Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. Č., zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2025 č. j. 3 Tdo 268/2025-5126, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2024 č. j. 3 To 31/2024-4984 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. března 2024 č. j. 61 T 11/2023-4756, spojené s návrhem na odklad napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, práva na obhajobu a kontradiktornost řízení podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy, práva nebýt stíhán nebo zbaven svobody z jiného než zákonného důvodu nebo nezákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny, a vzhledem k uloženému peněžitému trestu a povinnosti k úhradě škody mělo být stěžovateli zasaženo též do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "soud prvního stupně") byli stěžovatel a jeden spoluobviněný jako spolupachatelé uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let a dva měsíce ve věznici s ostrahou a dále k peněžitému trestu 100 denních sazeb po 500 Kč. Oba obvinění byli zavázáni k solidární povinnosti zaplatit České republice na náhradě škody 25,45 milionů Kč. K odvolání stěžovatele i spoluobviněného Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil. V části týkající se spoluobviněného věc vrátil soudu prvního stupně. Stěžovatele opětovně uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a odsoudil jej k týmž trestům, jaké uložil soud prvního stupně. Dále jej zavázal k povinnosti zaplatit České republice na náhradě škody 25,45 milionů Kč.
4. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se stěžovatel uvedeného zločinu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že jako osoba fakticky ovládající společnosti A . (dále jen "A") a B (dále jen "B") v době od ledna 2016 do konce roku 2019 nechal zahrnout do jejich účetnictví faktury od údajných tuzemských dodavatelů, a to s cílem neoprávněně snížit daňovou povinnost A a B na dani z přidané hodnoty (DPH), neboť deklarované tuzemské dodávky zboží uskutečněny nebyly, a takto snížil daňovou povinnost A o 21,37 milionů Kč a daňovou povinnost B o 4,07 milionů Kč, čímž celkově způsobil České republice škodu ve výši 25,45 milionů Kč.
5. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Obsah napadených rozhodnutí není třeba na tomto místě podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům znám.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postup obecných soudů, které bez věcného a přezkoumatelného odůvodnění odmítly provést důkazy navržené obhajobou, představuje ve svém důsledku tzv. opomenutí důkazů. Jednalo se přitom o důkazní návrhy, které měly zásadní význam pro posouzení otázky viny stěžovatele, neboť mohly zásadně zpochybnit skutkový závěr soudů o fiktivnosti obchodních transakcí a absenci reálného zbožového plnění. Stěžovatel dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, což blíže rozebírá zejména v bodech 18. až 26. ústavní stížnosti. Stěžovatel má rovněž za to, že v rozhodnutích obecných soudů absentuje řádné odůvodnění a že z provedeného dokazování nevyplývá, že by stěžovatelem byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu. Obecné soudy podle stěžovatele porušily zásadu rovnosti zbraní, když jednostranně hodnotily důkazy v jeho neprospěch.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který odůvodnil tím, že výkon rozsudku má nepříznivé důsledky pro něj a jeho rodinu, která je na něm zcela závislá.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Příslušnost Ústavního soudu však není dána k přezkumu rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, neboť ten byl podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušen v celém rozsahu a odvolacím soudem bylo nově rozhodnuto [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
11. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou.
Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165)]. O takový případ se však ve věci stěžovatele nejedná.
12. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel v dovolání uplatnil námitky k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu primárně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž poukazoval na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
13. Stěžovatel se v dovolání snažil zpochybnit závěr, že fakticky ovládal společnosti A a B a tvrdil, že jednal pouze na základě pokynů jednatele J. K. Rovněž namítal, že nebyl prokázán jeho úmysl krácení daně a že soudy neprovedly některé důkazy, které by mohly svědčit v jeho prospěch. Nejvyšší soud však shledal, že skutkový stav byl zjištěn řádně, důkazy byly hodnoceny logicky a přesvědčivě, a že stěžovatel organizoval systém fiktivních faktur s cílem neoprávněně snížit daňovou povinnost.
14. Stejné námitky jako v dovolání uplatňuje stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti. Protože jejich vypořádání ze strany dovolacího soudu považuje Ústavní soud za dostatečné, postačí na jeho závěry odkázat. K tzv. opomenutým důkazům soud konstatoval, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazní návrhy jako nadbytečné, protože skutkový stav byl podle nich již dostatečně objasněn jinými důkazy. Dále uvedl, že neprovedení některých důkazů neznamená automaticky porušení práva obhajoby, pokud soud své rozhodnutí řádně odůvodní a vychází z logického a přesvědčivého hodnocení dostupných důkazů.
K tomu Ústavní soud doplňuje, že navrhované důkazy - zejména výslechy svědků, kteří mohli potvrdit reálné dodávky zboží - nebyly provedeny, a přesto soudy učinily závěr o fiktivnosti obchodních vztahů. Pokud však nižší soudy provedly dostatek důkazů, které podle jejich názoru jednoznačně prokazují úmysl a fiktivnost, pak neprovedení dalších důkazů nelze považovat za zásadní vadu, zejména pokud soud jejich neprovedení odůvodnil. Již z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud zamítl důkazní návrhy především z důvodu, že doposud shromážděné důkazy umožňují ve věci rozhodnout (blíže k důkazním návrhům viz bod 58.
rozsudku). V odvolacím řízení se neprovedenými či nesprávně provedenými důkazy zabýval soud v bodech 29. a násl., přičemž shledal některé nedostatky v postupu soudu prvního stupně, avšak ty podle něj neměly vliv na úplnost skutkových zjištění.
15. Dovolací soud se také zabýval argumentem o daňové neutralitě DPH, který stěžovatel opíral o judikaturu Soudního dvora EU. Konstatoval však, že nárok na odpočet DPH nelze přiznat, pokud není prokázáno, že dodavatel byl skutečně plátcem DPH a že zboží bylo reálně dodáno. V tomto případě bylo prokázáno, že údajní dodavatelé byli fiktivní firmy bez reálné činnosti. V otázce subjektivní stránky dospěly soudy k závěru, že stěžovatel jednal s přímým úmyslem. Tento závěr opřely o řadu důkazů, které ukazují, že fakticky ovládal obě společnosti, rozhodoval o jejich obchodních aktivitách, komunikoval s dodavateli i účetními a organizoval systém fiktivních faktur.
Skutečnost, že do vedení firem dosadil osoby bez reálné způsobilosti (tzv. "bílé koně") byla podle soudu důkazem toho, že chtěl zakrýt svou roli a vyhnout se odpovědnosti. Šlo o úmyslné jednání, a to ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel podle nich věděl, že faktury jsou fiktivní, že zboží nebylo dodáno a že jejich zaúčtováním do daňových přiznání dochází ke krácení daně. Přesto tak činil, protože chtěl snížit daňovou povinnost firem, které ovládal.
16. Protože se podle Ústavního soudu Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele zabýval dostatečně pečlivě, není důvodu jeho závěry jakkoli zpochybňovat. Jak již bylo uvedeno, námitky v ústavní stížnosti jsou z podstatné části opakováním obhajoby, kterou stěžovatel uplatňoval již ve všech stádiích trestního řízení. Obecné soudy, včetně soudu dovolacího, se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly. Ústavní soud není další instancí, která se má všemi již obecnými soudy vypořádanými námitkami znovu zabývat; postačí pouze na jejich závěry v podrobnostech odkázat.
17. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Současně s ústavní stížností odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, o němž nerozhodoval samostatně pro absenci důvodů podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu