USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci
žalobkyně I. P., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem
se sídlem v Táboře, Nerudova 3078, proti žalovaným 1) M. H., nar. XY, bytem XY,
a 2) B. H., nar. XY, bytem XY, oba zastoupeni V. Z., advokátkou se sídlem XY, o
určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 24 C
20/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
27. 10. 2022, č. j. 24 Co 235/2022-371, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 3 381 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
JUDr. Pavla Sokola, advokáta.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5.
2022, č. j. 24 C 20/2017-326, určil, že žalovaným nesvědčí dědické právo podle
závěti zůstavitelky R. V. ze dne 1. 2. 2010 (výrok I). Současně soud uložil
žalovaným zaplatit náhradu nákladů řízení, a to jak náklady řízení žalobkyně ve
výši 94 396,81 Kč, tak i náklady řízení České republiky ve výši 7 512 Kč
(výroky II a III).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, na
základě odkazu soudu rozhodujícího v dědickém řízení, rozhodnutí o tom, že
žalovaní nejsou závětními dědici po zemřelé R. V. (dále jen „zůstavitelka“), a
to na základě allografní závěti, která měla být za účasti dvou svědků sepsána
dne 1. 2. 2010. Soudy obou stupňů sice dospěly k závěru, že závěť byla
podepsána zůstavitelkou za účasti dvou svědků, nicméně je neplatná, neboť ji
zůstavitelka sepsala v duševní poruše, která ji k danému právnímu úkonu činila
neschopnou. Rozsudek odvolacího soudu žalovaní napadli v rozsahu jeho výroku I, o věci
samé, dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII
zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). K námitkám týkajícím se nedodržení důkazního standardu (bod 2 až 7 dovolání)
Nejvyšší soud předně připomíná notorietu, že nikoliv každá duševní porucha
fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti,
nýbrž (pouze) taková duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto
právnímu úkonu neschopnou (z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu
nebo/a své jednání ovládnout; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011). Přitom k posouzení neplatnosti právního
úkonu učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) postačí, aby ovládací a rozpoznávací
schopnosti jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela
vymizelé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21
Cdo 5196/2016). V poměrech posuzované věci šlo pak in concreto o to, zda v době podpisu
pozdější závěti (1. 2. 2010) zůstavitelka tento právní úkon činila v duševní
poruše, a pokud ano, zda (pro případ, že byla stižena duševní poruchou) její
ovládací (určovací) a rozpoznávací schopnosti (posoudit následky svého jednání
– rozumové, rozeznávací, intelektuální schopnosti) byly podstatně sníženy, a to
ovládací schopnosti ve smyslu její schopnosti ovládnout své jednání, a
rozpoznávací schopnosti ve smyslu rozpoznání následků jejího jednání. Pod duševní poruchou ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák.
je třeba rozumět i
přechodnou duševní poruchu (jednorázový stav opilosti, drogového opojení,
hypnózy atd.) vylučující u jednající osoby možnost posoudit následky svého
jednání (rozumová, rozeznávací intelektuální schopnost) či jednání ovládnout
(určovací schopnost). Závěr o neplatnosti právního úkonu podle § 38 odst. 2
obč. zák. v takovém případě nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně
zjištěno, že jeho subjekt buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu,
anebo tento právní úkon ovládnout, popř. obojí. Judikatura dovolacího soudu
ovšem nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze na základě „stoprocentně“ zjištěného skutku (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo
821/2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo
844/2015). Bylo totiž třeba judikatorně reagovat na některé případy, v nichž se
ve valné většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných osobami,
které v době vzniku sporu již nežily (tak je tomu ostatně i v poměrech právě
projednávané věci), a kdy soudy vybudovaly závěr o skutkovém stavu pouze na
zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, jež neobsahovaly zcela jednoznačnou
informaci o tom, zda předmětná osoba v inkriminovaný okamžik měla (a pokud ano,
pak v jakém rozsahu) snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti, a tato
zjištění nehodnotily ve spojitosti s dalšími důkazy. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve věci
týkající se důkazního standardu pro vyslovení neplatnosti právního úkonu pro
duševní poruchu jednající osoby, zdůraznil, že: „shledává důkazní standard
‚zcela jednoznačného skutkového závěru‘ a ‚bez jakéhokoliv náznaku
pravděpodobnosti‘ používaný v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro
prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání za
nadměrně vysoký. Takový standard narušuje spravedlivou rovnováhu mezi zmíněnými
relevantními protichůdnými zájmy a v důsledku porušuje právo na ochranu majetku
osob s duševním postižením, pokud daným jednáním byl negativně zasažen majetek
těchto osob.“ Závěry uvedeného nálezu (jehož precedenční závaznost pro další
rozhodování obecných soudů plyne z čl. 89 odst. 2 Ústavy) pak Nejvyšší soud
následoval ve své navazující judikatuře. Problematikou tzv. důkazního standardu ve sporech o platnost právního úkonu
podle § 38 odst. 2 o. z. a reflexí shora označeného nálezu Ústavního soudu se
Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo
5750/2015, usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo rozsudku
ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 844/2015, na jejichž odůvodnění (pro
stručnost) dovolací soud v této věci odkazuje. V rámci odkazovaných rozhodnutí
Nejvyšší soud vyložil, že judikatura Nejvyššího soudu nikdy nebyla postavena na
závěru, že k aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák.
lze přistoupit pouze na
základě stoprocentně zjištěného skutku, a že soud vždy, podle konkrétních
okolností jednotlivých případů, připomínal, že nelze mechanicky přejímat
odborné závěry znalců obsažené v jimi zpracovaných posudcích, ale je potřeba se
zabývat také tím, jaké informace posudek obsahuje, zda u osob již nežijících
neabsentuje zdravotní dokumentace a relevantní informace o zdravotním stavu k
období, ve kterém učinily sporné právní jednání, a že je vyloučeno učinit závěr
o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i po hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132
o. s. ř. neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr. O
takový případ ovšem v přítomné věci nešlo. Z uvedeného pro osud rozhodované věci vyplývá, že dospěl-li odvolací soud
procesně korektním způsobem ke skutkovému závěru (že zůstavitelka nebyla v
rozhodné době schopna činit předmětné právní jednání) hodnocením důkazů ve
smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. (které odpovídá rozhodovací praxi – viz výše)
a aplikoval-li na tento skutkový stav ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák., je
jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není
důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud – ve vazbě na body 8 až 16 dovolání – dále připomíná, že soud
důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných
znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro
složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li
pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu
znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem
znalce (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.),
který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., avšak
nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (odborné závěry v něm
obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad vyplývajících z ustanovení §
132 o. s. ř.). Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu
k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými
důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry
posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo
přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry
posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn.
26 Cdo 3928/2013,
ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018). Z uvedeného je zcela zřejmé, že soud v rámci hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.)
znaleckému posudku jako jednomu z důkazů přisuzuje (mimo jiné) hodnotu
závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí. Při hodnocení důkazu z hlediska jeho
závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam má důkaz pro jeho rozhodnutí
a zda o něj může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění
skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru) (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, ze dne
31. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2447/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo
2682/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93,
ročník 2014, nebo ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008]. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při
hodnocení důkazů postupoval podle ustanovení § 132 o. s. ř., a v případě
znaleckých posudků nebral v úvahu pouze jejich závěry, ale zcela v souladu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu dostatečně podrobně a přesvědčivě posuzoval,
zda jsou přijaté znalecké závěry náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy
obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo
třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického
myšlení. Okolnost, že zjištěním čerpaným z výslechu svědků (ať už v tomto
řízení nebo z předcházejícího řízení u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10
C 15/2013) přisuzoval (z podrobně uvedených důvodů) menší důležitost sama o
sobě neubírá na přesvědčivosti a logičnosti závěrů odvolacího soudu, pokud
vyložil, že slyšení svědkové nebyli v rozhodné době se zůstavitelkou v
těsnějším nebo dlouhodobějším kontaktu, a že charakter zjištěné vážné psychické
indispozice zůstavitelky nemusel u laické veřejnosti vzbuzovat pochybnosti o
její duševní kondici. Ostatně Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 7. 5. 2020,
sp. zn. 24 Cdo 622/2020, reagoval na v praxi nikoli výjimečnou situaci, kdy
posuzovaná osoba je (objektivně) stižena duševní poruchou a učinila právní
úkon, který byl pro její vymizelé či podstatně snížené ovládací či (nebo i)
rozpoznávací schopnosti shledán rozhodujícím soudem jako absolutně neplatný ve
smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., ačkoliv chování posuzovaného navenek – vůči
laikům – nemuselo na první pohled vykazovat zjevný prvek jednání osoby stižené
duševní poruchou. Dovolací soud k tomu dále vyložil, že relevantní v tomto
směru jsou především odborné závěry soudního znalce (psychiatra), který mnohdy
až na základě sofistikovaného vyšetření dojde k závěru, že ovládací či (nebo i)
rozpoznávací schopnosti posuzované osoby byly v době učiněného právního úkonu
touto osobou vymizelé či podstatně snížené. Nejinak tomu bylo i v právě
projednávané věci.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) výpovědi slyšených osob
náležitě hodnotil a jeho závěr ústící v úvahu, že tyto výpovědi ani
nepotvrzují, ani nevyvracejí stanoviska účastníků, nelze mít za jakkoliv
excesivní. Okolnost, že odvolací soud nejprve uvedl, že hodnotí výpovědi
určitých svědků jako „významné“ (evidentně ovšem ve smyslu jejich obecné
věrohodnosti), aby následně uzavřel, že byly „bezvýznamné“ z hlediska toho, že
svým obsahem neprokazovaly ani nevyvracely skutkovou verzi jedné či druhé
procesní strany, pak v kontextu celého odůvodnění přezkoumávaného rozsudku
nepůsobí jako vnitřně rozporné, tím méně jako nepřesvědčivé. Ostatně odvolací
soud hodnotil ve prospěch dovolatelů jako zcela věrohodnou i výpověď svědka Z. (manžela zástupkyně žalovaných), který měl připravit a předčítat závěť
zůstavitelce, přestože podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně měl být
údajně tentýž svědek, byť v souvislosti s jinou věcí, pravomocně odsouzen za
trestný čin „pokusu podvodu, kdy měl sepsat falešnou závěť“. Nelze rozumně dovodit, že by úvahy odvolacího soudu jakkoliv kolidovaly se
závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21
Cdo 1706/2018, který instruktivně vysvětluje význam role svědků u allografní
závěti, v nejmenším se z něj nepodává, že by jen pro to výslech svědka závěti
musel být soudem hodnocen tím či oním způsobem (což by samozřejmě neodpovídalo
vůdčí zásadě civilního procesu o volném hodnocení důkazů). Řečeno jinak:
jestliže odvolací soud komplexně hodnotí za řízení provedené důkazy, ale z
některých z nich, s ohledem na jejich obsah, nečiní (resp. nemůže činit) pro
věc podstatná zjištění, nepostupuje v rozporu s již zmiňovanou zásadou volného
hodnocení důkazů. Dovolatelé v podaném mimořádném opravném prostředku nakonec selektivně
vyzdvihují jen pro ně příznivé skutečnosti a zcela pomíjejí (či alespoň
potlačují) skutečnosti a důkazy, které naopak svědčí ve prospěch závěrů, k nimž
dospěly v plné shodě oba soudy nižších stupňů (viz např. zjištění čerpaná od
F., nepřímo též od notářky, která odmítla sepsat listinu o právním jednání
zůstavitelky, závěry znalkyně MUDr. Vladimíry Červenkové Šefrnové, revizního
ústavního znaleckého posudku Ústřední vojenské nemocnice atd.). Dovolání, jako
mimořádný opravný prostředek, je zákonodárcem předjímán pro řešení otázek
právních a nikoliv skutkových (srov. § 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.),
Nejvyššímu soudu proto nepřísluší přezkoumávat správnost a úplnost skutkových
zjištění, z nichž vychází závěr nižších soudů o skutkovém stavu. V daném
případě přitom nejde o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich
odvozovanému závěru skutkovému (viz již výše). Další část dovolání (body 17 až 19) se formálně vztahovala k tvrzenému
pochybení soudů při aplikaci hmotněprávního ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák.,
fakticky opět cílí na odlišné hodnocení výpovědi slyšených svědků (Š., K. a
Z.), k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše. Odkaz dovolatelů na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn.
30 Cdo 844/2015, není k
projednávané věci zcela přiléhavý, neboť byl spojen se závěrem o nedostatcích
tehdejšího rozhodnutí odvolacího soudu, což není případ nyní projednávané věci. Odvolací soud rovněž nedával žalovaným k tíži, jak by se snad podávalo z
dovolání, že zůstavitelka se na sepisu závěti aktivně nepodílela a
neprojevovala větší aktivitu, tuto skutečnost zmínil jen ve vztahu k hodnocení
důkazu výslechem svědků přítomných při sepisu (a přípravě) závěti, pokud šlo o
jejich schopnost rozpoznat možnou duševní poruchu na straně zůstavitelky. K výhradám (v bodu 24 a 25 dovolání) na adresu údajného „mechanického převzetí
závěrů znalce“ (míněno zřejmě znalce a znaleckého ústavu) se Nejvyšší soud při
závěru o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vyjádřil zčásti již výše
(ohledně způsobu hodnocení znaleckých posudků) a znovu odkazuje na svůj
rozsudek ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020. Není na místě ani výhrada
stran domnělého rozporu závěrů odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, v němž bylo soudům nižších stupňů
vytýkáno, že nepřípustně akceptovaly právní závěry znalce (poplatné nepřesnému
formulování otázek soudem položených, například: „Zda je žalobkyně schopna
činit nějaké právní úkony, pokud ano – v jakém rozsahu“ s navazující odpovědí
znalce, že „Posuzovaná není schopna činit žádné právní úkony“). Nejvyšší soud
tehdy akcentoval, že soudem formulované otázky měly znít tak, aby na podkladě
učiněných odpovědí znalec podal posudek k tomu, „zda posuzovaná v
inkriminovaném období byla stižena duševní poruchou, a pokud ano, zda tato její
duševní porucha měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu, s jakou intenzitou)
vliv na její rozpoznávací a ovládací schopnosti při (soudem) vymezeném
jednání“. Následně znalcem učiněné odborné závěry, formálně vyjádřené v jeho
posudku (představující samostatné odborné znalecké posouzení včetně závěrů) by
pak správně měly obsahovat odpovědi zásadně odborně lékařského
(psychiatrického) rázu, nikoliv právní zhodnocení důsledků zdravotního stavu
posuzované. Takto nastíněným předpokladům se však soudy nižších stupňů v dané
věci nezprotivily, neboť Ústřední vojenská nemocnice jako znalecký ústav
podávající revizní znalecký posudek, učinila znalecký závěr (vlastní nález),
podle něhož „zůstavitelka nebyla schopna (na základě podrobně popsaných
onemocnění, která ústav zevrubně popsal v předchozí části svého posudku)
posoudit následky svého jednání ve vztahu k právním úkonům, které učinila“. Ústavem užitý obrat „právní jednání, které učinila“ se vztahuje k charakteru
listin a k časovému ukotvení posuzovaných okolností a v žádném případě samo o
sobě nepředstavuje právní hodnocení toho, zda zůstavitelka byla či nebyla
způsobilá k právním úkonům (jako tomu bylo ve výše označené věci, na níž je v
dovolání odkazováno). Tentýž závěr lze vztáhnout i ke znaleckému posudku
znalkyně MUDr.
Červenkové Šefrnové, která se rovněž z hlediska odborného
(medicínského) vyjadřovala k tomu, zda zůstavitelka byla schopna posoudit
důsledky darovací smlouvy (uzavřené v bezprostřední časové souvislosti se
závětí, o níž jde v tomto řízení). Není vadou řízení, pokud soud odborné závěry
znalce promítne do vlastních právních závěrů, jestliže nemá o správnosti a
úplnosti posudku ve světle ostatních provedených důkazů pochybnosti. V soudní praxi není nijak neobvyklé, že jsou soudy konfrontovány se vzájemně
protichůdnými znaleckými posudky. Má-li soud při rozhodování k dispozici dva
znalecké posudky (či více posudků) s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je
zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého
rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého (jiného) znaleckého
posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto
nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto
závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (tedy
prostřednictvím tzv. revizního znaleckého posudku). Jinými slovy, o přezkoumání
dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým
ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po
slyšení obou znalců. K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019 a judikaturu v něm k těmto otázkám
citovanou. V projednávané věci odvolací soud srozumitelně vyložil, proč ve
svých závěrech upřednostnil revizní posudek (a jím revidovaný posudek MUDr. Vladimíry Červenkové Šefrnové), který se opíral o objektivní výsledky CT
vyšetření mozku zůstavitelky, opakované údaje o stavu její zmatenosti a o
sdělení čerpaná od ošetřujícího lékaře (psychiatra) zůstavitelky F. Ostatně i
dovolateli upřednostňovaný znalec prof. MUDr. Zdeněk Seidl, CSc., připouští, že
zůstavitelka „určitým stupněm demence trpěla“. Je-li pak zdůrazňováno, že CT
vyšetření nemůže bez dalšího potvrdit či vyvrátit projevy demence
vyšetřovaného, pak výsledky tomografického vyšetření byly jen jedním z mnoha
hledisek, k nimž ústavní znalecký posudek přihlížel. V tomto směru proto není
možné přeceňovat ani závěry znalce MUDr. Dušana Spitzera, který – jak výstižně
uvedl odvolací soud – závěry ústavního posudku Ústřední vojenské nemocnice
nezpochybnil. A konečně, pokud jde o tvrzení vztahující se k porušení práva na spravedlivý
proces (body 26 a 27 dovolání) lze ve stručnosti zmínit, že zejména s ohledem
na obsah odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů (kdy je zřejmé, proč nevyvstala
potřeba provádět další revizní znalecké zkoumání), dovolatelé nemohli být
postupem soudů v dané věci zkráceni na svých právech chráněných Úmluvou či
Listinou základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS
411/22). V této souvislosti tedy nemůže být důvodná ani námitka porušení práva
na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat
tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu
prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí
odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015,
sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu
uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit
detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne
11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo
2051/2013). Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V posuzované věci
napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností,
neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací
soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a
námitkami účastníků řízení. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).