Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Inženýring dopravních staveb, a. s., sídlem Branická 514/140, Praha 4 - Braník, zastoupené Mgr. Vítem Plichtou, advokátem, sídlem Strossmayerovo náměstí 977/2, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 250/2024-56 ze dne 27. května 2025 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 10 A 81/2024-53 ze dne 31. října 2024, spojené s návrhem na zrušení § 42 odst. 2 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění zákona č. 285/2025 Sb., za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení § 42 odst. 2 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (zákon o znalcích), ve znění účinném od 1. ledna 2026 (tj. ve znění zákona č. 285/2025 Sb., vyhlášeného ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv po podání ústavní stížnosti - poznámka Ústavního soudu).
2. Stěžovatelka se podnětem z 5. května 2023 obrátila na Ministerstvo spravedlnosti (ministerstvo) s podezřením, že byl spáchán přestupek podle § 39 odst. 1 písm. a), b) zákona o znalcích. Podnět se vztahoval k posudku vypracovanému znaleckým ústavem, který je použit jako důkaz v řízení, jehož se stěžovatelka účastní, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9. Ministerstvo podnět odložilo usnesením č. j. MSP-107/2023-OINSSRZT/19 ze dne 20. března 2024.
3. Stěžovatelka následně 4. dubna 2024 učinila podnět ministrovi k učinění úkonů proti faktické nečinnosti orgánu dohledu podle § 80 odst. 2 správního řádu, potažmo k zahájení úkonů služebního dozoru, respektive provedení přezkumného řízení podle § 94 a násl. správního řádu. Ministr přípisem doručeným stěžovatelce 4. července 20024 sdělil, že nejsou dány důvody pro přijetí jakéhokoli opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 4 správního řádu a že s ohledem na povahu usnesení o odložení věci není přípustné jeho přezkoumání v rámci přezkumného řízení podle § 94 a násl. správního řádu.
4. Stěžovatelka podala souběžně ústavní stížnost proti jinému zásahu spočívajícímu v nečinnosti ministerstva a správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 2463/24 ze dne 6. září 2024 pro předčasnost.
5. Správní žalobu Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a o vrácení soudního poplatku stěžovatelce (výrok III). Podle městského soudu nezahájení dohledu ze strany ministerstva nemělo vliv na veřejná subjektivní práva stěžovatelky. Proto chyběla podmínka řízení, neboť nebylo dáno tvrzení alespoň myslitelného zásahu do práv stěžovatelky.
6. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Podle Nejvyššího správního soudu se projednávaná věc netýkala stěžovatelčiných veřejných subjektivních práv a zároveň stěžovatelce právní řád poskytuje jiné prostředky ochrany než zásahovou žalobu.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá tři okruhy námitek. Předně se věnuje ústavnosti odložení podnětu. Poukazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 7/19 ze dne 30. října 2019, z něhož dovozuje, že ministerstvo mělo vypořádat stěžovatelčiny argumenty předestřené v podnětu. Dále stěžovatelka namítá, že ministerstvo fakticky postupovalo podle zákonné úpravy, která nabude účinnosti až 1. ledna 2026 a kterou stěžovatelka navrhuje zrušit. Konečně stěžovatelka tvrdí, že odložení podnětu představovalo nezákonný zásah, a proto její žaloba neměla být odmítnuta.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
9. Pokud jde o návrh na zrušení § 42 odst. 2 zákona o znalcích ve znění účinném od 1. ledna 2026, nejsou splněny podmínky § 74 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka totiž napadá ustanovení ve znění, které teprve nabude účinnosti v budoucnu. Již proto nemohlo být ve stěžovatelčině věci aplikováno. Jde tudíž o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
10. Napadená rozhodnutí vychází z premisy, že rozhodnutí o tom, zda bude znalci uložena výtka, bude rozhodnuto, že se dopustil přestupku a bude mu uložena sankce, popřípadě mu bude odňato oprávnění vykonávat znaleckou činnost, nemá žádný vliv na právní postavení toho, kdo ministerstvu podal podnět. Toto východisko z ústavního hlediska obstojí. Soudy neodňaly stěžovatelce právo na přístup k soudu, ač byla její žaloba odmítnuta.
11. V konkrétní situaci stěžovatelka (v postavení žalobkyně) vede soudní řízení, v němž protistrana předložila znalecký posudek, vůči němuž měla stěžovatelka výhrady, jež ministerstvu sdělila v podnětu. Bez ohledu na to, jak ministerstvo se stěžovatelčiným podnětem naloží, se bude muset soud, který vede řízení o stěžovatelčině žalobě, vypořádat s důkazním návrhem účastníka řízení. Znalecký posudek nezmizí, ani se v návaznosti na případné rozhodnutí ministerstva nestane pouhou listinou, jak stěžovatelka tvrdila v řízení před soudy.
12. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by si soud nedokázal učinit úsudek o tom, zda znalec není podjatý (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3443/2019 ze dne 11. května 2021, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 33/2022 civ.), či zda odborné otázky, jež jsou předmětem posudku, spadají do odbornosti znalce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2946/2022 ze dne 16. srpna 2023). Navíc v posuzované věci byly hlavními stěžovatelčinými námitkami vůči znaleckému posudku tvrzení, že znalec v posudku přímo uvedl, že pomáhá zachránit veřejné peníze a že posudek je z významné části plagiátem, neboť obsahuje velké množství textu zkopírovaného z různých zdrojů bez uvedení, že jde o přímé citace a z jakých pramenů, tedy námitky, k jejichž vypořádání není třeba zvláštní odborné znalosti.
13. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti. Stěžovatelka navrhuje zrušit v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí. Její argumentace však částečně směřuje též proti usnesení ministerstva o odložení podnětu. Ač tato argumentace nemá přímý vztah k petitu ústavní stížnosti, Ústavní soud nepominul, že z ní stěžovatelka dovozuje rovněž neústavnost napadených soudních rozhodnutí.
14. Stěžovatelčinou výchozí tezí je, že podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/19 mělo ministerstvo vypořádat argumenty obsažené v podnětu. Stěžovatelka však z textu odůvodnění dovozuje něco, co v něm není napsáno. Klíčová pasáž, kterou stěžovatelka cituje v ústavní stížnosti, zní: "Obsahuje-li totiž podnět tvrzení, z něhož podatel (navrhovatel) dovozuje, že je namístě správní řízení zahájit, je nezbytné, aby se správní orgán ve sdělení podateli, že správní řízení zahajovat nebude, alespoň stručně věcně vypořádal s důvody, proč se tak rozhodl, a to s ohledem na princip dobré správy." (bod 37).
15. Citovaná pasáž, v níž stěžovatelka zdůrazňuje, že správní orgán se má "věcně vypořádat s důvody", se týká toho, že je třeba v reakci na podnět vysvětlit, proč se správní orgán rozhodl, že řízení nebude zahajovat. K tomu v nynější věci došlo, což i sama stěžovatelka uznala v ústavní stížnosti. Z citované pasáže nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/19 neplyne, že by ministerstvo muselo reagovat na konkrétní argumenty obsažené v podnětu. Ty se navíc mohou míjet s důvody, které jsou rozhodné pro posouzení, zda má být řízení zahájeno. Ani tato argumentace tak nevede k závěru, že by soudy porušily stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva tím, že její správní žaloba byla shledána nepřípustnou.
16. K odlišnému závěru nemůže vést ani stěžovatelčin argument, že ministerstvo fakticky aplikovalo právní úpravu, jejíž účinnost teprve nastane. Z výše vyložených důvodů je zřejmé, že postup ministerstva neměl dopad na stěžovatelčina veřejná subjektivní práva, a proto není porušením stěžovatelčina práva na přístup k soudu, že takový postup nemohla dát přezkoumat před soudem.
17. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení zákona byl odmítnut jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 13. srpna 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu