Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Martiny Čížové, zastoupené Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem, sídlem Horácká 209, Křenice, proti výroku IV. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2025 č. j. 103 VSPH 370/2020-384, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti Richter + Frenzel, s. r. o., sídlem U Technoplynu 1572/1, Praha 9 - Kyje, a 2) Ivany Čížové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Podle ní totiž porušuje její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a zároveň porušuje čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že před Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl v rámci insolvenčního řízení veden incidenční spor mezi vedlejší účastnicí 1 jako žalobkyní a stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 2 jako žalovanými. Podstatou řízení bylo určení, že specifikované právní úkony dlužníka jsou vůči insolvenčním věřitelům neúčinné. Krajský soud žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozhodnutím rozhodl mj. tak, že ve vztahu ke stěžovatelce žalobu na určení neúčinnosti specifikovaného právního úkonu dlužníka vůči věřitelům zamítl (výrok III.) a uložil vedlejší účastnici 1 nahradit stěžovatelce náklady řízení (výrok IV.).
4. Podle stěžovatelky vrchní soud nesprávně určil výši přiznaných nákladů, neboť vyšel z nesprávné tarifní hodnoty. Přestože v řízení byl proveden znalecký posudek na ocenění nemovitostí, vrchní soud tarifní hodnotu neodvodil od hodnoty nemovitostí. Takový postup je navíc podle stěžovatelky v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, zabýval se naplněním procesních předpokladů.
6. Ústavní soud v projednávané věci z databáze infoSoud.cz a dotazem na krajský soud zjistil, že proti napadenému rozhodnutí bylo podáno dovolání. Dovolání přitom podala vedlejší účastnice 1 a směřuje proti III. výroku napadeného rozhodnutí.
7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná.
8. Podle § 243e odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, přičemž takto může zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí závislá. Závislý výrok je takový, který při zrušení nebo změně napadeného výroku nemůže sám o sobě obstát. Takovým závislým výrokem na rozhodnutí o věci samé je nákladový výrok. Pokud by Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, otevřel by tím prostor k tomu, aby se soudy opětovně zabývaly i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédly k námitkám uplatněným v ústavní stížnosti.
9. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud je podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, Ústavní soud nemůže přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků. Nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, ale také by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 10. 12. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2474/24 , bod 10, nebo ze dne 25. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 1920/24 , bod 7, a další).
10. Závěr, že ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, lze přitom plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání do věci samé podá (jiný) účastník, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele. Taková situace v právě posuzované věci nastala, neboť vedlejší účastnice 1 napadla dovoláním výrok III. napadeného rozhodnutí.
13. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutím stávající ústavní stížnosti pro její nepřípustnost stěžovatelce zůstává možnost domáhat se ústavní stížností ochrany svých práv, bude-li po vyčerpání všech zákonných procesních prostředků mít stále za to, že k tomu má důvody.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2025
Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj