Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 214/06
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy ve věci navrhovatele M. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Dokoupilem, advokátem se sídlem Dlouhá 138, 261 01 Příbram II, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005 sp. zn. 8 Tdo 1101/2005, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2005 sp. zn. 9 To 17/2005 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. listopadu 2004 sp. zn. 1 T 48/2004, kterými byl stěžovatel pro blíže popsané jednání shledán vinným ze spáchání pomoci k trestnému činu zvýhodňování věřitele [§ 10 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 256a odst. 1, 3 tr. zák.], odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 75.000,- Kč s povinností jeho hrazení v měsíčních splátkách ve výši 25.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Ohledně nároku poškozených na náhradu škody došlo k jejich odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.
K podanému dovolání [opřenému o § 265b odst. 1 písm g) tr. řádu] Nejvyšší soud rozhodl uvedeným způsobem (§ 265k odst. 1 tr. řádu) z toho důvodu, že jej dílem v rozsahu námitek stran právního posouzení skutku neshledal opodstatněným a ve zbytku k výhradám stěžovatele majícím povahu skutkové polemiky konstatoval, že nespadají pod rozsah uplatněného (ani jiného zákonem vyjmenovaného) dovolacího důvodu; nicméně zjistil, že zákonné označení trestného činu, a to navzdory správnému (slovnímu) vyjádření v právní větě, bylo ve výroku rozsudku nalézacího soudu reflektováno (stěžovatelem nevytýkaným) nesprávným odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Takto tedy Nejvyšší soud poukázal ve výroku svého rozsudku na ustanovení § 256a odst. 1, 2 tr. zák., pročež ve vztahu k náhradnímu trestu odnětí svobody tento stanovil stěžovateli na tři měsíce.
Označeným rozhodnutím cítí se být stěžovatel dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k nesprávnému skutkovému zjištění, když konkrétně zejména uvádí, že majetek společnosti JERICHO Příbram, spol. s r. o., postačoval v rozhodné době k úhradě všech jejích závazků, z čehož plyne, že nemohlo dojít ke spáchání odsouzeného trestného činu. Pokud se touto námitkou stěžovatele a jeho důkazními návrhy dovolací soud nezabýval, nemohl si učinit ani správný úsudek ohledně právního posouzení a podle stěžovatele nedostál své povinnosti založené dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud jeho rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno z vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 48/2004 a obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného rozsudku, Nejvyšší soud přihlédl adekvátním způsobem k námitkám stěžovatele směřujícím do právního posouzení věci, s těmito se řádně vypořádal a ve zbytku ohledně skutkových zjištění poukázal na to, že k přehodnocování (přezkoumání) skutkového stavu není kompetentní. [Ze spisu obecného soudu nadto rovněž vyplývá, že stěžovatel prostřednictvím právního zástupce prohlásil při veřejném zasedání dovolacího soudu, že návrhy na doplnění dokazování nemá (č. l. 1118).]
Pokud potom ostatní navrhovatelem uplatněné dovolací námitky obsahově směřovaly do oblasti skutkových zjištění, přičemž je podřazoval pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v této souvislosti postačí konstatovat, že Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud v napadeném rozsudku (např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03 , Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23).
Stížnostní body v rozsahu, v němž nejsou výčtem dovolacích důvodů pokryty, tj. skutkové námitky, tedy předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího soudu (z povahy věci) být nemohly. Z řečeného podává se, že v tomto ohledu není jmenovanému soudu možno, vycházeje z jeho ex lege založené rozhodovací a v tom rámci omezené přezkumné pravomoci (§ 265b tr. řádu), vytýkat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jak se tento domnívá.
V důsledku toho bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o jeho ústavní stížnosti rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 7. dubna 2006