USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) D. P. S., b) E. N. K., c) M. A. E. K. a d) M. P. K., všichni zastoupeni Vratislavem Pěchotou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, za účasti: Heidelberg Materials CZ, a.s., IČ: 262 09 578, se sídlem v Mokré-Horákově, Mokrá 359, o znovuprojednání věci rozhodnuté Státním pozemkovým úřadem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 163/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 18 Co 185/2018-222, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit Heidelberg Materials CZ, a.s., náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 52 C 163/2017-76, rozhodl tak, že žalobci nejsou vlastníky: právní předchůdkyně žalobce a) id. 1/6, právní předchůdce žalobkyně b) id. 5/36, žalobkyně c) id. 1/12 a žalobce d) id. 1/12 pozemku p. č. XY v k. ú. XY, nyní pozemku p. č. XY v témže k. ú., čímž v dotčeném rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, č. j. SPU 256264/2017 1815/96/13-RNP, sp. zn. 1RP3253/2011-130754 1815/96 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Žalobci se v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), domáhali nahrazení citovaného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu s tím, že uplatňují nárok na vydání výše uvedeného pozemku v celém rozsahu. Pozemek původně náležel komanditní společnosti L., v níž byli právní předchůdci žalobců komplementáři, dalším komplementářem byl M. H. (jehož právní nástupci restituční nárok na vydání příslušného podílu neuplatnili) a členové rodiny L.
byli komanditisty, všichni jmenovaní se shodnou výší vkladů 3 x 400.000 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že komanditní společnost dle tehdy platného zákona č. 1/1863 ř. z., všeobecného zákonníku obchodního (dále jen „zákon č. 1/1863 ř. z.“), nebyla právnickou osobou, ale formou společného podnikání osob; majetek vyčleněný komplementáři ke společnému podnikání tudíž nebyl majetkem společnosti, nýbrž podílovým spoluvlastnictvím komplementářů. Z popsaných důvodů soud nepřisvědčil žalobcům, že by měli ve smyslu § 21 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), nárok na vydání veškerého majetku vloženého do komanditní společnosti (včetně podílu M.
H., jenž restituční nárok neuplatnil). Naznal však, že žalobcům náleží poloviční podíl na majetku společnosti, nikoliv třetinový, což dovodil z rozdílného postavení komplementářů a komanditistů v komanditní společnosti dle tehdejšího práva, neboť komanditisté byli toliko investory, přičemž majetek nabývali skrze společnost jen komplementáři. Popsaným způsobem tedy nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 18 Co 185/2018-222, k odvolání žalobců i Heidelberg Materials CZ, a.s., rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež označil za správná a učiněná na základě dostatečného dokazování, aproboval
rovněž jím provedené právní posouzení věci.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podali žalobci dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro otázku, jež dosud neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, za niž považují, zda byl majetek komanditní společnosti bez akcií v podílovém, či bezpodílovém spoluvlastnictví komplementářů. Dále tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce, jež je v rozhodovací praxi řešena rozdílně, a to přirůstání podílu na majetku, jestliže zbývající spoluvlastník nárok nevznesl. Rozporný s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu má být poté odvolacím soudem uplatněný výklad § 21 zákona o půdě, jenž dle žalobců odporuje účelu zákona, neodpovídá principům restitučního zákonodárství a příčí se ustálené rozhodovací praxi.
4. Z výše uvedených důvodů žalobci navrhují, aby dovolací soud napadené rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
5. K dovolání žalobců se vyjádřila Heidelberg Materials CZ, a.s., jež považuje výklad § 21 zákona o půdě prosazovaný žalobci za nesprávný, ztotožňuje se se závěry nalézacích soudů a upozorňuje na jejich soulad se související judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. Navrhuje, aby soud dovolání žalobců zamítl.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné.
10. Otázky, zda šlo v komanditní společnosti bez akcií dle zákona č. 1/1863 ř. z. o bezpodílové spoluvlastnictví, přirůstání podílu zbývajícího podílového spoluvlastníka i aplikace § 21 zákona o půdě na popsanou situaci přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nezakládají, neboť je odvolací soud i soud prvního stupně vyřešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu cokoliv měnit, i judikaturou Ústavního soudu.
11. Ve vztahu k výkladu a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů oprávněných osob se judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu již opakovaně vyjádřila tak, že zákonná ustanovení, dle nichž „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá“ (viz § 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, či § 21 zákona o půdě), neopravňují k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka (např. osobám uvedeným v ustanovení § 4 odst. 2 písm. e/ zákona o půdě), patřícím do téže skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily.
Vydávání podílů náležejících původně (v době odnětí) spoluvlastníku oprávněné osoby by již nebylo zmírněním majetkové křivdy způsobené oprávněné osobě, nýbrž aktem bezdůvodného obohacení nad zmíněný rámec. Uvedené závěry se přitom prosadily nejen při výkladu zákona č. 87/1991 Sb. (srov. namátkou nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, jeho usnesení ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, nebo stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č. 34, v bodě III.
8), ale i při výkladu zákona o půdě (viz za všechny nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, již citované stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 50/93 v bodě IV. 1, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 128/2000;130/2000, nebo jeho usnesení ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2394/2016).
12. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že žalobcům a) až d) odvozujícím restituční nárok od podílu svých právních předchůdců – komplementářů, členů rodiny K. – na majetku komanditní společnosti L. nepřirůstá (spoluvlastnický) podíl na majetku uvedené komanditní společnosti náležející zbývajícím komplementářům (členům rodiny H.), jejichž právní nástupci restituční nárok neuplatnili. Okolnost, že fyzické osoby (jejich právní nástupci), které provozovaly pod společnou firmou činnost v rámci veřejné obchodní společnosti, potažmo komanditní společnosti (zřízené dle zákona č. 1/1863 ř.
z.), jejíž majetek přešel v rozhodném období na stát, mají restituční nárok odpovídající jejich příslušným podílům na jmění společnosti, a nikoliv restituční nárok k celému majetku této společnosti, přitom z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá rovněž (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3362/2011, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3211/2011). Shodné závěry byly ostatně dovozeny i v recentních rozhodnutích Nejvyššího soudu vydaných v řízeních, jichž byli žalobci též účastníky (viz rozsudky ze dne 2.
12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2672/2024, a ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2744/2024, či usnesení ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3015/2024).
13. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a Heidelberg Materials CZ, a.s., v dovolacím řízení vznikly náklady, které jsou žalobci povinni nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a činí 300 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 4. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu