U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. května 2017 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněného Mgr. J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9.
2016, sp. zn. 1 To 35/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci pod sp. zn. 81 T 1/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 3. 2016,
sp. zn. 81 T 1/2015, byl obviněný Mgr. J. M. uznán vinným trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního
zákona (dále jen tr. zákon). Za to byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zákona
k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm.
c) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73
odst. 1 písm. d) tr. zákona mu bylo uloženo ochranné opatření, zabrání věci
nebo jiné majetkové hodnoty, a to konkrétně bytové jednotky specifikované v
tomto výroku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku
poškozeného na náhradu škody. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn
obžaloby pro jiný skutek.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že dne 17. 10. 2009 v O. na H. N.
uzavřel jako zástupce společnosti Klotz LLC, se sídlem Wyoming, Spojené státy
americké, s poškozeným M. H. Servisní smlouvu č. …, v níž se zavázal, že zařídí
nebo zprostředkuje vyřízení úvěru na částku 1 300 000 Euro pro společnost
poškozeného, ač od počátku věděl, že svůj závazek vyplývající ze smlouvy nemůže
reálně splnit, přesto po podpisu uvedené smlouvy byl poškozený povinen uhradit
jakožto platbu tzv. administrativních nákladů na základě Mgr. J. M. vystavené a
předané faktury č. … částku 150 000 Euro, jež byla zaslána dne 19. 10. 2009 na
bankovní účet (uvedeného čísla) vedený v České republice na společnost KLOTZ
LLC, kde byl společně se svojí manželkou J. M. disponentem tohoto účtu, kdy
následně v dohodnutém termínu 45 bankovních dnů a ani později úvěr
nezprostředkoval a ani jinak nezajistil, obdržené finanční prostředky ve výši
150 000 Euro poškozenému nevrátil a ani nevyúčtoval jejich užití, přičemž
získané finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, zejména uhrazení části
kupní ceny nemovitosti ve prospěch jeho dcery M. M., čímž poškozenému M. H.
způsobil škodu ve výši 150 000 Euro (3 866 250 Kč).
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Vrchní soud v Olomouci
rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 1 To 35/2016, rozhodl tak, že podle § 258
odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve
výroku o uložení ochranného opatření, zabrání věci. Podle § 259 odst. 3 tr. ř.
nově rozhodl tak, že toto ochranné opatření uložil podle § 101 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku (zabrání bytové jednotky specifikované v tomto výroku). Jinak
zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně
a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. a), g) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a)
tr. ř., obviněný namítl, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě
obsazen. V prvním stupni ve věci rozhodoval senát, jehož předsedou byl JUDr. A.
Vašků, který byl podle rozvrhu práce k tomuto senátu přidělen pouze dočasně. Z
rozvrhu práce přitom podle obviněného nelze dovodit, pro která konkrétní řízení
byl JUDr. A. Vašků zákonným soudcem, neboť dočasné přidělení v rozvrhu není
dostatečně jasně vymezeno. Dále podle jeho názoru došlo v senátu 81 T k záměně
dvou přísedících za přísedící nové, přičemž z rozvrhu práce není podle
obviněného zřejmé, kteří přísedící měli být přiděleni konkrétně v jeho trestní
věci. Jednoznačně patrné z rozvrhu práce pak podle jeho přesvědčení není ani
složení senátu odvolacího soudu. Vedením senátu 1 To je podle rozvrhu pověřen
JUDr. J. Holubec, který však v jeho věci nebyl předsedou senátu, ale pouze jeho
členem (předsedou byl JUDr. Š. Škadra). Obviněný tak dovodil, že uvedená
složení senátů jsou v rozporu s č. l. 38 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, podle něhož nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
vytkl několik pochybení. Především zdůraznil, že v dané věci se jednalo
primárně o obchodněprávní vztah, jehož smluvními stranami byl poškozený M. H. a
společnost Klotz LLC. On smluvní stranou nebyl a za společnost Klotz LLC byl
oprávněn smlouvu jen podepsat. Pokud posléze došlo k přenesení odpovědnosti z
obchodněprávního vztahu na jeho osobu, aniž by byly použity prostředky jiných
právních odvětví, byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. V dané
věci se poškozený neobrátil na občanskoprávní soudy, ale podal rovnou trestní
oznámení avšak na osobu, která nebyla ani vlastníkem, ani jednatelem
společnosti, ale měla pouze oprávnění k určitým dílčím úkonům při realizaci
smlouvy. Obviněný uvedl, že navíc v uvedené společnosti přestal pracovat ještě
v době trvání smlouvy (plná moc do 29. 9. 2010). Obchodněprávním vztahem mezi
obviněným a poškozeným se soudy podle obviněného nezabývaly. Není podle něj ani
zřejmé, zda byl celý obsah smlouvy v řízení před soudem citován.
Obviněný dále namítl, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty
trestného činu podvodu, a to jeho objektivní a subjektivní stránka. V
návaznosti na to shrnul některá, z jeho pohledu významná zjištění, především,
že jednal za společnost na základě zmocnění, dále že smlouva byla standardní,
shodná jako u P. H., u tohoto skutku v obsahově totožné věci ho ovšem soudy
zprostily obžaloby, když zjistily, že se nejedná o trestný čin. Dále soudům
vytkl, že nebylo náležitě řešeno, jakým jednáním měl být poškozený uveden v
omyl, a zdůraznil, že od trestného činu podvodu je třeba odlišit situace
spočívající v pouhé neschopnosti dostát smluvnímu závazku. M. H. navíc podle
jeho názoru nelze označit za poškozeného trestným činem, neboť peníze zaslané
na účet společnosti Klotz LLC nebyly jeho, ale šlo o finanční prostředky
společnosti Horimex, s. r. o. Ve vztahu k otázce zavinění připomněl, že úmysl
musí existovat již v době spáchání, přičemž pouhé nesplnění závazku ve sjednané
lhůtě ještě nedokazuje, že podvodný úmysl byl dán již v době podpisu smlouvy.
Nebylo tedy prokázáno, že by poškozený jednal v důsledku uvedení v omyl a že
by se snad uvedení v omyl dopustil právě obviněný. Ve vazbě na uvedené, s
poukazem na složitost obchodního závazku, opětovně připomněl zásadu
subsidiarity trestní represe.
V další části dovolání namítl nezákonnou aplikaci trestního zákona. V dané věci
měl být podle něj v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku aplikován právě trestní
zákoník a nikoli trestní zákon účinný v době spáchání skutku, neboť úprava v
trestním zákoníku je podle něj výhodnější. Uvedený závěr učinil obviněný s
odkazem na to, že ustanovení týkající se trestného činu podvodu umožňovaly
podle předchozí právní úpravy uložit širší okruh trestů (i peněžitý trest), než
je tomu podle právní úpravy nové (podle nové právní úpravy již peněžitý trest
uložit nelze). Navíc ve vztahu k možnosti uložit podmíněný trest odnětí svobody
bylo podle předchozí právní úpravy možné podmíněně odložit výkon trestu odnětí
svobody nepřevyšujícího dva roky a podle nové právní úpravy již lze podmíněně
odložit i výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího roky tři.
Soudu dále vytkl nesprávnou aplikaci přitěžující okolnosti a tedy údajné
porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Podle něj byla nesprávně aplikována
přitěžující okolnost podle § 34 písm. h) tr. zákona (způsobení vyšší škody),
neboť kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podvodu v sobě již tento
kvalifikační znak zahrnuje.
Závěrem dovolání soudu vytkl nepřiměřenost uložené trestní sankce. Poukázal v
této souvislosti na některé okolnosti případu, vyjádřil názor, že soudy se
dostatečně nezabývaly tím, jak byly peníze použity, a náležitě nehodnotily, že
použití peněz k jinému účelu, než je splnění smlouvy, nelze automaticky
považovat za trestný čin. Bez konkrétní argumentace namítl rovněž nesprávné
zjištění výše škody, v důsledku čehož nebylo odůvodněno její přiznání v rámci
adhezního řízení. Tuto pasáž dovolání uzavřel konstatováním, že uložený trest
je nepřiměřeným, a to jak co do výše a typu věznice, tak i pokud jde o způsob
výkonu trestu, když podle jeho názoru byly dány podmínky pro podmíněné odložení
jeho výkonu.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To
35/2016 ze dne 15. 9. 2016 v plném rozsahu zrušil a zprostil ho obžaloby nebo
aby přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že námitky uplatněné
pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. shledává zjevně
neopodstatněnými s tím, že obsazení senátů nalézacího i odvolacího soudu
odpovídalo rozvrhu práce co do jeho členů a obviněný svému zákonnému soudci
odňat nebyl. Pokud jde o rozhodování nalézacího soudu, senát 81 T byl složen z
předsedy JUDr. A. Vašků a přísedících B. Skopalíkové a J. Hetcla, přičemž žádný
z nich nebyl v rozhodování nahrazen soudcem jiným. Státní zástupce doplnil, že
byl-li JUDr. A. Vašků dočasně přidělen do senátu 81 T uvedeného soudu, stal se
po dobu tohoto dočasného přidělení soudcem tohoto senátu uvedeného soudu. Pokud
pak jde o osoby přísedící poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. 4 Tdo 1108/2015 ze dne 12. 10. 2015) s tím, že pravidla či
zásady pro přidělování přísedících do jednotlivých senátů příslušného soudu
nemohou být rozvrhem práce stanoveny tak striktně, jako pravidla pro
přidělování věcí jednotlivým senátům či samosoudcům. Neopodstatněnou shledal
státní zástupce také výhradu obviněného vztahující se k rozhodování soudu
odvolacího. Zdůraznil, že Listina základních práv a svobod garantuje právo na
zákonného soudce a nikoli právo na zákonného předsedu senátu. Poukázal na
judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 7 Tdo 935/2015). Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající ve zpochybnění objektivní a subjektivní stránky
trestného činu podvodu, státní zástupce nepovažuje za opodstatněné. Nalézací
soud podle něj provedl rozsáhlé dokazování a jednotlivé důkazy i zjištění z
nich vyplývající v rozsudku podrobně rozvedl. Zcela zřetelně popsal i jednání,
kterého se obviněný vůči poškozenému dopustil, a rovněž tak vymezil okolnosti,
na jejichž podkladě bylo namístě učinit závěr o úmyslném zavinění obviněného, o
jeho podvodném úmyslu. Státní zástupce souhlasí a odkazuje na argumentaci na
stranách 23-40 rozsudku soudu I. stupně, z níž podle něj logicky a zřetelně
vyplývají závěry soudu. Zjevně neopodstatněnou shledal státní zástupce rovněž
výtku obviněného ohledně nesprávné aplikace právního předpisu, když měl být
podle obviněného aplikován trestní zákoník a nikoli trestní zákon. Podle
státního zástupce nová právní úprava (podle zákona č. 40/2009 Sb., tedy
trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010) pro obviněného příznivější nebyla,
proto byl s přihlédnutím k § 2 odst. 1 tr. zákoníku užit zákon účinný v době,
kdy byl čin spáchán (zákon č. 140/1961 Sb., tedy trestní zákon účinný do 31. 12. 2009). Uvedl, že obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, za který byl podle
trestního zákona ohrožen trestem se sazbou na 2-8 let. Zcela totožným trestem
by byl podle trestního zákoníku ohrožen za trestný čin podvodu podle § 209
odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (jehož znaky by jednání obviněného naplňovalo
za účinnosti nového zákona).
Obecně pak uvedl, že čím je škála v úvahu
přicházejících trestních sankcí širší (což byl případ původní právní úpravy u
základní skutkové podstaty trestného činu podvodu), tím je zákonné ustanovení
mírnější. Opodstatněnou státní zástupce neshledal ani výhradu nerespektování
zásady subsidiarity trestní represe. Princip subsidiarity trestní represe (tedy
trestní postih jako prostředek ultima ratio) nelze podle státního zástupce
chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně
nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost
občanskoprávní, je toho názoru, že závěr o vysoké nebezpečnosti činu pro
společnost a o nezbytném uplatnění trestní odpovědnosti byl zcela namístě. Pod
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podle
státního zástupce podřadit výtky ohledně údajně nezákonného přičítání
přitěžující okolnosti podle § 34 písm. h) tr. zákona (tedy způsobení vyšší
škody) a dále nepřiměřenost trestní sankce. Těmito námitkami obviněný podle
státního zástupce brojí proti uloženému trestu, který ze svého subjektivního
pohledu považuje za příliš přísný. V této souvislosti, poukázal na judikaturu
Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 Sb. rozh. tr. ze dne
2. 9. 2002 a další) s tím, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému byl podle názoru státního zástupce uložen druh trestu, který zákon
připouští, a to ve výměře v rámci zákonem vymezené trestní sazby. Zohlednění
přitěžující okolnosti podle § 34 písm. h) tr. zákona nebylo porušením zákazu
dvojího přičítání, neboť škodu ve výši přesahující 3 800 000 Kč bylo nezbytné
posoudit jako – z hlediska přitěžujících okolností – škodu vyšší. Zcela mimo
rámec uplatněného důvodu podle státního zástupce stojí nekonkrétní námitka
obviněného zmíněná v závěru dovolání, kde namítá, že výše škody nebyla správně
zjištěna a nebyl důvod pro její přiznání. Domnívám se, že tuto obviněný
uplatňuje jen na podkladě zpochybnění skutkového zjištění, přičemž způsobená a
v adhezním řízení přiznaná škoda odpovídá přepočtu částky 150 000 Euro na
adekvátní částku v českých korunách, a to přesně podle aktuálního měnového
kurzu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud posoudil dovolání
obviněného Mgr. J. M. jako neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. ho odmítl.
V replice na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k
dovolání obviněného obviněný setrval na důvodech a argumentech, jak je uplatnil
v dovolání.
III.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
a), g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl
náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud
vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy. Vedle
rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom,
že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s tou výjimkou, že tato
vada není založena tím, že místo samosoudce rozhodoval senát). Tato alternativa
nastane, pokud obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o
změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude zejména v
případech, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát složen
z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze
soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na
rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr.
ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu
(srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156-3157). Obviněný dovolací důvod uplatnil v jeho
druhé alternativě a zaměřil své výhrady jak proti senátu nalézacího soudu, tak
i senátu soudu odvolacího. Nejvyšší soud shledal námitky obviněného zjevně
neopodstatněnými.
Na úvod je nutno připomenout, že základní právo na zákonného soudce podle čl.
38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je především ochranou proti
libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu. Osoba soudce ve složení
senátu musí být proto jistá předem. Obsazením soudu ve smyslu tohoto dovolacího
důvodu se přitom rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem,
ale i to, zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a
přísedících. Zároveň jde také o to, zda v senátě zasedali ti soudci a
přísedící, kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel
uvedených v rozvrhu práce soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
sp. zn. 4 Tdo 1108/2015, sp. zn. 7 Tdo 935/2015).
Pokud jde o senát nalézacího soudu obviněný namítá, že předseda senátu byl
podle rozvrhu práce přidělen k senátu 81 T pouze dočasně a dále má za to, že
došlo k záměně přísedících za jiné. Obviněný nenamítá, že by byl senát
Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, obsazen v rozporu s rozvrhem
práce soudu, příp. že měl rozhodovat senát jiný.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu a zajištění si
rozvrhu práce uvedeného soudu na předmětné období z portálu justice
(http://portal.justice.cz) zjistil, že složení senátu Krajského soudu v Ostravě
- pobočka v Olomouci plně odpovídalo požadavkům shora zmíněných ustanovení
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a
o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodoval v
senátu složeném z předsedy JUDr. A. Vašků, který byl v té době dočasně přidělen
k tomuto soudu a stal se po dobu tohoto dočasného přidělení řádným soudcem
tohoto senátu uvedeného soudu, a dvou přísedících přidělených podle rozvrhu
práce do oddělení 81 T B. Skopalíkové a J. Hetcla, přičemž žádný z nich nebyl z
rozhodování vyřazen tím, že by byl nahrazen někým jiným (viz č. l. 626 nařízení
prvního hlavního líčení ve věci a vz. 139 byli povoláni na zasedání senátu
právě tito dva přísedící a během trestního řízení ve věci nedošlo k jejich
změně). Pokud obviněný namítá, že v rozvrhu práce nebyl stanoven postup pro
přidělování přísedících do jednotlivých senátů, k tomu je třeba uvést, že se
jedná o námitky, které pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
nespadají. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp.
zn. 4 Tdo 1108/2015) Nejvyšší soud podotýká, že pravidla či zásady pro
přidělování přísedících do jednotlivých senátů toho kterého soudu nemohou být
rozvrhem práce stanoveny tak striktně, jako pravidla pro přidělování věcí
jednotlivým senátům či samosoudcům. Při volbě přísedících musí být dána větší
míra flexibility než u soudců z povolání, neboť přísedící nejsou zaměstnanci
soudu, ale vykonávají občanské zaměstnání a je proto nutno zohlednit i jeho
osobní život a zájmy, jakož i možnosti, které jim zaměstnavatel v souvislosti s
výkonem funkce přísedícího poskytuje. Přísedící jsou k jednotlivým trestním
věcem předvoláváni zpravidla podle jejich časových, pracovních a zdravotních
možností a délky mandátu. Takový postup ostatně vyplývá také z rozvrhu práce
Krajského soudu v Ostravě.
Zjevně neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud také výhradu obviněného vztahující
se k rozhodování soudu odvolacího. Z dovolací argumentace vyplývá, že obviněný
spatřuje porušení práva na zákonného soudce pouze v tom, že předsedou senátu
rozhodujícího v jeho trestní věci byl JUDr. Š. Škadra, ačkoli podle rozvrhu
práce je tento soudce „jen“ členem senátu 1 To a nikoli jeho předsedou (tím je
JUDr. J. Holubec). Spatřuje-li tedy obviněný porušení práva na zákonného
soudce pouze v tom, že daný soudce byl podle rozvrhu práce členem senátu
rozhodujícím o jeho odvolání, ale nebyl předsedou senátu, není tato námitka
způsobilá naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., protože
Listina základních práv a svobod garantuje právo na zákonného soudce a nikoli
právo na zákonného předsedu senátu, když případná změna v osobě předsedy senátu
nemůže vést k libovolnému či účelovému obsazení soudu, pokud se obsazení senátu
nezmění. Podle § 26 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb. (o soudech, soudcích, …),
rozhodovací činnost soudu vykonávají soudci. Předsedové senátu kromě
rozhodovací činnosti též organizují a řídí činnost senátu. Podle § 127 odst. 2
tr. ř. při hlasování rozhoduje většina hlasů. Z uvedeného vyplývá, že soudci
jsou si při rozhodování rovni a nehraje žádnou roli skutečnost, zda je soudce
pouze členem senátu nebo jeho předsedou. Podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České
republiky soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost
nesmí nikdo ohrožovat. Tato námitka navíc neodpovídá rozvrhu práce Vrchního
soudu v Olomouci pro uvedené období, neboť z něj je patrné, že JUDr. Š. Škarda
je též předsedou senátu. JUDr. J. Holubec je pak navíc pověřen vedením senátu.
Námitka obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
je tak zjevně neopodstatněná, protože ve věci rozhodl soud, který byl náležitě
obsazen. Nejvyšší soud uzavírá, že senáty nalézacího i odvolacího soudu
rozhodující v trestní věci obviněného byly řádně obsazeny.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky
hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný pod tímto dovolacím důvodem vytkl několik údajných pochybení. Nejvyšší
soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných
námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání. Shodnými námitkami
obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud II. stupně. Shodné
námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi dostatečně
podrobně již nalézací soud.
Podstatou dovolání obviněného je, že se trestné činnosti nedopustil, neboť
především o žádné trestné jednání nešlo, ale šlo o běžný obchodně právní
vztah. Namítá, že mu ani nebyla provedenými důkazy vina prokázána, resp. nebyly
naplněny znaky objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu,
přičemž v této souvislost se obsáhle teoreticky zabýval výkladem znaků uvedené
skutkové podstaty (zejména objektivní a subjektivní stránky) a popisoval svou
verzi průběhu skutkového děje s tím, že šlo o zcela legální obchod.
Námitky obviněného, že v jeho případě nedošlo k naplnění znaků skutkové
podstaty trestného činu podvodu – objektivní a subjektivní stránky – lze pod
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. podřadit, neboť se obecně
jedná po námitky hmotněprávní, Nejvyšší soud se jimi zabýval, avšak shledal je
zjevně neopodstatněnými. Nutno zdůraznit, že je z této části dovolání zřejmé,
že obviněný argumentací na podporu těchto námitek především nesouhlasí se
skutkovými zjištěními soudů v celém rozsahu výroku o vině odsuzující části
rozsudku soudu I. stupně, nesouhlasí s tím, jak soudy provedené důkazy
hodnotily, sám také v dovolání důkazy hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní
závěry. Zcela ignoruje skutková zjištění soudů na základě provedeného
dokazování, jakož i precizní a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí provedené
zejména nalézacím soudem. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek, tak
zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat
napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b
tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování
správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných
soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah
Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl
dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se ztotožnil
také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal rozpor (existenci extrémního
rozporu obviněný ani výslovně nenamítal). Je zřejmé, že soudy provedly celou
řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném
pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné
důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve
vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují
zásadám formální logiky. Jak ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným
v odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím
soudem ztotožnil. Oba soudy (zejména nalézací) svá rozhodnutí velice podrobně a
přesvědčivě odůvodnily. Ze skutkových zjištění učiněných soudy na základě
rozsáhlého dokazování a podrobně popsaných v odůvodněních rozhodnutí soudů
nepochybně vyplývá, že obviněný jako zástupce společnosti Klotz LLC (přičemž se
v průběhu jednání s poškozeným ani s ostatními svědky nezmínil, že od určité
doby již činnost pro tuto společnost ukončil), vzbudil u poškozeného M. H. mylné přesvědčení, že je schopen pro něj zařídit vyřízení úvěru prostřednictvím
uvedené společnosti (podle Servisní smlouvy č. … – bylo předmětem smlouvy
vyhledávání kvalifikovaného půjčovatele nebo poskytovatele finančních
prostředků, který umožní klientovi získání půjčky). Pokud obviněný v reakci na
vyjádření státního zástupce uvedl, že smluvní povinností společnosti Klotz LLC
nebylo poskytnout poškozenému půjčku, nic takového mu ani není kladeno za vinu,
když byl odsouzen za to, že se v dané smlouvě zavázal zařídit nebo
zprostředkovat vyřízení úvěru (ze smlouvy je zřejmé, že jejím cílem bylo
zajištění půjčky pro poškozeného), ač přitom od počátku věděl, že takovému
závazku nemůže dostát (viz níže). S poškozeným uzavřel tzv. servisní smlouvu
(č. l. 6 a násl. tr. spisu), na jejímž podkladě se zavázal, že pro něj
zprostředkuje úvěr ve výši 1 300 000 Euro. V návaznosti na to poškozený uhradil
na účet společnosti Klotz LLC (se kterým však fakticky disponoval obviněný Mgr. J. M. a jeho manželka) částku 150 000 Euro, jako platbu administrativních
nákladů, vratnou v případě neúspěch vinou společnosti Klotz LLC zastoupenou
obviněným. Obviněný nicméně vyřízení úvěru nezprostředkoval a reálně ani
nemohl, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že společnost Klotz LLC žádnou
faktickou obchodní činnost nevyvíjela, na udané adrese ani nesídlila, fyzicky
zde neexistovala (str. 37, 38 rozhodnutí soudu I. stupně) a v důsledku
nezaplacení tzv. daně za licenci byla dokonce zrušena (poprvé ještě předtím,
než se obviněný podvodného jednání dopustil, podruhé pak v roce 2012).
Pokud
jde o finanční prostředky odeslané poškozeným, tyto obviněný (případně jeho
manželka) nedlouho (do dvou měsíců) po připsání na účet prostřednictvím různě
směrovaných objektivně doložených finančních toků a transakcí použil pro
vlastní potřebu (viz str. 26 – 30 rozhodnutí soudu I. stupně). Prostředky tedy
nebyly použity pro „administrativní činnost“ společnosti související s
vyřizováním úvěru, k čemuž měly být podle tvrzení obviněného údajně určeny. I
posléze však obviněný poškozeného opakovaně utvrzoval a dlouhodobě udržoval v
mylné naději, že nadále vyvíjí činnost k plnění závazku, že částka 150 000 Euro
byla použita v souladu se servisní smlouvou, příp. že uhrazené finanční
prostředky budou vráceny, a to dokonce navýšené o částku 15 000 Euro jako
případnou kompenzaci nezdařeného obchodu.
Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu
správnosti namítaných skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako
celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě
zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě
provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. soudy
oprávněně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. V odůvodnění svých
rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které
nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá
skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů,
jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané
skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o
postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu
dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval
a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a
druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily
žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení
důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a
především logicky vysvětlily.
Závěr nalézacího soudu (potvrzený odvolacím soudem), že byly naplněny formální
(objektivní a subjektivní) znaky i materiální znak trestného činu podvodu podle
§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona byl proto učiněn zcela oprávněně. Přičemž
je nepochybné, že podvodné jednání obviněného směřovalo vůči poškozenému M. H.
Byl to on, kdo byl uveden v omyl, uzavřel s obviněným na základě jeho slibů,
které ovšem už od počátku nebyly myšleny vážně, předmětnou servisní smlouvu a
následně odeslal 150 000 Euro na účet, s nímž obviněný disponoval. M. H. je tak
namístě posoudit jako poškozeného trestným činem podvodu spáchaným obviněným
Mgr. J. M., když tento nesplnil závazek vyplývající ze smlouvy, ani tak
nehodlal učinit a peníze určené na administrativní náklady poškozenému
nevrátil, ani nijak nevyúčtoval a evidentně je použil pro vlastní potřebu. K
námitce obviněného, že M. H. podle jeho názoru nelze označit za poškozeného
trestným činem, neboť peníze zaslané na účet společnosti Klotz LLC nebyly jeho,
ale šlo o finanční prostředky společnosti Horimex, s. r. o., lze přitom
poukázat na skutečnost, že smluvní stranou tzv. servisní smlouvy byl poškozený
M. H. jako fyzická osoba a nikoliv společnost Horimex, s. r. o. Faktura na
zaplacení dané částky byla obviněným (firmou Klotz LLC) vystavena rovněž na
poškozeného jako fyzickou osobu. V dopise obviněného poškozenému ze dne 24. 2.
2010, který mu byl posílán cestou Ing. J. A. a Ing. M. H., ostatně obviněný,
kromě ujišťování jak intenzivně pracuje na zajištění úvěru a lze jej očekávat
nejpozději do poloviny března, sám uvedl, že bude třeba označit podnikatelský
subjekt, který bude příjemcem úvěru (půjčky), protože smlouva byla s ním
uzavřena jako s fyzickou osobou.
S ohledem na výše uvedené, nemá žádné opodstatnění námitka, že odsuzující výrok
o vině je porušením zásady subsidiarity trestní represe. V posuzované kauze
nejde jen o pouhý civilněprávní spor dvou stran soukromoprávního vztahu. Skutek
spočíval v jednání obviněného, které navenek sice mělo formu legálního právního
úkonu, ale ve skutečnosti výrazně překročilo rámec soukromoprávního vztahu a
dodalo jeho činu vyloženě kriminální charakter. Nejvyšší soud poukazuje na to,
že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v zákoně.
Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky
uvedené v trestním zákoně, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Ani zásada subsidiarity trestní represe
nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného
porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními
prostředky, protože trestní zákon chrání též zájmy fyzických a právnických osob
(§ 1 tr. zák.). Shodně se k této problematice staví ustálená soudní praxe
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003,
uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12.
2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006, vydávaném nakladatelstvím C. H.
Beck). Při posuzování, zda byla naplněna materiální stránka trestného činu pak
je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité
skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se
vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla
vyšší než nepatrný (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Posuzovaný případ se svým
rozsahem a s přihlédnutím ke škodlivému účinku rozhodně nevymyká z okruhu
běžných protiprávních jednání tohoto druhu, které jsou postihovány trestní
sankcí. Odsuzující výrok rozhodně není žádnou nepřípustnou kriminalizací
soukromoprávních vztahů a námitka obviněného v tomto směru je zjevně
neopodstatněná.
Jako zjevně neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud námitku obviněného, podle níž
měl být na jeho případ aplikován trestní zákoník a nikoli trestní zákon, jak
učinil nalézací soud. Je nutno zdůraznit, že s ohledem na shora uvedené soudy
nepochybily pokud uzavřely, že jednání obviněného vykazuje znaky trestného
činu podvodu, neboť v úmyslu sebe obohatit, jiného uvedl v omyl a způsobil tak
na cizím majetku značnou škodu, a to podle soudů, podle zákona účinného v době
spáchání trestného činu tedy podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona.
Pozdější právní úpravy nebylo užito, neboť právní úprava obsažená v zákoně č.
40/2009 Sb., trestním zákoníku, není pro obviněného příznivější. Trestný čin
obviněného naplnil znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zákona, za který byl podle trestního zákona ohrožen trestem se sazbou na
2-8 let. Zcela totožným trestem by pak byl podle trestního zákoníku ohrožen za
trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (jehož znaky
by jednání obviněného naplňovalo za účinnosti nového zákona). Pozdější právní
úprava by pro něj tedy nebyla příznivější a nebyl důvod pro její aplikaci.
Pokud obviněný zmiňuje rozdíly v sankcích, které je možno uložit za trestné
činy podle § 250 odst. 1 tr. zákona (mj. i peněžitý trest) a § 209 odst. 1 tr.
zákoníku (zde již není možnost uložení peněžitého trestu), je nutno upozornit,
že podle těchto ustanovení nebyla trestnost činu obviněného posuzována. Přesto
Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí (stejně jako soud odvolací ke shodné
námitce obviněného v odvolání a stejně jako státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství), že čím je škála v úvahu přicházejících trestních sankcí širší
(což byl případ původní právní úpravy u základní skutkové podstaty trestného
činu podvodu), tím je zákonné ustanovení mírnější, a tedy příznivější. Tam, kde
je škála užší, jde o ustanovení přísnější. Trestní zákon tak byl v tomto ohledu
příznivější právní úpravou.
Žádné opodstatnění nemá ani úvaha obviněného dovozující výhodnost nové úpravy z
toho, že zatímco dříve bylo možno podmíněně odložit trest odnětí svobody
nepřesahující dva roky, nyní již lze takto postupovat rovněž u trestu odnětí
svobody ve výměře nepřesahující roky tři. Především, u obviněného trest odnětí
svobody s podmíněným odkladem ukládán nebyl. Jak správně uvedl státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství rovněž za účinnosti trestního zákona bylo
možno podmíněně odložit trest odnětí svobody nepřesahující tři roky (jen za
současného stanovení dohledu probačního úředníka podle § 60a tr. zákona).
Naznačená úvaha obviněného spojující posouzení výhodnosti právní úpravy výlučně
s délkou trestu odnětí svobody, který ještě lze podmíněně odložit, by
znamenala, že nový trestní zákoník je výhodnější vždy (a tedy ustanovení § 2
odst. 1 tr. zákoníku by bylo zcela nadbytečným). Lze uzavřít, že trestnost činu
obviněného byla správně posuzována podle zákona účinného v době, kdy byl čin
spáchán, neboť užití pozdějšího zákona nebylo pro obviněného příznivější.
V další části dovolání směřoval obviněný své námitky proti výroku o trestu.
Především má za to, že soudy aplikovaly přitěžující okolnosti podle § 34 písm.
h) tr. zákona v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání, a to podle něj ve
vztahu ke kvalifikačnímu znaku trestného činu podvodu podle § 205 odst. 3 písm.
b) tr. zákona, kdy výše škody je již znakem kvalifikované skutkové podstaty a
současně ji soudy shledaly jako přitěžující okolnost. Obecně vytkl
nepřiměřenost trestních sankcí.
Nejvyšší soud konstatuje, že tyto námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je namístě připomenout, že námitky vůči
druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí,
lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (resp. § 41 a § 42 tr. zákoníku) a
v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze
v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Za jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (který obviněný
uplatnil) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto
výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry
trestu. Jde např. o pochybení soudu v právním závěru stran toho, zda měl či
neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu. O takový případ však v této věci nejde, neboť mu
byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a to ve výměře v rámci zákonem
vymezené trestní sazby.
Proto pouze nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud uvádí, že zásada
zákazu dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele je zásadou, která má
zabránit tomu, aby se jedna a tatáž skutečnost určité kvality, hodnotila a
přičítala pachateli dvakrát. To znamená jednou jako znak skutkové podstaty a
podruhé ještě jednou jako okolnost polehčující, nebo přitěžující. Zákonným
vyjádřením jmenované zásady v trestním právu hmotném je ustanovení 31 odst. 3
tr. zákona (§ 39 odst. 4 tr. zákoníku) uvádějící, že k okolnosti, která je
zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší
trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující.
Dosah zásady zákazu dvojího přičítání se přitom omezuje pouze na jednu a tutéž
skutečnost existující v intenzitě minimálně potřebné k naplnění určitého znaku
skutkové podstaty. Není proto v rozporu s touto zásadou přičítání jedné a téže
skutečnosti, aby při ukládání trestu v rámci zákonné sankce bylo přihlédnuto k
intenzitě, s jakou je v konkrétním případě znak trestného činu naplněn (shodně
viz 45/1972-I Sb. rozh. trest., další rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 155/2013).
Aplikujeme-li tyto zásady na uvedený případ je zřejmé, že soudy skutečnost, že
byla trestným činem obviněného způsobena vyšší škoda (ve smyslu této
přitěžující okolnosti podle § 34 písm. h) tr. zákona), posoudily zcela
oprávněně ve vztahu k výši škody, která je minimálně potřebná pro naplnění
znaků základní nebo kvalifikované skutkové podstaty. V posuzované trestní věci
byla hranicí pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty potřebná škoda v
minimální výši 500 000 Kč. Škodu ve výši 3 866 250 Kč, kterou obviněný svým
jednáním způsobil, a která více jak sedminásobně převyšuje hranici značné škody
jako kvalifikačního znaku, bylo nutno posoudit jako přitěžující okolnost. Tzv.
zákaz dvojího přičítání tedy nebyl porušen.
V závěru dovolání obviněný vznesl námitku ohledně údajně nesprávného zjištění
výše škody s tím, že se soudy údajně omezily na zjištění, že 900 000 Kč bylo z
účtu společnosti odesláno na doplacení bytu a dále se nezabývaly tím, jak byly
peníze ve zbytku použity a přičetly mu škodu k tíži v plné výši. Z ustanovení
§ 265b odst. l písm. g) tr. ř. vyplývá, že dovolacím důvodem, a to i ve vztahu
k výroku o náhradě škody, je vadná aplikace hmotného práva na zjištěný skutkový
stav. Tím se ovšem míní skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně,
a nikoli skutkový stav ve verzi, kterou prezentuje obviněný. Námitka proti výši
škody má obecně hmotněprávní povahu, a spadá pod důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud je namítáno nesprávné zjištění výše škody v
rozporu s hledisky rozhodnými pro určení výše škody. Napadený výrok o náhradě
škody má podklad v té části výroku o vině, v níž byl obviněný uznán vinným
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona tím, že sebe
obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou
škodu.
Obviněný v dovolání však neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by výrokem
o náhradě škody bylo porušeno nějaké hmotně právní ustanovení, jímž se řídí
náhrada škody. Pouze takto koncipované dovolání by korespondovalo s dovolacím
důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Obviněný nesprávné zjištění výše
škody založil na námitkách, že výše škody nebyla podle něj dostatečně
prokázána, na námitkách proti způsobu dokazování výše škody soudy a má za to,
že soudy zjistily výši škody pouze v částce 900 000 Kč, když zbylou částí škody
se vůbec nezabývaly. Taková námitka je však evidentně v rozporu se skutkovými
zjištěními soudů, ohledně výše škody, učiněnými na základě provedeného
dokazování. Zejména z rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmé, že se otázkou výše
způsobené škody důkladně zabýval. Pokud jde o finanční prostředky odeslané
poškozeným na účet společnosti Klotz LLC ve výši 150 000 Euro, je z
provedeného dokazování zřejmé, že tyto obviněný (případně jeho manželka)
nedlouho (do dvou měsíců) po připsání na účet prostřednictvím různě směrovaných
objektivně doložených finančních toků a transakcí použil pro vlastní potřebu
(viz str. 26-30 rozhodnutí soudu I. stupně). Prostředky nebyly použity pro
„administrativní činnost“ společnosti související s vyřizováním úvěru, k čemuž
měly být podle tvrzení obviněného údajně určeny a nebyly poškozenému ani
vráceny. Způsobená a v adhezním řízení přiznaná škoda pak odpovídá přepočtu
celé částky 150 000 Euro na adekvátní částku v českých korunách, a to podle
aktuálního měnového kurzu. Pokud byl tedy obviněný zavázán k náhradě škody
způsobené úmyslným trestným činem v rozsahu zjištěném v průběhu trestního
řízení, nelze takové rozhodnutí považovat za chybné.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. shledal Nejvyšší soud zjevně
neopodstatněnými. Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tomuto důvodu z části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu
odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Protože ve věci
nebyl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními
soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu