Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky O. H., zastoupené Mgr. Janou Carbolovou, advokátkou, sídlem Gorkého 502, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2025 č. j. 32 Co 269/2024-1371 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 19. července 2024 č. j. 42 P 303/2019-1096, 12 P a Nc 340/2023, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a J. B. a nezletilých A. B. a D. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 90 Ústavy.
2. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek téhož soudu ze dne 16. 2. 2023 č. j. 42 P 303/2019-748 (výrok VI.) a svěřil nezletilé vedlejší účastníky do péče vedlejšího účastníka - otce (výrok I.), uložil stěžovatelce - matce povinnost přispívat na výživu nezletilé dcery částkou 2 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého syna částkou 1 500 Kč měsíčně (výrok II.), rozhodl, o styku stěžovatelky s nezletilými v rozsahu každého sudého týdne od čtvrtka do neděle (výrok III.) a u výroků I. a III. rozhodl o jejich předběžné vykonatelnosti (výrok IV.). Současně zamítl návrh stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilé (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.). Okresní soud své závěry opřel o výpovědi účastníků řízení a zprávu statutárního města Kladna a uzavřel, že stěžovatelka není schopna zajistit řádnou péči o nezletilé, oproti tomu otec je této péče schopen. Poukázal na vysoce konfliktní vztahy rodičů, výchovné kompetence stěžovatelky či její chování (nepředávání nezletilých otci, nespolupráce s opatrovníkem vykonávajícím dohled, nerespektování rozhodnutí soudu ani pod sankcí uložených pokut). Při stanovení výživného soud vycházel z výdělkových schopností stěžovatelky a odůvodněných potřeb nezletilých.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil výrok II. rozsudku okresního soudu o výživném, dále část výroku III. rozsudku okresního soudu, pokud jde o místo předávání nezletilých a doplnil výrok VI. (výrok I. 1.). Dále krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I., ve zbývajících částech výroku III. a ve výroku IV. s tím, že výroky I. a III. rozsudku okresního soudu jsou předběžně vykonatelné doručením (výrok I. 2.). Současně soud určil styk stěžovatelky s nezletilými o prázdninách a svátcích (výrok II.), rozhodl o dlužném výživném (výroky III. a IV.) a o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že došlo k takové změně poměrů, která odůvodňuje změnu asymetrické střídavé péče rodičů o nezletilé na výlučnou péči otce (blíže srov. body 45 až 49 rozsudku). Na rozdíl od okresního soudu však uzavřel, že je v zájmu obou nezletilých trávit čas s každým z rodičů též o prázdninách a svátcích a poukázal na pochybení okresního soudu, který nevázal předběžnou vykonatelnost rozsudku na jeho doručení. Při stanovení výše výživného vycházel krajský soud především z potenciálního příjmu stěžovatelky.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy rozhodovaly jednostranně (prakticky následovaly tvrzení otce), ignorovaly některé její důkazní návrhy (mj. znalecké zkoumání rodičovských kompetencí otce) a dostatečně nezohlednily nejlepší zájem nezletilých, když ani nezjišťovaly řádně jejich názor na změnu úpravy poměrů (tj. nezletilé nevyslechly). Obecné soudy byly podle stěžovatelky rovněž příliš pasivní, pokud jde o zjišťování rodinných poměrů.
5. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelky nedostatečně odůvodněná, resp. nepřezkoumatelná, jelikož z nich není patrno, na základě jakých úvah soudy dospěly k daným závěrům. Okresní soud navíc napadený rozsudek odůvodnil skutečnostmi, které nastaly až v době po jeho vyhlášení.
6. Pokud jde o výživné, stěžovatelka vytýká krajskému soudu absenci řádného odůvodnění a to, že nevysvětlil, jaké důsledky pro ni má (ohledně povinnosti platit výživné) pochybení okresního soudu, který výrokem VI. rozsudku změnil pouze rozsudek téhož soudu ze dne 16. 2. 2023 č. j. 42 P 303/2019-748.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části směřující proti výrokům II. a VI. napadeného rozsudku okresního soudu a části výroku III. napadeného rozsudku okresního soudu, pokud jde o místo předávání nezletilých, které byly změněny výrokem I. napadeného rozsudku krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit části rozhodnutí, které byly změněny [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech.
9. V judikatuře Ústavního soudu se konstantně jako klíčové kritérium objevuje nejlepší zájem dítěte. Podstatný je přitom závěr, že právě nejlepší zájem dítěte musí být definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je přitom primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (např. usnesení ze dne 16. 4. 2019
sp. zn. II. ÚS 2821/18
). Uvedeným požadavkům přitom soudy v nyní posuzované věci dostály.
10. V posuzované věci jde již o rozhodování o návrhu na změnu úpravy poměrů nezletilých dětí. Ty byly nejprve upraveny rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 1. 2022 č. j. 42 P 303/2019-215, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 23. 6. 2022 č. j. 101 Co 80/2022-422, kdy soudy rozhodly o svěření nezletilých do asymetrické střídavé péče rodičů, se zvláštní úpravou styku v době prázdnin a svátků. Rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 2. 2023 č. j. 42 P 303/2019-748, byla schválena dohoda rodičů, kterou byla asymetrická péče rodičů o nezletilé upravena pouze z pohledu časového rozvrhu.
11. Obecné soudy proto byly povinny zkoumat, zda nastala taková podstatná změna poměrů, která odůvodňovala změnu styku. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí ověřil, že obecné soudy nejenže shledaly podstatnou změnu poměrů, ale zejména krajský soud rovněž dostatečně vyložil, v čem konkrétně tato změna nastala (bod 45 napadeného rozsudku). Vycházel přitom z celé řady důkazů, které náležitě hodnotil (bod 49 napadeného rozsudku krajského soudu). Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy rozhodovaly izolovaně pouze na základě tvrzení otce a neprovedly některé jí navrhované důkazy, popřípadě ignorovaly důkazy svědčící v její prospěch, nelze s ní souhlasit. Naopak, krajský soud vycházel nejen z vyjádření otce, ale i návrhu stěžovatelky a dalších důkazů prokazujících jak aktuální situaci nezletilých, tak i obou rodičů (vyjádření opatrovníka, zprávy z mateřské školy a dalších). Neopomněl přitom zjišťovat i názor nezletilých, jakkoliv šlo o poznatky zprostředkované, prostřednictvím záznamu z pohovoru před orgánem sociálně-právní ochrany dětí či obsahu zpráv odborníků z oblasti psychologie (z předložených znaleckých posudků a zpráv vyhotovených psycholožkou Střediska ROSA) nejen k osobnostem obou nezletilých (body 22 až 29 napadeného rozsudku krajského soudu). Předmětem dokazování byla též osobnost stěžovatelky a její vztah k nezletilým i vedlejšímu účastníkovi, resp. její rodičovské kompetence; k závěrům krajského soudu srov. bod 45 napadeného rozsudku.
12. Z uvedeného plyne, že soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, z něhož mj. vyplynulo, že stěžovatelka (stále) neuznává otce jakožto rovnocenného pečujícího rodiče a jeho roli v životě nezletilých a nadále přetrvávají obtíže a spory při předávání nezletilých (usnesením okresního soudu ze dne 19. 7. 2024 č. j. 42 P 303/2019-1094, byly stěžovatelce uloženy pokuty za neumožnění styku otce s nezletilými), nad jejichž výchovou byl dokonce soudem stanoven v mezidobí dohled (rozsudek okresního soudu ze dne 21. 3. 2024 č. j. 42, P 303/2019-999). Stěžovatelka nezletilé izoluje (údajné nemoci) a omezuje je v jejich sociálních kontaktech s vrstevníky nejen v běžném životě. Dále bylo prokázáno, že vztah sedmileté nezletilé dcery ke stěžovatelce se vyvíjí výrazně negativním směrem; dcera již stěžovatelku zcela odmítá. U nezletilého syna (nyní čtyřletého) byly zjištěny počínající výchovné problémy, na což poukazovala též zpráva z mateřské školy; z této zprávy dále plyne, že mateřská škola jedná pouze s otcem či otcovskou babičkou nezletilých, stěžovatelka ji nekontaktovala, nezletilé nevyzvedává ani je do mateřské školy nevodí.
13. Závěry o potřebě změny péče o nezletilé, k nimž dospěly obecné soudy, přitom nejsou v extrémním rozporu s uvedenými provedenými důkazy (k tomu, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu, srov. například usnesení ze dne 18. 4. 2024
sp. zn. III. ÚS 2872/23
). Obecně přitom nejsou obecné soudy povinny provést všechny účastníky navrhované důkazy, pakliže takový postup - tak jako v nyní posuzované věci (v bodě 40 napadeného rozsudku krajského soudu) - náležitě zdůvodní (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2024
sp. zn. III. ÚS 1242/24
).
14. Obecným soudům přitom nelze vytknout, že by snad nezkoumaly nejlepší zájem nezletilých. Pokud soudy svěřily nezletilé do péče otce, činily tak v návaznosti na skutečnosti vyplývající z provedených důkazů a jejich závěry nelze označit jako extrémní či svévolné. O tendenci k zachování (byť omezeného) kontaktu nezletilých se stěžovatelkou hovoří i krajský soud v bodě 50 napadeného rozsudku, v němž dovodil, že případná ztráta kontaktu nezletilých se stěžovatelkou by byla v rozporu s jejich nejlepším zájmem.
15. Jde-li o stěžovatelkou poukazované pochybení okresního soudu, který v napadeném rozsudku uvedl na podporu svých závěrů i některé skutečnosti nastalé až po vyhlášení rozsudku, nejde o vadu, která by měla za následek potřebu kasace tohoto rozhodnutí. Nejde o stěžejní skutečnosti, na kterých by rozhodnutí okresního soudu tzv. stálo. Soudy při svém rozhodování vycházely z řady jiných důkazů - za současné znalosti celého vývoje dané věci i rodinné situace -, ze kterých vyplynuly skutečnosti, které ve svém souhrnu vedly k daným závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom nejsou nepřezkoumatelná a jsou z nich zřetelné logické úvahy založené na relevantních skutkových zjištěních. Na tom nemůže nic změnit ani pochybení okresního soudu, který nevázal předběžnou vykonatelnost částí napadeného rozsudku na jeho doručení; krajský soud v tomto rozsudek okresního soudu upřesnil. Z ústavněprávního hlediska tedy napadená rozhodnutí obstojí. Nikoliv každé případné porušení podústavního práva totiž automaticky znamená i porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.
16. Pokud jde o výši výživného, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že toto posouzení je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 14. 6. 2016
sp. zn. II. ÚS 756/16
(N 114/81 SbNU 785)]. V nyní posuzované věci přitom obecné soudy uvedeným zásadám dostály a jejich závěry odpovídají skutkovým zjištěním. Zejména krajský soud přihlédl nejen k odůvodněným potřebám nezletilých, ale i ke vzdělání a dosavadní praxi obou rodičů. U otce soud zohlednil jeho budoucí naturální plnění vyživovací povinnosti, u stěžovatelky naopak zdůraznil její potenciální příjem, neboť je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a jiné příjmy nemá. Dílčí pochybení či nejasnost v rozhodnutí okresního soudu, spočívající ve stanovení počátku povinnosti stěžovatelky platit výživné, krajský soud napravil (viz bod 53 napadeného rozsudku krajského soudu). Pro Ústavní soud je přitom v posuzované věci určující, že krajský soud své závěry řádně odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na soudní ochranu.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a objasnily, na základě jakých úvah v posuzované věci rozhodly. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o úvahy, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. září 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu