24 Cdo 3686/2020-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera,
Ph.D., ve věci žalobkyně V. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr.
Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Štítného č. 30/710,
proti žalovaným 1) D. S., narozené dne XY, bytem XY, a 2) F. Š., narozenému dne
XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Svobodova č. 7, o vypořádání společného jmění manželů po smrti
manžela, o neplatnost darovací smlouvy a o určení předmětu dědictví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 325/2016, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2019, č. j. 58 Co
271/2019-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradu nákladů
dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Vladany Zemanové, advokátky se sídlem v Praze 2, Svobodova č. 7.
Rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 58 Co 271/2019-185, Městský soud v Praze
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 12. 2018, č. j. 10 C
325/2016-129, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že darovací
smlouva ze dne 7. 4. 2015 je neplatná, žaloba na určení, že byt č. XY v budově
čp. XY, v ulici XY, k. ú. XY, je předmětem dědictví po zemřelém F. Š., a
žaloba, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně vyplatit žalobkyni ze
společného jmění manželů částku 1,300.000,- Kč; současně odvolací soud tímto
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé se odvolací soud
ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že na žalobě na určení neplatnosti
darovací smlouvy uzavřené dne 7. 4. 2015 zůstavitelem F. Š. a jeho synem F. Š.,
jejímž předmětem byl byt č. XY v budově čp. XY k. ú. XY, v XY, není ve smyslu
ustanovení § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem, neboť jde o otázku předběžnou
pro posouzení, zda tento majetek patří do aktiv pozůstalosti po F. Š., a toho
se může žalobkyně domáhat v řízení o pozůstalosti. Žalobu na určení, že
označený byt patří do pozůstalosti, i žalobu na vypořádání investic ze
společného jmění manželů pak odvolací soud shledal jako předčasnou, když v
řízení o pozůstalosti dosud nebyl učiněn závěr o tom, že jde o mezi dědici
sporný majetek podle ustanovení § 162 odst. 2, resp. § 172 odst. 2 z. ř. s.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž poukazuje na
to, že se odvolací soud odmítl zabývat otázkou předmětu dědictví, které souvisí
s otázkou platnosti darovací smlouvy ze dne 7. 4. 2015, nevypořádal se „s tím,
že dědici se s pozůstalým manželem nedohodli na rozhodných skutečnostech o tom,
co vše patří do SJM“, a pro rozhodnutí o žalobě, kterou „uplatňuje žalobkyně
svá dědická práva, o která ji zůstavitel zcela úmyslně připravil“, nepoužil
obsah ustanovení § 747 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Je
toho názoru, že „právní posouzení věci, že nebylo vydáno usnesení podle § 162
odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, je nesprávné,
neboť je právem žalobkyně se domáhat i v průběhu dědického řízení svých práv,
což se stalo podanou žalobou“. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
darovací smlouvy dovozuje ze samotného ustanovení § 747 odst. 2 občanského
zákoníku, „které zcela explicitně dává poškozenému manželovi možnost dovolat se
neplatnosti takového právního jednání, kdy druhý manžel jedná v rozporu s ust.
§ 747 odst. 1 občanského zákoníku“. Postup odvolacího soudu považuje za
„přepjatě formalistický a zamezující žalobkyni přístup k soudní ochraně, který
ani nemá oporu v právních předpisech“. Domnívá se také, že byl porušen i
procesní postup, neboť „věc mohla být vrácena notáři k vydání rozhodnutí podle
§ 162 zákona č. 292/2013 Sb.“. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhuje, aby
Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k novému
projednání.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že žaloba podle § 747 odst. 1 a 2
občanského zákoníku neslouží k uplatnění dědických práv, toto ustanovení je
koncipováno k ochraně bydlení manžela a rodiny před takovým jednáním druhého z
manželů, které toto bydlení znemožňuje či ohrožuje. Žalobkyně však není jakkoli
ohrožena na bydlení, nic takového v řízení neprokazovala ani netvrdila. Jsou
přesvědčeni o správnosti názoru odvolacího soudu, že z ustanovení § 747
občanského zákoníku nelze dovodit procesní právo žalobkyně domáhat se určení
neplatnosti výrokem soudu. Uvedli také, že v řízení o pozůstalosti žalobkyni
výslovně a opakovaně nabízeli zřízení věcného břemene doživotní služebnosti
bytu v předmětné bytové jednotce, na tyto nabídky žalobkyně nereagovala, v bytě
bydlí, aniž by cokoli platila, z bytu ji nikdo nevyklízí; z toho je patrné, že
žalobkyně žalobou sleduje dosažení majetkového prospěchu (dědit spoluvlastnický
podíl na bytové jednotce), nikoliv ochranu svého bydlení. Z hlediska domáhání
se, že předmětný byt patří do pozůstalosti, souhlasí žalovaní s názorem
nalézacích soudů o předčasnosti takové žaloby. Navrhují, aby dovolací soud
podané dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel
domáhá (dovolací návrh).
V dané věci žalobkyně v dovolání výslovně neuvedla, v jakém rozsahu označený
rozsudek odvolacího soudu napadá, ani který ze čtyř v ustanovení § 237 o. s. ř.
obsažených důvodů přípustnosti dovolání uplatňuje. Vycházeje z kontextu celého
dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS
1226/17), je při posuzování, zda jsou splněny ustanovením § 241a odst. 2 o. s.
ř. stanovené náležitosti dovolání, znatelné, že dovolání směřuje proti celému
rozsudku odvolacího soudu a že za nesprávné právní posouzení věci žalobkyně
považuje názor odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na
žalobou požadovaném určení (vyslovený odvolacím soudem ve vztahu k požadovanému
určení neplatnosti darovací smlouvy z důvodu, že jde o otázku předběžnou pro
posouzení, zda předmětný byt patří do aktiv pozůstalosti) i názor o
předčasnosti žaloby (který odvolací soud vyslovil ohledně požadovaného určení,
že předmětný byt patří do pozůstalosti, a ohledně vypořádání investic ze
společného jmění manželů na výlučný majetek zůstavitele).
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že i když dovolání obsahuje
zákonem stanovené náležitosti, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska závěru o
nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti darovací smlouvy a
předčasnosti žaloby na určení, že předmětný byt patří do pozůstalosti, a na
zaplacení investic ze společného jmění manželů, v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu k tomu, aby tyto vyřešené
právní otázky měly být posouzeny jinak.
Podle ustanovení § 80 o. s. ř. lze žalobu o určení existence právního poměru
nebo práva uplatnit, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené soudní praxe (navazující na rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, podle nějž je naléhavý právní zájem o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez
tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho
právní postavení stalo nejistým, určovací žaloba nemůže být zpravidla
opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti) má určovací žaloba
podle ustanovení § 80 o. s. ř. především preventivní charakter a má místo
především tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty
v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak. Nejvyšší soud ČR
v rozsudcích ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1072/2004, a ze dne 15. 12.
2005, sp. zn. 30 Cdo 1685/2004, vyslovil, že spor o to, zda součástí dědictví
po zůstaviteli je určitý majetek, se v občanském soudním řízení typově řeší
žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem
takového majetku v okamžiku smrti.
O opodstatněnosti názoru, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti darovací smlouvy ve výše uvedeném smyslu, svědčí již to, že
se žalobkyně podanou žalobou současně domáhala i určení, že byt, který byl
předmětem darovací smlouvy, patří do pozůstalosti. Takového určení (resp.
určení, že zůstavitel byl v době smrti vlastníkem bytu) se domáhat lze, přičemž
pro rozhodnutí by bylo třeba jako otázku předběžnou řešit platnost darovací
smlouvy; je proto evidentní, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní
zájem na tom, aby soud samostatně rozhodoval o neplatnosti darovací smlouvy.
Dědici se mohou svých práv domáhat přímo v řízení o pozůstalosti nebo žalobou
mimo řízení o pozůstalosti. Uplatnit svá práva žalobou mimo řízení o
pozůstalosti podle ustanovení § 189 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), sice dědic může ještě před skončením
řízení o pozůstalosti (ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo
208/2005, nebo podle současné právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 311/2020), předpokladem však je, že jde o práva k
majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti při projednání pozůstalosti v
důsledku neshody dědiců na rozhodných skutečnostech nepřihlížel, resp. spornost
mezi dědici konstatoval. V dané věci nebylo zjištěno (přezkoumávat správnost
skutkových zjištění dovolacímu soudu nepřísluší), že by v řízení o pozůstalosti
po F. Š. bylo vydáno rozhodnutí o vypořádání majetku ve společném jmění manželů
(§ 162 z. ř. s.), proveden soupis pozůstalosti (§ 172, § 177 z. ř. s.) nebo
vydáno rozhodnutí o určení obvyklé ceny majetku a jiných aktiv pozůstalosti (§
180 z. ř. s.), v nichž by soud nepřihlížel k žalobkyní označenému bytu a
konstatoval spornost ohledně tohoto majetku a nároků na vnosy ze společného
jmění manželů na výlučný majetek zůstavitele. Proto není ani názor odvolacího
soudu o předčasnosti zbývajících dvou žalobou uplatněných nároků v rozporu s
dosavadní judikaturou dovolacího soudu (srov. výše uvedená rozhodnutí).
Není-li dovolání žalobkyně podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší
soud České republiky jej podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu