Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, sídlem Matky Boží 1182/9, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 180/2025-138 ze dne 19. března 2025, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 334/2024 ze dne 22. října 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 51/2024 ze dne 8. srpna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu a opětovně uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že jako účastník shromáždění v centru Prahy se záměrem vyjádřit podporu ruské válečné invazi na Ukrajině měl v pravé spodní části kožené vesty viditelně připnutou nášivku zobrazující oficiální znak Wagnerovy skupiny, tedy ruské paramilitární organizace, která se účastní válečného konfliktu na Ukrajině na straně Ruské federace a s níž jsou spojeny informace o užívání vysoké míry násilí, a tuto symboliku následně záměrně prezentoval i na svém facebookovém profilu, čímž veřejně schvaloval válečné zločiny a zločiny proti míru.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy nevypořádaly se skutečností, že součástí českého právního řádu je mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci, vyhlášená sdělením Ministerstva zahraničních věci pod č. 99/1996 Sb. (smlouva s Ruskou federací). Z toho dovozuje, že podpora Ruska nemůže být považována za trestné jednání. Tvrdí, že chtěl-li vyjádřit solidaritu po teroristickém útoku v Rusku, jednal v plném souladu s právním řádem. Uvádí, že usnesení Evropského parlamentu ze dne 23. listopadu 2022 [2022/2896(RSP)], kterým je Ruská federace označena jako stát, který podporuje terorismus, jímž argumentoval městský soud, není právně závazné. Vyjadřuje nesouhlas s tím, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání.
6. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem s následující výjimkou. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek obvodního soudu, avšak městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti rozsudku obvodního soudu tak není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
8. Svou hlavní námitku založenou na existenci smlouvy s Ruskou federací, jež zůstává součástí českého právního řádu, stěžovatel uplatnil i v dovolání proti rozsudku městského soudu, přičemž Nejvyšší soud na ni reagoval v bodě 22 napadeného usnesení. Ústavní soud v této argumentaci (vůči níž stěžovatel v ústavní stížnosti nenabízí žádnou konkrétní polemiku) nespatřuje žádný ústavněprávní deficit. Pro úplnost snad lze dodat, že existence určité mezinárodní smlouvy samozřejmě nemůže být použita jako podklad pro popření zjevné reality, tedy v tomto případě toho, že se jedna ze smluvních stran (Ruská federace) prokazatelně dopouští válečných zločinů a zločinů proti míru.
9. Brojí-li stěžovatel proti tomu, že městský soud v napadeném rozsudku odkazoval na v bodu 5 zmíněné usnesení Evropského parlamentu, Ústavní soud podotýká, že městský soud usnesení provedl jako listinný důkaz, jímž následně podpořil závěr o ruské agresi na Ukrajině a násilnostech na civilním obyvatelstvu a civilních objektech (srov. bod 7 rozsudku městského soudu). Na použitelnosti tohoto usnesení coby listinného důkazu nemůže nic změnit jeho právní nezávaznost.
10. Námitku směřující proti tomu, že Nejvyšší soud odmítl dovolání v neveřejném zasedání pro zjevnou neopodstatněnost, stěžovatel blíže nevysvětluje. Ústavní soud tak pouze stručně konstatuje, že neidentifikoval žádnou okolnost, která by zpochybňovala splnění všech zákonných podmínek pro takový postup obsažených v § 265i odst. 1 písm. e) a § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu.
11. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl napaden rozsudek obvodního soudu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 13. srpna 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu