U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně MARQVEL, s.r.o., se sídlem v Českém Dubu, Husova 22/IV,
PSČ 463 43, identifikační číslo osoby 27323552, zastoupené Mgr. Lukášem
Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti žalované UNISOF
ES, spol. s r.o., se sídlem v Pěnčíně, Alšovice 1, PSČ 468 21, identifikační
číslo osoby 62742531, zastoupené JUDr. Vojtěchem Krupkou, advokátem, se sídlem
v Jablonci nad Nisou, Horská 3851/31, o zaplacení 1 633 500 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
pod sp. zn. 38 Cm 54/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 15. června 2015, č. j. 8 Cmo 318/2014-292, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 18 344 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího zástupce Mgr. Lukáše Votruby.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky s
příslušenstvím, představující kupní cenu automobilu dohodnutou v kupní smlouvě
uzavřené dne 12. února 2007 mezi společností PALAS GRAND, s.r.o (dále jen
„PALAS“) jako prodávající a žalovanou jako kupující. Žalovaná kupní cenu PALAS
nezaplatila. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. srpna 2009, uzavřenou
mezi žalobkyní jako postupníkem a PALAS jako postupitelem byl nárok na
zaplacení kupní ceny postoupen žalobkyni. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. června
2014, č. j. 38 Cm 54/2011-241, ve znění opravného usnesení ze dne 12. června
2014, č. j. 38 Cm 54/201-238, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že PALAS nemohla žalobkyni platně
postoupit svou pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení
pohledávky ze dne 4. srpna 2009, neboť tato pohledávka zanikla tím, že žalovaná
na základě dohody mezi PALAS a společností CAC LEASIGN, a.s. (dále jen „CAC“),
která pro PALAS zajišťovala provozní financování, zaplatila kupní cenu vozidla
přímo CAC. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Vrchní soud v Praze výrokem I. a) v záhlaví uvedeného rozsudku změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, výrokem I. b) změnil
výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost
zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně vzniklých České
republice, rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky
(výrok II.) a nákladech odvolacího řízení (výrok III.)
Odvolací soud uvedl, že součástí kupní smlouvy ze dne 12. února 2007, v níž se
PALAS a žalovaná dohodly na prodeji a koupi individuálně specifikovaného
automobilu a na jeho ceně, je rovněž ujednání, podle něhož veškeré změny
smlouvy, případná vedlejší ujednání či přísliby je nutné uzavřít písemně formou
dodatku ke smlouvě pod sankcí neplatnosti. Z bodu 3 písm. h) a i) všeobecných
obchodních podmínek PALAS, jež jsou součástí kupní smlouvy ze dne 12. února
2007, se pak podává, že, není-li sjednáno jinak, v den podpisu objednávky je
zaplacena kauce na kupní cenu, ve výši nejméně 10 % z ceny vozu, a zbývající
část kupní ceny uhradí kupující prodávajícímu v den předání vozidla při podpisu
předávacího protokolu nebo kupující prokáže, že zbývající část kupní ceny
prodávajícímu zaplatil bezhotovostně. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by stranami
kupní smlouvy bylo písemně změněno ujednání o splatnosti kupní ceny a způsobu
jejího placení, ani to, že by příslušná ustanovení kupní smlouvy či všeobecných
obchodních podmínek PALAS byla změněna ústní dohodou stran kupní smlouvy. Na
povinnost zaplatit kupní cenu způsobem uvedeným v kupní smlouvě nemohly mít
podle odvolacího soudu vliv ani případná ujednání mezi PALAS a třetími osobami
– CAC, importérem automobilů, výrobcem či jinými osobami, neboť tyto dohody se
nepromítly do vztahu žalované a PALAS.
Žalovaná se proto nezprostila své
povinnosti zaplatit PALAS kupní cenu automobilu tím, že ji zaplatila CAC. Žalovaná napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu
dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“). Namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu v otázce, zda právo žalobkyně na zaplacení kupní ceny je
v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a odkázala na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, ze dne 13. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 2885/2010, ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 23 Cdo
864/2011, a ze dne 31. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 2944/2011. Odvolací soud
měl výkonu práva žalobkyně odepřít právní ochranu, neboť PALAS nevznikla z
údajného porušení smluvní povinnosti dovolatelkou žádná újma (PALAS nemusela
importérovi uhradit kupní cenu vozidla, protože dovolatelka ji zaplatila přímo
CAC). Dovolatelka se domnívá, že existence dohody, dle níž žalovaná zaplatila kupní
cenu CAC a nikoli žalobkyni, byla v řízení spolehlivě prokázána. V řízení bylo
rovněž prokázáno, že dovolatelka splnila svou povinnost zaplatit kupní cenu dne
17. května 2007, neboť ji zaplatila CAC, a to na pokyn prodávající a CAC. Odvolacímu soudu dovolatelka vytkla přílišný formalismus, neboť se nezabýval
tím, zda PALAS musela po předání vozidla uhradit cenu vozidla výrobci, resp. zda po ní byla tato cena požadována, ani tím, že v případě neuhrazení kupní
ceny vozidla importérovi by vozidlo nebylo PALAS vůbec dodáno. V doplnění
dovolání dovolatelka zopakovala argumenty, jež uvedla v dovolání, a odkázala na
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015, č. j. 1 Cmo
312/2014-145, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl ve skutkově obdobné věci odlišně. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání a k jeho doplnění ztotožnila se závěry
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. je tak i to, že v
dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29
NSČR 53/2013, které je – stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu
– veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). V nyní souzené věci však tento předpoklad přípustnosti nebyl naplněn, neboť
otázku vymezenou dovolatelkou, zda právo žalobkyně na zaplacení kupní ceny
vozidla je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, odvolací soud
neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Rovněž ani skutková
zjištění odvolacího soudu neodůvodňují závěr o odepření právní ochrany výkonu
práva žalobkyně dle ustanovení § 265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť předpokladem pro aplikaci ustanovení § 265 obch. zák., podle
něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku,
nepožívá právní ochrany, nemůže být sama o sobě skutečnost, že dovolatelka
zaplatila kupní cenu třetí osobě, aniž pro takový postup podle zjištění
odvolacího soudu měla právní důvod. Námitky dovolatelky týkající se existence dohody o změně způsobu placení kupní
ceny a dalších skutkových zjištění odvolacího soudu jsou námitkami, jež nemohou
založit přípustnost dovolání, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného
v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním
režimu účinném od 1. ledna 2013 nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací
přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám
právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové
námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne
30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani
skutečnost, že odvolací soud v jiné, byť skutkově obdobné věci, rozhodl
rozdílně, neboť takový předpoklad přípustnosti ustanovení § 237 o. s. ř. nezná. Jiné právní otázky způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 o. s. ř. dovolatelka nevymezila. Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř.,
které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením
odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (srov. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolání směřovalo rovněž proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení. V této části však dovolání trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti
požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237
o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v
dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť
lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu
první o. s. ř.), dovolatelce již uplynula (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu
první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost
dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o
nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. 3. 2016
JUDr.
Miroslav G a l l u s
předseda
senátu