Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Ladislava Hégra a Dagmar Hřebíčkové, zastoupených Mgr. Katarínou Janiskovou, advokátkou, sídlem Černopolní 228/37a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2023 č. j. 24 Cdo 2207/2023-179, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Zdeňky Písaříkové, zastoupené JUDr. Romanem Brablecem, advokátem, sídlem Havlíčkova 2923/18, Prostějov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že Nejvyšší soud porušil jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení o pozůstalosti zůstavitele (zemř. dne 6. 6. 2019) byli stěžovatelé při jednání dne 9. 9. 2020 notářkou vyrozuměni, že do společného jmění manželů zůstavitele a vedlejší účastnice nebude zařazen družstevní podíl, s odkazem na § 162 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Současně byli notářkou poučeni, že pokud se dědicové (tj. stěžovatelé a vedlejší účastnice) nedohodnou na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží; stěžovatelé se mohou domáhat prostřednictvím žaloby určení rozsahu společného jmění manželů. Dědické řízení bylo následně skončeno usnesením Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 9. 2020 č. j. 60 D 654/2019-51, s vyznačenou právní mocí ke dni 22. 10. 2020. Soud k spornému družstevnímu podílu v bytovém družstvu nepřihlížel, protože se stěžovatelé s pozůstalou manželkou neshodli na tom, zda byl členský vklad za předmětný družstevní podíl zaplacen z výlučných prostředků pozůstalé manželky.
3. Stěžovatelé se žalobou podanou dne 13. 10. 2020 u okresního soudu domáhali určení, že ke dni úmrtí zůstavitele, patřil do jeho společného jmění manželů s vedlejší účastnicí družstevní podíl v bytovém družstvu spojený s užíváním družstevního bytu. Okresní soud následně rozsudkem ze dne 10. 3. 2020 č. j. 6 C 255/2020-113, určil, že ke dni úmrtí zůstavitele, patřil družstevní podíl do společného jmění manželů zůstavitele a vedlejší účastnice a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud shledal naléhavý právní zájem stěžovatelů na určení, že věc je součástí pozůstalosti, neboť bez tohoto určení by bylo jejich právní postavení ohledně družstevního podílu nejisté. Soud po provedeném dokazování uzavřel, že vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno o tom, že by celá částka členského vkladu, hrazená vedlejší účastnicí za trvání manželství (v hotovosti dne 15. 1. 1999), pocházela z jejích výlučných prostředků (nebyl prokázán původ peněz).
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2023 č. j. 37 Co 129/2022-141, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že okresní soud dovodil existenci naléhavého právního zájmu z potřeby určit existenci společného jmění manželů ohledně žalovaného podílu k datu úmrtí zůstavitele z důvodu možnosti jeho vypořádání v řízení o pozůstalosti. Jakkoliv šlo podle krajského soudu v zásadě o správný závěr, nemohlo jít přímo o vypořádání tohoto podílu, když podle § 737 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), přešel tento podíl přímo na vedlejší účastnici.
Nicméně podle soudu bylo podstatné to, že dle odst. 2 téhož ustanovení má při vypořádání dědictví k tomuto být přihlédnuto, nejspíše pak v rámci konečného finančního vypořádání dědictví. Z obsahu dědického rozhodnutí ohledně zůstavitelova majetku však plyne, že se tak nestalo a je proto dán naléhavý právní zájem na žalovaném určení, neboť tak bude v dědickém řízení postaveno najisto, k čemu má být přihlédnuto. K tomu dále dodal, že "pokud vedlejší účastnice namítala, že měli stěžovatelé vyžadovat finanční vypořádání v samostatném řízení, nejde v dané věci o relevantní námitku, když nějaké řízení bude muset být vedeno tak jak tak, a je proto možností volby žalobců, aby šlo o pokračování dědického řízení."
5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu tak, že se mění rozsudek okresního soudu a žaloba o určení, že ke dni úmrtí zůstavitele patřil do jeho společného jmění manželů s vedlejší účastnicí družstevní podíl, se zamítá (výrok I.). Dále uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Nejvyšší soud poukázal zejména na závěry svého rozsudku ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, uveřejněného pod číslem 84/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dále uvedl, že žaloba byla stěžovateli podána sice předtím, než usnesení o schválení dohody pozůstalé manželky s dědici o vypořádání společného jmění manželů (i o schválení dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti) nabylo právní moci, ale o žalobě rozhodl okresní soud až téměř rok a půl poté, co bylo pozůstalostní řízení pravomocně skončeno. Napadený rozsudek o podané žalobě sice odstraňuje spornost aktiva (družstevního podílu), to však již není možné zohlednit v rámci řízení o pozůstalosti změnou usnesení o obvyklé ceně majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky.
V úvahu nepřichází ani dodatečné projednání družstevního podílu (resp. práva na vyrovnání hodnoty podílu z vypořádání společného jmění manželů). Stěžovatelům proto podle soudu nesvědčí naléhavý právní zájem na určení, že družstevní podíl patřil ke dni smrti zůstavitele do společného jmění manželů. Jakmile je totiž o dědictví pravomocně rozhodnuto, žaloba o určení, že aktivum náleželo zůstaviteli (resp. do společného jmění manželů) ke dni jeho smrti, ztrácí nezbytný naléhavý právní zájem (na základě pozdějšího určení už nelze aktivum v dědickém řízení dodatečně projednat) a žalobce buď musí v probíhajícím sporném řízení určovací žalobu změnit (např. na plnění, nebo sice na určení, ale nikoliv práva zůstavitele, ale již samotného dědice), nebo bude jeho původně podaná určovací žaloba pro dodatečně nastalý nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta, neboť pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
6. Stěžovatelé spatřují porušení svých základních práv v postupu Nejvyššího soudu, který bez toho, aby jim umožnil na změnu právního názoru reagovat, postupoval podle § 243d odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, tedy změnil rozsudek krajského soudu a žalobu zamítl. Pokud by takový názor učinil již okresní soud či krajský soud, měl by povinnost na změnu svého právního názoru upozornit a dát stěžovatelům prostor pro patřičnou úpravu žalobního petitu.
7. V dalším textu ústavní stížnosti stěžovatelé argumentují tím, že judikatura, o niž Nejvyšší soud své závěry v napadeném rozsudku opírá, se začala vyvíjet až poté, co žalobu uplatnili u okresního soudu. Svůj naléhavý právní zájem specifikovali jako nutnost zachovat dědické podíly na sporné části majetku zůstavitele. V průběhu řízení před okresním ani krajským soudem nebylo stěžovatelům "naznačeno", že by jejich nárok nebyl po právu, resp. že by jim nesvědčil naléhavý právní zájem. Až teprve z napadeného rozsudku se stěžovatelé dozvěděli odlišný závěr, postavený na stávající (nové) judikatuře. Nejvyššímu soudu proto vytýkají, že namísto zrušení rozsudku krajského soudu (potažmo i okresního soudu) a vrácení věci k dalšímu řízení ve věci vydal sám konečné měnící rozhodnutí v jejich neprospěch bez toho, aby byli poučeni o změně právního názoru soudu. Postup Nejvyššího soudu označují jako formalistický, odpírající ochranu zejména jejich základnímu právu na soudní ochranu.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Soudce zpravodaj vyzval Nejvyšší soud a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší soud v zaslaném vyjádření zejména nesouhlasí s tím, že stěžovatelům měl být dán prostor pro patřičnou změnu žalobního petitu. Poukazuje přitom na potřebu rozlišit mezi poučením o procesním právu a nepřípustným poučování o hmotném právu; v případě splnění podmínek pro zamítnutí určovací žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu není povinností soudu poučovat o tom, že lze uplatňovat "jiný nárok", neboť potom už jde o jinou žalobu. Pro úplnost dále podotknul, že v úvahu nepřipadalo ani upozornění podle § 99 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, protože rozsudek sp. zn. 24 Cdo 2680/2022 byl na webových stránkách Nejvyššího soudu uveřejněn až v dubnu 2024 (po vydání rozhodnutí krajského soudu). V závěru vyjádření navrhuje Nejvyšší soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
11. Vedlejší účastnice se ve svém vyjádření podrobně zabývala jednotlivými argumenty uvedenými v ústavní stížnosti. Vyjadřuje se k účelnosti podané žaloby, poučovací povinnosti soudu i k tomu, jaký dopad by mělo zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího soudu na posuzované řízení (poukazuje na promlčení nároku stěžovatelů na vypořádání družstevního podílu). Navrhuje ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout a uložit stěžovatelům nahradit jí náklady spojené s podáním vyjádření.
12. Ústavní soud následně zaslal vyjádření Nejvyššího soudu i vedlejší účastnice řízení k replice stěžovatelům, kteří setrvávají na svém návrhu na zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, jelikož jím byla porušena jejich základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
13. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
14. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu za situace, kdy je v ústavní stížnosti napadáno výhradně porušení procesních práv, je namístě vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 717/24
, bod 10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
15. Ústavní soud již dříve dovodil, že v horizontálních právních vztazích zůstává zásadou incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikaturními změnami. Nový právní názor bude tedy aplikován na všechna probíhající řízení. [nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09
(N 158/58 SbNU 345)]. Výjimky z této zásady mohou být dány pouze specifickými okolnostmi, jež založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Je právě na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifiky, která onu výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní (srov. např. usnesení ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4136/16
či usnesení ze dne 16. 12. 2014
sp. zn. II. ÚS 2448/14
). Poukazovaná výjimečnost nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal [tyto důsledky jsou pojmovými znaky judikaturního odklonu a nemohou zakládat tuto výjimečnost; srov. nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15
(N 208/79 SbNU 373), body 21 a 22].
16. V posuzované věci opírá Nejvyšší soud své závěry o rozsudek sp. zn. 24 Cdo 2680/2022. Přestože si je Ústavní soud vědom složitosti situace, v níž se stěžovatelé po třech letech vedení sporu ocitli, nemůže Nejvyššímu soudu vytknout, že by nepostupoval podle výše vedených principů. Rovněž po procesní stránce je jeho rozhodnutí v souladu s § 243d písm. b) občanského soudního řádu a odůvodnění napadeného rozsudku odpovídá požadavkům kladených na něj (nejen) judikaturou Ústavního soudu [například nález ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16
(N 223/83 SbNU 481)]. Hovořit přitom nelze ani o překvapivosti rozhodnutí Nejvyššího soudu; to je v posuzované věci založeno (stejně jako rozhodnutí obecných soudů) na posouzení naléhavého právního zájmu stěžovatelů na požadovaném určení. Pochybnosti o naplnění tohoto předpokladu přitom vyplývají již z podaného dovolání vedlejší účastnice, které jim bylo zasláno soudem k vyjádření (tohoto práva stěžovatelé využili a k dovolání vedlejší účastnice se vyjádřili). Na tom nemůže nic změnit ani to, že vedlejší účastnice svou argumentaci neprecizovala ve smyslu přímého poukazu na "novou" judikaturu Nejvyššího soudu.
17. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje též na to, že závěry vyplývají z nové úpravy řízení o pozůstalosti účinné již od roku 2014. Již předchozí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu navíc v některých případech dovozovala neúčelnost žaloby na určení, že určitá, mezi dědici sporná věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli s tím, že jako "vhodnější" se jeví uplatňování práv na základě žaloby na plnění (v ní může totiž dojít ke konečnému řešení vztahu mezi dědici a vyřešení otázky sporných aktiv nebo pasiv dědictví bude představovat posouzení předběžné otázky; viz rozsudek ze dne 29.
10. 2020 sp. zn. 24 Cdo 311/2020). Jistě lze ale nalézt i rozhodnutí Nejvyššího soudu připouštějící uplatnění nároku stejným způsobem, jako učinili stěžovatelé (například rozsudek ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 24 Cdo 3686/2020). Postup stěžovatelů v posuzované věci by však v žádném případě nevedl k dodatečnému projednání dědictví (viz § 193 odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s § 189 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních).
18. Přestože se tedy na první pohled může jevit postup Nejvyššího soudu jako formalistický či překvapivý a lze si představit i jiné cesty, resp. možnosti jeho přístupu, za stávající právní úpravy by ani takový "jiný postup" nevedl k řešení, které by bylo nezbytné pro rozhodnutí ve prospěch stěžovatelů, např. s ohledem na omezené možnosti změny žaloby v odvolacím řízení. Ostatně rozhodnutí Nejvyššího soudu také nijak nebrání v možnosti stěžovatelů podat žalobu na plnění. To samozřejmě neznamená, že obecné soudy (zejména Nejvyšší soud) by mohly ke změně rozhodnutí přistupovat bez dalšího pouze na základě změny právního názoru Nejvyššího soudu. Tím by obecně bylo znemožněno procesním stranám náležitě na takovou změnu reagovat.
19. V posuzované věci je však z pohledu Ústavního soudu podstatné, že Nejvyšší soud postupoval v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí, na věc aplikoval relevantní právní předpisy a rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil (pozn.: pro doplnění lze poukázat též na rozsáhlé vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti). Ústavní soud v úvahách soudu nespatřuje žádnou kvalifikovanou vadu při aplikaci podústavního práva, vyžadující jeho kasační zásah. Závěry soudu obsažené v napadeném rozhodnutí neobsahují ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodovací praxi dovolacího soudu mimo ústavněprávní dimenzi.
20. Ústavní soud proto, s poukazem na svou rozhodovací praxi, v níž zdůrazňuje, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, nepřistoupil ke kasaci napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu