24 Cdo 635/2023-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobce R. Z., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Látalem,
advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 191/18, proti žalovaným 1) M.
F., narozené dne XY, bytem v XY, 2) nezletilému AAAAA (pseudonym), narozenému
dne XY, bytem v XY, zastoupenému zákonnou zástupkyní J. F., narozenou dne XY,
bytem v XY, 3) M. F., narozenému dne XY, bytem v XY, 4) L. M., narozené dne XY,
bytem v XY, 5) M. F., narozenému dne XY, bytem v XY, 6) I. U., narozené dne XY,
bytem v XY, 7) T. U., narozenému dne XY, bytem v XY, 8) A. U., narozené dne XY,
bytem v XY, a 9) B. D., narozené dne XY, bytem v XY, o určení dědického práva,
vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 C 51/2017, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. května 2022, č. j.
84 Co 79/2022-218, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce podal dne 17. 10. 2022 dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 84 Co 79/2022-218, kterým byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 10. 2021, č. j. 6 C 51/2017-190, a
to ve správném znění, že „žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že je
dědicem po zůstavitelce D. R., narozené XY, posledně bytem XY, zemřelé 4. 10. 2014 v XY, ze závěti ze dne 21. 3. 2011, se zamítá“. Odvolací soud shledal
rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, když dospěl k závěru, že
okresní soud učinil správný závěr o skutkovém stavu, který též správně právně
posoudil, když dovodil, že „přestože zůstavitelka v době sepisu pozdější závěti
trpěla duševní poruchou, tato duševní porucha ji nečinila nezpůsobilou k činění
právních úkonů, včetně pořízení pro případ smrti“, a proto „je závěť
zůstavitelky datovaná dnem 13. 2. 2013 platným právním úkonem – pořízením
zůstavitelky pro případ smrti“. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně
správně přistoupil k zadání znaleckého posudku a správně při svém rozhodnutí
vyšel z odborných závěrů znalce MUDr. Bořka Jandy, jehož znalecký posudek „má
oporu v podkladových materiálech, závěry znalce zachycené v posudku jsou
logickými závěry v kontextu celého znaleckého posudku, jde o závěry, které jsou
v souladu s ostatními v řízení provedenými důkazy, zejména s výpověďmi v řízení
slyšených osob“. Dovolání žalobce není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozsudek
odvolacího soudu je v otázce posouzení platnosti závěti zůstavitelky D. R.,
zemřelé dne 4. 10. 2014, kterou zůstavitelka pořídila dne 13. 2. 2013 (a řídící
se proto předchozí hmotněprávní úpravou), podle ustanovení § 38 odst. 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, jestliže dospěl k závěru, že „přestože zůstavitelka v době sepisu
pozdější závěti trpěla duševní poruchou, tato duševní porucha ji nečinila
nezpůsobilou k činění právních úkonů, včetně pořízení pro případ smrti“, a
proto „je závěť zůstavitelky datovaná dnem 13. 2. 2013 platným právním úkonem –
pořízením zůstavitelky pro případ smrti“, v souladu s ustálenou judikaturou
soudů, dle které je v řízení především zapotřebí zjistit existenci duševní
poruchy a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby
posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně
významných skutečností (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký
posudek by tedy měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu
osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše)
odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl
soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný
okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či
nikoli (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2224/2017).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu již
také dovodila, že nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí
právní úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní
porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (z
důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu /a/ nebo své jednání ovládnout)
(k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, dále například v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2377/2020, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 596/2023). K závěru o neplatnosti právního úkonu
(závěti) učiněného v duševní poruše přitom není třeba, aby ovládací a
rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly zcela vymizelé, ale postačí, byly-li
podstatně sníženy (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016). Rovněž není důvod, aby rozhodná právní
otázka byla posouzena jinak (a to ani za stávající obdobné hmotněprávní úpravy
neplatnosti právního jednání dle ustanovení § 581 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., dle kterého lze dovolání podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci; skutková zjištění odvolacího soudu přitom přezkumu dovolacím soudem
nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu
při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů [vytýká-li dovolatel
odvolacímu soudu (avšak především soudu prvního stupně), že řízení zatížil
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když jednak
nezopakoval dokazování tak, aby se jej mohli zúčastnit i nově přistoupivší
účastníci, jednak neprovedl pro nadbytečnost všechny jím a v prospěch jeho
tvrzení navrhované důkazy týkající se způsobilosti zůstavitelky k právnímu
jednání v době sepsání sporné holografní závěti ze dne 13. 2. 2013, a tedy
brojí-li proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní
posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, tj. že ačkoliv zůstavitelka v době
sepisu sporné závěti trpěla duševní poruchou, tato ji nečinila nezpůsobilou k
činění právních úkonů, včetně pořízení pro případ smrti], dovolání trpí vadami,
pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nadto dovolací soud poukazuje, že odvolací soud k závěru o platnosti závěti
zůstavitelky datované dnem 13. 2. 2013 nedospěl na základě neunesení důkazního
břemene na straně žalobce, neboť k závěru o schopnosti zůstavitelky pořídit
závěť dospěl na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu, dovodil-li
odvolací soud, že „žádná ze slyšených fyzických osob v rámci své svědecké či
účastnické výpovědi nezmínila jakékoliv pochybnosti o duševním zdraví
zůstavitelky“ a také znalecký posudek MUDr.
Bořka Jandy, který dospěl k
jednoznačnému závěru, že zůstavitelka v době sepisu obou závětí byla schopna
právně jednat bez jakýchkoliv omezení, byla schopna plně porozumět důsledkům
sepsání závěti, po psychické stránce byla schopna si obstarávat své
záležitosti, „má oporu v podkladových materiálech, závěry znalce zachycené v
posudku jsou logickými závěry v kontextu celého znaleckého posudku“ a „jde o
závěry, které jsou v souladu s ostatními v řízení provedenými důkazy, zejména s
výpověďmi v řízení slyšených osob“. Dovolací námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je
uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., a z nichž nevyplývá
žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237
o. s. ř., tak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Pro úplnost dovolací soud dodává, že napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího
soudu výslovně také ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího
řízení, nebere náležitě v úvahu, že jeho dovolání v tomto směru neobsahuje
žádné odůvodnění a že ani není v tomto rozsahu přípustné podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí v části týkající se
výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné a proto
jej podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.