Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudců Jana Svatoně a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného Mgr. Markétou Koubíkovou, advokátkou, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 23 Cdo 3870/2023-329, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a M. Č. a M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o určení vlastnického práva, a to ve vztahu k nemovitostem (pozemkům a rodinnému domu), které měla před svou smrtí převést matka účastníků řízení (zůstavitelka) na stěžovatele coby jednoho ze sourozenců (dědiců). Žalobu na určení podal bratr stěžovatele (vedlejší účastník), přičemž stěžovatel a jejich sestra (vedlejší účastnice) byli žalovanými.
3. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") určil, že zůstavitelka byla ke dni své smrti (13. 2. 2021) vlastnicí nemovitostí (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV). V řízení bylo prokázáno, že zůstavitelka dne 10. 10. 2017 uzavřela se stěžovatelem darovací smlouvu a smlouvu o zřízení výměnku. Současně však bylo podle soudu prokázáno (zejm. svědeckými výpověďmi, lékařskou dokumentací a znaleckým posudkem), že zůstavitelka trpěla přinejmenším od roku 2016 nikoli lehkým stupněm demence. V době podpisu darovací smlouvy trpěla podle provedených důkazů s vysokou mírou pravděpodobnosti duševní poruchou (středně těžkou demencí smíšené etiologie) a její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly podstatně sníženy, pročež nebyla schopna chápat smysl a důsledky tohoto právního jednání. Okresní soud vyhodnotil, že jednou ze základních podmínek platnosti právního jednání je dostatečná rozumová a volní schopnost jedince; pokud jí není nadán, musí být zákonem chráněn před riziky právního jednání. Ochrana se pak podle okresního soudu dosahuje vyslovením absolutní neplatnosti právního jednání, ke kterému nebyla daná osoba způsobilá, bylo-li toto právní jednání v neprospěch chráněné osoby. Jelikož darování představuje bezúplatný převod majetkové hodnoty, je pro dárce stiženého duševní poruchou zásadně nevýhodné. Darovací smlouva sice obsahovala ujednání, které zůstavitelce bezplatně zřizovalo doživotní služebnost bydlení v předmětné nemovitosti, nicméně fakticky v darovaném domě nebydlela. Od roku 2005 totiž bydlela v tzv. výminku, který se nachází na pozemku vedlejšího účastníka, pročež šlo o právo ryze formální. Z těchto důvodů okresní soud dospěl k závěru, že darovací smlouva byla absolutně neplatná.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Předně poznamenal, že nepovažuje za potřebné zadat znalci vypracování nového znaleckého posudku, neboť okresním soudem provedený znalecký posudek je odůvodněn jasně, logicky a přesvědčivě. Shodně s okresním soudem uzavřel, že právní jednání zůstavitelky je nutno považovat za absolutně neplatné, jelikož je třeba přihlédnout k povaze darovací smlouvy (bezúplatný převod vlastnického práva k nemovitosti na jinou osobu). Stěžovatelova právní konstrukce - tj. že by v těchto případech měla být dána pouze relativní neplatnost darovací smlouvy - by zůstavitelce stižené duševní poruchou neposkytovala dostatečnou právní ochranu. Je totiž obtížně představitelné, že osoba stižená trvalou duševní poruchou, která u ní vylučuje tvorbu svobodné vůle, by byla s to pochopit podstatu relativní neplatnosti právního jednání a vznést námitku neplatnosti.
5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovo dovolání jako nedůvodné. Při svém přezkumu se zabýval námitkou, dle které má být předmětné právní jednání pouze relativně neplatné. Dospěl však k závěru, že právní jednání osob stižených duševní poruchou je zásadně neplatné dle § 581 věty druhé občanského zákoníku, jelikož smyslem a účelem tohoto ustanovení je chránit tyto osoby před (právním) sebepoškozováním. Při posouzení, o jaký typ neplatnosti se jedná, Nejvyšší soud dovodil, že právní jednání těchto osob je v rozporu se zákonem a zjevně narušuje veřejný pořádek, čímž jsou naplněny podmínky pro aplikaci absolutní neplatnosti dle § 588 občanského zákoníku. Nad rámec posuzované věci dodal, že se v předmětném dovolacím řízení nemohl zabývat otázkou možných právních následků jednání osoby stižené duševní poruchou, které by bylo výlučně ve prospěch takové osoby, nebo výkladem § 2066 občanského zákoníku, dle něhož je osoba omezená ve svéprávnosti způsobilá darovat a přijmout dar malé hodnoty, neboť ani jedna z uvedených výjimek zjevně nemohla dopadat na darování nemovitosti zůstavitelkou (viz bod 54 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu).
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jelikož Nejvyšší soud vyslovil nové řešení právní otázky a následně hodnotil skutková zjištění touto novou perspektivou. Skutková zjištění však nebyla kompletní, jelikož obecné soudy věc touto optikou nezkoumaly. Z toho důvodu měl Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu zrušit, čímž by stěžovateli umožnil, aby tyto nově definované podstatné okolnosti tvrdil a prokazoval, a aby je obecné soudy řádně posoudily. Dále namítá porušení právní jistoty dle čl. 2 odst. 2 Listiny, a to z důvodu, že samotný závěr Nejvyššího soudu týkající se absolutní neplatnosti je v rozporu s dikcí zákona. Dle stěžovatele je aktuální právní úprava založena na neplatnosti relativní, a to pouze za výjimečného využití neplatnosti absolutní. Ta má být aplikována jenom za současného naplnění podmínek § 588 občanského zákoníku, k čemuž dle stěžovatele nedošlo. Závěrem namítá i porušení práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, k němuž mělo dojít chybnou aplikací práva ze strany Nejvyššího soudu, v důsledku které mu následně bylo odepřeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Stěžovatel uplatňuje námitky dvojího druhu. Podstatou prvního okruhu námitek - ač to stěžovatel v této podobě výslovně nenamítá - je tvrzení, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je překvapivým rozhodnutím. Podle judikatury Ústavního soudu je za překvapivé považováno mj. rozhodnutí, které soud založí na právním posouzení, k němuž se účastníci neměli možnost vyjádřit, protože nebylo předvídatelné z dosavadního průběhu řízení. Judikatura proto dovodila, že hodlá-li soud vycházet z jiné právní úpravy a jiného právního posouzení, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení, soud je o tom musí v předstihu informovat a poskytnout jim možnost vyjádřit se. Opačný postup by byl v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Na druhé straně ale nelze považovat rozhodnutí za překvapivé tehdy, pokud je založeno na argumentaci, která již byla v předchozích fázích řízení vznesena a ke které se účastníci měli (fakticky) možnost vyjádřit [srov. např. nález ze dne 3. 9. 2025
sp. zn. IV. ÚS 668/25
, bod 28; nález ze dne 12. 4. 2016
sp. zn. I. ÚS 2315/15
(N 64/81 SbNU 99) bod 42]. Překvapivost rozhodnutí je navíc nutno hodnotit v kontextu celého řízení, nikoli izolovaně (srov. např. usnesení ze dne 18. 9. 2025
sp. zn. I. ÚS 2326/25
).
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v zásadě tvrdí, že ač nižší soudy dovodily absolutní neplatnost předmětné darovací smlouvy (§ 588 občanského zákoníku), svá rozhodnutí neopřely výslovně o to, že připuštění platnosti právního jednání osoby stižené duševní poruchou, která ji činí neschopnou právně jednat, zásadně narušuje veřejný pořádek; učinil tak údajně až Nejvyšší soud. Stěžovatel rovněž namítá, že před přijetím napadeného rozsudku (zejm. jeho bodu 54) nevěděl, že by mohl argumentovat některou z tam vymezených výjimek ze zásady absolutní neplatnosti právního jednání osob stižených duševní poruchou a vést tímto směrem dokazování. Z toho důvodu má ve své podstatě za to, že Nejvyšší soud přijal překvapivé rozhodnutí.
10. Ústavní soud se s tímto názorem neztotožnil. Otázka, zda byla darovací smlouva neplatná absolutně nebo "pouze" relativně, byla předmětem řízení před soudy všech stupňů a stěžovatel se k této otázce vyjadřoval ve svých podáních. Soudy všech stupňů navíc dospěly ke stejnému závěru, a to k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (tady darovací smlouvy). Krajský soud v této souvislosti mj. poznamenal, že stěžovatelem předkládána konstrukce relativní neplatnosti by zůstavitelce, resp. jejím dědicům "nevytvářela dostatečnou právní ochranu, která je základním smyslem tohoto ustanovení. Jen obtížně si lze představit, že osoba stižená trvalou duševní poruchou, která vylučuje tvorbu svobodné vůle, bude schopna správně chápat podstatu relativní neplatnosti právního jednání a vznést příslušnou námitku (§ 586 o. z.)." Pokud Nejvyšší soud argumentaci soudů v tomto ohledu doplnil výslovným odkazem na § 588 občanského zákoníku, jenž upravuje institut absolutní neplatnosti právního jednání, a výkladem stran obsahu veřejného pořádku ve smyslu tohoto ustanovení, nevnesl do řízení nový, překvapivý pohled na věc, k němuž by se stěžovatel neměl nemožnost v předchozích fázích řízení vyjádřit.
11. O překvapivé rozhodnutí nejde ani v té části, ve které se Nejvyšší soud v bodě 54 napadeného rozsudku vyjádřil k možné existenci výjimek ze zásady absolutní neplatnosti právního jednání osob stižených duševní poruchou. Především je nutno zdůraznit, že k otázce, za jakých podmínek mohou být tyto výjimky dány, se Nejvyšší soud v napadeném rozsudku nevyjadřoval, což výslovně uvedl. Nešlo o nosnou část rozhodnutí, ale ve své podstatě toliko o tzv. obiter dictum, v němž Nejvyšší soud vymezil otázky, které nemohly být v tomto řízení posuzovány a které budou muset být judikaturou řešeny v budoucnosti, budou-li k tomu splněny podmínky. Navíc je zřejmé, že k tomu, zda daná darovací smlouva (ne)mohla být čistě ve prospěch zůstavitelky, se ve stručnosti vyjádřil již okresní soud. Ten ve svém rozhodnutí mj. uvedl, že "darování je bezúplatným převodem majetkové hodnoty, a proto lze říci, že je zpravidla v neprospěch dárce jednajícího v duševní poruše, která ho činila k takovému jednání neschopným"; v návaznosti na to pak konstatoval, že s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti věci nelze uvažovat o tom, že předmětná darovací smlouva byla (výlučně) ve prospěch zůstavitelky. Pokud se tatáž úvaha objevila v dovětku Nejvyššího soudu v bodě 54 napadeného rozsudku, je zřejmé, že nemohlo jít o překvapivou úvahu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Jde-li o druhou část dovětku Nejvyššího soudu, v němž byla připuštěna existence výjimky u darů malé hodnoty, stěžovatel netvrdí - a patrně by ani rozumně tvrdit nemohl -, že darované nemovitosti (pozemky a rodinný dům) byly věcmi malé hodnoty. Ani v této části tudíž nebyl porušen zákaz překvapivých rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Stěžovatel druhým okruhem námitek zpochybňuje výklad a aplikaci podústavního práva (§ 581 ve spojení s § 588 občanského zákoníku) ze strany obecných soudů a pokračuje v polemice s jejich závěrem, že předmětná darovací smlouva byla neplatná absolutně, nikoli pouze relativně. Posláním Ústavního soudu nicméně není podávat výklad podústavního práva nebo provádět instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, nýbrž posuzovat to, zda jejich rozhodnutí neporušují ústavně zaručená základní práva jednotlivců (nález ze dne 9. 1. 2024
sp. zn. III. ÚS 3047/23
, bod 11). Žádné takové porušení však Ústavní soud neshledal. Způsob, jakým Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení podústavního práva, se jeví jako logický a racionální. Neodchyluje se od závěrů, k nimž dospěla právní doktrína, ani od základních východisek, z nichž v minulosti vycházela judikatura a která jsou přiměřeně aplikovatelná i v současnosti.
13. Stěžovatel svou ústavní stížností napadá také výrok, jímž bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení, avšak v tomto ohledu neuplatňuje žádnou, natož ústavněprávně relevantní, argumentaci. Ústavní soud s ohledem na to neshledal důvod k vyslovení jeho protiústavnosti.
14. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu