ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců Mgr. Jany Misiačkové a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně J.
D., zastoupené Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem v Bělé pod Bezdězem,
Purkyňova č. 372, proti žalovaným 1) H. P., 2) L. D., 3) L. D., 4) J. D., všem
zastoupeným JUDr. Janem Riedlem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova č.
638/35, o určení pohledávky náležející do zaniklého společného jmění manželů,
vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 145/2021, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 8. prosince 2022, č. j. 29 Co 256/2022-228, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 976 Kč k rukám JUDr. Jana
Riedla, advokáta se sídlem v České Lípě, Jiráskova č. 638/35, do 3 dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 13. dubna 2021 domáhala, aby bylo
určeno, že do zaniklého společného jmění žalobkyně a zůstavitele M. D.,
zemřelého dne XY, náleží „pohledávka vůči zůstaviteli ve výši nejméně 991
056,90 Kč“. Uvedla, že za trvání jejího manželství se zůstavitelem byla tato
částka vynaložena ze společných prostředků na výlučný majetek zůstavitele, při
vypořádání společného jmění manželů v řízení o pozůstalosti pohledávka „zůstala
sporná“ a soud k ní v řízení o pozůstalosti nepřihlížel. Řízení o pozůstalosti
bylo skončeno usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 15. února 2021, č. j.
35 D 643/2018-236, které nabylo právní moci dne 12. března 2021.
2. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 14. června 2022, č. j. 15 C
145/2021-189, žalobu zamítl a žalobkyni uložil nahradit žalovaným oprávněným
společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 27 341,80 Kč, do tří dnů od právní
moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných. Soud prvního stupně na základě
zjištění, že žalovaní jsou dědici zemřelého M. D. a že pohledávka z důvodů
investic společného majetku do výlučného vlastnictví zůstavitele zůstala mezi
žalobkyní a zůstavitelovými dědici sporná, dospěl k závěru, že majetek vyřazený
„pro spornost“ nelze následně dodatečně projednat podle § 193 z. ř. s. a
žalobkyně se může domáhat svého práva žalobou podanou podle § 189 odst. 1 z. ř.
s. Protože pohledávka tvrzená žalobkyní nemůže být dodatečně projednána v
řízení o pozůstalosti, nemůže mít žalobkyně na požadovaném určení naléhavý
právní zájem.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci rozsudkem ze dne 8. prosince 2022, č. j. 29 C 256/2022-228, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně a žalobkyni uložil nahradit žalovaným oprávněným
společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 10 777 Kč k rukám
jejich zástupce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, když
„pozůstalost nelze dodatečně projednat ohledně majetku, který nebyl v původním
dědickém řízení projednán kvůli své spornosti“, neboť právní úprava směřuje k
tomu, aby sporné otázky byly vyřešeny „v jednom řízení o žalobě na plnění“.
4. Proti rozsudku odvolacího soud podala žalobkyně dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku, zda pozůstalý manžel má „v
poměrech zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních“ naléhavý právní
zájem na určení, že do zaniklého společného jmění manželů náleží pohledávka, ke
které nebylo v pravomocně skončeném pozůstalostním řízení přihlédnuto z důvodu
její spornosti, případně zda spornost takové pohledávky může být odstraněna po
skončení pozůstalostního řízení na základě určovací žaloby tak, aby pohledávka
mohla být projednána v dodatečném řízení o pozůstalosti podle § 193 z. ř. s.
Podle žalobkyně odvolací soud nevzal v úvahu, že spornou je skutečnost významná
pro vypořádání společného jmění manželů a primárně nejde o odstranění spornosti
pasiv a aktiv pozůstalosti. Pokud by měla určovací žaloba úspěch, projeví se to
také v pasivech pozůstalosti. Soudy nesprávně vyložily ustanovení § 193 odst. 1
z. ř. s., neboť jako nový majetek nelze projednat majetek pouze tehdy, je-li
„nový“ a zároveň i „sporný“. V projednávané věci, kdy jde o spornost majetku
nebo dluhu náležejícího do společného jmění manželů, se § 193 odst. 1 věty za
středníkem z. ř. s. vůbec neuplatní.
5. Žalovaní navrhli zamítnut dovolání, ztotožnili se přitom se závěry
odvolacího soudu.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 občanského soudního řádu se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto
dovolání.
7. Dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení
právní otázky, zda je – v době po skončení řízení o pozůstalosti – dán naléhavý
právní zájem o určení, zda tu je pohledávka patřící do zaniklého společného
jmění manželů, ke které nebylo v řízení o pozůstalosti přihlédnuto z důvodu
její spornosti. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
10. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243 a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
11. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne XY, řídí se dědické právo
zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a řízení o
pozůstalosti zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen
„z. ř. s.“), obojí ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele.
12. Zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí, soud v řízení o
pozůstalosti vypořádá společné jmění zůstavitele s jeho manželem; nedojde-li k
vypořádání společného jmění dohodou pozůstalého manžela s dědici, soud podle
zásad uvedených v občanském zákoníku určí, jaký majetek ze společného jmění
patří do pozůstalostního jmění a jaký majetek patří pozůstalému manželovi,
popřípadě též stanoví pohledávku, potřebnou k vypořádání majetku ze společného
jmění (srov. § 162 odst. 1 a odst. 2 věta první z. ř. s.).
13. Neshodnou-li se dědici s pozůstalým manželem na rozhodných
skutečnostech o tom, co vše patří do společného jmění manželů, ke spornému
majetku se nepřihlíží (srov. § 162 odst. 2 z. ř. s.).
14. Ukáže-li se dříve, než je řízení o pozůstalosti pravomocně skončeno,
že zůstavitel měl s pozůstalým manželem ve společném jmění ještě další majetek,
vypořádá se dodatečně podle odstavce 1 nebo 2; soud přitom vychází z původního
usnesení (srov. § 162 odst. 3 z. ř. s.).
15. Nepřihlíží-li se v řízení o pozůstalosti a při rozhodování o
vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela k majetku, který je ve
smyslu § 162 odst. 2 věty druhé z. ř. s. sporný, mohou se účastníci (pozůstalý
manžel nebo dědici zůstavitele) domáhat svých práv žalobou (srov. § 189 odst. 1
z. ř. s.).
16. Z uvedeného vyplývá, že v „nesporném“ řízení o pozůstalosti se při
vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela vychází (zásadně) ze
shodných tvrzení účastníků (pozůstalého manžela a dědiců zůstavitele) o tom, co
vše patří do tohoto společného jmění. Neshodnou-li se na všech rozhodných
skutečnostech, ke spornému majetku se nepřihlíží. Sporností majetku se v
ustálené judikatuře soudů rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o
skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení, jaký majetek tvořil společné
jmění zůstavitele a jeho manžela (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. června 2013, sp. zn. 21 Cdo 3842/2011).
17. To, že se v řízení o pozůstalosti ke spornému majetku nepřihlíží (a
nebere se tak ani v úvahu při vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho
manžela) neznamená, že účastníci nemají právní prostředek k uplatnění práv k
tomuto majetku. Svá práva k tomuto majetku nemohou uplatnit v řízení o
pozůstalosti, ale mohou se jich domáhat žalobou (srov. § 189 z. ř. s), kterou
soud projedná v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu (v tzv.
sporném řízení).
18. Ustanovení § 193 odst. 1 z. ř. s. stanoví, jak soud postupuje,
objeví-li se po právní moci usnesení o dědictví (srov. § 185 z. ř. s.) majetek,
který tvoří (může tvořit) aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum
pozůstalosti (k takovému majetku patří i majetek, který měl zůstavitel ve
společném jmění se svým manželem).
19. Z ustanovení § 193 odst. 1 části věty za středníkem z. ř. s.
vyplývá, že uvedené „neplatí, jde-li o aktiva nebo pasiva, k nimž se v důsledku
postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173
věty druhé nepřihlíží“, jinými slovy, že o majetku patřícím do společného jmění
zůstavitele a jeho manžela, který byl znám již v (původním) řízení o
pozůstalosti a k němuž se z důvodu spornosti nepřihlíželo, se dodatečné
projednání pozůstalosti ve smyslu § 193 z. ř. s. neprovede. Z uvedeného tak
vyplývá závěr, že uplatnění práva žalobou podle § 189 odst. 1 z. ř. s. nemůže
být realizováno „určením“, zda sporný majetek skutečně patřil (nebo nepatřil)
do pozůstalosti, ale vždy požadavkem na vyřešení všech nároků účastníků, které
k tomuto majetku (podle svého přesvědčení) mají (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, uveřejněný pod
číslem 84/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud vyložil § 193 odst. 1 z. ř.
s. správně. Namítá-li dovolatelka, že jako „nový“ (ve smyslu § 193 odst. 1 z.
ř. s.) nelze dodatečně projednat majetek pouze tehdy, je-li „nový“ a zároveň i
„sporný“, pomíjí jednoznačné znění zákona, ale i smysl a účel této právní
úpravy, které směřují k tomu, aby při dodatečném projednání pozůstalosti
nedocházelo k „opětovnému“ projednávání majetku již jednou vyřazeného v řízení
o pozůstalosti pro spornost. Soud se tedy při dodatečném projednání
pozůstalosti majetkem vyřazeným pro spornost již nezabývá, neboť dodatečné
projednání majetku, které tvoří aktivum případně i pasivum pozůstalosti (včetně
majetku ze společného jmění zůstavitele a jeho manžela) se týká pouze majetku,
který se objeví až po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti.
21. Zároveň je třeba zdůraznit, že soud dodatečně projedná pozůstalost
pouze tehdy, objeví-li se po právní moci usnesení o dědictví (srov. § 185 z. ř.
s.) majetek, který představuje aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum
pozůstalosti. V případě, že se po právní moci usnesení o dědictví objeví pouze
pasivum pozůstalosti, k dodatečnému projednání pozůstalosti nedojde (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3520/2020, jehož
závěry se uplatní i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014). I kdyby
snad bylo pravomocným rozhodnutím soudu určeno, že do pozůstalosti patří
pohledávka za zůstavitelem (jak se toho domáhá žalobkyně v projednávané věci),
nemohlo by být (i kdyby byl aplikován názor dovolatelky) stejně takové pasivum
pozůstalosti podle § 193 z. ř. s. projednáno.
22. Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou
domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.).
23. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda
tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní
postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80
písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat
splnění povinnosti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
24. února 1971 sp. zn. 2 C 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně.
Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo
nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze
mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění –
lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického
života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu
právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní
vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba
přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp.
zn. 3 Cdon 1338/96 nebo ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2553/2009).
24. Jestliže zákon výslovně stanoví, že spor o majetek patřící do
pozůstalosti, jenž se v řízení o pozůstalosti neřeší (protože se k němu
nepřihlíží), je možné vyřešit (co do základu i výše) pouze ve sporném řízení
zahájeném žalobou podle § 189 odst. 1 z. ř. s., pak tím vylučuje, aby bylo ve
smyslu § 80 o. s. ř. určeno (jak se domáhá v projednávané věci domáhá
žalobkyně), že do společného jmění žalobkyně a zůstavitele M. D., zemřelého dne
XY, náleží „pohledávka vůči zůstaviteli ve výši nejméně 991 056,90 Kč“, neboť
určovací žaloba by za takové situace nesloužila potřebám praktického života,
ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
25. V projednávané věci rozdílná tvrzení pozůstalé manželky a ostatních
dědiců o tom, zda a jakou částku vynaložila pozůstalá manželka ze svého
výhradního vlastnictví na majetek ve společném jmění se zůstavitelem,
představují spor o pasivum pozůstalosti (pocházející ze společného jmění
manželů), který pozůstalostní soud podle ustanovení § 162 odst. 2 věta druhá z.
ř. s. není oprávněn řešit a není tu žádný právní prostor přenášet řešení
tvrzené pohledávky znovu do řízení o pozůstalosti formou dodatečného
projednání. Pozůstalé manželce nic nebránilo, aby žalobou podanou u soudu
nepožadovala určení, ale přímo uspokojení své pohledávky.
26. Vzhledem k tomu, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu správný, a nebylo zjištěno, že by
řízení bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., protože
dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, je povinna nahradit žalovaným oprávněným
společně a nerozdílně náklady potřebné k uplatňování práva.
28. Žalovaným vznikly v dovolacím řízení náklady v souvislosti se
zastoupením advokátem. Při rozhodování o výši odměny za zastupování přihlédl
dovolací soud k tomu, že má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro
řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty
první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení
podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro
účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v
jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci, ke
složitosti (obtížnosti) právní služby a počtu zastupovaných účastníků ve výši
11 250 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta náleží náhrada hotových
výdajů v paušální výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaných osvědčil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovaným
za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální
částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a
náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 2
426 Kč. Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 13 976 Kč je žalobkyně povinna
zaplatit k rukám zástupce žalovaných 1) – 4), a to do tří dnů od právní moci
rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2024
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu