Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2024 č. j. 5 Tdo 312/2024-1047, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2023 č. j. 11 To 204/2023-958 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. června 2023 č. j. 11 T 63/2023-914, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Náchodě a obchodní společnosti SESVANDERHAVE N.V./S.A., se sídlem Industriepark Soldatenplein Z2, nr. 15, B 3300, Tienen, Belgické království, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatele vinným zločinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"). Podstata stěžovatelem páchané trestné činnosti spočívala v tom, že jako jednatel obchodní společnosti A (dále jen "společnost A"), vyvedl z jejího majetku aktiva v celkové výši 32 000 000 Kč. Konkrétně jeho jednáním společnost A získala za částku 23 000 000 Kč stoprocentní obchodní podíl ve společnosti B, jejíž hodnota byla záporná. Částku 9 mil. Kč stěžovatel použil k uhrazení závazku obchodní společnosti B, vůči jednateli této společnosti. Takto jednal se záměrem vyhnout se vypořádání závazku společnosti A ve výši nejméně 36 180 604,20 Kč vůči obchodní společnosti SESVANDERHAVE N.V./S.A. (dále jen "společnost SESVANDERHAVE"). Za uvedenou trestnou činnost byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání čtyř roků. Dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 5 000 000 Kč a byla mu uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti SESVANDERHAVE na náhradě škody částku 32 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a částku ve výši 2 268 032,18 Kč se zákonným úrokem z prodlení.
3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu se stěžovatel odvolal. Jeho odvolání bylo v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítnuto jako nedůvodné. Krajský soud se ztotožnil se všemi skutkovými a právními závěry okresního soudu s tím, že ani v průběhu veřejného zasedání o odvolání nezazněly žádné skutečnosti, které by mohly vést k jinému hodnocení doposud provedených důkazů. Vzhledem k výši stěžovatelem způsobené škody není trest uložený mu okresním soudem nepřiměřeně přísný. Stěžovatel v průběhu trestního řízení neprojevil snahu uhradit způsobenou škodu a snažil se vyvést vlastní majetek z dosahu orgánů veřejné moci.
4. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadeného rozhodnutí krajského soudu ani rozhodnutí jemu předcházejícího nebyly zpochybněny. Soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu v rámci řízení postupovaly v souladu se zákonem, vypořádaly se se všemi námitkami stěžovatele a vysvětlily, proč neuvěřily jeho obhajobě.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Soudy bezdůvodně pominuly jeho důkazní návrhy. Částka náhrady škody ve výši 2 268 032,18 Kč s úrokem z prodlení nemá příčinnou souvislost s trestnou činností kladenou stěžovateli za vinu. Škoda, kterou má stěžovatel společnosti SESVANDERHAVE uhradit, byla této společnosti přiznána již v navazujícím civilním řízením (v této souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 8 Tdo 784/2010). Společnost A se obohacení na úkor společnosti SESVANDERHAVE nedopustila, veškerá aktiva společnosti A náležela. Společnosti A finanční prostředky specifikované obecnými soudy ve svém důsledku nezůstaly a byly použity na koupi obchodního podílu ve společnosti B. Zákonný znak získání majetkového prospěchu v dané věci zcela zjevně nebyl naplněn. Obecné soudy se rovněž nevypořádaly s tím, proč výše peněžitého trestu stěžovateli uložená není nepřiměřená. Takovým důvodem nemůže být okolnost, že stěžovatel do roku 2020 vlastnil rozsáhlý nemovitý majetek, který převedl na svoji manželku. Koupě obchodního podílu ve společnosti B, směřovala k rozvoji podnikatelské činnosti a byla prospěšná i pro společnost SESVANDERHAVE. Společnost B, vlastnila pozemky, které znalec oslovený stěžovatelem pro účely trestního řízení - společnost Česká znalecká, a. s. - ohodnotil tržní cenou ve výši 49 700 000 Kč. Uvedenému znaleckému posudku okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevěnoval náležitou pozornost. Tím došlo k porušení základních principů spravedlivého procesu, neboť stěžovatel navíc navrhoval představitele Česká znalecká, a. s., v trestním řízení vyslechnout.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
8. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že stěžovatel jen do značné míry opakuje argumentaci, s níž se obecné soudy v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, řádně vypořádaly. Stěžovatel sice tvrdí, že v jeho věci existuje rozpor mezi provedenými důkazy a z něj vyvozenými skutkovými závěry, ovšem ve skutečnosti předkládá jen vlastní verzi skutkového děje, k níž se ovšem obecné soudy - a podle Ústavního soudu správně - nepřiklonily.
9. Neobstojí stěžovatelova námitka opomenutých důkazů. K tomu stěžovatel opakovaně uvádí, že navrhoval vyslechnout představitele společnosti Česká znalecká, a. s., u které nechal pro účely trestního řízení zpracovat posudek k hodnotě pozemků, jež měla společnost A díky nabytí obchodního podílu ve společnosti B, získat do vlastnictví. Obecné soudy vysvětlily, že znalec k návrhu stěžovatele v rámci hlavního líčení slyšen byl, ovšem k otázce hodnoty pozemků se nechtěl vyjádřit mimo jiné proto, že mu bylo odejmuto oprávnění k oceňování nemovitých věcí.
K této námitce Ústavní soud ještě doplňuje, že obecné soudy nechaly vypracovat nejen znalecký posudek Vysoké školy ekonomické, ale rovněž další posudek hodnotící samostatně majetkový stav společnosti B. V kontextu těchto posudků okresní a krajský soud dostatečně vysvětlily, proč závěrům znaleckého posudku vypracovaného společností Česká znalecká, a. s., neuvěřily. Závěry obecných soudů v otázce hodnoty pozemků společnosti B, jsou logické a vyplývají z provedených důkazů, přičemž žádné důkazy neignorují.
10. Nejvyšší soud se obsáhle vyjadřoval i k námitce, že stěžovateli neměla být uložena povinnost k náhradě škody ve výši 2 268 032,18 Kč, neboť tato částka nepředstavuje škodu způsobenou trestnou činností stěžovatele, ale představuje náklady civilního řízení, které vedla společnost SESVANDERHAVE se společností A za účelem vymožení dlužné částky. Nejvyšší soud konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel se nesnažil poškozené společnosti SESVANDERHAVE její pohledávku zaplatit, ale vedl civilní řízení, v nichž její nároky všemožně zpochybňoval. Za této situace uzavřel, že náklady řízení, které musela vynaložit v rámci civilní části sporu společnost SESVANDERHAVE, jsou škodou, která jí vnikla v příčinné souvislosti se stěžovatelem páchanou trestnou činností. Uvedený výklad ze stěžovatelem odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 784/2010 vychází a zcela mu odpovídá.
11. Nepřípadný je argument, že společnost A, ani sám stěžovatel se majetkového obohacení ke škodě poškozené nedopustili, jelikož prostředky vyvedené ze společnosti A si stěžovatel neponechal, ale dále je investoval. Podstatné je, že společnost SESVANDERHAVE se z aktiv společnosti A nemohla díky činnosti stěžovatele uspokojit. Obecné soudy vysvětlily, že stěžovatel neměl důvod se spoléhat na to, že majetek společnosti B, vylepší špatnou finanční situaci společnosti A. Nejvyšší soud doplnil, že povinnost nahradit škodu způsobenou společnosti SESVANDERHAVE zaniká stěžovateli v rozsahu, v jakém ji na základě rozhodnutí v civilním řízení uhradila již společnost A. Závěry obecných soudů nevybočují z ústavního rámce a jsou dostatečně logicky a koherentně odůvodněné.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výše jemu uloženého trestu není přiměřená - touto otázkou se obecné soudy dostatečně nezabývaly. Ani s touto námitkou Ústavní soud nesouhlasí. V napadených rozhodnutích je dostatečně popsáno rozsáhlé majetkové zázemí stěžovatele, kterého se právě v souvislosti s trestním řízením zbavoval mimo jiné tak, že jej převáděl na manželku, respektive do svěřenského fondu. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti uvádí, že takovéto východisko k zodpovězení otázky o přiměřenosti peněžitého trestu nepostačuje, nicméně sám relevantní protiargument proti uvedenému východisku důsledně nenabízí.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu