Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů: a) David Paul Stapleton, b) Eugénie Nicole Karen, c) Mary Anderson Eirich Kohn, a d) Michael Paul Kohn, zastoupených Vratislavem Pěchotou, advokátem, sídlem Mánesova 1645/87, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2025 č. j. 28 Cdo 2920/2024-290, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2023 č. j. 18 Co 185/2018-222 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. května 2018 č. j. 52 C 163/2017-76, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Heidelberg Materials CZ, a. s., sídlem Mokrá 359, Mokrá - Horákov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že postupem obecných soudů byly porušeny jejich práva a svobody zaručené čl. 15 odst. 1, čl. 90 větou první a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem, jenž byl vydán v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozhodl, že právní předchůdkyně stěžovatele a) není vlastníkem 1/6, právní předchůdce stěžovatelky b) není vlastníkem 5/36, stěžovatelka c) není vlastnicí 1/12 a stěžovatel d) není vlastníkem 1/12 blíže specifikovaného pozemku v katastrálním území X , neboť jeho vydání brání překážka podle § 14a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 30/1996 Sb., s tím, že nárok oprávněných osob (stěžovatelů) byl prokázán a že jim bude poskytnuta náhrada za nevydaný pozemek a že tento výrok nahrazuje v dotčeném rozsahu rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu ze dne 30. 5. 2017 č. j. SPU 256264/2017 1815/96/13-RNP sp. zn. 1 RP3253/2011-130754 1815/96, a také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. V daném řízení městský soud řešil otázku velikosti podílu stěžovatelů k uvedenému pozemku, a to s ohledem na skutečnost, že jako jeho majitelka byla vedena komanditní společnost Leo Czech a spol., a dále otázku aplikace § 21 zákona č. 229/1991 Sb. na majetek komplementáře Maxe Hožeho, o jehož vydání oprávněné osoby po jmenovaném nepožádaly, na rozdíl od stěžovatelů jakožto právních nástupců komplementářů Maxe a Pavla Kohna. Dospěl k závěru, že předmětem vydání jsou majetkové vklady do této společnosti, případně podíly na jejím jmění, přičemž podíl odvozený od komplementářů Maxe a Pavla Kohna činí jednu polovinu z celkového podílu. Současně odmítl, že by stěžovatelům svědčil nárok na podíl Maxe Hožeho.
4. K odvolání stěžovatelů a vedlejší účastnice Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek městského soudu jako věcně správný potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení.
5. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a stěžovatelům uložil nahradit společně a nerozdílně vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
6. Stěžovatelé uvádějí, že obecné soudy vyšly z toho, že vklad komanditistů nebyl převodem na právnickou osobu, ale de facto na komplementáře, a tedy podíl na komanditní společnosti měli jen komplementáři. Z toho vyvodily, že rodina stěžovatelů vlastnila ve společnosti Leo Czech a spol. podíl o velikosti 1/2. V soudním řízení se domáhali aplikace § 21 zákona č. 229/1991 Sb., což městský soud odmítl s tím, že za restituovanou věc je třeba považovat pouze spoluvlastnický podíl jejich právních předchůdců.
7. Stěžovatelé však mají za to, že pokud obecné soudy uvedené ustanovení neaplikovaly, porušily výše uvedená ustanovení Ústavy a Listiny. Argumentují, že institut "přirůstání" je upraven již 36 let a že pojem "věc" má v zákoně č. 229/1991 Sb. stejný význam jako jeho hmotněprávní definice, přičemž objektem práv je vždy samostatná věc, nikoliv jen její části. Poukazují na povinnost orgánů veřejné moci interpretovat uvedený zákon vstřícně k restituentům tam, kde právní úprava není jasná.
8. Nejvyššímu soudu vytýkají nepřiléhavost judikaturních odkazů, soudům všech stupňů ignorování jejich argumentu, že legislativním míněním zákonodárce bylo nevytvářet spoluvlastnictví osob oprávněných a povinných, a jejich výklad označují za nepovolené negativní zákonodárství. Dovolávají se přitom nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 10. 1998
sp. zn. I. ÚS 340/96
(N 113/12 SbNU 131), usnesení ze dne 26. 3. 2002
sp. zn. I. ÚS 705/01
, jakož i nálezů ze dne 3. 6. 2021
sp. zn. II. ÚS 3516/20
(N 111/106 SbNU 229) a ze dne 26. 3. 2024
sp. zn. III. ÚS 1034/23
, s tím, že bývalý spoluvlastník uvedené komanditní společnosti svůj nárok nikdy (a tedy ani opožděně) neuplatnil.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Obdobnou ústavní stížností stejných stěžovatelů se již Ústavní soud zabýval a usnesením ze dne 6. 3. 2025
sp. zn. II. ÚS 717/25
ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Učinil tak proto, že se obecné soudy s argumentací stěžovatelů náležitě vypořádaly, včetně tvrzeného rozporu právního posouzení s judikaturou Ústavního soudu, a jimi zastávaný právní názor, tedy že nárok bývalého spoluvlastníka v komanditní společnosti Leo Czech a spol. stěžovatelům "nepřirůstá", neboť § 21 zákona č. 229/1991 Sb. umožňuje vydat celou věc (celý podíl) "pouze" těm oprávněným osobám, které odvozují své oprávnění od původního vlastníka této věci (tohoto podílu), žádné známky neústavnosti nenese, kdy naopak vydání majetku, který právním předchůdcům stěžovatelů nenáležel, se míjí s účelem restitučního zákonodárství, resp. koliduje se zásadou přiměřenosti při nápravě historický křivd.
12. Vzhledem k tomu, že se III. senát s úvahami předestřenými v odůvodnění citovaného usnesení ztotožnil, ze stejných důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu