Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Myroslava Vyshynskyy, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 411/2023-233 ze dne 10. 8. 2023 a výroku I v části věty před středníkem a výroku III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 191/2022-166 ze dne 31. 8. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podstatou projednávané věci je stěžovatelovo právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy ve správním řízení a na něj navazujícím soudním řízení. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem. Ten měl spočívat v porušení povinnosti vydat rozhodnutí ve správním řízení a na něj navazujícím soudním řízení v přiměřené lhůtě.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 41 C 274/2020-117 ze dne 15. 2. 2022 dospěl k závěru, že konstatování porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě se nejeví dostačující s ohledem k délce řízení. Uzavřel, že ve věci je spravedlivým zadostiučiněním zaplacení částky 150.000,- Kč, a tuto částku proto s úrokem z prodlení stěžovateli přiznal (výrok I). O nákladech řízení obvodní soud rozhodl tak, že stěžovateli přiznává právo na náhradu nákladů řízení ve výši 45.378,50 Kč (výrok II), a to s odkazem na plný úspěch stěžovatele ve věci.
3. K odvolání vedlejší účastnice se věcí zabýval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který napadeným rozsudkem č. j. 18 Co 191/2022-166 ze dne 31. 8. 2022 rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že žalobu na zaplacení zadostiučinění za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve výši 150.000,- Kč zamítl. Konstatoval zároveň, že byl porušen zákon tím, že ve správním řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu byla porušena povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I). Nárok na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem městský soud snížil na částku 28.922,50 Kč (výrok II), neboť část podání stěžovatele neshledal účelnými. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok III).
4. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatel i vedlejší účastnice dovoláními, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustná. V rozsahu, kterým stěžovatel napadal výrok, jímž městský soud zamítl peněžité zadostiučinění, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné proto, že namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí neshledal. Naopak konstatoval, že městský soud v souladu s ustálenou judikaturou vzal v potaz specifické okolnosti věci, které hodnotil ve své celistvosti, a závěry o nepatrném významu předmětu řízení pro stěžovatele se Nejvyššímu soudu nejevily nikterak nepřiměřenými. K námitkám stěžovatele směřujícím vůči nákladům řízení pak uvedl, že proti nákladovým výrokům není podle § 238 odst. 1 občanského soudního řádu dovolání přípustné.
5. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv, a sice práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). Rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení považuje za překvapivé a naprosto popírající princip úspěchu ve věci tak, jak je vysloven v konstantní judikatuře Ústavního soudu. Namítá, že i změnu v neprospěch stěžovatele, pokud se jedná o změnu ohledně formy přiznaného zadostiučinění, je ve světle principu úspěchu ve věci jeho úspěchem. Tvrdí i to, že městský soud rozhodl ve zcela extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. O postupu Nejvyššího soudu v nynější věci stěžovatel tvrdí, že je formalistické a protiústavní. Namítá, že Nejvyšší soud odmítá řešit zamítnutí nároku či změnu formy odškodnění, a to s formálním odkazem, že posouzení patří do pravomoci soudu prvního a druhého stupně.
6. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti především zdůraznil, že vycházel ze zásady, že spravedlivé řešení otázky náhrady nákladů řízení vyžaduje, aby byly zohledněny individuální okolnosti věci. Konstatoval, že odkazy na nálezy sp. zn. IV. ÚS 649/22 a sp. zn. III. ÚS 1125/23 nejsou přiléhavé, neboť se liší výsledkem odvolacího řízení ve věci samé. Odkázal rovněž, že otázkou nákladových dopadů situace, kdy obecný soud konstatoval, že v posuzované věci došlo k porušení práva žalobce, ale žalobu ohledně finančního zadostiučinění zamítl, se zabýval zdejší soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2699/23 ze dne 28. 2. 2024. Uvedl, že navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
7. Nejvyšší soud ve vyjádření předně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že podaná ústavní stížnost je založená toliko na polemice stěžovatele s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. K části argumentace, která se týká stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění, konstatuje, že náhled, který na posuzovanou věc zvolil, aprobuje i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2699/23 . Na závěr shrnul, že Ústavní soud by měl podle jeho názoru ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, respektive jako zjevně neopodstatněnou.
8. Vedlejší účastnice uvedla, že má za to, že stěžovatelova argumentace neobstojí a Ústavní soud by ji měl jako nedůvodnou zamítnout. Uvedla, že poskytnutí peněžitého zadostiučinění za újmu v tomto případě nepřipadá v úvahu a morálního zadostiučinění se již stěžovateli dostalo. Poukázala na to, že pro posouzení ústavního rozměru stížnosti stěžovatele a její důvodnosti je významné, že ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že se stěžovatel účastnil rozsáhlé koordinované aktivity velkého počtu subjektů směřující ke generování zisku provozování přepravy osob v rozporu se zákonem. Tato koordinovaná aktivita dosáhla rozměrů, jež citelně zatížily aparát veřejné moci, a nepřímo tak přispěly k prodlužování řízení na základě toho státním aparátem vedených. Shrnula, že v posuzované věci se s ohledem na specifické okolnosti věci nejedná o obvyklý případ náhrady nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení.
9. Stěžovatel v replice zopakoval, že podle jeho názoru platí, že byl při uplatňování svých práv plně úspěšný. Rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení proto považuje za nesprávné. Nesouhlasí ani s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , který považuje za excesivní a protiústavní. Podle stěžovatele obecné soudy v jeho věci nepostupovaly v souladu s ustálenou judikaturou jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu. V replice připomíná zjevnou paralelu s trestním stíháním osob a jejich odškodňováním za nepřiměřenou délku řízení. S obsahem učiněných vyjádření nesouhlasí a považuje je za účelová.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, a jeho ústavní stížnost je tak přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti ve znění doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 9. 2023 navrhl zrušení jak usnesení Nejvyšší soudu, tak rozsudek městského soudu ve všech jejich výrocích. Tomu však neodpovídá odůvodnění ústavní stížnosti, neboť v ní zjevně spojuje porušení svých práv jen odmítnutím dovolání a nepřiznání práva na náhradu nákladů dovolacího řízení (výroky I a II usnesení Nejvyššího soudu) a rozsudku městského soudu v rozsahu zamítnutí návrhu na zaplacení zadostiučinění za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve výši 150.000,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 10. 12. 2020 do zaplacení (výrok I rozsudku městského soudu v části věty před středníkem) a ve výroku, kterým rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku městského soudu). V tomto rozsahu tedy Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost posoudil.
12. V rozsahu konstatování, že porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě byl porušen zákon (výrok I rozsudku městského soudu v části věty za středníkem) stěžovatel ničeho nenamítá; ostatně v tomto rozsahu by Ústavní soud nebyl příslušný, protože k napadení výroku v tomto rozsahu by stěžovatel zjevně nebyl oprávněn, neboť představuje rozhodnutí v jeho prospěch, v nichž nespatřuje porušení svých práv. V rozsahu výroku II rozsudku městského soudu potom stěžovatel ničeho nenamítá.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. K tomu v projednávané věci ovšem nedošlo.
14. Rozhodování o přiznání zadostiučinění ve smyslu § 31a ve spojení s § 16 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") se sestává ze tří kroků. Za prvé je třeba určit, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím také v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Druhý krok zahrnuje posouzení, zda v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla osobě újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být za třetí rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy (k tomu viz nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, body 33-34, či také usnesení sp. zn. II. ÚS 2804/16 ze dne 25. 10. 2016, body 6-8, a sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014).
15. Obecné soudy v projednávané věci konstatovaly splnění prvního i druhého kroku, jádrem ústavní stížnosti je však nesouhlas stěžovatele s formou zadostiučinění (třetí krok). Podle jazykového výkladu § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu se přitom zadostiučinění poskytne v penězích, jen jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Citované ustanovení je ovšem třeba vykládat v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, neboť právo na přiměřené projednání věci v přiměřené lhůtě plyne z čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. ESLP přitom považuje peněžitou satisfakci za prioritu, zadostiučinění ve formě pouhého konstatování porušení práva ale v odůvodněných případech také připouští (viz rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii, č. 64890/01, ze dne 26. 3. 2006, bod 93, rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku, č. 44978/98, ze dne 15. 7. 2003, bod 72, či rozsudek ve věci Szeloch proti Polsku, č. 33079/96, ze dne 22. 2. 2001, bod 122).
16. Ústavní soud i Nejvyšší soud ve shodě s uvedenými rozsudky ESLP proto opakovaně zdůrazňují takovou interpretaci § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu, že (navzdory jazykovému výkladu) primární způsob zadostiučinění za průtahy v řízení musí být v peněžité formě a pouhé konstatování porušení práva je možné jen tehdy, pokud to soudy přesvědčivě odůvodní (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2058/20 ze dne 10. 11. 2020, body 10-12 a 18, sp. zn. III. ÚS 1263/17 ze dne 20. 6. 2017, bod 13, sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016, bod 29, usnesení sp. zn. I. ÚS 1963/14 ze dne 20. 1. 2015 či také stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011).
17. Nyní projednávaná věc představuje onu výjimku. Městský soud shledal a přesvědčivě vysvětlil, že konstatování porušení práva bylo ve stěžovatelově věci dostatečným zadostiučiněním. Ve své argumentaci se městský i Nejvyšší soud věnovaly specifickým okolnostem tohoto případu. Podrobně se zabývaly tím, jak osobně stěžovatel mohl délku řízení pociťovat vzhledem k hrozící újmě a věnovaly se také chování poškozené i závažnosti hrozící sankce. Dospěly k závěru, že význam řízení pro stěžovatele byl nepatrný, neboť jeho případ se řadí k mnoha obdobným v kauze platformy Uber, v níž jsou všichni žalobci zastoupeni týmž advokátem, úhrada ukládaných pokut je hrazena z jeho účtu a sám stěžovatel se řízení osobně neúčastnil, o jeho průběh se (podle obsahu spisu) nezajímal.
18. Všechna tyto soudem zvažovaná kritéria opakovaně akcentuje Ústavní soud i ESLP ve shora citované judikatuře. Ústavní soud přitom není čtvrtou instancí, aby znovu podrobně rozebíral naplnění jednotlivých hledisek odůvodňující formu zadostiučinění spočívající pouze v konstatování porušení práva. To je věcí aplikace podústavního práva, k čemuž jsou povolány obecné soudy (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1636/23 ze dne 8. 8. 2023).
Odůvodnění obecných soudů však reflektuje ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu i ESLP, vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vysvětlení dovozených závěrů se jeví jako rozumné. Z ústavněprávního hlediska proto napadená rozhodnutí obecných soudů obstojí.
19. K opodstatněnosti části ústavní stížnosti směřující proti výrokům městského soudu o náhradě nákladů řízení pak Ústavní soud poukazuje na své ustálené stanovisko, že otázky náhrady nákladů řízení zpravidla nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (k tomu srov. nález sp. zn. III. ÚS 2118/19 ze dne 3. 3. 2020, bod 13 či usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 a sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002).
20. Ostatně proti výrokům o nákladech řízení zákonodárce vylučuje dovolání [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu], smyslu právní úpravy by tak odporovalo, kdyby roli další soudní instance zaujal Ústavní soud. Zdrženlivost Ústavního soudu k této otázce platí tím spíše, když v projednávaném případě stěžovatel fakticky brojí jen proti výroku o nákladech odvolacího řízení (zjevně v bagatelní výši). Náhradu nákladů před soudem prvního stupně ve výši 28.922,50 Kč ji městský soud přiznal, a to při respektování judikatury Ústavního soudu, na níž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje. Ve vztahu k posouzení části úkonů právních služeb ze strany městského soudu jako neúčelných stěžovatel ani ničeho nenamítá (srov. bod 11 tohoto usnesení). Vzhledem k otázce náhrady nákladů řízení před odvolacím soudem pak ve shodě se shora citovanou ustálenou rozhodovací praxi nelze než uzavřít, že tato otázka nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva stěžovatele.
21. Ústavní soud proto stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu