Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. F., zastoupeného JUDr. Michalem Paulem, advokátem, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, č. j. 5 Tdo 1006/2023-3449, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. 5 To 20/2023 -3358, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 49 T 8/2021 -3279, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je to, zda způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s provedenými důkazy v souvislosti s aplikací hmotného práva, odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byli stěžovatel společně s obviněným M. P. uznáni vinnými zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, stěžovatel ve formě pomoci. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce (člena) statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace v trvání šesti let. V adhezním řízení byla oběma obviněným podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené M. J. M., insolvenční správkyni dlužníka A, na náhradě škody částku ve výši 200 000 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla zároveň jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Předmětného jednání se stěžovatel dopustil tím, že jako člen statutárního orgánu uzavřel sérii smluv za společnost B (dále jen "B"), na základě kterých měla tato společnost získat úvěr od sesterské společnosti C (dále jen "C"), ve výši 200 000 000 Kč a současně poskytnout úvěr o stejné výši své mateřské společnosti D (dále jen "D"). Účelem této série smluv bylo poskytnutí finančních prostředků, kterými disponovala jedna dceřiná společnost (C) jiné dceřiné společnosti, E (dále jen "E"), aby se předešlo úpadku E (tzv. první fáze). V další sérii jednání došlo ke vzniku pohledávky D na zaplacení kupní ceny za akcie emitované společností F (původně vlastněné D), tj. pohledávky D za kupující společností G, ve výši 202 000 000 Kč. Ta byla postoupena společnosti B, čímž došlo ve výsledku k vyrovnání pohledávky B za D z výše uvedeného úvěru. Následně A smlouvami o započtení tento dluh vyrovnala, čímž umořila svou pohledávku za B (tzv. druhá fáze).
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu odvoláním, odvolání v neprospěch stěžovatele podal státní zástupce a poškozená. Na základě odvolání poškozené Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatel i obviněný M. P. jsou podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinni zaplatit poškozené společně a nerozdílně náhradu škody ve výši 200 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení počítaným v případě stěžovatele ode dne 3. 6. 2021 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den kalendářního pololetí zvýšené o 8 procentních bodů. Vrchní soud podle § 256 trestního řádu zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné.
5. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním. Nejvyšší soud o tomto dovolání, jakož i o dovolání obviněného M. P., rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu částečně zrušil rozsudek vrchního soudu i rozsudek krajského soudu, a to ve výrocích o náhradě škody. Podle § 265m odst. 2 a § 265 trestního řádu Nejvyšší soud poškozenou odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Stěžovatel namítá nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání jako zločinu zpronevěry. Uvádí, že účel úvěrových smluv uzavíraných v rámci tzv. první fáze byl zjevně obchodněprávní povahy, když sledoval záměr dát E finanční injekci, tudíž nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty zpronevěry a jejího znaku "přisvojení". Tomuto znaku se věnoval i Nejvyšší soud v napadeném odmítavém usnesení, avšak podle stěžovatele zcela nedostatečně, pokud se interpretace Nejvyššího soudu odchyluje od znění zákona a je velmi obecná. Soudy se zároveň nevypořádaly s otázkou, kterým jednáním a v jaký okamžik došlo ze strany stěžovatele k naplnění skutkové podstaty tvrzeného trestného činu, resp. k jeho dokonání. Uvedené závěry soudů jsou nepřezkoumatelné, a tudíž zakládají porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Stěžovatel dále uvádí, že naplnil nanejvýš skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, který však byl již v době zahájení trestního stíhání proti stěžovateli promlčen.
8. Stěžovatel taktéž namítá porušení zásady nullum crimen sine lege, když soudy při ukládání trestů vědomě nezohlednily pohnutky stěžovatele při dotčených jednáních, kdy těmito pohnutkami byla zjevná snaha odvrátit jiné nebezpečí v podobě ohrožení zaměstnanosti a sociálních jistot zaměstnanců E a prevence ekologických škod. Soudy nadto ani řádně nezohlednily veškeré podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
11. Stěžovatel svými námitkami pouze opakuje svou obhajobu v trestním řízení a nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci (vyjma námitky nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí). Stěžovatel se pouze domáhá, aby důkazy v jeho věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž však v posuzované věci nedošlo.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelovými námitkami stran právní kvalifikace skutku, jakož i otázkou promlčení, se podrobně zabýval Nejvyšší soud, který argumentačně doplnil rozsudky nižších soudů a Ústavní soud neshledává důvod, proč tyto závěry rekapitulovat, neboť se týkají aplikace podústavních norem práva trestního hmotného, k jejímuž přezkumu není Ústavní soud oprávněn, až na výjimky shora uvedené týkající se tzv. extrémního rozporu, resp. zcela svévolné aplikace práva. Ústavní soud tedy odkazuje na právní závěry uvedené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, s nimiž se ztotožňuje.
13. Z uvedeného taktéž vyplývá, že námitka stěžovatele namítající nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, je nedůvodná. Ústavní soud je toho názoru, že zejména Nejvyšší soud se detailně zabýval námitkami stěžovatele. Vypořádal i námitky, s nimiž se dostatečně nevypořádaly nižší soudy, a předložil tak kvalitní a podrobně odůvodněné rozhodnutí, které logicky vysvětluje složitou strukturu jednání stěžovatele společně s obviněným M. P., které vedlo k faktickému vyvedení částky ve výši 200 000 000 Kč z majetku A, kdy došlo k nakládání s tímto majetkem A v rozporu s jeho účelem, k němuž byl svěřen obviněnému M.
P. Stěžovatel k transakci přispěl jako pomocník, neboť se na transakci podílel jako ředitel B a svým jednáním poskytl právní podklad pro to, aby peněžní prostředky byly převedeny E (prostřednictvím D). Účelem tzv. druhé fáze pak bylo vytvoření fiktivních pohledávek v obdobné výši, v jaké byly vyvedeny peníze v rámci tzv. první fáze. Nejvyšší soud uzavírá, že právě z jednání stěžovatele a druhého obviněného v rámci tzv. druhé fáze bylo možno spolehlivě dovodit úmysl zpronevěřit předmětné finanční prostředky a v rámci krycích manévrů vzbudit dojem, že jde o transakci legální.
Námitku stěžovatele, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná a nedostatečně odůvodněná je tedy nutno jednoznačně odmítnout.
14. Stěžovatel dále namítá porušení zásady nullum crimen sine lege, neboť údajně nebyla zohledněna všechna kritéria pro uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby. Stěžovatel však podrobněji neuvádí právní konstrukci, jejíž aplikace se domáhá. S odkazem na § 58 odst. 7 trestního zákoníku se nejspíše stěžovatel domnívá, že jednal v rámci tzv. excesu z krajní nouze, kdy tak svým jednáním shora popsaným odvrátil hrozící ekologické škody, resp. chránil sociální jistoty zaměstnanců, kteří by v případě platební neschopnosti zaměstnavatele přišli o práci. Ústavní soud k tomuto poznamenává, že k této právní konstrukci nebylo vedeno dokazování, jde o pouhé nepodložené konstatování stěžovatele. Tuto námitku tedy Ústavní soud taktéž považuje za neopodstatněnou.
15. Ústavní soud tedy na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu