Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Štěpánka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem, sídlem Sukova 1260, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2024 č. j. 29 Cdo 420/2023-602, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2022 č. j. 20 Co 218/2022-576 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. prosince 2021 č. j. 18 C 207/2005-547 ve znění opravného usnesení ze dne 14. dubna 2022 č. j. 18 C 207/2005-566, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 5. 2013 č. j. 18 C 207/2005-416 opětovně zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 95 998 000 Kč jako náhrady škody, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím o prohlášení konkursu na jeho majetek. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí rozsudkem ze dne 27. 3. 2014 č. j. 20 Co 11/2014-460 potvrdil. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 25. 2. 2015 č. j. 29 Cdo 4741/2014-506 odmítl. Stěžovatel podle nich nebyl s ohledem na trvání konkursu aktivně legitimován, vědomost správce konkursní podstaty o nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím stěžovatel neprokázal.
3. Stěžovatel podal v této věci žalobu na obnovu řízení. V ní uvedl, že dne 20. 7. 2021 nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým zanikly účinky prohlášení konkursu na majetek stěžovatele. Stěžovateli se tak obnovila aktivní legitimace v řízení o náhradu škody. Žalobu na obnovu řízení obvodní soud napadeným usnesením zamítl pro opožděnost, neboť byla podána po uplynutí objektivní lhůty podle § 233 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Městský soud usnesení potvrdil.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně bezdůvodné. Upozornil na to, že žaloba na obnovu řízení je v o. s. ř. koncipována jako mimořádný opravný prostředek, výklad lhůty podle § 233 odst. 2 o. s. ř. a výjimky z ní nevzbuzuje v soudní praxi žádné pochybnosti. Právní úprava lhůt k podání žaloby na obnovu řízení není v rozporu s ústavním pořádkem, postup městského soudu nepoškodil ústavně garantovaná práva stěžovatele.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh konkursního řízení, řízení o náhradu škody i řízení o žalobě na obnovu řízení. Namítá, že soudy aplikovaly § 233 odst. 2 o. s. ř. formalisticky. V řízení o náhradu škody nebylo nikdy prováděno dokazování k meritu věci s odůvodněním, že stěžovatel není aktivně legitimován. Usnesení o zrušení konkursu bylo novou skutečností, která by vedla k tomu, že by v obnoveném řízení bylo konečně stěžovateli umožněno zajistit jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 1 Listiny. Postupem soudů byla přehlížena ústavní práva stěžovatele a byl v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 3516/2020
.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy).
8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205). O takový případ však v této věci nejde.
9. V posuzované věci je zřejmé, že stěžovatel podal žalobu na obnovu řízení po uplynutí objektivní lhůty a nejde o výjimku zakotvenou v § 233 odst. 2 o. s. ř. Prominutí zmeškání lhůty není možné. Ústavní soud opakovaně dovodil, že tříletá objektivní lhůta stanovená v § 233 odst. 2 o. s. ř. je legitimním odrazem požadavku na právní jistotu (srov. např. usnesení ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 2441/17 a usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1863/15 ).
10. Ústavní soud připustil prolomení této lhůty [nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 216/18
(N 48/93 SbNU 155)], to však pouze za výjimečných okolností s ohledem na princip ochrany důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. Ústavní soud má za to, že v posuzovaném případě nejsou dány žádné zvláštní individuální okolnosti, které by prolomení této lhůty odůvodňovaly. Důvodem zrušujícího nálezu Ústavního soudu v citované věci bylo především to, že se stěžovatelce od daňových orgánů dostalo výslovného nesprávného poučení, že objektivní lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení v jejím případě neběžela (body 33 a 34). K žádnému takovému či srovnatelnému pochybení ze strany orgánů veřejné moci vůči stěžovateli ale nedošlo. Prolomení objektivní lhůty je nutné chápat jako výjimku z obecného pravidla a jako k takové k ní také přistupovat. K obdobné věci srov. nedávné usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 233/24
.
11. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3516/2020 , kterým argumentuje stěžovatel, na jeho věc nedopadá, neboť se primárně týká odpovědnosti státu za škodu i bez zrušení nebo změny nezákonného rozhodnutí. O to však v posuzované věci nešlo.
12. Stěžovatel navíc jako důvod žaloby na obnovu řízení (novou skutečnost) uplatňuje rozhodnutí o zrušení konkursu. Díky němu podle něj nabyl aktivní legitimaci k žalobě na náhradu škody. Žaloba na obnovu řízení má sloužit k obnovení původního řízení za účelem odstranění nedostatků ve zjištěném skutkovém stavu. "Rozhodnutí může pro účastníka přivodit příznivější výsledek řízení tehdy, jestliže soud v původním řízení vyřešil předběžnou otázku odchylně, než ji později rozhodl příslušný orgán, nebo šlo-li o případ, že soud byl vázán rozhodnutím jiného orgánu, nebo že vycházel z rozhodnutí jiného orgánu, a zjistí se, že příslušný orgán svým pozdějším rozhodnutím vyřešil stejné skutkové okolnosti jinak" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 880/2011). Rozhodnutí o zrušení konkursu tyto předpoklady ale nenaplňuje.
13. Stěžovatel neuvádí konkrétní důvody napadající závěry soudů učiněné v původním řízení týkající se nedostatku aktivní legitimace. Ani rozhodnutí vydané v konkursním řízení, které uplatňuje jako předpoklad žaloby na obnovu řízení, by je nebylo schopné zvrátit. Pokud se stěžovatel domníval, že měl správce konkurzní podstaty v dané věci vymáhat dlužníkovu pohledávku, měl k tomu vůči němu využít příslušné právní prostředky.
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu