Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Jany Doubkové, zastoupené Mgr. Petrem Fouskem, advokátem, se sídlem Purkyňova 372, Bělá pod Bezdězem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2024, č. j. 24 Cdo 1580/2023-262, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. prosince 2022, č. j. 29 Co 256/2022-228, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. června 2022, č. j. 15 C 145/2021-189, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že do jejího zaniklého společného jmění se zůstavitelem náleží pohledávka vůči zůstaviteli ve výši nejméně 991 056,90 Kč.
2. Obecné soudy stěžovatelce nepřisvědčily. Okresní soud její žalobu zamítl, krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud její dovolání zamítl. Po skončení řízení o pozůstalosti podle nich není dán naléhavý právní zájem na určení, zda existuje pohledávka patřící do zaniklého společného jmění manželů, k níž se v řízení o pozůstalosti kvůli její spornosti nepřihlíželo. I kdyby přitom bylo určeno, že do pozůstalosti stěžovatelčina pohledávka patří, nemohlo by být takové pasivum dodatečně projednáno. K tomuto projednání totiž nemůže dojít, pokud se po právní moci usnesení o dědictví objeví pouze pasivum pozůstalosti - a nikoli i jeho aktivum.
3. Stěžovatelka podala proti všem třem rozhodnutím ústavní stížnost. Napadená rozhodnutí podle ní porušují její právo na spravedlivý proces a právo na svobodné jednání. Tento závěr opírá o následující argumenty: a) Výklad § 189 odst. 1 a § 193 odst. 1 ZŘS podaný obecnými soudy představuje nedovolené soudcovské dotváření práva a odporuje právní praxi, důvodové zprávě, odborné literatuře a znění i smyslu a účelu právní normy. Ustanovení § 193 odst. 1 ZŘS omezující dodatečné projednání po rozhodnutí o pozůstalosti se v daném případě neuplatní.
Podmínkou jeho použití je totiž "objevení" majetku. Sporný majetek, o němž se v původním řízení vědělo a jehož spornost byla později odstraněna, však není "nově objeveným majetkem". Starší i nedávná judikatura Nejvyššího soudu určovací žalobu v daném případě připouštěla. b) Napadená rozhodnutí jsou vnitřně rozporná, protože na jedné straně tvrdí, že majetek, u něhož byla po skončení řízení o pozůstalosti odstraněna spornost, není majetkem, který "se objeví až po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti", a proto se neuplatní § 193 odst. 1 ZŘS, ale zároveň kvůli tomuto ustanovení nelze takový majetek zapsat do aktiv společného jmění manželů.
c) Nejvyšší soud svým výkladem zcela nedůvodně vylučuje, aby byla sporná záležitost odstraněna dohodou účastníků původního řízení o pozůstalosti. Není navíc jasné, co Nejvyšší soud myslí tvrzením, že tu není "žádný právní prostor přenášet řešení tvrzené pohledávky znovu do řízení o pozůstalosti formou dodatečného projednání".
4. Podstatou tohoto případu je otázka, zda obecné soudy porušily stěžovatelčino ústavně zaručené právo či svobodu tím, že zamítly její určovací žalobu, protože podle nich není na stěžovatelkou požadovaném určení naléhavý právní zájem.
5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí protiústavní nejsou.
6. Napadená rozhodnutí stojí na závěru, že po skončení řízení o pozůstalosti není naléhavý právní zájem na určení, zda existuje pohledávka patřící do zaniklého společného jmění manželů, k níž se v řízení o pozůstalosti kvůli její spornosti nepřihlíželo. Pokud totiž zákon stanoví, že spor o majetek patřící do pozůstalosti, k němuž se v řízení nepřihlíželo, lze vyřešit pouze žalobou podle § 189 odst. 1 ZŘS, pak tím vylučuje použití určovací žaloby podle § 80 OSŘ. Určovací žaloba by v takovém případě nesloužila potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Stěžovatelka mohla žalobou požadovat přímo uspokojení své pohledávky - a nikoli jen její určení (viz body 24 až 25 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
7. Tento závěr je důsledkem nové právní úpravy řízení o pozůstalosti účinné od roku 2014 a s ní související judikaturní změny (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 767/24 , bod 17; Plašil, F., Talanda, A. Spory o aktiva nebo pasiva pozůstalosti. Právní rozhledy, 2024, č. 7-8; Králík, M., Dobrovolná, E. K naléhavému právnímu zájmu na určení existence pohledávky patřící do zaniklého SJM, neprojednané v řízení o pozůstalosti z důvodu její spornosti. Bulletin advokacie, 2024, č. 12). Ústavní soud tento výklad nepovažuje za protiústavní - a to ani v poměrech posuzovaného případu.
8. Obecné soudy vysvětlily, proč nejsou právní závěry vztahující se k předchozí právní úpravě použitelné, a reagovaly i na stěžovatelčiny další námitky (bod 20 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 18 rozhodnutí okresního soudu a bod 21, 24, 26 a 29 rozhodnutí krajského soudu). Obecné soudy podepřely své závěry řadou dřívějších rozhodnutí a zabývaly se zněním i účelem relevantních ustanovení (bod 19 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 29 rozhodnutí krajského soudu a bod 18 rozhodnutí okresního soudu). Obecné soudy zároveň poukázaly na to, že se stěžovatelka může domáhat svých práv žalobou na plnění podle § 189 odst. 1 ZŘS (bod 17 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 19 rozhodnutí krajského soudu a bod 18 rozhodnutí okresního soudu).
9. Posouzení toho, zda má žalobce naléhavý právní zájem na určení, jestli existuje určitý právní poměr nebo právo, je otázkou výkladu podústavního práva. Tento úkol přitom náleží především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn zasáhnout do výkladu podústavního práva jen tehdy, pokud by byla jeho aplikace protiústavní - například z důvodu svévole, nepřiměřeně restriktivního výkladu zákona či jiných podobně závažných vad. Žádnou takovou vadu však závěry ani odůvodnění napadených rozhodnutí nemají.
10. Ústavní soud navíc odkazuje na závěr obecných soudů, že i kdyby bylo pravomocně určeno, že do pozůstalosti stěžovatelčina pohledávka patří, nemohlo by být takové pasivum dodatečně projednáno. K tomuto projednání totiž nemůže dojít, pokud se po právní moci usnesení o dědictví objeví pouze pasivum pozůstalosti, a nikoli i jeho aktivum. Stěžovatelka se přitom domáhala dodatečného projednání jen ohledně pasiv pozůstalosti - konkrétně její pohledávky vůči zůstaviteli (viz bod 21 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 26 rozhodnutí krajského soudu). Tento závěr přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti relevantně nezpochybnila.
11. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu