Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti obchodní korporace MARQVEL s. r. o. se sídlem v Českém Dubu, Husova 22/IV, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019, č. j. 8 Cmo 318/2014-412, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace UNISOF ES, spol. s r. o., se sídlem v Pěnčíně, Alšovice 1, jako vedlejší účastnice řízení, o návrhu stěžovatelky na vyloučení soudců Jiřího Zemánka, Josefa Fialy a Radovana Suchánka z projednávané věci takto:
Soudci Jiří Zemánek, Josef Fiala a Radovan Suchánek nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod spisovou značkou III. ÚS 2118/19.
Podáním ze dne 9. 7. 2019 navrhla stěžovatelka podjatost všech soudců třetího senátu Ústavního soudu, jehož člen - soudce Jiří Zemánek byl podle § 40 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění (dále jen "rozvrh práce"), ustanoven soudcem zpravodajem ve shora označené věci. V záhlaví uvedený rozsudek, proti kterému stěžovatelka brojí ústavní stížností, je opětovným rozhodnutím ve věci, v níž byl nálezem ze dne 20. 11. 2018,
sp. zn. III. ÚS 1544/16
, zrušen předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, č. j. 8 Cmo 318/2014-292, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, č. j. 32 Cdo 4520/2015-338. V nyní zahájené věci má podle rozvrhu práce rozhodovat senát Ústavního soudu ve stejném složení, ve kterém rozhodl zrušujícím nálezem ze dne 20. 11. 2018,
sp. zn. III. ÚS 1544/16
. V těchto předchozích řízení byla vedlejší účastnice zastoupena JUDr. Mgr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 476/10.
Důvodem podjatosti má být podle stěžovatelky pravděpodobná skutečnost, že JUDr. Jan Grinc, Ph.D., který by mohl být synem zástupce vedlejší účastnice v předchozích řízeních, je stejně jako soudce třetího senátu Ústavního soudu, JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., akademickým pracovníkem katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Stěžovatelka dodává, že není v jejích možnostech ověřit, zda v případě jmenovaných fakticky jde o otce a syna, nicméně ze shody příjmení dovozuje objektivní možnost působení JUDr. Jana Grince, Ph.D., na rozhodnutí Ústavního soudu ve shora označené věci. Dále stěžovatelka uvádí, že v předchozím řízení vedeném pod
sp. zn. III. ÚS 1544/16
o ústavní stížnosti stěžovatelky UNISOF ES, spol. s r. o., jí jako vedlejší účastnici nebyla doručena kompletní ústavní stížnost a byl jí pouze doručen nález.
Stěžovatelka také uvádí, že ve shodném složení rozhodoval senát Ústavního soudu ve věci stěžovatele Otty Chytila (
sp. zn. II. ÚS 2804/17
), jenž v dané věci předkládal Ústavnímu soudu návrhy důkazů, které Ústavní soud odmítl provést - naopak ve výše uvedené věci
sp. zn. III. ÚS 1544/16
Ústavní soud podle stěžovatelky prováděl dokazování bez nařízení jednání, zabýval se skutkovým stavem a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil.
Soudci třetího senátu se k námitce podjatosti vyjádřili: Předseda senátu Josef Fiala uvedl, že JUDr. Jana Grince, Ph.D., nezná, nikdy se s ním nesetkal a nezná ani zástupce vedlejší účastnice. Soudce zpravodaj Jiří Zemánek uvedl, že JUDr. Jana Grince, Ph.D., sice zná, ale není s ním v žádném styku. Soudce Radovan Suchánek uvedl, že s JUDr. Janem Grincem, Ph.D., je ve vztahu ryze pracovním a dále uvedl, že s JUDr. Mgr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., se nezná a nemá k němu tedy žádný vztah; stran námitky stěžovatelky o průběhu řízení vedeném pod
sp. zn. III. ÚS 1544/16
dodal, že v tomto řízení dokazování prováděno nebylo.
Čtvrtý senát, který je příslušný k rozhodnutí podle § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2019, dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro vyloučení soudců třetího senátu Ústavního soud z projednání a rozhodování věci. Podle § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Čtvrtý senát Ústavního soudu v tomto případě dospěl k závěru, že nemohou vzniknout pochybnosti o nepodjatosti soudců rozhodujícího senátu, se zřetelem na jejich poměr k možnému synovi zástupce vedlejší účastnice v předchozích řízeních a předmětu řízení, takové intenzity, aby to odůvodňovalo jejich vyloučení z uvedené věci. Určující jsou v této souvislosti objektivní okolnosti svědčící pro vyloučení soudce [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015,
sp. zn. I. ÚS 1811/14
, ze dne 27. 10. 2004,
sp. zn. I. ÚS 370/04
(N 159/35 SbNU 181), a ty zjištěny nebyly.
Kromě toho, že se námitka podjatosti zakládá na okolnostech, které si stěžovatelka domýšlí, tak i v případě, že by JUDr. Jan Grinc, Ph.D., byl synem advokáta, který zastupoval vedlejší účastnici v předchozích řízeních, nelze ze skutečnosti, že tato osoba působí stejně jako soudce rozhodujícího senátu Radovan Suchánek na pozici odborného asistenta katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy dovozovat objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců v této věci. Tento potenciální vztah nemá souvislost se vztahem zástupce vedlejší účastnice v předchozích řízeních a rozhodujících soudců Ústavního soudu ani s projednávanou věcí. Ostatní námitky stěžovatelky postrádají jakoukoli relevanci pro posouzení možných pochybností o podjatosti soudců třetího senátu Ústavního soudu v konkrétní věci, neboť se jimi pouze odkazuje na jiná řízení v minulosti vedená u Ústavního soudu bez faktické souvislosti s nynější věcí, nadto jde v případě tvrzení o provádění dokazování v řízení vedeném pod
sp. zn. III. ÚS 1544/16
o tvrzení nepravdivé.
Na základě výše uvedených důvodů rozhodl čtvrtý senát Ústavního soudu podle § 36 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu tak, že soudci Jiří Zemánek, Josef Fiala a Radovan Suchánek nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu
8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření vrchnímu soudu a vedlejší účastnici řízení.
9. Vrchní soud označil ústavní stížnost za nedůvodnou a odkaz stěžovatelky na bod 45 nálezu
sp. zn. III. ÚS 1544/16
za nepatřičný, neboť se v něm Ústavní soud zabýval možností hrazení nákladů řízení před Ústavním soudem státem tomu z účastníků, u něhož by takové rozhodnutí odůvodňovaly jeho osobní a majetkové poměry.
10. Vedlejší účastnice uvádí, že vrchní soud postupoval zcela v souladu se zákonem, který nevylučuje, aby po "obživnutí" věci soud v souladu se zásadou úspěchu ve věci rozhodl i o nákladech soudního řízení a právního zastoupení. Dovolává-li se stěžovatelka nálezu
sp. zn. III. ÚS 1544/16
v části, kde Ústavní soud uvádí hypotézu § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vedlejší účastnice toto ustanovení vnímá jako velmi nespravedlivé, neboť na jedné straně ze zákona o Ústavním soudu vyplývá povinnost zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti, a na druhé straně § 83 odst. 1 téhož zákona, vzdor tomu, že Ústavní soud je poslední možností nápravy předchozích zjevně nesprávných soudních rozhodnutí, v podstatě volným uvážením Ústavního soudu umožňuje svým způsobem trestat stěžovatele v podobě sankce nepřiznání nákladů právního zastoupení. V rámci spravedlivého procesu by bylo dle vedlejší účastnice vhodné a spravedlivé, aby úspěšným ústavním stížnostem vždy bylo vyhověno i v návrhu na náhradu nákladů na právní zastoupení. Vedlejší účastnice je názoru, že rozhodnutí Ústavního soudu nepřiznat jí v řízení vedeném pod
sp. zn. III. ÚS 1544/16
jako úspěšné stěžovatelce náklady právního zastoupení s odůvodněním, že to její majetkové poměry nevyžadují, není "nejspíš" správné, neboť má dlouhodobě utlumenou činnost a nevyvíjí žádnou podnikatelskou aktivitu. Závěr Ústavního soudu, který jí nepřiznal náklady ze zákona povinného právního zastoupení, se jeví vedlejší účastnici diskriminačním také proto, že se jen úspěšně bránila nezákonnosti rozhodnutí obecných soudů, za což je de facto potrestána nepřiznáním nákladů vzniklých jí v řízení před Ústavním soudem, navíc v posuzované věci jde o zjevné zneužívání práva stěžovatelkou.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení ze dne 1. 11. 1999
sp. zn. IV. ÚS 10/98
, ze dne 27. 5. 1998
sp. zn. II. ÚS 130/98
, ze dne 4. 2. 2003
sp. zn. I. ÚS 30/02
, ze dne 5. 8. 2002
sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307) a ze dne 13. 10. 2005
sp. zn. III. ÚS 255/05
]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně.
14. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je nezbytné uplatňovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že jde-li o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance o rozhodnutích přijatých obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů vykládat a používat příslušná pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
15. V posuzované věci vrchní soud postupoval podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), který stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 137 o. s. ř. představují náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhradu za daň z přidané hodnoty, odměnu za zastupování a odměnu pro mediátora podle zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci), ve znění zákona č. 183/2017 Sb., za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 2 o. s. ř.
16. Jak občanský soudní řád (§ 140 odst. 1), tak zákon o Ústavním soudu (§ 62 odst. 3) stanoví, že každý účastník si sám platí (hradí) vzniklé náklady řízení. Občanský soudní řád a zákon o Ústavním soudu však odlišným způsobem upravují možnost nahrazení nákladů řízení účastníkovi (vedlejšímu účastníkovi) řízení. Zatímco občanský soudní řád podmiňuje přiznání nákladů řízení úspěchem ve věci, zákon o Ústavním soudu umožňuje takový postup jen v odůvodněných případech, nikoli "automaticky" podle výsledků řízení. Samotný úspěch ve sporu, přesněji úspěch v řízení před Ústavním soudem, tedy není jediným kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení. Záleží zcela na úvaze Ústavního soudu, zda náhradu nákladů přizná či nikoliv, a je jeho ustálenou praxí, že uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vysloví toliko ve výjimečných případech, např. ji pojímá jako svého druhu sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal, a vzhledem k okolnostem případu by tedy měl tímto způsobem nést následky, které vznikly jinému účastníkovi.
17. Pro věc je podstatné, že § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je pro účely přiznání náhrady nákladů řízení vzniklých v řízení před Ústavním soudem ustanovením zvláštním ve vztahu k § 142 o. s. ř. (viz § 63 zákona o Ústavním soudu, podle kterého se použijí pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, jen pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak). Byť by tedy dospěl obecný soud k závěru, že náklady vzniklé účastníkovi v řízení před Ústavním soudem jsou náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, nemůže rozhodnout o přiznání jejich náhrady, neboť k tomu je oprávněn postupem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pouze Ústavní soud.
18. Jakkoli uvedené může vnímat vedlejší účastník jako nespravedlivé, když má za to, že by měly náklady vzniklé v řízení před Ústavním soudem být úspěšnému účastníkovi vždy nahrazeny, přehlíží tato jeho úvaha skutečnost, že zvláštní úpravu způsobu náhrady nákladů vzniklých v řízení před Ústavním soudem, odlišnou od civilního soudního řízení, je nutno vnímat optikou toho, že Ústavní soud, jak vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy) součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je vymezeno čl. 83 Ústavy.
19. Nerespektoval-li vrchní soud uvedené rozhraničení a použil ve věci § 142 odst. 1 o. s. ř. i na náhradu nákladů vzniklých v řízení před Ústavním soudem, nedostál požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty, čímž porušil základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a II. výrok rozsudku vrchního soudu ze dne 21. 3. 2019 č. j. 8 Cmo 318/2014-412 podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zrušil.