nerozhodl). Nejvyšší soud však oba tyto návrhy, stejně jako jiné obecně se nabízející zákonné instituty nahrazující vazbu, v souladu s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze odmítl, a to z níže uvedených důvodů.
20. Z obecného hlediska platí, že jsou-li dány důvody vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu a § 67 písm. c) tr. řádu, je soud rozhodující o vazbě oprávněn rozhodnout, že jejího účelu lze dosáhnout i dohledem probačního úředníka nebo přijetím peněžité záruky, jejíž výši určil (stejně jako přijetím písemného slibu obžalovaného, přijetím záruky důvěryhodné osoby nebo zájmového sdružení občanů za další chování obžalovaného, či uložením některého z předběžných opatření ve smyslu § 88b a násl. tr. řádu). Výše uvedené zákonné instituty má však příslušný orgán možnost využít toliko fakultativně, tedy pokud vzhledem k osobě obžalovaného a povaze projednávaného případu vyhodnotí dané opatření (z hlediska zajištění účelu probíhajícího trestního řízení) jako dostatečné.
21. Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 14. 3. 2024, č. j. 9 To 14/2024-5472, oprávněně vyhodnotil nahrazení stávající vazby obžalovaného D. K. využitím výše uvedených zákonných možností jako nevhodný, pročež návrhy obžalovaného na nahrazení vazby jinými procesními instituty odmítl. Své rozhodnutí oprávněně odůvodnil povahou, rozsahem a dlouhodobým charakterem jednání, kterého se obžalovaný měl dopustit, jakož i jeho osobními poměry.
22. Obžalovaný stran navrhované výše peněžité záruky již v předchozích fázích trestního řízení uvedl, že výše kauce se nejčastěji pohybuje v rozmezí 400.000 Kč až 1.300.000 Kč. Vzhledem k tomu, že z finanční analýzy založené ve spisovém materiálu vyplývá, že disponuje ročními příjmy kolem 400.000 Kč ze závislé pracovní činnosti a podnikání, a navíc si od svých známých vypůjčil hotovost ve výši cca 4.000.000 Kč, považuje své finanční poměry za jasně prokázané. Vzhledem k jeho současné finanční situaci tak nabídl složení předmětné kauce v náhradu vazby jeho nevlastní bratr, neboť ten je podle svých slov jediný, kdo je v rodině schopen složit navrhovanou částku ve výši 1.700.000 Kč.
23. V návaznosti na to Nejvyšší soud akcentuje, že finanční poměry obžalovaného, stejně jako výše navrhované peněžité záruky, jsou toliko jedním z mnoha hledisek (kritérií), ke kterým soud posuzující existenci vazebních důvodů přihlíží. Stran výše nabízené kauce je nutné zdůraznit, že obžalovaný (potažmo jeho rodinní příslušníci či známí) musí soudu vždy nabídnout peněžitou záruku, která je adekvátní vzniklé škodě, která představuje negativní následek spáchaného protiprávního jednání (majícího povahu trestného činu), pro které je konkrétní trestní stíhání vedeno. Přestože je bratrem obžalovaného navrhovaná kauce jistě nezanedbatelné výše, nelze ji stále z hlediska dosažení účelu vazby ve smyslu detekovaných důvodů podle § 67 písm. a), písm. c) tr. řádu (tj. jednak z hlediska snahy o zajištění osoby obžalovaného pro další fáze probíhajícího trestního stíhání, jakož i výkon reálně hrozícího trestu, a jednak z hlediska snahy předejít dalšímu páchání trestné činnosti ze strany jeho osoby) považovat za dostatečnou, a to mimo jiné i vzhledem k mimořádné výši vzniklé škody.
24. V této souvislosti nelze vyloučit předchozí tvrzení obžalovaného, že maximální výše skládaných kaucí obvykle dosahuje částek okolo 1.300.000 Kč, nicméně ani tato výše není v nyní posuzované věci podle Nejvyššího soudu odpovídající povaze a závažnosti projednávané trestné činnosti obžalovaného, která bezprostředně souvisí s finančním únikem státu za nepřiznanou (a tedy i neodvedenou) spotřební daň z tabákových výrobků, která byla vyčíslena v celkové výši 110.293.801 Kč, jež představuje trestným činem způsobenou škodu. Za těchto okolností není výše bratrem obžalovaného nabízené kauce odpovídající povaze a charakteru projednávané trestné činnosti, aby tak rozptýlila stále trvající obavu orgánů činných v trestním řízení z možného útěku, skrývání se či jiného maření probíhajícího trestního řízení ze strany obžalovaného, stejně jako z možného opakování obdobné trestné činnosti. Jinými slovy ani takto vysoká peněžní záruka není s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci, které je třeba posuzovat vždy individuálně, nikterak dostačující, přičemž odhlédnout nelze ani od níže rozvedeného faktu, že obžalovaný již byl za dané jednání soudem prvního stupně odsouzen, byť dosud nepravomocně, k citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
25. Vyjma toho nelze přehlédnout skutečnost, že se obžalovaný podle dosavadních skutkových zjištění předmětného trestného jednání dopouštěl ve spolupachatelství se čtrnácti ustanovenými osobami, přičemž jeho vůdčí či řídící postavení je podle závěrů soudu prvního stupně prokázáno celou řadou provedených důkazů, zejména záznamy o sledování jeho osoby i zachycenými záznamy telekomunikačního provozu (na kterých obžalovaný řeší organizační, finanční i personální stránku věci, projednává, za kolik budou tabákové výrobky prodávány, stěžuje si na špatnou pracovní morálku zapojených zahraničních dělníků a jejich možné nahrazení jinými). Ze skutkových zjištění rovněž vyplynulo, že obžalovaný během dlouhodobého páchání trestné činnosti komunikoval s řadou dosud neztotožněných osob cizí státní příslušnosti a jejich prostřednictvím organizoval odběr tabákových výrobků na území členských států Evropské unie a s ním spojené převzetí finančních prostředků za jejich prodej. K rozsahu předmětné trestné činnosti je přitom namístě připomenout, že soudem prvního stupně zjištěná škoda na spotřební dani z tabákových výrobků (s přihlédnutím k výkladovému pravidlu obsaženému v § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) překročila hranici velkého rozsahu (tj. částku 10.000.000 Kč) více než jedenáctkrát.
26. Vzhledem k tomu, že obžalovaný v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně stále setrvává na svém stanovisku, že se nedopustil nikterak protiprávního jednání, je zjevné, že ani po dvacetiměsíční vazbě u něj neproběhla jakákoli sebereflexe stran spáchaných zločinů – byť si je soud vědom skutečnosti, že vina obžalovaného nebyla dosud pravomocně uznána, přičemž je věcí obžalovaného, jakým způsobem a jakými tvrzeními se bude v rámci probíhajícího trestního stíhání hájit - což nikterak neposiluje důvodnost případného nahrazení vazby dohledem probačního úředníka či složením peněžité záruky.
27. Stran osobních poměrů obžalovaného je nutné (s odkazem na odůvodnění předchozího rozhodnutí městského soudu) konstatovat, že jeho aktuální zdravotní stav není natolik závažný, aby vylučoval faktický výkon vazby. Stěžovatel – přestože je zjevně po operaci srdce – je podle lékařských zpráv kompenzován medikací a v současnosti se nachází ve stabilizovaném stavu. Podobně ani věk obžalovaného (51 let) a jeho rodinné poměry (zahrnující manželku, dvě nesoběstačné děti i nemocného otce) nedávají soudům dostatečnou záruku stran jeho spolehlivého setrvání na území České republiky.
28. V souvislosti s možností náhrady vazby některým z alternativních prostředků ve smyslu § 73 a § 73a tr. řádu považuje Nejvyšší soud za zcela zásadní, že obžalovaný D. K. byl již pro předmětnou trestnou činnost nepravomocně uznán vinným shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze. V tomto smyslu Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku. Za tohoto stavu je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval už dobu šesti let (viz usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (viz usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).
29. Mimo to z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že byl-li obžalovanému, byť dosud nepravomocně, uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, dochází ke změně samotné povahy omezení osobní svobody. Již se totiž nejedná o vazbu v pravém slova smyslu, nýbrž o „zákonné uvěznění“ po odsouzení příslušným soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016), kterak plyne mimo jiné i z judikatorních závěrů Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).
30. Přestože stěžovatel ve své stížnosti poněkud emotivně poukazuje na „soustavné mechanické omílání“ argumentů pro trvání vazebních důvodů ze strany soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud je hodnotí jako závažné a veskrze oprávněné. Naproti tomu výše uvedené námitky obžalovaného je nutné odmítnout jako nedostatečné, neboť nemají procesní sílu přesvědčit orgány činné v trestním řízení o ukončení nutnosti držení jeho osoby ve vazbě a její náhrady některým z institutů uvedených v § 73 a § 73a tr. řádu.
Jinými slovy – oba soudy nižších stupňů v souladu s výše popsanými okolnostmi projednávaného případu správně vyhodnotily důvody vazby útěkové i předstižné jako stále aktuální a naplněné se značnou intenzitou, a to i s ohledem na rozsah a složitost projednávané věci. V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že za dané situace nemůže být obžalovaným navrhovaná náhrada vazby dohledem probačního úředníka či složením peněžité kauce (stejně jako kterýmkoli jiným z alternativních prostředků nahrazujících vazbu, které však nebyly ze strany obžalovaného relevantně navrženy či předloženy) nikterak akceptována.
V opačném případě by totiž orgány činné v trestním řízení podstoupily příliš velké riziko možného zmaření či podstatného ztížení dosažení účelu probíhajícího trestního stíhání.
31. Lze tedy shrnout, že s přihlédnutím k výše uvedeným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva je intenzita vazebních důvodů v případě obžalovaného D. K. stále mimořádně vysoká, pročež není ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout náhradou jednoho či kombinací vícero zákonných prostředků nahrazujících vazbu. Nejvyšší soud se se závěry vrchního soudu stran nemožnosti náhrady vazby jinými instituty plně ztotožnil, neboť jsou zjevně přesvědčivé, správné a odpovídající všem v dané věci zjištěným okolnostem.
32. Za tohoto stavu tak byla stížnost obžalovaného D. K. v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2024
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu