USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) D. P. S., b)
E. N. K., c) M. A. E. K. a d) M. P. K., všichni zastoupeni Vratislavem
Pěchotou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, za účasti:
Heidelberg Materials CZ, a.s., IČ: 262 09 578, se sídlem v Mokré-Horákově,
Mokrá 359, o znovuprojednání věci rozhodnuté Státním pozemkovým úřadem, vedené
u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 163/2017, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 18 Co
185/2018-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit Heidelberg
Materials CZ, a.s., náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 52 C
163/2017-76, rozhodl tak, že žalobci nejsou vlastníky: právní předchůdkyně
žalobce a) id. 1/6, právní předchůdce žalobkyně b) id. 5/36, žalobkyně c) id.
1/12 a žalobce d) id. 1/12 pozemku p. č. XY v k. ú. XY, nyní pozemku p. č. XY v
témže k. ú., čímž v dotčeném rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového
úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, č. j. SPU 256264/2017
1815/96/13-RNP, sp. zn. 1RP3253/2011-130754 1815/96 (výrok I), a rozhodl o
nákladech řízení (výrok II). Žalobci se v řízení podle části páté zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), domáhali nahrazení citovaného rozhodnutí Státního pozemkového
úřadu s tím, že uplatňují nárok na vydání výše uvedeného pozemku v celém
rozsahu. Pozemek původně náležel komanditní společnosti L., v níž byli právní
předchůdci žalobců komplementáři, dalším komplementářem byl M. H. (jehož právní
nástupci restituční nárok na vydání příslušného podílu neuplatnili) a členové
rodiny L. byli komanditisty, všichni jmenovaní se shodnou výší vkladů 3 x
400.000 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že komanditní společnost dle tehdy
platného zákona č. 1/1863 ř. z., všeobecného zákonníku obchodního (dále jen
„zákon č. 1/1863 ř. z.“), nebyla právnickou osobou, ale formou společného
podnikání osob; majetek vyčleněný komplementáři ke společnému podnikání tudíž
nebyl majetkem společnosti, nýbrž podílovým spoluvlastnictvím komplementářů. Z
popsaných důvodů soud nepřisvědčil žalobcům, že by měli ve smyslu § 21 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), nárok na
vydání veškerého majetku vloženého do komanditní společnosti (včetně podílu M.
H., jenž restituční nárok neuplatnil). Naznal však, že žalobcům náleží
poloviční podíl na majetku společnosti, nikoliv třetinový, což dovodil z
rozdílného postavení komplementářů a komanditistů v komanditní společnosti dle
tehdejšího práva, neboť komanditisté byli toliko investory, přičemž majetek
nabývali skrze společnost jen komplementáři. Popsaným způsobem tedy nahradil
rozhodnutí Státního pozemkového úřadu.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 18 Co
185/2018-222, k odvolání žalobců i Heidelberg Materials CZ, a.s., rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
jež označil za správná a učiněná na základě dostatečného dokazování, aproboval
rovněž jím provedené právní posouzení věci.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podali žalobci dovolání, majíc
je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro otázku, jež dosud neměla být v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, za niž považují, zda byl majetek
komanditní společnosti bez akcií v podílovém, či bezpodílovém spoluvlastnictví
komplementářů. Dále tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce, jež
je v rozhodovací praxi řešena rozdílně, a to přirůstání podílu na majetku,
jestliže zbývající spoluvlastník nárok nevznesl. Rozporný s judikaturou
dovolacího i Ústavního soudu má být poté odvolacím soudem uplatněný výklad § 21
zákona o půdě, jenž dle žalobců odporuje účelu zákona, neodpovídá principům
restitučního zákonodárství a příčí se ustálené rozhodovací praxi.
4. Z výše uvedených důvodů žalobci navrhují, aby dovolací soud napadené
rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení.
5. K dovolání žalobců se vyjádřila Heidelberg Materials CZ, a.s., jež
považuje výklad § 21 zákona o půdě prosazovaný žalobci za nesprávný, ztotožňuje
se se závěry nalézacích soudů a upozorňuje na jejich soulad se související
judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. Navrhuje, aby soud dovolání žalobců
zamítl.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými
dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné.
10. Otázky, zda šlo v komanditní společnosti bez akcií dle zákona č.
1/1863 ř. z. o bezpodílové spoluvlastnictví, přirůstání podílu zbývajícího
podílového spoluvlastníka i aplikace § 21 zákona o půdě na popsanou situaci
přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nezakládají, neboť je odvolací
soud i soud prvního stupně vyřešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, na níž není důvodu cokoliv měnit, i judikaturou Ústavního
soudu.
11. Ve vztahu k výkladu a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o
přirůstání podílů oprávněných osob se judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu
již opakovaně vyjádřila tak, že zákonná ustanovení, dle nichž „je-li
oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá
se jim věc celá“ (viz § 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, či § 21 zákona o půdě),
neopravňují k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další
spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují,
aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka (např. osobám
uvedeným v ustanovení § 4 odst. 2 písm. e/ zákona o půdě), patřícím do téže
skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl)
původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve
lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů náležejících původně (v době odnětí)
spoluvlastníku oprávněné osoby by již nebylo zmírněním majetkové křivdy
způsobené oprávněné osobě, nýbrž aktem bezdůvodného obohacení nad zmíněný
rámec. Uvedené závěry se přitom prosadily nejen při výkladu zákona č. 87/1991
Sb. (srov. namátkou nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS
360/99, jeho usnesení ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, nebo
stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp.
zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1993, pod č. 34, v bodě III. 8), ale i při výkladu zákona o půdě (viz za
všechny nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, již
citované stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 50/93 v bodě IV. 1, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 128/2000;130/2000, nebo
jeho usnesení ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2394/2016).
12. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu
čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že žalobcům a) až d)
odvozujícím restituční nárok od podílu svých právních předchůdců –
komplementářů, členů rodiny K. – na majetku komanditní společnosti L.
nepřirůstá (spoluvlastnický) podíl na majetku uvedené komanditní společnosti
náležející zbývajícím komplementářům (členům rodiny H.), jejichž právní
nástupci restituční nárok neuplatnili. Okolnost, že fyzické osoby (jejich
právní nástupci), které provozovaly pod společnou firmou činnost v rámci
veřejné obchodní společnosti, potažmo komanditní společnosti (zřízené dle
zákona č. 1/1863 ř. z.), jejíž majetek přešel v rozhodném období na stát, mají
restituční nárok odpovídající jejich příslušným podílům na jmění společnosti, a
nikoliv restituční nárok k celému majetku této společnosti, přitom z ustálené
judikatury dovolacího soudu vyplývá rovněž (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3362/2011, a ze dne 2. 10. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 3211/2011). Shodné závěry byly ostatně dovozeny i v recentních
rozhodnutích Nejvyššího soudu vydaných v řízeních, jichž byli žalobci též
účastníky (viz rozsudky ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2672/2024, a ze dne
17. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2744/2024, či usnesení ze dne 17. 12. 2024, sp.
zn. 28 Cdo 3015/2024).
13. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako
na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem,
a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto,
nemají na náhradu nákladů řízení právo a Heidelberg Materials CZ, a.s., v
dovolacím řízení vznikly náklady, které jsou žalobci povinni nahradit. Výše
náhrady vychází z ustanovení § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o
stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení
v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a
exekučního řádu, a činí 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 4. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu