Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Dany Eklové, zastoupené Mgr. Pavlem Kosařem, advokátem, sídlem Francouzská 98, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2024, č. j. 20 Co 119/2024-139, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. února 2024, č. j. 21 EXE 1263/2023-105, za účasti Krajského soudu v Praze, a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Mgr. Tomáše Ekla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva stěžovatelky zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (" Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka je povinnou v exekučním řízení o zaplacení částky 41 740 Kč s příslušenstvím. Před obecnými soudy usilovala o zastavení exekuce.
3. Exekučním titulem je usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 7. 2022, č. j. 13 C 61/2020-491, o schválení smíru v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (dále též "smír" nebo "exekuční titul"). Předmětem vymáhání v exekučním řízení byla část pohledávky oprávněného vedlejšího účastníka, jakožto bývalého manžela stěžovatelky (oprávněného), na vypořádání ideálních spoluvlastnických podílů na pozemku v Příbrami, přiznaná výrokem I. bodem 3 exekučního titulu (konkrétně šlo o třetí část splátky uvedené v tomto bodu).
4. Pro nyní posuzovaný případ je podstatné, že podle výroku I. bodu 3 exekučního titulu měla stěžovatelka jako povinná zaplatit oprávněnému vedlejšímu účastníkovi celkovou částku 670 000 Kč (v blíže specifikovaných splátkách) se smluvním úrokem 5,5 % ročně, s tím, že zaplatí-li celou částku do 31. 12. 2022, neuhradí na úrocích ničeho. Stěžovatelka se dále ve výroku I. bodu 5 exekučního titulu zavázala do 31. 12. 2022 od právní moci rozhodnutí soudu o schválení smíru zajistit, aby oprávněnému zanikly veškeré dluhy a závazky vůči bance (tj. veškeré dluhy a závazky plynoucí z hypotečního úvěru), a byl tak ze závazků tohoto úvěru vyvázán. K tomuto plnění hypotečního úvěru mělo docházet v pravidelných měsíčních splátkách. [Výše této měsíční splátky ve schváleném smíru specifikována nebyla, ale z řízení o návrhu na zastavení exekuce je patrné, že výše splátky na hypoteční úvěr činila (s ohledem na aktuální úrokovou sazbu) zhruba 4 500 Kč měsíčně]. Za nesplnění uvedené povinnosti (tedy "nevyvázání" vedlejšího účastníka z hypotečního úvěru) se povinná zavázala uhradit oprávněnému smluvní pokutu ve výši 670 000 Kč. Účastníci měli dále mezi sebou stanoveny pokuty za případné porušení úhrad jednotlivých měsíčních splátek. Oprávněný byl rovněž povinen poskytnout stěžovatelce potřebnou součinnost tak, aby svou povinnost mohla řádně a včas splnit.
5. Okresní soud v Příbrami v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl návrh stěžovatelky (jako povinné) na zastavení exekuce. Jak bylo výše uvedeno, předmětem vymáhané povinnosti se stala nesplacená část třetí splátky podle výroku I. bodu 3 exekučního titulu ve výši 41 740 Kč. Stěžovatelka měla podle titulu vedle vymáhané pohledávky (podle bodu 3) rovněž povinnost "vyvázat" oprávněného z dluhu na hypotečním úvěru (podle bodu 5), proto požádala banku o jeho doplacení. Dne 10. 9. 2022 zaslala na úvěrový účet finanční prostředky ve výši 670 000 Kč, které banka v části použila na doplacení hypotečního úvěru (podle bodu 5) a v části (na žádost stěžovatelky) zaslala oprávněnému na účet u jiné banky.
Námitku stěžovatelky, že platbou ze dne 10. 9. 2022 ve výši 670 000 Kč uhradila vymáhanou pohledávku (podle bodu 3), posoudil jako nedůvodnou. Povinná touto platbou měla v úmyslu (v souladu s výrokem 1. bodu 5 exekučního titulu) vyvázat oprávněného z hypotečního úvěru, přičemž tento záměr musel být adresátům tohoto právního jednání, spořitelně i oprávněnému, znám. Soud poukázal zejména na poznámku stěžovatelky v poštovní poukázce, kterou stěžovatelka účel plnění jasně specifikovala jako plnění na hypoteční úvěr.
Protože se finanční prostředky dostaly na úvěrový účet, prostřednictvím kterého spořitelna finanční prostředky započítávala na hypoteční úvěr (a stejně tak učinila i u finančních prostředků zaslaných stěžovatelkou), nedostal se vůbec obnos 670 000 Kč do dispozice oprávněného, a vymáhaná pohledávka podle bodu 3 tak nebyla splněna. Hypoteční úvěr, jehož zůstatek byl k danému okamžiku kolem 520 000 Kč, tím byl (mimořádnou splátkou stěžovatelky) splacen. Skutečnost, jak bylo (nebo mělo být) naloženo se vzniklým přeplatkem na hypotečním úvěru ve výši 158 251,35 Kč, není v projednávané věci podstatná.
Vniklý přeplatek byl vedlejším účastníkem započten na první splátky vymáhané pohledávky (poté, co mu byl přeplatek na žádost stěžovatelky zaslán na jeho běžný bankovní účet). I kdyby se finanční prostředky, které povinná dne 10. 9. 2022 zaslala na úvěrový účet, dostaly do dispozice oprávněného, bylo by toto právní jednání nutné vykládat tak, že směřovalo k vyvázání oprávněného z hypotečního úvěru, neboť takto stěžovatelka účel platby uvedla na poštovní poukázce. Proto okresní soud návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl.
6. Stěžovatelka brojila proti rozhodnutí okresního soudu odvoláním. Zjednodušeně řečeno namítala, že tuto částku zaplatila dne 10. 9. 2022, což doložila poštovní poukázkou, avšak vedlejší účastník se vyjádřil k této platbě tak, že šlo o úhradu závazků vůči České spořitelně z hypotečního úvěru. S tím stěžovatelka nesouhlasila a uvedla, že částku uhradila na účet, který byl jako jediný uveden ve smíru. Nemohla ovlivnit skutečnost, že oprávněný použil ze zaslané částky ve výši 670 000 Kč na doplacení hypotečního úvěru částku zhruba ve výši 520 000 Kč a na uspokojení svých potřeb (či jiných pohledávek) částku ve výši 158 251,35 Kč. To, jako bylo s penězi naloženo, byla již jeho volba, banka by sama bez jeho souhlasu a svobodné vůle o využití peněz nemohla rozhodnout.
V případě, že vedlejšího účastníka požádala banka o udělení souhlasu s doplacením hypotečního úvěru, jej měl odepřít. Stěžovatelka namítala, že vedlejší účastník po ní požaduje úhradu dvakrát 670 000 Kč, ačkoliv podle smíru mohla splácet hypoteční úvěr splátkou 4 500 Kč měsíčně až do roku 2034.
7. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením odvolání stěžovatelky nevyhověl. * Provedenými důkazy e-mailovou komunikací, zprávou České spořitelny, poštovní poukázkou, žádostí povinné o vyplacení přeplatku na hypotečním účtu oprávněnému a přípisy, které zaslala stěžovatelka oprávněnému vedlejšímu účastníkovi, bylo prokázáno, že stěžovatelka po právní moci usnesení o smíru podala podle obchodních podmínek České spořitelny žádost o předčasné splacení celého úvěru, čemuž Česká spořitelny vyhověla.
Následně 10. 9. 2022 zaslala na účet hypotečního úvěru částku 670 000 Kč jménem oprávněného, Česká spořitelna na základě souhlasu, který dala k předčasnému splacení hypotečního úvěru, z částky 670 000 Kč uhradila zbytek hypotečního úvěru včetně poplatků a úroků, a přeplatek vyplatila na inkasní účet povinné stěžovatelky. Stěžovatelka s vyplacením přeplatku na svůj účet nesouhlasila, obrátila se písemně na Českou spořitelnu, a poté došlo k dohodě, že se opětovně otevře již uzavřený hypoteční účet, na který vrátila povinná ze svého inkasního účtu vyplacený přeplatek, a Česká spořitelna poté, kdy si ověřila účet oprávněného, na jeho účet částku 158 251,35 Kč dne 5.
10. 2022 odeslala. * Odkázal na princip dlužnické solidarity podle občanského zákoníku, jakož i prokázanou skutečnost, že účastníci řízení byli jako solidární dlužníci zavázáni spořitelně uhradit dluh společné a nerozdílně. Znamená to, že každý z účastníků jako klient spořitelny mohl podle uzavřené smlouvy požádat o předčasnou úhradu celého hypotečního úvěru, a pokud mu spořitelna vyhověla, mohl uhradit předčasně celý dluh, a to bez souhlasu druhého spoludlužníka. * Provedenými důkazy bylo vyvráceno tvrzení stěžovatelky, že to byl vedlejší účastník, který určil, že z částky 670 000 Kč bude doplacen zbytek hypotečního úvěru.
Bylo naopak prokázáno, že to byla stěžovatelka, která pořádala spořitelnu o předčasné doplácení úvěru, a to na poštovní poukázku, kterou zaslala částku 670 000 Kč na účet hypotečního úvěru. Navíc uvedla účel platby "doplacení úvěru", částku zaslala pod jménem oprávněného vedlejšího účastníka. Spořitelna zcela v souladu s uzavřenou smlouvou, obchodními podmínkami, žádostí povinné a uvedeným účelem platby použila částku 670 000 Kč na doplacení hypotečního úvěru a přeplatek vyplatila na inkasní účet povinné.
Jakkoliv lze souhlasit se stěžovatelčinou argumentací v odvolání, že povinnému účel platby uvedený na poštovní poukázce nebyl znám a nemohl se jím proto řídit, obsahem poštovní poukázky se řídila spořitelna a podle něj s penězi i naložila. Dodatečná argumentace stěžovatelky - jdoucí proti tomu, co sama v poštovní poukázce uvedla - na tomto nyní nemůže nic změnit. * Dále bylo (provedenými výpisy) vyvráceno, že by se ještě týž den částka 670 000 Kč vrátila z úvěrového účtu na hypoteční a oprávněný vedlejší účastník dal sám pokyn k úhradě zbytku hypotečního úvěru.
Krajský soud odkázal na relevantní ustanovení občanského zákoníku, podle nichž se výklad úmyslu podle § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též "o. z."), vztahoval ne k oprávněnému, ale ke spořitelně.
Jakkoliv ve smíru nebylo uvedeno, na jaký účet má povinná plnit, v řízení bylo prokázáno, že povinná věděla, že oprávněný má účet u běžné (Komerční) banky a že na úvěrový účet lze plnit jen platby určené ke splácení úvěru. Bylo na stěžovatelce, zda se rozhodne částku 670 000 Kč splatit podle bodu 3 uzavřeného smíru, nebo podle bodu 5. * Stěžovatelka svojí žádostí o předčasné splnění zbytku hypotečního úvěru a zasláním částky 670 000 Kč na účet hypotečního úvěru s uvedením zprávy pro příjemce (spořitelnu), že má být tato částka použitá k úhradě hypotečního úvěru, dala zcela jasně vůči spořitelně najevo svou vůli, že má být ze zaslané částky uhrazen zbytek hypotečního úvěru.
Na tom nic nemění skutečnost, že za odesílatele označila oprávněného, neboť částku 670 000 Kč s uvedeným účelem platby zaslala ona. Česká spořitelna postupovala zcela v souladu s pokynem stěžovatelky, a ze zaslané částky uhradila zbytek dluhu na hypotečním úvěru. K tomu spořitelna nepotřebovala souhlas oprávněného, jak tvrdí stěžovatelka (1872 odst. 1, 2 o. z.). Nadto stěžovatelka po doplacení úvěru a zaslání přeplatku na účet oprávněného, požádala oprávněného o vrácení části vyplaceného přeplatku ve výši 80 000 Kč s tím, že mu byl vyplacen neoprávněně.
Tvrzení stěžovatelky, že částku 670 000 Kč zaplatila oprávněnému podle bodu 3. uzavřeného smíru, tak bylo provedeným dokazováním zcela vyvráceno. Krajský soud tak dospěl ke stejnému závěru, jako soud prvního stupně, tedy že částka 670 000 Kč byla povinnou určena na úhradu zbývající části úvěru, tedy povinná ke dni podání návrhu exekuci dlužila oprávněnému část třetí splátky podle exekučního titulu ve výši 41 740 Kč s příslušenstvím.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala na své dosavadní argumentaci, která se vesměs shoduje s obsahem jejího odvolání. Stěžovatelka zejména uvádí, že na jediný účet, který jí byl znám a který je obsažen ve smíru, zaslala částku ve výši 670 000 Kč. Šlo přesně o částku, která odpovídá výroku I. bodu 3 smíru (tedy nikoliv bodu 5). Stěžovatelka je přesvědčena, že oprávněný vedlejší účastník dal pokyn k užití na úhradu hypotečního úvěru. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěry uvedenými v napadených rozhodnutích, například že byly peníze použity na splácení hypotečního úvěru na základě postupu banky, nikoliv na základě právního jednání a vůle vedlejšího účastníka. K prokázání jejího tvrzení a řádnému zjištění skutkového stavu měly být provedeny další důkazy, které stěžovatelka ve své sféře nemá (jde o záznam hovoru nebo písemného kontaktu banky s vedlejším účastníkem). Soudy si však tuto korespondenci nevyžádaly. Stěžovatelka před obecnými soudy dále navrhovala mimo jiné výslech pracovnice banky, která pro soud zpracovávala odpovědi na žádost o poskytnutí součinnosti, soud ale (pro nadbytečnost) stěžovatelce nevyhověl. Podle smíru měla stěžovatelka možnost úhrady kompletní částky podle bodu 3 s tím, že se jí poté dlužná částka nebude úročit. Již proto nedává smysl výsledek dokazování před obecnými soudy. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje stěžovatelka celkově za nepřezkoumatelné a zcela nedostatečné. Stěžovatelka rovněž poukázala na roky trvající spor mezi manželi a jejich rozdílné zázemí.
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
10. Ačkoliv stěžovatelka (po chybném poučení odvolacím soudem) podala ve věci z procesní opatrnosti dovolání, na což v ústavní stížnosti upozornila, Ústavní soud ověřil, že toto řízení je již skončeno. Ústavní stížnost je proto přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, není další přezkumnou instancí, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy). Proto Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani posuzovat jejich výklad konkrétních ustanovení zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, je-li jejich postup excesivní a překračuje meze ústavnosti (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98
ze dne 8. 7. 1999).
12. Předmětem posuzované věci je návrh na zastavení exekučního řízení, jehož jistina představuje částku bagatelní (41 740 Kč). Pokud zákon podmiňuje přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1143/25
ze dne 3. 9. 2025). Takové okolnosti z právě posuzované věci bez dalšího nevyplývají a stěžovatelka ani jejich existenci ve smyslu judikatury Ústavního soudu k bagatelním kauzám netvrdí. Bylo přitom především na ní, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [srov. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20
(N 72/105 SbNU 260), bod 25].
13. Právní hranice bagatelnosti výjimečně nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13
, bod 33, nebo usnesení
sp. zn. III. ÚS 1121/25
ze dne 30. 6. 2025, bod 13]; Ústavní soud si proto vyžádal jak soudem schválený smír, který sloužil jako exekuční titul, tak návrh na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora, žalobu v původním řízení (které skončilo smírem) a další relevantní dokumenty. Na jejich základě však Ústavní soud dospěl k závěru, že v tomto případě kvalitativní (ani kvantitativní) přesah naplněn nebyl, proto ústavní stížnost s bagatelním předmětem řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že součet splátek podle bodu 3 soudem schváleného smíru byl 670 000 Kč s tím, že při jednorázové úhradě této částky do určitého data by nedocházelo k úročení. Totožná částka (670 000 Kč) je pak uvedena jako smluvní pokuta v bodu 5 - pro případ, že by stěžovatelka nakonec "nevyvázala" vedlejšího účastníka z hypotečního úvěru (viz bod 4 tohoto usnesení). Je tedy myslitelné, že se stěžovatelka při sérii úkonů, které musela podle smíru provést, v důsledku totožných částek a své nedostatečné pečlivosti přehlédla. Následnou "obhajobou" se pak snažila důsledky svého dobrovolného uhrazení dluhu mimořádnou splátkou (podle bodu 5 smíru) zvrátit a účel úhrady de facto zpětně určit jinak. To však možné není. Jestliže stěžovatelka "ztratila" možnost splácet dluh podle bodu 5 smíru postupnými splátkami, jde o důsledek jejího vlastního (méně výhodného) postupu. Skutečnost, že následně vhodnost svého postupu přehodnotila, by na výsledku řízení nemohla nic změnit.
15. Skutečnost, že krajský soud nadbytečnost důkazů vypořádal v závěru svého usnesení v jediném odstavci, nepředstavuje vadu odůvodnění. Otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již Ústavní soud zabýval mnohokrát, přičemž své závěry formuloval v celé řadě svých rozhodnutí [např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11
ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723), sp. zn. IV. ÚS 1834/10
ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357)]. Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným [kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02
ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471), III. ÚS 961/09
ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Z klíčové argumentace obecných soudů je patrné, že by stěžovatelkou navržené důkazy byly buďto nadbytečné, případně by na věci nemohly nic změnit.
16. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu