23 Cdo 864/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce Ing. V. F., zastoupeného JUDr. Miroslavem Ťupou, advokátem se
sídlem v Praze 2, Jugoslávská 11, proti žalovanému T. N., zastoupenému Mgr.
Petrem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 200, o zaplacení 7
000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9
C 140/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. října 2010, č.j. 12 Co 317/2010-119, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se neztotožnil s právním závěrem
Obvodního soudu pro Prahu 4, který dovodil oprávněnost uplatněného nároku
žalobce na zaplacení 7 000 000 Kč a nedůvodnost vznesené námitky promlčení
uplatněného nároku žalovaným, jestliže žalovaný uznal svůj závazek vůči
žalobci, jako věřiteli, podle § 323 obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“), když z listiny ze dne 25.11.1996 vyplynulo, že žalovaný, jako dlužník,
výslovně uznal, že k tomuto dni dluží žalobci
7 000 000 Kč, že tento závazek uznává co do důvodu i výše a že se tím
prodlužuje promlčení na 10 let splatnosti. Soud konstatoval, že mezi účastníky
nebylo sporu o tom, že ve věci jde o odměnu za zprostředkování podle § 642 a
násl. obch. zák. Podle závěru soudu prvního stupně je prohlášení dlužníka o
uznání dluhu dostatečně určité a srozumitelné a to i co do důvodu, neboť ze
všech souvislostí je zřejmé, že se jedná o dluh z obchodně závazkové činnosti.
Promlčecí doba podle soudu začala běžet od 24.12.1996 a skončila 27.12.2006 v
pracovní den, s ohledem na vánoční svátky, a tudíž žaloba vzhledem k datu
doručení soudu byla podána včas.
Odvolací soud, vycházeje ze stejných skutkových zjištění, k nimž dospěl soud
prvního stupně, bez toho, aniž by shledal potřebnost jakýmkoli způsobem
dokazování doplňovat, dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci než soud
prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně žalobu zamítl, neboť dospěl k
závěru, že uplatněná pohledávka nemůže být s ohledem na vznesenou námitku
promlčení žalobci přiznána, nebylo-li uznání závazku v listině ze dne
25.11.1996 platným právním úkonem, a to z toho důvodu, že závazek v prohlášení
o jeho uznání nebyl jednoznačně a určitě identifikován. Konstatoval, že zákon
neumožňuje dovozovat určitost závazku pouze z toho, že účastníků muselo být
známo, jaký závazek dlužník uznává, ale jednoznačné určení závazku musí být
zřejmé přímo z písemného prohlášení dlužníka, což v tomto případě tak nebylo.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud plně
akceptoval, vyplynulo, že v listině ze dne 25.11.1996 nazvané „Uznání závazku“,
bylo uvedeno, že podepsaný dlužník Tomáš Náhlík výslovně uznává, že dluží ke
dni podpisu tohoto uznání závazku Ing. Vlastimilu Forejtovi 7 000 000 Kč a
uznává svůj závazek co do důvodu i výše a podle § 401 obch. zák. prodlužuje
promlčecí dobu pro jejich přiznání nebo uznání soudem na 10 let ode dne jejich
splatnosti. Důvod uznání závazku v předmětné listině uveden nebyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v §
241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) pro vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále pro
nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a z
důvodů, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v
provedeném dokazování oporu v podstatné části (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, který právní posouzení
věci založil jen na řešení otázky neplatnosti uznání dluhu pro neurčitost. namítá, že žaloba není koncipována na určení platnosti či neplatnosti právního
úkonu, ale žalobce požadoval po žalovaném zaplatit 7 000 000 Kč. Připomíná, že
soud prvního stupně na základě stejných skutkových zjištění, z nichž vyšel
odvolací soud, dvakrát žalobci právo, které mu náleží, přiznal. Nesprávné
právní posouzení spatřuje v tom, že žalobci nesvědčí právo vůči žalovanému jen
na základě uznání závazku. Podle dovolatele se měl odvolací soud zabývat i tím,
že žalobce měl právo na zaplacení žalované částky z titulu odpovědnosti za
neplatnost právního úkonu podle § 268 obch. zák., jestliže žalovaný učinil
neplatné jednostranné uznání dluhu, čímž způsobil žalobci, jako svému věřiteli,
nepochybně škodu ve výši dlužné částky. Podle dovolatele soudy neposkytly
žalobci spravedlivou ochranu práv podle § 1 o. s. ř., neboť jistě není
spravedlivé a v souladu s dobrými mravy, pokud se nedostane ochrany věřiteli,
ale naopak dlužníkovi, o jehož dluhu není pochyb nejen mezi stranami, ale nemá
o něm pochyb ani soud, čímž je trpěna nevyrovnanost práv a povinností na jedné
straně. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1735/07,
podle něhož má soudce příkaz rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem. Vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatel spatřuje v
tom, že odvolací soud nepostupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. Odkázal přitom
na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 1546/99. Podle dovolatele
rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá z žádného skutkového zjištění, čímž byl
naplněn i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť chybí skutkové
zjištění pro opačný závěr odvolacího soudu, než k jakému dospěl soud prvního
stupně. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto
soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu pak Nejvyšší soud
přezkoumal podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nepostupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř., čímž zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí, dovolací soud neshledal tuto námitku za oprávněnou. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř.
odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku výslovně uvedl, že nepotřeboval za nutné
jakýmkoli způsobem doplňovat dokazování, neboť vyšel ze stejných skutkových
zjištění jako soud prvního stupně, učiněných z prohlášení dlužníka v listině ze
dne 25.11.1996. Nebylo tedy namístě, aby ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud provedené důkazy zopakoval, neboť z provedeného důkazu předmětnou
listinou ze dne 25.11.1996 nedospěl k jinému skutkovému zjištění, než k jakému
dospěl soud prvního stupně. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. by byl dán tehdy, pokud by odvolací soud vycházel při právním posouzení z
jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle §
213 odst. 2 o. s. ř. O takový případ se ale v dané věci nejedná, proto dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Uplatnil-li dovolatel dále dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., je nutno konstatovat, že tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné
části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací
soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci
hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím
dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno,
eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění)
učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z
těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly,
ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů,
popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či
věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by
naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Ostatně dovolatel ani skutkové závěry učiněné z rozhodujícího důkazu
provedeného listinou ze dne 25.11.1996 ani nezpochybňuje, pouze tvrdí, že z
rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá žádné skutkové zjištění. Pomíjí však
přitom skutkové zjištění výslovně učiněné odvolacím soudem na č.l. 120 spisu,
které je shodné se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v rozhodnutí na
č.l. 108/verte spisu. Oba soudy dospěly z listiny ze dne ze dne 25.11.1996
nazvané „Uznání závazku“ ke shodnému skutkovému zjištění, a to, že podepsaný
dlužník T.N. výslovně uznává, že dluží ke dni podpisu tohoto uznání závazku
Ing. V. F. 7 000 000 Kč a uznává svůj závazek co do důvodu i výše a prodlužuje
promlčecí dobu pro jejich přiznání nebo uznání soudem na 10 let ode dne jejich
splatnosti. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž dovolatel namítá,
že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném
dokazování oporu v podstatné části, nebyl tedy uplatněn důvodně. Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat
nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl
skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být
správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v
hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo,
stanovené dispozicí právní normy). Podle § 323 odst. 1 obch. zák., uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má
se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky
nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně posoudil uznání závazku
na listině ze dne 25.11.1996 jako neurčitý právní úkon, podle něhož nedošlo
podle § 323 obch. zák. k platnému uznání závazku žalovaným. Výše citované ustanovení určuje náležitosti uznání závazku, přičemž vedle
písemné formy tohoto právního úkonu vyžaduje, aby byl uznán „určitý“ závazek. Požadavek „určitosti závazku“ je pak nutno vykládat ve smyslu jeho
identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek,
jehož se uznání týká, tak lze konkretizovat např. uvedením jeho důvodu, odkazem
na listinu, ve které je dále specifikován, a podobně. Určitost závazku tudíž
nelze ztotožňovat s jeho výší, která má význam pouze pro vymezení rozsahu
účinků předvídaných ustanovením § 323 odst. 1 obchodního zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003 –
veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Podmínkou uznání závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. tedy je, že
musí jít o závazek určitý, tj. že musí být jednoznačně v písemném uznání
závazku identifikován.
Způsob takové identifikace zákon neurčuje, lze ji
provést jakýmkoli jednoznačným způsobem, avšak musí vyplývat z písemného
projevu dlužníka. Důvod uznání závazku nelze dovozovat z toho, že účastníkům
muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává, tedy je-li jen mezi účastníky
jasné, co je předmětem právního úkonu ( srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20.6.2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, dále rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2000, sp.zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31.7.1996, sp.zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, sp. zn. 33 Odo
311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002,
svazek 15, pod č. C 1075, str. 61, a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18.10.2005 sp. zn. 32 Odo 1415/2004 a ze dne 16.9.2009, sp. zn. 23 Cdo
2947/2009 - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). V daném případě ze skutkových zjištění odvolacího soudu však vyplývá, že uznání
závazku v listině ze dne 25.11.1996 neobsahuje žádnou bližší identifikaci
pohledávky, či pohledávek, které by měly být předmětem uznání závazku. V
předmětné listině je pouze uvedeno, že dlužník uznává závazek co do důvodu i
výše, a to bez bližší specifikace dluhu. Absenci obsahu právního úkonu nelze doplňovat ani výkladem, resp. výkladovými
pravidly podle § 266 obch. zák. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
7.10.1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v Soudní judikatuře seš. 3/99, pod
označením SJ 30/99). Je tedy nutno konstatovat, že odvolací soud učinil správný závěr, že právní
úkon žalovaného v listině ze dne 25.11.1996 směřující k uznání závazku je
neplatný pro neurčitost, pokud z právního úkonu uznání závazku ve smyslu § 323
odst. 1 obch. zák. není patrno, kterou konkrétní pohledávku či pohledávky
žalovaný, jako dlužník, uznal vůči žalobci, jako věřiteli. Dovolací soud se dále zabýval námitkou žalobce, zda nebylo namístě posoudit jím
uplatněný nárok podle § 268 obch. zák. Podle uvedeného ustanovení, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen
nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o
neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně
ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§ 373 a
násl.). K uvedené námitce je nutno uvést, že v soudní praxi není pochyb o tom, že
rozhodujícími skutečnostmi (které musí být ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. obsaženy v žalobě) se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo
jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě
uvést takové skutečnosti, kterými (pravdivě) vylíčí skutek (skutkový děj), na
jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho
jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní
charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět.
Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po
skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr
žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť žalobce sám není povinen
tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět. K tomu srov. Občanský soudní řád,
Komentář, 5. vydání 2001, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 241, a dále
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.5.1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a z
28.5.1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998
a pod č. 119 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura a též
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012 sp. zn. 23 Cdo 4349/2010 -
veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz. V souladu s těmito judikatorními závěry nutno dovodit, že podle skutkových
tvrzení v žalobě, podle nichž se žalobce domáhal zaplacení pohledávky z
obchodní činnosti a po doplnění skutkových tvrzení v žalobě na č.l. 102 spisu,
kde upřesnil, že se domáhá zaplacení žalované pohledávky na základě uznání
závazku žalovaného ze zprostředkovatelské činnosti, odvolací soud nemohl s
ohledem na tato skutková tvrzení rozhodnout o nároku na náhradu škody, neboť by
tak rozhodl o jiném skutku, než byl předmětem řízení. Nároky na plnění odvozené
od smluvních ujednání a jednostranného právního úkonu o uznání závazku mají
totiž svůj vlastní skutkový základ, odlišný od skutkového základu nároku na
náhradu škody. Tvrzení o nároku na náhradu škody vychází z tvrzení porušení
právní povinnosti, vzniku a výše škody a příčinné souvislosti mezi vznikem
škody a porušením právní povinnosti, tedy z jiného skutkového děje. V
posuzovaném případě tyto rozhodující skutečnosti nebyly v žalobě a ani v jejím
doplnění tvrzeny, uváděl-li žalobce, že mu nebylo poskytnuto plnění na základě
uznání závazku žalovaného z obchodní činnosti – ze zprostředkovatelské činnosti. Odvolací soud tedy nepochybil, pokud neaplikoval při posouzení uplatněného
nároku žalobce ustanovení § 268 obch. zák., a námitka dovolatele o absenci
právního posouzení věci podle uvedeného ustanovení je proto neoprávněná. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatele, kterou vytýká soudům, že
soudy nepostupovaly v posuzované věci tak, aby mu byla zajištěna spravedlivá
ochrana jeho práv a oprávněných zájmů ve smyslu § 1 o. s. ř. Nepovažuje za
spravedlivé a v souladu s dobrými mravy, pokud se nedostane ochrany věřiteli,
ale naopak dlužníkovi. Je namístě v tomto směru konstatovat, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí
překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při
prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona,
resp. na základě zákona vznikla (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
1.2.2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004, a rozhodnutí ze dne 16.2. 2005, sp. zn. 32
Odo 487/2004 – dostupné na www.nsoud.cz). Soud ve smyslu § 265 obch. zák. odepře výkon práva, jestliže by došlo k zneužití práva. Výkon práva, který je v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany (§ 265
obch. zák.).
Nutno však zdůraznit, že ustanovení § 265 obch. zák. neurčuje
zásady poctivého obchodního styku jako nástroj pro výklad objektivního práva
(právních norem) nebo dokonce pro tvorbu práva, nýbrž jako korektiv umožňující
soudu poměřovat soulad výkonu subjektivního práva (oprávnění) s obecně
respektovanými pravidly chování mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2011, sp. zn. 32
Cdo 3911/2010 - dostupné na www.nsoud.cz). Nelze tedy prostřednictvím námitky o nezajištění spravedlivé ochrany a námitky,
že určité rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy zpochybňovat závěr, že určitý
právní úkon byl či nebyl učiněn. Výkon práva, které je v rozporu s dobrými
mravy lze soudem pouze odepřít, ale soud nemůže na základě uvedené námitky
založit existenci práva. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil nárok žalobce správně
v souladu s hmotným právem a dosavadní ustálenou judikaturou. Žádný z
dovolacích důvodu nebyl uplatněn důvodně, a proto Nejvyšší soud, aniž nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce
nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.