Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 10. dubna 2025 č. j. 6 To 263/2024-635, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále navrhuje, aby Ústavní soud odložil jeho vykonatelnost.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěn obžaloby pro jednání kvalifikované jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byl k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a za splnění podmínek uvedených v § 263 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušen a podle § 259 odst. 1 trestního řádu byla věc vrácena okresnímu soudu.
4. Šlo přitom již o druhý zprošťující rozsudek ve věci. První rozsudek okresního soudu ze dne 20. 4. 2023 č. j. 4 T 75/2022-233 byl ke stížnosti příslušného státního zástupce usnesením krajského soudu ze dne 3. 10. 2023 č. j. 6 To 143/2023-256 zrušen z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu a věc byla vrácena okresnímu soudu.
5. Stěžovatel uvádí, že proti napadenému usnesení podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud ještě před uplynutím dvouměsíční lhůty pro její podání odmítl usnesením ze dne 10. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1904/25 , čímž mu znemožnil ji doplnit o další argumentaci. Dále uvádí, že ji doplnil svým podáním ze dne 2. 7. 2025, Ústavní soud to však v uvedeném usnesení nezmínil. Upozorňuje na svůj špatný zdravotní stav a na skutečnost, že trestní řízení trvá již tři roky, což si podle jeho názoru zasluhuje nový nezaujatý a komplexní pohled a přístup, opřený o znalost trestního spisu.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel zmiňuje svůj návrh na vyloučení konkrétních soudců z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 trestního řádu, a poukazuje na vady, jimiž mělo být řízení o tomto návrhu stiženo. Sám však dodává, že ústavní stížnost, kterou v této věci podal, Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 6. 2025 sp. zn. III. ÚS 1617/25
.
7. Dále stěžovatel v podstatě opakuje svou argumentaci, kterou uplatnil v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1904/25 , když s odvoláním na nálezovou judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že v jeho věci je dána výjimka z pravidla nepřípustnosti ústavní stížnosti směřující proti kasačnímu rozhodnutí, neboť (ve stručnosti řečeno) krajský soud měl hodnotit důkazy odlišně od okresního soudu, aniž by je sám provedl. Má za to, že jde o závažné pochybení, které vyžaduje zásah Ústavního soudu. Následně obsáhle polemizuje s úvahami krajského soudu týkajícími se důkazní situace. Poukazuje opět i na možnou podjatost soudkyně krajského soudu JUDr. Ivety Šperlichové.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), načež dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. V usnesení sp. zn. II. ÚS 1904/25
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení není podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná. Vyšel z toho, že krajský soud (jen) vytkl okresnímu soudu porušení zásady volného hodnocení důkazů, a tedy že sám meze volného hodnocení důkazů nepřekročil. Z jeho odůvodnění je přitom dostatečně patrno, proč závěry plynoucí z nálezů Ústavního soudu, na které stěžovatel poukazuje a které se týkají jiných, zcela specifických situací, na danou věc nedopadají. Jde-li o možnou podjatost soudkyně JUDr. Ivety Šperlichové, Ústavní soud poukázal na závěry obsažené v usnesení sp. zn. III. ÚS 1617/25
.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od svých předchozích závěrů jakkoliv odchýlit, s odkazem na ně ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
11. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti samotné rozhodl bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2025
Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj