25 Cdo 2946/2022-360
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: 1) R. K.,
2) T. R., oba zastoupeni JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem
Plzeňská 232/4, Praha 5, proti žalované: Klinika Dr. Pírka s. r. o., IČO
47540265, se sídlem Na Celně 885, Mladá Boleslav, zastoupená doc. JUDr. Petrem
Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, za účasti
vedlejší účastnice na straně žalované: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971,
se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o náhradu újmy na zdraví, vedené u
Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 157/2019, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2021, č. j. 25 Co
4/2021-271, takto:
I. Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení se odmítá, ve
zbývajícím rozsahu se zamítá.
II. Žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit společně a
nerozdílně každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení po 18.903 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. Zuzany
Špitálské.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 10. 7. 2020, č. j. 16 C 157/2019
-215, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 230.522 Kč, 2.363.395 Kč a
29.900 Kč se zákonným úrokem z prodlení z těchto částek ve výši 9,75 % ročně od
14. 5. 2019 do zaplacení, žalobu zamítl ohledně 300.000 Kč se zákonným úrokem z
prodlení za totéž období a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění,
že původní žalobkyně J. K. byla dne 11. 12. 2016 hospitalizována ve
zdravotnickém zařízení žalované za účelem plánované operace – totální
endoprotézy pravého kolene, která proběhla dne 12. 12. 2016. Den po operaci
nebyla žalobkyně schopna přitáhnout špičku na pravé dolní končetině a udávala
sníženou citlivost prstů, tento stav trval i dne 14. 12. 2016. Dne 15. 12. 2016
byla u žalobkyně zjištěna na pravé noze paresa, vlevo obleněná (zpomalená)
hybnost hlezenního kloubu. Téhož dne byla žalobkyně vyšetřena na neurologickém
oddělení Oblastní nemocnice Mladá Boleslav, a. s., s doporučením přeložit ji na
spádové neurologické pracoviště k dovyšetření, k čemuž však nedošlo. Dne 23. 12. 2016 byla žalobkyně přeložena na Rehabilitační kliniku Malvazinky. V té
době měla periferní hemiparesu obou dolních končetin, parestezii obou dolních
končetin a poruchu čití. Žalobkyně byla z Rehabilitační kliniky Malvazinky
ihned téhož dne po telefonické domluvě odeslána k neurologickému vyšetření a k
CT bederní páteře na urgentní příjem Fakultní nemocnice Motol s výsledkem
absolutní stenóza L3-4 a tlak na kořen L5 vlevo; dne 27. 2. 2017 zde byla
provedena operace bederní páteře pro těžké multietážové stenózy (zúžení
páteřního kanálu). V době rozhodnutí soudu se žalobkyně pro značně sníženou
pohyblivost pohybovala na vozíčku nebo s velkými obtížemi a pomalu v chodítku,
měla provedený vývod střeva a neovládala močové svěrače, proto se musela sama
pravidelně cévkovat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že při náležité
odborné péči měla žalovaná zajistit žalobkyni neurologické konzilium již dne
13. 12. 2016, kdy se vyskytly pooperační potíže. To vyplynulo ze znaleckých
posudků a výslechu znalců MUDr. Pavla Hudeho, Ph.D., a prof. MUDr. Jaroslava
Elise, podle nichž mohlo včas provedené konzilium zabránit rozvoji obtíží. Z
toho soud dovodil, že zdravotnický personál žalované nepostupoval v rámci
pooperační péče lege artis. Pokud by žalovaná nezanedbala diagnostickou péči a
využila včas dostupné neurologické konzilium, zjistila by, že pro určení
správné diagnózy žalobkyně je třeba provést další vyšetření (CT vyšetření nebo
vyšetření magnetickou rezonancí), při nichž by pak bylo zjištěno, že je nutná
akutní operace páteře, která by mohla odvrátit poškození zdraví žalobkyně. Byl
tedy splněn i další předpoklad pro vznik práva žalobkyně na odškodnění, jímž je
příčinná souvislost. Vztah příčinné souvislosti mezi pochybením žalované a
vzniklou újmou by se nepřerušil, ani kdyby k jejímu jednání přistoupila další
skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, míněno postup dalších
zdravotnických subjektů, které měly žalobkyni v péči. Žalobkyni tedy přísluší
náhrada za vytrpěné bolesti a za ztížení společenského uplatnění s využitím
metodiky k výkladu k § 2958 o. z. na základě posudku MUDr. Milana Kutáčka,
znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví. Soud naopak neshledal vznik další nemajetkové újmy nad rámec bolesti a ztížení
společenského uplatnění. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.
4. 2021, č. j. 25 Co 4/2021-271,
změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni 160.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 9,75 %
ročně od 14. 5. 2019 do zaplacení, jinak jej ve zbytku potvrdil a sám rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení. Odvolací
soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že postup žalované při
pooperační péči byl non lege artis. Žalovaná porušila nejen svoji zákonnou
povinnost poskytovat zdravotní služby podle pravidel vědy a uznávaných
medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na
konkrétní podmínky a objektivní možnosti, ale také svou smluvní povinnost ve
smyslu § 2643 o. z. Žalovaná tedy odpovídá podle § 2910 o. z. i § 2913 o. z. za
újmu na zdraví, která je v příčinné souvislosti s pochybením pracovníků
žalované. Prvotní příčinou škodlivého následku byla rezignace žalované na
stížnosti žalobkyně, nezajištění základních zobrazovacích vyšetření, nesvolání
neurologického konzilia a nepřeložení žalobkyně na spádové neurologické
pracoviště. Postup dalších subjektů při poskytování zdravotní péče pak
nepředstavoval samostatnou příčinu vzniku újmy a nepřerušoval proto příčinnou
souvislost mezi jednáním žalované a újmou žalobkyně. Oproti soudu prvního
stupně dospěl odvolací soud k závěru o vzniku další nemajetkové újmy ve smyslu
§ 2958 o. z. u žalobkyně, která přišla o možnost strávit se svými blízkými řadu
významných událostí. Nadto odloučení od rodiny probíhalo dlouhodobě, žalobkyně
nebyla informována, proč ztrácí cit v nohách a přestává mít možnost chodit, ani
o dalším postupu léčby, trápila se, trpěla úzkostmi a obavami. Takové duševní
strádání vybočovalo z běžné míry duševního nepohodlí spojeného s obvyklým
způsobem léčby. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek procesního, resp. hmotného
práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (odkazuje zejména na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, 28
Cdo 2490/2012, 32 Cdo 871/2018, 25 Cdo 1462/2003, 30 Cdo 237/2013), a to
konkrétně v otázkách 1) odbornosti soudního znalce pro podání znaleckého
posudku v oboru zdravotnictví, 2) existence vztahu příčinné souvislosti mezi
domnělým porušením právní povinnosti a vznikem újmy. K první otázce dovolatelka
poukazuje na ustálenou praxi Nejvyššího soudu, podle níž musí soud dbát, aby
znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popřípadě z jeho odvětví, do něhož
spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Odkazuje i na doporučení České
lékařské komory, podle kterého správnost či nesprávnost postupu lékaře může
posuzovat pouze znalec stejné odbornosti. I odborná literatura uvádí, že
ustanovení znalce bez potřebné kvalifikace může vyvolat pochybnosti o
správnosti znaleckého posudku. K posouzení odborné stránky věci se během řízení
vyjadřoval MUDr.
Pavel Hude, Ph.D., znalec z oboru zdravotnictví se
specializací anesteziologie, resuscitace, intenzivní medicína, aniž byl ovšem
způsobilý znalecký posudek podat, neboť byl způsobilý vyjádřit se odborně pouze
k otázce správnosti postupu žalované v souvislosti s podáním anestezie
žalobkyni. Tuto svou odbornost ovšem v projednávaném případě překročil. Jeho
postup nelze aprobovat ani s poukazem na obdobné chování Oborové komise pro
anesteziologii a resuscitaci vědecké rady České lékařské komory. Ve věci bylo
původně zvažováno pochybení při podání spinální analgezie žalobkyni a způsobení
jejích neurologických obtíží v tomto bodě zdravotnické péče. Je tedy logické,
že se k věci budou vyjadřovat odborníci z odvětví anesteziologie, ale i oni
následně svou odbornost překročili a vyjadřovali se k otázkám, které do ní
nespadají. Na odbornou specializaci znalce nelze rezignovat ani s poukazem na
celistvost lidského organismu, jak učinil soud prvního stupně. Nelze přijmout
argumentaci odvolacího soudu, že znalci příslušelo činit závěry o správnosti
bezprostřední pooperační péče po výkonu plné anestezie, neboť se vyjadřoval ke
stavu žalobkyně nastalém po anesteziologickém výkonu, s jehož provedením
souviselo zhoršení zdravotního stavu. Takový závěr by totiž znamenal, že v
případě sporu ohledně jakéhokoliv lékařského zákroku, který byl prováděn v
anestezii, by bylo možné provádět dokazování pouze s přizváním lékaře –
soudního znalce anesteziologa, a to bez ohledu na to, o jaký zákrok se jednalo
a jak se zdravotní stav pacienta vyvíjel. Otázka použitelnosti znaleckého
posudku je přitom v dané věci zásadní nejen pro závěr o postupu non lege artis,
ale i pro posouzení vztahu příčinné souvislosti. Ke druhé otázce pak žalovaná
blíže uvádí, že ani další subjekty, které se na léčbě žalobkyně podílely,
nezjistily žádný akutní neurologický problém, a to ještě o řadu dní později. Žalovaná v předmětné době nedisponovala oprávněním k poskytování zdravotních
služeb v oboru neurologie, a byla tedy po této stránce na jednání navazujících
poskytovatelů zcela závislá. Je jí tedy kladeno k odpovědnosti nerozpoznání
vysoce sofistikované diagnózy anebo neprovedení časnějšího překladu na
pracoviště vyššího typu či konzilia. Ani po provedení konzilia dne 15. 12. 2016
a překladu dne 23. 12. 2016 neidentifikovalo však žádné z pracovišť přesné
obtíže žalobkyně a nezahájilo akutní neurologickou léčbu. Jednání žalované tak
nemohlo být skutečnou relevantní příčinou následku. Jedná se přitom o otázku
právní, nikoliv skutkovou. Soudy v projednávané věci nesprávně aplikovaly
teorii conditio sine qua non, jestliže rezignovaly na nalezení podstatné
příčiny, bez níž by následek nenastal nebo by nastal jinak. Při řešení otázky
příčinné souvislosti jde o zjištění bezprostřední příčiny daného následku a
musí se jednat o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku
škody nedošlo. Příčinná souvislost musí být postavena najisto, nestačí pouhé
připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání.
V dané věci
je skutečností, že neurologické obtíže žalobkyně nevyvolala žalovaná, ani je
nezpůsobila svým protiprávním jednáním. V řízení nebylo nic takového tvrzeno,
natož prokázáno. Soudy jako postup non lege artis shledaly prodlení se
zajištěním konsiliárních zdravotních služeb, konkrétně vyšetření neurologem. Mezi tímto prodlením a výsledným zdravotním stavem však není vztah příčinné
souvislosti v právním smyslu, resp. prodlení žalované není conditio sine qua
non ve vztahu k újmě na zdraví žalobkyně. V řízení nebylo prokázáno, a ani není
možné se na základě zjištěných skutečností s vysokou mírou určitosti domnívat,
že pokud by k prodlení žalované nedošlo, nenastal by ani výsledek v podobě újmy
na zdraví žalobkyně. V úvahu přicházely dvě diagnózy, přičemž v případě první z
nich by ani svolání neurologického konsilia nemuselo nutně znamenat jiný
postup, ani odvrácení poškození zdraví žalobkyně. V případě druhé z nich by i
operační výkon v následujících dvou týdnech, kdy již byla žalobkyně v péči
jiných poskytovatelů zdravotních služeb, obtíže žalobkyně řešil a prodlení na
straně žalované by nemělo zásadní vliv. I v případě, že by byl vztah příčinné
souvislosti mezi prodlením žalované a újmou žalobkyně shledán, jednání dalších
dvou poskytovatelů zdravotních služeb by pak nutně muselo tento vztah příčinné
souvislosti přerušit, neboť se jednalo o novou okolnost, která působila jako
výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik újmy bez ohledu na původní
událost. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil
rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že
se žaloba zamítá, případně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Původní žalobkyně dne 20. 6. 2021 zemřela, Okresní soud v Mladé Boleslavi proto
usnesením ze dne 6. 6. 2022, č. j. 16 C 157/2019-332, rozhodl, že namísto
dosavadní žalobkyně vstupují do řízení R. K. a T. R. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že MUDr. Pavel Hude, Ph.D., disponuje
dostatečnou odbornou erudicí, aby mohl posoudit časnou pooperační péči o
žalobkyni po výkonu v celkové anestezii, a to právě s ohledem na to, že se
jednalo o zhoršení klinického neurologického stavu pacientky po operačním
výkonu prováděném v úplné anestezii. Tento závěr je podporován i odborným
posudkem Odborné komise pro anesteziologii a resuscitaci vědecké rady ČLK
vypracovaným v rámci disciplinárního řízení vedeného orgány České lékařské
komory s MUDr. Josefem Křížem. Dále uvádějí, že otázka existence příčinné
souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem újmy je otázkou
skutkovou, a výhrady žalované vztahující se k hodnocení příčinné souvislosti
směřují do oblasti skutkových zjištění. Nesouhlasí s tím, že v projednávané
věci soudy nesprávně stanovily, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být
existence příčinné souvislosti zjišťována, ani s tím, že existovaly okolnosti
způsobilé vyloučit vztah příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a
způsobenou újmou.
Stanovení konkrétní neurologické diagnózy v prvních
pooperačních hodinách a dnech není pro hodnocení správného postupu rozhodující,
neboť pro všechny neurologické stavy vyvolané kompresí či jiným poškozením
míchy je management dalšího postupu shodný. Na neurologický deficit žalobkyně
nebylo v časném pooperačním období reagováno odpovídajícím způsobem, přičemž
žalobkyně měla být bez prodlení vyšetřena adekvátní zobrazovací metodou,
výsledky vyšetření měly být konzultovány s příslušným odborným pracovištěm a v
návaznosti na to měly být učiněny další kroky. Pokud žalovaná prokazatelně
neprovedla ani nezajistila pooperační vyšetření žalobkyně, pak svým opomenutím
zavinila, že pro absenci vyšetření není možné s jistotou stanovit, zda by
správný postup vedl k lepšímu výsledku či nikoliv. Z této nejistoty však
žalovaná nemůže těžit, když ji sama zavinila. Na významu včasného vyšetření za
účelem odhalení příčiny vzniklých komplikací se přitom shodli všichni znalci z
oboru zdravotnictví. Ohledně tvrzené účasti dalších poskytovatelů zdravotní
péče nelze odhlédnout od faktu, že neurologický deficit vyvolaný kompresí míchy
lze účinně řešit jen po časově omezené krátké období, ve kterém ještě existuje
reálná možnost odvrácení vzniku trvalého poškození zdraví. V tomto rozhodném
období přitom byla žalobkyně v péči žalované, takže právě její jednání bylo v
řetězci příčin příčinou podstatnou, bez níž by k újmě na zdraví žalobkyně
nedošlo. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesněprávní otázky
odbornosti znalce z oboru zdravotnictví, která dovolacím soudem nebyla doposud
v daných skutkových souvislostech řešena. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Takovým předpisem může být i předpis
procesního práva. Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k
nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné
vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není
postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření,
ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby
posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat
společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech
spokojit s písemným posudkem znalce. Podle § 127 odst. 2 o. s. ř. je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li
posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to
nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Znalecký posudek je jedním z více důkazních prostředků v občanském soudním
řízení, byť je svou povahou nezastupitelný. Soud sice hodnotí znalecký posudek
jako každý jiný důkaz, odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem
podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy
spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou
podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se
bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009,
uveřejněný pod C 7776 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Lze přisvědčit dovolatelce, že soud se musí zabývat i otázkou, zda znalec
disponuje příslušnou odborností k podání znaleckého posudku ve vztahu k
problematice, kterou je třeba řešit s využitím odborných znalostí. Proto musí
dbát, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popř. z jeho odvětví, do
něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti (rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, Soubor C 18004, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, Soubor C 14914, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25
Cdo 2414/2008, Soubor C 9016; srov. též zprávu schválenou usnesením pléna
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikovanou pod
č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sb. rozh. obč.“). Povinnost znalce vykonávat činnost pouze v oboru a odvětví (a případně
specializaci), pro kterou má oprávnění vykonávat znaleckou činnost vyplývá
přímo z § 1 odst. 3 zákona č.
254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích
a znaleckých ústavech. Opačný přístup by popíral smysl a účel strukturování
oboru zdravotnictví do jednotlivých odvětví podle vyhlášky č. 505/2020 Sb.,
kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů, jiná
osvědčení o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a
specializační studia pro obory a odvětví, neboť pokud by mohl jakýkoliv
lékařský postup hodnotit znalec bez ohledu na dané odvětví, stávalo by se
takové dělení de facto obsoletní. V posuzovaném případě odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) opřel
svůj závěr o postupu non lege artis pracovníků žalované a v návaznosti na to i
o příčinné souvislosti mezi ním a újmou na zdraví původní žalobkyně nejen o
znalecký posudek MUDr. Pavla Hudeho, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví,
odvětví anesteziologie, resuscitace, intenzivní medicína, jehož odbornost k
posouzení věci dovolatelka kritizuje, nýbrž i o další důkazy, a to posudek
prof. MUDr. Jaroslava Elise, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie,
a využil přitom i odborné závěry plynoucí z posudků oborových komisí vědecké
rady České lékařské komory, jak z oboru anesteziologie, tak i neurologie. Učinil tak v situaci, kdy nebylo zpočátku zřejmé, z jakého důvodu vznikly
obtíže pacientky, která se podrobila operaci kolenního kloubu v celkové narkóze
poté, co selhaly pokusy o zamýšlenou epidurální anestezii. Jestliže právě
zásahy jehlou v epidurálním prostoru mohly být důvodem pooperační komplikace
spočívající v ochrnutí dolních končetin a narušení funkce svěračů, opodstatněně
soud řešil vedle neurologických otázek i problém vlivu provádění anestezie. I
když se na diagnóze ohledně vzniklých komplikací znalci úplně neshodli (MUDr. Hude označil syndrom kaudy, tj. poranění nervových kořenů míchy ve spodní části
páteře, a MUDr. Elis syndrom míšního konu či epikonu, tj. útlak míchy v oblasti
křížových obratlů; víceméně ve shodě s obdobně diferencovanými závěry
jednotlivých odborných komisí České lékařské komory se tak liší vlastně jen v
určení místa, odkud došlo k narušení nervových drah), přesto oba označili za
příčinu vzniku trvalých újem opožděnou reakci lékařů žalované na příznaky
objevivší se den následující po operaci. Oba též označili za nutné neurologické
konzilium, které bylo náležitým odborným postupem k provedení víceméně
neprodlených výkonů nezbytných k nápravě zhoršujícího se stavu pacientky. Kromě
toho byly zjištěny i nedostatky v zaznamenání pacientčiných obtíží s udržením
moči a stolice, ačkoliv i takové obtíže měly podle obou znalců vést k rychlé
reakci při odstraňování pooperačních komplikací. Jestliže tedy bez ohledu na
primární diagnózu vznikajících obtíží bylo oběma znaleckými posudky doloženo,
že trvalým následkům na zdraví pacientky bylo možno čelit pouze urychleným
postupem v pooperační fázi, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné využití
závěrů znaleckého posudku MUDr. Hudeho, které jsou v tomto směru v souladu se
závěry MUDr. Elise i se závěry komisí České lékařské komory. Odvolací soud
nepochybil tím, že by přijal závěry posudku MUDr.
Hudeho mimo rámec jeho
odbornosti, neboť znalec z oboru medicína, odvětví anesteziologie a intenzivní
medicína, je oprávněn vyjadřovat se i k odborným otázkám zajištění a ošetřování
pacienta v pooperačním období včetně zabezpečování analgesie, jakož i včasného
rozpoznání, diagnostiky a léčení vzniklých komplikací (srov. vymezení obsahu
vzdělávacího programu tohoto specializačního oboru ve Věstníku Ministerstva
zdravotnictví č. 3/2019). Byl tedy povolán nejen k posouzení postupu při podání
anestezie pacientce (jak zužujícím způsobem dovozuje dovolatelka), nýbrž i
postupu příslušného lékařského pracoviště v návaznosti na pooperační
komplikace, zejména mohly-li se odvíjet od předchozích anestetických výkonů. Právě o takovou situaci v posuzovaném případě šlo, takže soud v poměrně složité
důkazní situaci ohledně nejednoznačného skutkového stavu postupoval při
hodnocení důkazů v souladu s požadavky § 132 o. s. ř. I když se oba znalci
kromě přesné diagnózy (aniž by ovšem zpochybnili její vliv na vznikající a
prohlubující se obtíže) lišili i v určení času potřebného k provedení operace
páteře, není tento rozdíl významný pro právní závěry odvolacího soudu, neboť
ani o něco delší časový údaj uváděný MUDr. Elisem ve výsledku nezpochybňuje
závěr, že právě včasné zachycení obtíží a rychlá reakce na ně byly s velmi
vysokou mírou pravděpodobnosti způsobilé odvrátit nepříznivý zdravotní stav
pacientky. Důvodnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou vyslovená obava, že by v
případě sporu ohledně jakéhokoliv lékařského zákroku, který byl prováděn v
anestezii, bylo možné provádět dokazování pouze s přizváním soudního znalce
anesteziologa bez ohledu na to, o jaký zákrok se jednalo a jak se zdravotní
stav pacienta vyvíjel. K tomu jistě postup soudů obou stupňů nesměřuje, neboť
znalec anesteziolog se zde uplatnil nikoliv proto, že operace byla provedena v
narkóze, nýbrž proto, že trvalé obtíže pacientky při zjištěné stenóze páteřního
kanálu mohly mít původ v neúspěšném pokusu o epidurální anestezii. Výhrada
dovolatelky k závěru, že celistvost lidského organismu umožňuje vyhnout se
lékařským odbornostem, pak napadá spíše okrajovou část odůvodnění rozhodnutí
soudu prvního stupně, nikoliv soudu odvolacího, navíc nejde o závěr, na němž by
rozhodnutí spočívalo, neboť soudy obou stupňů velmi pečlivě a podrobně
odůvodnily své hodnocení důkazů i na ně navazující právní posouzení. Dovolatelka konečně zpochybňuje i závěr o vztahu příčinné souvislosti mezi
prodlevou s úkony pooperační péče a trvalými zdravotními následky pacientky. Podle ustálené soudní praxe má posouzení vztahu příčinné souvislosti ve sporu
(nejen) o náhradu újmy na zdraví charakter právní otázky jen tam, kde soud
řeší, mezi jakými okolnostmi má být tento vztah dovozován, zatímco posouzení,
zda mezi nimi skutečně existuje, je věcí skutkovou (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 1025 a C 5514).
Ani v tomto směru
odvolací soud nepochybil, neboť správně vymezil okolnosti, mezi nimiž má být
vztah kauzality prokazován, a opatřil si k tomu dostatečná a odborně podložená
skutková zjištění. Respektoval i ustálenou judikaturu, která vyžaduje bezpečné
prokázání vztahu příčinné souvislost mezi škodní událostí a vznikem újmy (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 1990, 1 Cz 59/90, č. 21/1992 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1200/2017), nicméně i na základě znaleckého
posudku, jehož závěry jsou formulovány s užitím výrazů pravděpodobnosti, může
soud dospět (po zhodnocení důkazů) ke skutkovým závěrům na úrovni praktické
jistoty (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003,
sp. zn. 25 Cdo 1062/2002). Namítá-li pak dovolatelka, že ani činností dalších
poskytovatelů zdravotní péče nebylo včas odhaleno nebezpečí trvalých následků,
čímž mělo dojít k přerušení příčinné souvislosti, pomíjí pravidlo společné a
nerozdílné povinnosti k náhradě újmy (§ 2915 odst. 1 o. z.), podle nějž se i ve
sporech o náhradu újmy z tzv. postupu non lege artis uplatní, že poškozený může
v případě společné odpovědnosti více škůdců zvolit, vůči kterému z nich uplatní
u soudu svůj nárok, a soud mu přizná náhradu, aniž by zkoumal, nakolik se na
vzniku újmy podílel i postup jiného subjektu. Jestliže z provedených důkazů
vyplynulo, že prvotním a základním důvodem vzniku újmy na zdraví, jejíž
odškodnění je předmětem tohoto řízení, byl nesprávný postup pracovníků žalované
při pooperační péči, pak okolnost, že se na výsledné újmě mohl podílet i postup
dalších poskytovatelů zdravotní péče, má význam jen pro případné vypořádání
spoluškůdců (§ 2916 o. z.), nahradí-li újmu v plném rozsahu žalovaná. Protože je rozsudek odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích důvodů
věcně správný, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Dovolání směřuje proti celému rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti
výroku o náhradě nákladů řízení, proti němuž ovšem není podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. tento mimořádný opravný prostředek přípustný, proto je
Nejvyšší soud v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 a § o. s. ř. Žalovaná a vedlejší
účastnice vystupující ve sporu na její straně, které nebyly v dovolacím řízení
úspěšné, jsou povinny nahradit společně a nerozdílně žalobcům náklady
dovolacího řízení. Pro každého z žalobců sestávají náklady z odměny advokáta za
jeden úkon právní služby v dovolacím řízení (vyjádření k dovolání) ve výši
19.340 Kč, podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, a § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), snížené o 20 % při společném
zastoupení více osob na 15.472 Kč (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu). Spolu s
náhradou hotových výdajů za tento úkon v celkové výši 300 Kč (150 Kč pro
každého žalobce) podle § 13 odst.
4 advokátního tarifu činí odměna 15.622 Kč a
po připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % celkově 18.903 Kč. Částky náhrad nákladů řízení jsou povinny zaplatit podle § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 o? s. ř. k rukám zástupkyně žalobců do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).