Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky RIM CZ Service, s. r. o., se sídlem Mánesova 885, Tlumačov, zastoupené Mgr. Petrem Otrusinou, advokátem, se sídlem Lešetín II 7147, Zlín, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. května 2024, č. j. 7 Ads 98/2023-19, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2023, č. j. 31 Ad 8/2019-82, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní správa sociálního zabezpečení Zlín uložila platebním výměrem stěžovatelce jakožto zaměstnavateli povinnost uhradit dlužné pojistné ve výši 1 890 Kč a penále ve výši 219 Kč. Vedlejší účastnice toto rozhodnutí potvrdila. Její rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou. Krajský soud nejprve napadené rozhodnutí a jemu předcházející platební výměr zrušil, neboť měl za to, že správní orgány nesprávně interpretovaly a aplikovaly § 6 odst. 9 písm. d) zákona o daních z příjmů. Za nepeněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci je možné považovat i poskytnutí příspěvku na dovolenou zaměstnanci na pokrytí jeho výdajů prokazatelně vynaložených za tímto účelem. Ke kasační stížnosti vedlejší účastnice však Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil. Uvedl, že poskytnutí peněžní částky na účet zaměstnance není nepeněžitou formou plnění, kterou předpokládá § 6 odst. 9 písm. d) zákona o daních z příjmů. Ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 94/2023 pro předčasnost.
2. Krajský soud proto rozhodoval znovu a žalobu stěžovatelky zamítl. Odkázal na závěry kasačního rozhodnutí a uzavřel, že sporné plnění je peněžitým plněním. Z toho důvodu nebyly splněny podmínky pro osvobození od daně z příjmů. Dané plnění je tudíž součástí vyměřovacího základu podle § 5a ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Procesní námitky stěžovatelky neshledal krajský soud důvodnými.
3. Kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto v pořadí druhému rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřípustnost podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatelčiny námitky směřovaly pouze proti právním závěrům vyjádřeným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterými je však sám Nejvyšší správní soud vázán, jakož i proti argumentaci krajského soudu, který se těmito právními závěry řídil.
4. Stěžovatelka podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní práva podle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatelka nesouhlasí s odmítnutím její kasační stížnosti pro nepřípustnost podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Má za to, že může-li být vázanost Nejvyššího správního soudu svým přechozím právním názorem v téže věci prolomena v případě podstatné změny judikatury, tím spíše musí dojít k prolomení této vázanosti v případě, kdy podstatné změny judikatury není třeba, neboť je konstantně judikován opak.
6. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud neměl přebírat názory Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud ve svém kasačním rozhodnutí přiznal, že ustanovení § 6 odst. 9 písm. d) zákona o daních z příjmů je nepřesné. Přesto přijal výklad pro stěžovatelku přísnější. Tento výklad nezohledňuje smysl a účel ustanovení, je nesrozumitelný a přepjatě formalistický. Charakter nepeněžitého plnění se musí posuzovat podle účelu, nikoliv dle formy. Vedlejší účastnice nezkoumala okolnosti, za kterých stěžovatelka plnění poskytla. Přesto Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatelka zaměstnancům neposkytla žádné zálohové platby, náhrady za prokázané výdaje, ani z ničeho neplyne, že by zaměstnavatel zaměstnance pověřil k nákupu jeho jménem.
7. Stěžovatelka dále odkázala na své "vyjádření", ve kterém popisuje další nesprávnosti kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu. Konkrétně je odůvodnění tohoto rozsudku nesrozumitelné, nevyjadřuje se k původnímu názoru krajského soudu na věc, obsahuje nerelevantní judikaturu a komentářovou literaturu a jiné nesprávnosti.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
9. Dále se Ústavní soud zabýval včasností ústavní stížnosti. Již dříve Ústavní soud dovodil, že je-li věcné hodnocení všech žalobních námitek správním soudem prvního stupně předurčeno závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, není přípustnost ústavní stížnosti, v níž je tvrzeno porušení základních práv či svobod výhradně v důsledku věcného posouzení žalobních námitek, podmíněna podáním opakované kasační stížnosti. Opakovaná kasační stížnost, v níž by stěžovatel zpochybnil výhradně věcné hodnocení žalobních námitek, které by bylo v souladu s předchozím závazným názorem Nejvyššího správního soudu, by byla podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Proto tato kasační stížnost, jde-li o námitky proti věcnému posouzení, nepředstavuje procesní prostředek k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [nález sp. zn. III. ÚS 926/19
(N 129/95 SbNU 66), bod 27]. Ústavní soud tímto respektuje účel § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož se Nejvyšší správní soud nemá v téže věci opakovaně zabývat stejnými otázkami a zásadně přezkoumává jen dodržení svého dříve vysloveného právního názoru soudem prvního stupně [nález sp. zn. IV. ÚS 136/05
(N 119/37 SbNU 519)]. S ohledem na uvedené lze v projednávané věci konstatovat, že posuzováno podle charakteru stěžovatelčiných námitek uvedených v kasační stížnosti měla stěžovatelka ústavní stížností ve lhůtě stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadnout přímo v záhlaví označený rozsudek krajského soudu. To však neučinila, neboť rozsudek krajského soudu jí byl doručen dne 17. 4. 2023, avšak ústavní stížnost podala až dne 18. 7. 2024. Z toho důvodu je její ústavní stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu podána opožděně [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Pokud Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 94/23 stěžovatelku poučil, že může proti novému rozsudku krajského soudu podat opětovnou kasační stížnost, je tím míněna kasační stížnost, která bude splňovat předpoklady přípustnosti. Ve zbylé části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost podána včas. Ústavní soud se proto zaměřil pouze na ústavní souladnost tohoto rozhodnutí.
10. V dané věci správní orgány uložily stěžovatelce povinnost uhradit dlužné pojistné ve výši 1 890 Kč a penále ve výši 219 Kč. Z ústavněprávního hlediska jde i ve svém souhrnu o tzv. bagatelní částku. Ústavní soud opakovaně uvedl, že často již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr. Zásah Ústavního soudu proto je namístě jen ve výjimečných případech [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 157/16
(N 150/82 SbNU 379), bod 11]. Kromě výše částky, která je předmětem řízení, je přitom pro posouzení bagatelnosti věci nutné ji vyhodnotit i z hlediska kvalitativního. Obecně lze toto hledisko vyjádřit tak, že se zkoumá hodnota ústavního principu, který byl v řízení před obecným soudem narušen [nález sp. zn. III. ÚS 2018/15
(N 11/80 SbNU 139), bod 20].
11. V posuzované věci Ústavní soud důvod pro výjimečný zásah v bagatelní věci neshledal. Nejvyšší správní soud stěžovatelce pečlivě vysvětlil, proč zákon limituje přípustnost opakovaných kasačních stížností, jaké jsou výjimky z tohoto pravidla, a proč je stěžovatelčina kasační stížnost nenaplňuje (body 10 až 15 usnesení Nejvyššího správního soudu). Respektoval přitom názor rozšířeného senátu č. j. 9 Afs 59/2007-56, podle kterého je i sám Nejvyšší správní soud vázán svým právním názorem, který v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku.
Pokud se stěžovatelka domnívá, že opětovná kasační stížnost je přípustná i v případě, že podstatné změny judikatury není třeba, neboť je konstantně judikován opak, nelze jejímu názoru přisvědčit. Výjimka změnou judikatury je totiž opodstatněná právě tím, že se jedná o novotu, kterou Nejvyšší správní soud nemohl při svém původním rozhodnutí zohlednit. Pokud však tuto judikaturu mohl vzít v úvahu již v původním řízení a stěžovatelka se domnívá, že se tak nestalo, nejde o novotu a stěžovatelka se proti právním závěrům kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mohla bránit podáním ústavní stížnosti proti následně vydanému rozsudku krajského soudu.
Ta by však musela splňovat procesní náležitosti, mimo jiné i včasnost, což se však v konkrétním případě nestalo. IV.
Závěr
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu