Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Miloslavy Procházkové a Jaroslava Procházky, zastoupených JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, sídlem nám. Svobody 77/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2025 č. j. 10 As 196/2024-27, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2024 č. j. 30 A 47/2022-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a 1) Magistrátu města Brna, sídlem Malinovského nám. 3, Brno, 2) CETIN, a. s., sídlem Českomoravská 19, Praha 9 - Libeň, 3) EG.D Holding, a. s. (dříve EG.D, a. s.), sídlem Lidická 36, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, vyplývá, že úřad městské části Brno-Líšeň v srpnu 2021 na základě žádosti vedlejší účastnice 2), jakožto osoby zúčastněné na řízení před správními soudy, povolil změnu v užívání stavby základnové stanice radiotelefonní sítě. Změna spočívala v prodloužení doby trvání této dočasné stavby, a to do konce roku 2024. Stěžovatelé jsou vlastníky jednoho ze sousedních pozemků. Proti povolení se odvolali u vedlejšího účastníka 1). Ten ale jejich odvolání zamítl.
3. Následnou žalobu pak Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Stavba totiž podle něj nemusela být po uplynutí stanovené doby užívání nutně odstraněna. Po zahájení řízení o odstranění stavby má vlastník možnost požádat o změnu v užívání dočasné stavby spočívající v prodloužení doby jejího trvání podle § 129 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023. Podmínkou pro prodloužení doby trvání dočasné stavby není podat žádost před uplynutím dříve stanovené doby. Rozhodnutí stavebního úřadu tedy nebylo nezákonné proto, že vedlejší účastnice 2) podala žádost až v březnu 2021. I kdyby stavbu tehdy už užívala neoprávněně, nemá to žádný vliv na posouzení podmínek pro prodloužení doby užívání. Případný přestupek společnosti se v tomto řízení neřešil a řešit neměl. Námitku podjatosti stavebního úřadu pak opírali stěžovatelé jen o dílčí formální pochybení (zčásti se ani o pochybení nejednalo) a nesměřovali ji vůči konkrétním úředním osobám. Ostatní žalobní námitky byly podle krajského soudu příliš obecné, takže nesplňovaly nároky na řádně uplatněné žalobní body.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatelů rovněž nepřisvědčil a napadeným usnesením ji odmítl podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů ("s. ř. s."). Stěžovatelé v kasační stížnosti tvrdili, že napadený rozsudek zčásti nevystihuje podstatu jejich žalobních námitek. Odkázali přitom na bod 25, ve kterém se krajský soud odmítl zabývat jejich obecnými námitkami, zvláště pak námitkou, že žádost vedlejší účastnice 2) nebyla ve veřejném zájmu.
Proti závěru krajského soudu, že jejich námitka (podle níž byla doba trvání dočasné stavby prodloužena v rozporu s veřejným zájmem), nebyla řádně uplatněným žalobním bodem, se ale stěžovatelé nijak nevymezili. Odmítl-li se krajský soud touto námitkou zabývat se zdůvodněním, že je příliš obecná, měli by se stěžovatelé v kasační stížnosti snažit Nejvyšší správní soud přesvědčit buď o tom, že námitka byla dostatečně konkrétní (a tedy že šlo o řádně uplatněný žalobní bod), nebo že se krajský soud měl námitkou zabývat navzdory tomu, že byla takto obecná.
O nic z toho se však stěžovatelé nesnaží. V kasační stížnosti jen uvádějí, že na své námitce trvají. Dále stěžovatelé (stejně jako v žalobě) namítali, že zájmy sporných stran by měly být poměřovány a rozhodnutí by tyto zájmy mělo proporcionálně odrážet. V tomto případě podle nich není žádný ospravedlnitelný důvod, aby rozhodnutí správního orgánu mělo protekční povahu. Zbytek kasační stížnosti tvořily obecné úvahy o tom, že veřejný zájem mají správní orgány zjišťovat v každém jednotlivém případě na základě poměřování nejrůznějších zájmů (nelze jej obecně stanovit zákonem), a taktéž popis jednotlivých kroků, ze kterých sestává test proporcionality.
Tato pasáž kasační stížnosti nepřináší žádné vlastní úvahy autora kasační stížnosti. Jde ve skutečnosti o koláž výňatků z akademického článku (Helena Petrův: Ústavněprávní aspekty posuzování existence veřejného zájmu. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 2010, č. 2, str. 97-107), převzatých bez jakékoli citace a včetně původních překlepů.
5. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zjednodušeně řečeno uvádí, že jejich kasační stížnost obsahovala věcné námitky týkající se absence veřejného zájmu, proporcionality zásahu do jejich vlastnického práva a nesprávného hodnocení zákonných podmínek správního rozhodnutí. Tím, že Nejvyšší správní soud odmítl stížnost výlučně z formálních důvodů, aniž by se zabýval její podstatou, došlo k faktickému odepření přístupu k účinné soudní ochraně. Soudní moc má být nástrojem spravedlnosti. Ostatně sám Ústavní soud v řadě svých nálezů zdůrazňuje, že soudní řízení má být vedeno s důrazem na jeho účel a materiální spravedlnost, nikoliv pouze podle jazykových či stylistických parametrů podání. Proto stěžovatelé požadují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a přikázal Nejvyššímu správnímu soudu, aby se kasační stížností věcně zabýval a rozhodl o ní bez odmítnutí z formálních důvodů.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jak bude níže uvedeno, ústavní stížnost je (toliko zčásti) přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud shledal, že je namístě ústavní stížnost odmítnout, přičemž ke každému z napadených rozhodnutí jej k tomu vede jiný důvod.
8. V části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. K posouzení ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu si Ústavní soud vyžádal obsah kasační stížnosti podané k Nejvyššímu správnímu soudu i žalobu podanou ke krajskému soudu. Následně dospěl - po seznámení se s doplněným spisovým materiálem - k závěru, že je ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
11. V obecné rovině platí, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky uplatněné v podáních účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry, s tím, že se lze případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) spokojit i s akceptací odpovědi implicitní. Vždy lze požadovat pouze takovou míru přesnosti vypořádání, jakou povaha předmětu úvahy připouští (nálezy ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
, ze dne 22. 11. 2010
sp. zn. IV. ÚS 1834/10
, ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III ÚS 511/02, ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09
, ze dne 4. 9. 2002
sp. zn. I. ÚS 113/02
, ze dne 23. 3. 2006
sp. zn. III. ÚS 521/05
, ze dne 17. 4. 2008
sp. zn. I. ÚS 3184/07
, ze dne 5. 1. 2005
sp. zn. IV. ÚS 201/04
, ze dne 8. 12. 2005
sp. zn. I. ÚS 729/2000
, ze dne 30. 5. 2006
sp. zn. I. ÚS 116/05
a ze dne 29. 1. 2007
sp. zn. IV. ÚS 787/06
). V některých případech má pak kvalita uplatněného (kasačního) bodu pro účastníky přímé procesní důsledky - například v tom ohledu, zda se soud bude argumentací zabývat věcně (meritorně), či toliko kvazimeritorně, aniž by účastníky vyzýval k doplnění jejich podání. To je i případ stěžovatelů v této věci.
12. V nyní posouvaném případě Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost pro nepřípustnost ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Zdůraznil, že stěžovatelé ve svém podání (kasační stížnosti) ani částečně nezpochybnili závěry krajského soudu. Taková kasační stížnost je nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.), neboť se opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s. Nejvyšší správní soud v takové situaci ani nemá stěžovatele vyzývat, aby kasační stížnost doplnili. Ta už totiž nějaká tvrzení obsahuje, byť neodpovídají důvodům uvedeným v § 103 s. ř. s. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020 č. j. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS, bod 13).
13. Ústavní soud připomíná, že těžiště správně soudního přezkumu leží v řízení před krajským soudem jako soudem nalézacím. Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.). Z toho plyne, že pokud kasační stížnost pouze opakuje námitky uplatněné už v žalobě, aniž by brala v potaz jejich vypořádání ze strany krajského soudu a reagovala na něj, neopírá se o přípustné důvody kasační stížnosti, vymezené § 103 odst. 1 s. ř. s. To je podstatou ustáleného právního názoru Nejvyššího správního soudu, vyjádřeného v odkazovaném usnesení č. j. 10 As 181/2019-63. Ústavní soud v minulosti neshledal porušení práva na soudní ochranu v případech, v nichž došlo k odmítnutí kasační stížnosti nebo nevypořádání části její argumentace odůvodněnému podle právě uvedených východisek (např. usnesení o zjevné neopodstatněnosti ústavních stížností ve věcech ze dne 22. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 1852/22
nebo ze dne 13. 9. 2023
sp. zn. II. ÚS 2349/23
, naopak ale viz nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 623/23
).
14. Ve světle tohoto závěru se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Vyčerpáním procesních prostředků se podle ustálené judikatury rozumí jejich řádné vyčerpání. Nestačí tedy zahájit řízení o příslušném procesním prostředku, ale je třeba vyhovět všem procesním požadavkům, aby o daném prostředku mohlo být věcně rozhodnuto. Nebylo-li možné o procesním prostředku věcně rozhodnout kvůli nedodržení těchto požadavků, znamená to, že stěžovatel daný prostředek k ochraně svých práv nevyčerpal (viz obecně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 60-61; ve vztahu ke kasační stížnosti např. usnesení ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2141/21
).
15. Stěžovatelé nevymezili důvody kasační stížnosti řádně tak, aby o ní mohlo být věcně rozhodnuto. Tento prostředek k ochraně práv proti rozsudku krajského soudu tudíž nevyčerpali, a v této části je tak ústavní stížnost nepřípustná. Ani Ústavní soud se proto nemohl zabývat námitkami stěžovatelů, které se týkají věci samé.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde v rozsahu směřujícím proti usnesení Nejvyššího správního soudu o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku krajského soudu ji pak odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu