ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobce M. Č., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém
Krumlově, Za Tiskárnou 327, proti žalovaným 1) M. Č., zastoupenému Mgr.
Markétou Koubíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Balbínova 1093/27, a 2) M.
K., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod
sp. zn. 2 C 70/2021, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2023, č. j. 7 Co 1209/2022-258,
I. Dovolání se zamítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám zástupce žalobce.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j. 2 C 70/2021-208, určil, že M. Č., narozená
XY, byla ke dni smrti dne XY vlastníkem pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č.
st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v části obce XY, nacházejících se v
katastrálním území a obci XY (výrok I). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky II až IV), a to ve spojení s
usnesením ze dne 23. 2. 2023, č. j. 2 C 70/2021-266.
2. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že matka účastníků M. Č.,
narozená XY, zemřelá XY (dále též „matka“ či „zůstavitelka“), byla ke dni smrti
výlučným vlastníkem nemovitých věcí uvedených ve výroku I rozsudku. Žalobu
odůvodnil tím, že první žalovaný tyto nemovité věci nabyl na základě absolutně
neplatné darovací smlouvy ze dne 10. 10. 2017, když matka jednala v duševní
poruše, která jí činila právně neschopnou k tomuto jednání. Matka trpěla těžkou
demencí, byla dezorientovaná, nepostihovala realitu, byla závislá na pomoci
okolí a neschopna samostatného úsudku a života. Naléhavý právní zájem na
požadovaném určení žalobce spatřuje v tom, že je synem M. Č., tedy jejím
potenciálním dědicem v první dědické třídě. Žalovaní jsou jejími dalšími dětmi,
tedy potenciálními dědici.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi M. Č. a prvním
žalovaným byla dne 10. 10. 2017 uzavřena darovací smlouva a smlouva o zřízení
výměnku, dle které matka darovala nemovité věci prvnímu žalovanému a ten zřídil
matce doživotní právo odpovídající služebnosti výměnku. Poukázal na to, že
rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. 4. 2019, č. j. 8 Nc
105/2017-445, byla M. Č. omezena ve svéprávnosti na dobu pěti let tak, že není
způsobilá nakládat se jměním přesahujícím 250 Kč týdně, pořizovat pro případ
smrti, činit právní jednání související s nájmem bytu a další vyjmenovaná
právní jednání.
4. Soud prvního stupně k otázce existence duševní poruchy zůstavitelky v
době uzavření předmětné darovací smlouvy vyslechl řadu svědků a provedl důkaz
zdravotnickou dokumentací zůstavitelky.
5. Znalec MUDr. Jan Tuček, Ph.D., vypracoval posudek v řízení o omezení
svéprávnosti matky, jakož i v řízení o její žalobě proti prvnímu žalovanému na
určení vlastnického práva. V obou těchto řízeních byl znalec též soudem
vyslechnut. Ze znaleckého posudku MUDr. Jana Tučka, Ph.D., č. 88/1154/2018 ze
dne 19. 10. 2018 soud prvního stupně zjistil, že znalec učinil diagnostický
závěr o přítomnosti trvalé duševní poruchy – demence smíšené etiologie těžkého
stupně, kterou není možné současnými léčebnými prostředky vyléčit, ale lze
pouze ovlivnit některé její projevy. Lze očekávat postupné zhoršování stavu
posuzované. Její ovládací a rozpoznávací schopnosti jsou již takřka vymizelé.
Znalec mj. uvedl, že je velmi pravděpodobné, že posuzovaná si nebyla dne 10.
10. 2017 plně vědoma toho, co je obsahem smlouvy. Velmi pravděpodobně nebyla
schopna chápat důsledek jejího uzavření.
6. Ze znaleckého posudku MUDr. Jana Tučka, Ph.D., č. 129/1307/2019 ze
dne 12. 12. 2019 bylo dále zjištěno, že znalec po seznámení se s dalšími
provedenými důkazy učinil závěr, že je možné s vysokou mírou pravděpodobnosti
předpokládat, že posuzovaná dne 10. 10. 2017 učinila právní jednání v dušení
poruše. Jednalo se o středně těžký až těžký stupeň demence smíšené etiologie,
který podstatně snižuje ovládací a rozpoznávací schopnosti posuzované, tedy
schopnost právně jednat, chápat význam a důsledky, které jednání může mít. Dle
vyjádření znalce posuzovaná ke dni právního jednání nemohla trpět pouze lehkým
stupněm demence.
7. Při výslechu v nyní projednávané věci znalec MUDr. Jan Tuček, Ph.D.,
po seznámení se s doplněným dokazováním zejména o výpovědi svědků dospěl k
závěru, že v době uzavření darovací smlouvy dne 10. 10. 2017 lze s vysokou
mírou pravděpodobnosti předpokládat, že posuzovaná toto právní jednání učinila
v duševní poruše a její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly podstatně
snížené. Znalec vysvětlil, že osoby, které nemají dostatečné odborné vzdělání k
posuzování duševních poruch, mohly vnímat chování posuzované jako ještě
normální, když při prvním pohledu se mohla zdát ve stavu, že nemá postižené
kognitivní funkce takovým způsobem, že by jí to neumožňovalo se rozhodovat.
Svůj závěr znalec neučinil pouze na základě jednoho vyšetření posuzované, ale
na základě znalosti dostupné zdravotnické dokumentace, důkazů ze spisu a na
základě odborné zkušenosti, přičemž přijal závěr v rovině vysoké
pravděpodobnosti, neboť ke zcela jistému závěru znalec dospět nemůže s ohledem
na to, že posuzovaná nebyla odborně vyšetřena v době bezprostředně
předcházející nebo následující právnímu jednání.
8. Soud prvního stupně tak na základě takto zjištěného skutkového stavu
konstatoval, že v době podpisu darovací smlouvy byly rozpoznávací a ovládací
schopnosti matky pro duševní poruchu podstatně sníženy, a proto nebyla schopna
chápat smysl a důsledky tohoto právního jednání.
9. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil s odkazem na
ustanovení § 581 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen
„o. z.“). Uvedl, že jednou ze základních podmínek platnosti právního jednání je
skutečnost, že jednající osoba k tomu disponuje dostatečnou rozumovou a volní
schopností, jinak musí být zákonem chráněna před riziky právního styku.
Poukázal na to, že darování je bezúplatným převodem majetkové hodnoty, a proto
lze říci, že je zpravidla v neprospěch dárce jednajícího v duševní poruše,
která ho činila k takovému jednání neschopným. Darovací smlouva sice obsahovala
ujednaní o zřízení bezplatného práva odpovídajícího služebnosti bydlení na dobu
dožití dárkyně, v řízení však vyplynulo, že matka v darovaném rodinném domě
nebydlela. Od roku 2005 bydlela v tzv. výminku, který se nachází na pozemku
žalobce. Jednalo se o právo pouze formální.
10. Soud prvního stupně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 8.
2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, uvedl, že skutečnost, že plně svéprávná osoba
jednala v duševní poruše, která ji v daný okamžik činila neschopnou právně
jednat, musí být v řízení prokázána s vysokou pravděpodobností.
11. Soud prvního stupně přitom dospěl k závěru, že matka v době podpisu
darovací smlouvy nebyla omezena ve svéprávnosti, avšak nacházela se ve stavu
duševní poruchy způsobené duševním onemocněním, pro které nebyla schopna právně
jednat, tudíž bylo její právní jednání absolutně neplatné. Soud proto žalobě
vyhověl, když shledal též naplnění naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení vlastnického práva matky ke dni její smrti dle § 80 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť bez něho by se žalobce
nemohl stát dědicem majetku, který byl neplatně převeden třetí osobě.
12. K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích
(dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 7 Co
1209/2022-258, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
13. Odvolací soud zcela odkázal na skutková zjištění soudu prvního
stupně, z nichž vycházel, a ztotožnil se rovněž s jeho právními závěry. Shodně
se soudem prvního stupně tak odvolací soud uzavřel, že právní jednání
zůstavitelky učiněné zjevně v duševní poruše je třeba ve smyslu § 581 věta
druhá o. z. považovat za absolutně neplatné. Dodal, že přitom je třeba
přihlédnout k povaze předmětné darovací smlouvy (bezúplatný převod vlastnického
práva k nemovitosti). Prvním žalovaným předkládaná odlišná právní konstrukce
(pouze relativní neplatnost předmětné smlouvy) by zůstavitelce (jejím dědicům)
nevytvářela dostatečnou právní ochranu, která je základním smyslem tohoto
ustanovení. Jen obtížně si lze představit, že osoba postižená trvalou duševní
poruchou, která vylučuje tvorbu svobodné vůle, bude schopna správně chápat
podstatu relativní neplatnosti právního jednání a vznést příslušnou námitku (§
586 o. z.).
14. Odvolací soud tak rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné
potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu prvního i
druhého výroku, podal první žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že
je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla
dovolacím soudem „plně“ vyřešena, resp. byla zmíněna pouze okrajově vždy ve
spojení s úpravou starého občanského zákoníků (v této souvislosti odkazuje na
rozsudek ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, a usnesení ze dne 27. 7.
2022, sp. zn. 24 Cdo 2377/2020) a má být vyřešena jinak . Konkrétně jde o
otázku interpretace § 581 věty druhé o. z., dle níž neplatné je právní jednání
osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.
16. Nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu o
absolutní neplatnosti právního jednání zůstavitelky. Ustanovení § 581 věty
druhé o. z. dle dovolatele nezakládá samo o sobě neplatnost absolutní, nýbrž
relativní. Absolutní neplatnost lze shledat pouze v případech splňujících
podmínku uvedenou v § 588 o. z. a odvolací soud, stejně jako soud prvního
stupně, se měl zabývat i otázkou splnění této podmínky. Dovolatel dovozuje, že
jednání uvedené v § 581 o. z. bude často absolutně neplatným právním jednáním,
nikoliv však v důvodu pouhého naplnění předpokladů tohoto ustanovení, ale z
důvodu současného naplnění hypotézy § 588 o. z. V nyní řešené věci přitom
naplnění podmínek § 588 o. z. absentuje.
17. Dovolatel zdůrazňuje, že předchozí úprava byla postavena na odlišném
posuzování neplatnosti právních jednání (úkonů) a Nejvyšší soud by se tak měl
vymezit k povaze právního jednání ve smyslu § 581 o. z., resp. § 588 o. z.
18. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
19. K dovolání prvního žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že považuje
napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
20. Druhá žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení a o dovolání prvního žalovaného rozhodl podle o. s. ř. ve
znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání
obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
22. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že
rozhodnutí odvolacího soudu napadá v prvních dvou výrocích, z obsahu dovolání
je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé;
výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto
nezabýval.
23. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
24. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Dovolání je přípustné, neboť otázka následků právního jednání osoby
jednající v duševní poruše dle § 581 věty druhé o. z. dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
26. Nejvyšší soud danou otázku ve své rozhodovací činnosti dosud
meritorně neřešil. Dovolací soud např. v usnesení, jímž dovolání jako
nepřípustné odmítl, uvedl, že je dána podobnost právního jednání osoby
jednající v duševní poruše dle § 581 věty druhé o. z. s předchozí úpravou § 38
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“); srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 635/2023. V
rozsudku ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, na který odkazuje
dovolatel, se dovolací soud zabýval předešlou právní úpravou účinnou do 31. 12.
2013 a pouze zmínil bez bližšího odůvodnění, že v novém občanském zákoníku je
úprava jednání osoby v duševní poruše obsažena v ustanovení § 581 o. z. Konečně
ani v dovolatelem odkazovaném usnesení ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo
2377/2020, se dovolací soud otázkou důsledků právního jednání dle § 581 věty
druhé o. z. nezabýval. Uvedené platí i pro usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1598/2023, které stroze konstatuje, že se závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2674/2018,
uveřejněného pod číslem 65/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
přijaté ve vztahu k předchozí právní úpravě § 38 odst. 2 obč. zák., uplatní i
při výkladu § 581 o. z.
27. K podmínkám posuzování, zda byla určitá právní otázka již v
judikatuře dovolacího soudu „vyřešena“, srov. přitom závěry usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3972/2019, uveřejněného pod číslem
48/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedené v bodě 96 daného
rozhodnutí, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS
1852/19.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
28. Dovolání není důvodné.
Rozhodná právní úprava
29. Dle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si
osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání
porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob,
včetně práva na ochranu osobnosti.
30. Dle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým
mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel
zákona vyžaduje (odst. 1). Neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho
plněno něco nemožného (odst. 2).
31. Dle § 581 o. z. není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní
jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby
jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.
32. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního
jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a
zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání
zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
33. Dle § 38 obč. zák. neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej
učinil, nemá způsobilost k právním úkonům (odst. 1). Rovněž je neplatný právní
úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu
neschopnou (odst. 2).
Neplatnost právního úkonu osoby jednající v duševní poruše podle předchozí
úpravy soukromého práva
34. Dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 byl právní úkon osoby
jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§
38 odst. 2 obč. zák.), neplatný, přičemž se jednalo o neplatnost absolutní
(srov. Švestka, J. In Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.
Občanský zákoník I, II. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 348, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5875/2017, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1286/2024). V této
souvislosti lze rovněž odkázat na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12.
2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16, dle nichž „hmotné právo předpokládá také situaci,
kdy osoba sice nebyla pravomocně omezena ani zbavena způsobilosti k právním
úkonům, avšak přesto není pro duševní poruchu schopna činit právní úkony
(právně jednat). Občanské právo hmotné takovýto nedostatek (vadu) právního
jednání fyzické osoby spojuje se stejnými následky jako v případě právního
jednání osoby omezené, resp. zbavené způsobilosti k právním úkonům, tj.
sankcionuje jej absolutní neplatností (viz § 38 odst. 2 o. z., k témuž závěru
směřuje také § 581 o. z.)”.
35. Rozhodovací praxe ve vztahu k předešlé právní úpravě též dovodila,
že pod duševní poruchou ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. je třeba rozumět i
přechodnou duševní poruchu (jednorázový stav opilosti, drogového opojení,
hypnózy atd.) vylučující u jednající osoby možnost posoudit následky svého
jednání (rozumová, rozeznávací intelektuální schopnost) či jednání ovládnout
(určovací schopnost); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp.
zn. 21 Cdo 5196/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn.
24 Cdo 596/2023. Nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní
úkon, vede k (absolutní) neplatnosti tohoto právního úkonu, nýbrž pouze taková,
která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou [z důvodu, že
nemůže posoudit následky svého úkonu nebo (a) své jednání ovládnout; srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011].
K posouzení neplatnosti právního úkonu učiněného v duševní poruše ve smyslu §
38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti
jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo
5196/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo
3401/2021, či ve vztahu k úpravě § 581 o. z. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 635/2023).
Neplatnost právních jednání obecně podle současné úpravy soukromého práva
36. V poměrech občanského zákoníku z roku 2012 otázka právního následku
jednání osoby jednající v duševní poruše podle § 581 věty druhé o. z. dosud
řešena nebyla. K neplatnosti právních jednání obecně občanský zákoník s
účinností od 1. 1. 2014 stanoví, že právní jednání odporující zákonu je
neplatné pouze tehdy, vyžaduje-li to smysl a účel zákona (viz § 580 odst. 1 o.
z.; srov. též závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29
Cdo 3919/2014, uveřejněného pod číslem 43/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
37. Občanský zákoník z roku 2012 tak zásadním způsobem změnil přístup k
problematice rozporu právního jednání se zákonem, který již nepůsobí neplatnost
právního jednání automaticky, ale pouze tehdy, pokud to vyžaduje smysl a účel
zákona (§ 580 odst. 1 o. z.). Opuštěna byla také zásada absolutní neplatnosti.
Pro zjištění, zda je právní jednání neplatné absolutně, či relativně, by měl
být rozhodný právě smysl a účel porušeného zákona, a dále to, zda je neplatnost
stanovena v zájmu některého z účastníků (relativní neplatnost; § 586 o. z.),
anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek (absolutní
neplatnost; § 588 o. z.); srov. Handlar, J., Dobrovolná, E. In Lavický, P. a
kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 2. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2022, s. 1848-1862, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8.
2022, sp. zn. 33 Cdo 1006/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2024,
sp. zn. 26 Cdo 2029/2023, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp.
zn. 28 Cdo 568/2024.
Řešení otázky ve vybraných zahraničních jurisdikcích
38. Jakkoli každá jurisdikce obsahuje svou zvláštní úpravu právních
následků porušení zákonných pravidel právního jednání osob jednajících v
duševní poruše, považoval dovolací soud za přínosné zjistit, jak je tato
otázka, hodnotově obdobně významná ve standardních právních řádech, v některých
zahraničních úpravách řešena.
39. Např. v Belgii i když je smlouva, která nesplňuje zákonné požadavky
na platnost, v zásadě neplatná, její platnost bude zachována v případech
stanovených zákonem nebo pokud okolnosti případu naznačují, že sankce
neplatnosti by byla zjevně nepřiměřená vzhledem k účelu porušené normy (čl.
5.57 občanského zákoníku). V rozsudku ze dne 18. 10. 2018 belgický Kasační soud
dovodil na základě čl. 488 občanského zákoníku, že vzhledem k tomu, že
svéprávnost je pravidlem, si osoby, které jsou nezpůsobilé právně jednat z
důvodu svého duševního stavu a vůči nimž nebylo přijato žádné opatření, které
by omezilo jejich svéprávnost nebo by je jejich svéprávnosti zbavilo, svou
svéprávnost zachovávají (srov. rozsudek belgického Kasačního soudu ze dne 18.
10. 2018, C.17.0297.F, ECLI:BE:CASS:2018:ARR.20181018.7). V takovém případě se
použijí pouze obecná pravidla týkající se neplatnosti právního jednání, např. z
důvodu narušení veřejného pořádku (čl. 1.3 třetí odstavec občanského zákoníku)
nebo z důvodu chybějící vůle (vadná vůle v důsledku podvodu, omylu, násilí nebo
zneužití okolností – čl. 5.33 občanského zákoníku), nebo zvláštní pravidla s
ohledem na konkrétní právní jednání. I zde platí, že v případě, že jsou dány
podmínky pro neplatnost smlouvy, je následkem neplatnost. Povaha neplatnosti
závisí na povaze porušeného pravidla. V případě porušení pravidla veřejného
pořádku je neplatnost absolutní. Může se jí dovolávat každá dotčená strana (čl.
5.58 první odstavec občanského zákoníku).
40. Ve Francii je svéprávnost zásadou a nezpůsobilost výjimkou. Zákon
stanoví, že ten, kdo se domáhá neplatnosti z tohoto důvodu, musí prokázat
existenci duševní poruchy v době jednání (čl. 414-1 občanského zákoníku). Dokud
má dotčená osoba plnou svéprávnost, platí presumpce příčetnosti. Ten, kdo se
domáhá neplatnosti z tohoto důvodu, musí prokázat, že nebyl dán souhlas. Musí
být přitom splněny dvě podmínky – duševní porucha a jednající osoba musí mít
narušenou schopnost uvažovat nebo vůli. Je přitom vyžadována dostatečně závažná
duševní porucha, ale změna duševních schopností nemusí být úplná. Srov.
rozsudek francouzského Kasačního soudu ze dne 28. 10. 1997 (Cour de Cassation,
Chambre civile 1, du 28 octobre 1997, 95-21.355). Stejně tak není stanovena
žádná časová lhůta pro trvání poruchy: může se jednat o trvalé poškození
duševních schopností nebo o dočasnou poruchu bez bezprostředních následků. Může
se jednat o duševní poruchu různého původu: psychická porucha, užívání drog
nebo nadměrná konzumace alkoholu. Duševní porucha musela existovat v době
uzavření smlouvy. V konkrétním případě dospělé osoby pod zákonnou ochranou jsou
stanoveny dva druhy neplatnosti, jednak neplatnost ze zákona, která musí být
prohlášena soudcem, a jednak neplatnost z důvodu újmy. V případě druhé
neplatnosti musí být zohledněn ekonomický důsledek tohoto jednání, tedy zdali
způsobuje nezpůsobilé osobě výhodu či nikoli. Jde-li o smlouvy uzavřené s
chráněnými osobami, může smluvní partner nezpůsobilé osoby zabránit neplatnosti
tím, že prokáže, že jednání nebylo nevyvážené a že bylo ve prospěch chráněné
osoby (čl. 1151 občanského zákoníku). V tomto smyslu, pokud jde o zneplatnění
smlouvy z důvodu újmy, jak bylo uvedeno výše, zákon zohledňuje ekonomický
výsledek jednání pro nezpůsobilou osobu.
41. V Německu právní akty učiněné osobami, které nejsou schopny tvořit
právně relevantní vůli, jsou podle § 105 odst. 1 německého občanského zákoníku
(BGB) neplatné. Pokud jde o důkazní břemeno, strana, která se dovolává
neplatnosti projevu vůle podle § 105 odst. 1 BGB, musí uvést důvody
nezpůsobilosti a případně prokázat, že jsou splněny podmínky § 104 BGB. Právní
jednání nesvéprávné osoby je neplatné, i když se pro osobu, která je učinila,
jeví jako rozumné nebo výhodné. Výjimka se vztahuje na běžná jednání, která
nezpůsobují žádné nebezpečí pro danou osobu a její majetek (čl. 105a BGB).
Pojmem „běžná jednání“ se rozumí právní jednání, které je obecně vnímáno jako
součást běžného života, např. nákup potravin nebo nápojů pro osobní spotřebu,
kosmetických přípravků pro osobní potřebu, využití veřejné dopravy a dalších
jednoduchých služeb. Důkazní břemeno nese strana, která tvrdí, že smlouva je
podle § 105a věty první BGB považována za platnou. Strana, která tvrdí
neplatnost smlouvy podle § 105a věty druhé BGB, musí však prokázat splnění
předpokladů tohoto ustanovení.
42. V Nizozemí právní jednání vyžaduje vůli jednající osoby směřující k
právnímu následku [3:33 nizozemského občanského zákoníku (DCC)]. Podle článku
3:35 DCC absence úmyslu v projevu vůle nemůže být namítána proti osobě, která
projev vůle jiné osoby vyložila v souladu s významem, který mu mohla za daných
okolností rozumně přisoudit. Článek 3:33 DCC a čl. 3:35 DCC společně tvoří
systém, který se označuje jako teorie vůle a důvěry. Právní jednání osob s
duševní poruchou mohou být podle okolností od počátku neplatná nebo mohou být
za neplatná prohlášena. Článek 3:34 odst. 1 DCC stanoví následky právních
jednání osob s poruchou duševních schopností. Pokud osoba s poruchou duševních
schopností učinila projev vůle, má se za to, že úmysl odpovídající tomuto
projevu vůle chybí, pokud: (1) porucha znemožnila rozumné posouzení zájmů
dotčených jednáním, nebo (2) projev vůle byl učiněn pod vlivem této poruchy.
Důkazní břemeno přitom leží na osobě, která právní jednání učinila. Ta musí
prokázat, že v době jednání byly její duševní schopnosti narušeny a že jsou
splněny požadavky bodu 1 nebo 2. Pokud jde o podmínku uvedenou v bodě 2, čl.
3:34 DCC obsahuje důkazní presumpci: projev vůle se považuje za učiněný pod
vlivem poruchy, pokud právní jednání bylo pro osobu s duševní poruchou
nevýhodné, ledaže by tato nevýhoda nemohla být v době právního jednání rozumně
předvídána. Uvedené neznamená, že pro ochranu je nutná přítomnost nevýhody. To
platí pouze v případě, že osoba s duševní poruchou chce využít důkazní
domněnku, že její projev vůle byl učiněn pod vlivem poruchy.
Právní následek jednání osoby v duševní poruše podle § 581 věty druhé o. z.
43. V nyní projednávané věci je tedy rozhodnou otázka, jaký důsledek má
právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou
právně jednat (§ 581 věta druhá o. z.).
44. K otázce posouzení smyslu a účelu pravidla neplatnosti jednání v
duševní poruše je třeba odkázat i na nálezovou judikaturu Ústavního soudu
(srov. např. nález ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13), v níž se Ústavní
soud primárně zabýval důkazním standardem při vyslovení neplatnosti právního
úkonu pro duševní poruchu jednající osoby. Podle Ústavního soudu „ochrana osob
s duševním postižením již není řešena skrze zbavování svéprávnosti a primárně
ani skrze její omezování. Na institut neplatnosti právního jednání z důvodu, že
osoba jednala v duševní poruše (§ 38 odst. 2 starého občanského zákoníku a věty
druhé § 581 nového občanského zákoníku) je tedy nutno pohlížet jako na jeden z
institutů, jejichž účelem je chránit osoby s duševním postižením v době, kdy se
od omezování svéprávnosti ustupuje. Je totiž nutno zajistit, aby osoby s
postižením mohly reálně požívat svých práv, včetně například práva na ochranu
majetku, které je dotčeno v nyní posuzovaném případě“. V usnesení ze dne 31. 3.
2020, sp. zn. IV. ÚS 3239/19, potom Ústavní soud připomenul, že smyslem závěrů
přijatých v nálezu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, je především
ochrana osob jednajících v duševní poruše, nikoli jejich smluvních protějšků či
osob, v jejichž prospěch je potenciálně neplatné právní jednání činěno.
45. V již výše citovaném nálezu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS
3040/16, dále Ústavní soud (byť ještě k předchozí úpravě soukromého práva)
vyložil, že omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, a
bezprostředně na ně také navázané omezení, resp. zbavení procesní způsobilosti,
nejsou jedinými prostředky směřujícími k ochraně práv osoby stižené duševní
poruchou, které náš právní řád zná. Hmotné právo totiž předpokládá také
situaci, kdy osoba sice nebyla pravomocně omezena ani zbavena způsobilosti k
právním úkonům, avšak přesto není pro duševní poruchu schopna činit právní
úkony (právně jednat). Ústavní soud přitom v této souvislosti odkázal na úpravu
§ 38 odst. 2 obč. zák. a současně i na úpravu § 581 o. z.
46. K první části řešené otázky, tedy zjištění smyslu a účelu zákonného
pravidla, rovněž komentářová literatura dovozuje, že občanský zákoník chrání
osoby, které nejsou schopné tvořit právně relevantní vůli. V podstatě jde o
ochranu před (právním) sebepoškozováním těchto osob. Tato ochrana se může
dostat do kolize s principem ochrany právní jistoty, konkrétně dobré víry
kontrahentů, avšak při této kolizi má ochrana osoby bez dostatečné schopnosti
právně jednat přednost před ochranou dobré víry kontrahentů (srov. Melzer F. In
Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. §
419-654. Praha: Leges, 2014, s. 741-742). Občanské právo je ovládáno zásadou
autonomie vůle, která se realizuje prostřednictvím právních jednání. Vázanost
právním jednáním, resp. učiněným projevem vůle, je však namístě jen tehdy,
pokud jednající disponuje dostatečným stupněm rozumové a volní schopnosti.
Pokud tomu tak není, musí být takový jednající chráněn před riziky právního
styku; takovou ochranu mu mimo jiné poskytuje institut neplatnosti jeho
právního jednání [srov. Dobrovolná, E. In Lavický, P. a kol. Občanský zákoník
I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s.
1862].
47. K první části řešené otázky je tak třeba uzavřít, že smyslem a
účelem úpravy § 581 věty druhé o. z. je tedy především ochrana osob jednajících
v duševní poruše. Ochrana osoby bez dostatečné schopnosti právně jednat má
přednost před ochranou dobré víry kontrahentů. Právním následkem jednání osoby
jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, je zásadně
jeho neplatnost. Zbývá posoudit, zda jde o neplatnost absolutní, tedy
neplatnost, k níž soud přihlédne i bez návrhu, případně o jiný právní následek.
48. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které
odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. K pojmu veřejného pořádku se
Nejvyšší soud již opakovaně vyjádřil. Veřejný pořádek představuje soubor
pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném
právním řádu a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové
a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které
jsou základem budování právního státu. Pod pojmem veřejného pořádku lze chápat
například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též
ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude
tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky
nepřijatelná. Jde tedy o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v čase
proměnlivý (srov. např. usnesení ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016,
uveřejněném pod číslem 95/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její
fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na
případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek „veřejný“, jehož zachování není
ponecháno v rukách jednotlivce. Určení toho, co vše (jaká pravidla) veřejný
pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zda určité pravidlo chrání
veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává
zejména z jeho smyslu a účelu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6.
2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod číslem 104/2020 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp.
zn. 23 Cdo 693/2021). Výraz „zjevně“, užitý v § 588 o. z., přitom nevyjadřuje
požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným
právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí
být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Je-li tomu tak, je posuzované právní
jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném
případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat.
Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod
číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
49. Právně relevantní vůle osoby, jakož i její schopnost posoudit
následky jednání, tvoří základní stavební kameny institutu právního jednání
jako takového. Projev osoby by nebyl realizací vlastního sebeurčení, nýbrž
často jen náhodným výsledkem chování osoby bez rozumové nebo volní schopnosti.
Přiznání účinků takovému právnímu jednání by proto bylo zásadně v rozporu se
základními východisky právního řádu, a tím v rozporu s veřejným pořádkem [v
literatuře srov. obdobně Melzer F. In Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský
zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 743;
současně i dle dalších autorů je pravidlo vyjádřené v § 581 věta druhá o. z.
součástí veřejného pořádku, srov. například Dobrovolná, E. In Lavický, P. a
kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2022, s. 1862–1863, nebo Beran, V. In Petrov, J., Výtisk, M., Beran,
V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s.
643].
50. Druhá část řešené právní otázky tak vede k závěru, že právní jednání
osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat,
zásadně narušuje veřejný pořádek.
51. V nyní projednávané věci osoba jednající v duševní poruše, která ji
činila neschopnou právně jednat, uzavřela darovací smlouvu, jíž darovala jiné
osobě nemovitost. Ze skutkových zjištění soudů přitom nevyplývá žádná okolnost
svědčící o tom, že by účel a smysl pravidla zakládajícího neplatnost právního
jednání podle § 581 věty druhé o. z. nebyl v tomto konkrétním případě naplněn,
což by případně mohlo vést k jinému závěru než k závěru o absolutní neplatnosti
takového jednání.
52. Lze tak shrnout, že k neplatnosti právního jednání osoby jednající v
duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, soud přihlédne zásadně
bez návrhu, neboť takové právní jednání je v rozporu se zákonem a zjevně
narušuje veřejný pořádek.
53. Současně lze poukázat na to, že řešení dané otázky není hodnotově
ani v rozporu se závěry ve shora zkoumaných úpravách ve vybraných zahraničních
jurisdikcích.
54. Dovolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že vzhledem k dovolacím
důvodům a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů nemohl řešit otázku
posouzení možných právních následků jednání osoby stižené duševní poruchou,
které by bylo např. výlučně ve prospěch takové osoby, což je vždy nezbytné
posuzovat vzhledem k okolnostem jednotlivého případu, neboť s právy jsou
zpravidla nerozlučně spojeny i určité povinnosti [srov. shodně Dobrovolná, E.
In Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1862–1863]. Stejně tak se dovolací soud
nezabýval např. výkladem ustanovení § 2066 o. z., podle něhož osoba omezená ve
svéprávnosti je způsobilá darovat a přijmout dar malé hodnoty nebo dar vzhledem
k okolnostem obvyklý, a s tím spojenou otázkou, zdali i na jednání osob
jednajících v duševní poruše by bylo jinak třeba aplikovat tato pravidla o
významu darování daru malé hodnoty nebo daru vzhledem k okolnostem obvyklému. V
projednávané věci, v níž byla darována nemovitost, o takovou situaci nešlo.
Závěrem
55. V nyní projednávané věci se odvolací soud zabýval smyslem a účelem
ustanovení § 581 věty druhé o. z., když poukázal na to, že prvním žalovaným
namítaná konstrukce relativní neplatnosti by zůstavitelce nevytvářela
dostatečnou právní ochranu, která je základním smyslem tohoto ustanovení. Závěr
odvolacího soudu o absolutní neplatnosti zkoumaného právního jednání osoby
jednající v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat, je tudíž
správný.
56. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné,
Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud takové vady v projednávané
věci neshledal.
57. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud dovolání prvního žalovaného podle §
243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
58. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3
větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání prvního
žalovaného bylo zamítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci náklady
dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za
zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne
17. 5. 2023), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. b) a § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (k tomu srov. čl. II
vyhlášky č. 258/2024 Sb.), činí částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za
21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem
tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu