Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2017 č. j. 7 Tdo 115/2017-63, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2016 č. j. 1 To 35/2016-1144 a I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. března 2016 č. j. 81 T 1/2015-1025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud I. výrok rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") a druhá dvě ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 81 T 1/2015-1025 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 9. 2016 č. j. 1 To 35/2016-1144 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců.
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 5. 2017 č. j. 7 Tdo 115/2017-63 bylo jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
4. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že se poškozenému M. H. pro jeho společnost zavázal tzv. servisní smlouvou zařídit či zprostředkovat úvěr na částku 1 300 000 €, v návaznosti na což mu poškozený uhradil tzv. administrativní náklady ve výši 150 000 €, ač stěžovatel od počátku věděl, že tento závazek nemůže reálně splnit, a také jej nesplnil, a peníze si ponechal a použil pro vlastní potřebu.
5. Stěžovatel rozporuje zejména dostatečnost provedeného dokazování a na jeho základě ve věci vyslovené skutkové závěry. Uvádí, že na "plnění smlouvy" pracoval; ve spise je založen listinný důkaz "aktuální nabídka na realizování úvěru z 28. 11. 2011", soudy jej však ignorovaly. Soudy přitom mylně hodnotí uzavřenou servisní smlouvu jako smlouvu o úvěru. Dále namítá, že poškozeným nemůže být pan H., ale obchodní společnost HORIMEX s. r. o., z jejíhož účtu peníze odešly. Soudy též nehodnotily důkazy nestranně, když bagatelizovaly trestní minulost svědků obžaloby A. a H. Odvolací soud pak bez řádného odůvodnění odmítl provést důkazy navrhované stěžovatelem v odvolacím řízení a jím provedený přezkum prvostupňového rozsudku byl toliko povrchní.
6. Závěrem stěžovatel namítá, že skutek měl být posouzen dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jakožto pro něj příznivějšího, neboť umožnuje uložit širší okruh trestů.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Stěžovatel sice tvrdí, že provedené dokazování a posouzení důkazů bylo nedostatečné, avšak Ústavní soud to neshledává. Lze naopak konstatovat, že v řízení byla provedena celá řada důkazů, které pak obecné soudy, zejména pak soud prvého stupně, velmi podrobně a obsáhle hodnotily. Jestliže stěžovatel tvrdí, že soudy mylně interpretovaly tzv. "servisní smlouvu", či měly jinak hodnotit výpovědi některých svědků, nezbývá než uzavřít, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
Jde-li o to, zda jednáním stěžovatele byl poškozen pan M. H. či obchodní společnost HORIMEX s. r. o., Ústavní soud nepovažuje za potřebné se touto otázkou blíže zabývat, když není zřejmé, jaký by to mohlo mít vliv na vyslovené výroky o vině a trestu. Co se týče důkazních návrhů stěžovatele, kterým odvolací soud nevyhověl, lze připustit, že odůvodnění závěru o jejich nadbytečnosti je dosti stručné, nicméně Ústavní soud neshledává, že by bylo natolik strohé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecného soudu, zejména pak vzhledem k jinak velmi důkladnému odůvodnění činěných skutkových závěrů.
10. Ústavní soud nezjistil ani to, že by nová hmotněprávní úprava byla pro stěžovatele výhodnější, když oba kodexy shodně stanoví pro daný čin sazbu dvě léta až osm let. V podrobnostech lze k této námitce dále odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu