27 Cdo 2755/2019-815
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně C., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr.
Jaromírem Kalužíkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15,
PSČ 110 00, proti žalovanému P. N., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému
prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 2, Botičská
1936/4, PSČ 128 00, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 134/2007, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2019, č. j. 8 Cmo 160/2017-776,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2019, č. j. 8 Cmo 160/2017-776,
se ve druhém a třetím výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 5 Cm
134/2007-699, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. 5. 2017, č. j. 5 Cm
134/2007-713, zamítl žalobu o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok
I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.). [2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaný byl v období od 10. 7. 1998 do 9. 12. 2004 jediným
jednatelem žalobkyně. Dne 9. 12. 2004 se druhou jednatelkou žalobkyně stala A. W., narozená XY (dále jen „A. W.“), jediná společnice žalobkyně, která
žalovaného 16. 3. 2005 odvolala z funkce jednatele. 2) Dne 23. 1. 2004 podal žalovaný jako jednatel žalobkyně návrh na vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí, ke kterému přiložil prohlášení
vlastníka podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů), v
němž vymezil bytové jednotky č. 990/21, 990/22 a 990/23 v domě na adrese XY. Bytovou jednotku č. 990/22 žalovaný v prohlášení vymezil jako rozestavěný
mezonetový byt 3+kk, umístěný v 6. a 7. nadzemním podlaží (5. a 6. patro
budovy), o celkové ploše s příslušenstvím 100,12 m2 - 100,50 m2, s přesným
rozpisem ploch místností, vybavení jednotky a spoluvlastnického podílu na
společných částech domu (dále též jen „rozestavěný byt“ či „byt“). Vklad
vlastnického práva žalobkyně byl zapsán do katastru nemovitostí dne 1. 4. 2004
s účinky ke dni 23. 1. 2004. 3) Dne 11. 3. 2004 uzavřel žalovaný jménem žalobkyně kupní smlouvu, jíž
na L. S. (posléze P., dále jen „L. P.“) převedl vlastnické právo k
rozestavěnému bytu. Následně L. P. kupní smlouvou ze dne 15. 3. 2004 převedla
své vlastnické právo k bytu na žalovaného. Kupní cena za rozestavěný byt byla v
obou kupních smlouvách sjednána ve výši 646.460 Kč. 4) Podle znaleckého posudku Ing. Bukovského ze dne 14. 11. 2016 byt
neodpovídal v době shora uvedených převodů vymezení uvedenému v prohlášení
vlastníka - šlo o půdu s počínajícími známkami stavební činnosti, jednotka
nebyla ohraničená, dělící zdi k sousedním bytům chyběly, zdivo, které bylo na
místě, vykazovalo vady, chyběly požárně bezpečnostní konstrukce. Dělící stěny
nebylo možné postavit, protože nebyl vybudován strop ve druhém podlaží bytu,
rozměry jednotlivých jednotek v patře tedy bylo možné měnit. 5) 1) Žalovaný dne 26. 11. 2004 podepsal „jako soukromá osoba“
listinu, v níž se zavázal zaplatit do tří měsíců žalobkyni částku 1.000.000 Kč
s tím, že žalobkyně prodala byt L. P. a částka 1.000.000 Kč „je vyrovnání“. Listina byla podepsána „A. W., XY, XY, CH., P. N., XY, XY“. [3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný
porušil svou povinnost jednat coby jednatel žalobkyně s péčí řádného hospodáře,
když jménem žalobkyně předložil katastru nemovitostí nepravdivé údaje, na
základě kterých dosáhl zápisu bytu jakožto samostatného předmětu právních
vztahů způsobilého převodu. Žalobkyně však netvrdila, že jí v důsledku tohoto
hrubého porušení povinností žalovaného vznikla škoda.
[4] Jelikož předmět koupě obou kupních smluv ze dne 11. 3. 2004 a 15. 3. 2004 (coby rozestavěný byt vymezený v prohlášení vlastníka) neexistoval
(skutečný prostor v domě na adrese XY, nebyl způsobilý samostatného prodeje),
žalovaný jej (resp. vlastnické právo k němu) jménem žalobkyně nepřevedl. Nemohl
tedy žalobkyni - oproti jejímu tvrzení - způsobit škodu prodejem tohoto
prostoru „pod cenou“. [5] K argumentaci žalobkyně, že žalovaný svůj závazek z porušení
povinností jednatele uznal v listině ze dne 26. 11. 2004, soud uvedl, že text
listiny je neurčitý a účinky uznání závazku založit nemůže. Jelikož žalovaný v
průběhu řízení jím uváděné důvody podpisu prohlášení neustále měnil, soudu se
toto prohlášení v kontextu dalších důkazů jevilo spíše jako dohoda o narovnání
mezi A. W., jež zastupovala zájmy své „jakožto jediného vlastníka společnosti“,
a žalovaným o podmínkách dostavby bytu (jež byla následně změněna). [6] K odvoláním obou účastníků Vrchní soud v Praze ve výroku označeným
rozsudkem zamítl návrh žalovaného na opravu odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a
III. [druhý výrok, písm. a)], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
II. o nákladech řízení [druhý výrok, písm. b)] a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (třetí výrok). [7] Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je
„kupní smlouva ze dne 11. 3. 2004 neplatná“, neboť byt byl v prohlášení
vlastníka vymezen v rozporu se zákonem, pročež byl jako předmět koupě
nezpůsobilý k prodeji. Vyšel totiž z toho, že Obvodní soud pro Prahu 10
pravomocně zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem předmětného bytu
rozsudkem ze dne 17. 12. 2007, č. j. 13 C 57/2006-166, v němž neshledal kupní
smlouvu neplatnou. [8] K tvrzení žalobkyně o vzniku škody spočívající v prodeji
rozestavěného bytu „pod cenou“ odvolací soud konstatoval, že „v řízení bylo
provedeno dokazování řadou znaleckých posudků, jež nejsou ve svých závěrech
jednotné.“ Ze znaleckého posudku ze dne 14. 9. 2016, č. 6601-104/2016,
vypracovaného znalcem Dolmen servis, s. r. o., a z výslechu jeho zpracovatele
Ing. Ladislava Kubíčka „je zřejmé“, že kupní cena bytu „byla cenou v daném
období a místě obvyklou s ohledem na jeho rozestavěnost. Odvolací soud
neshledal skutečnosti, pro něž by bylo namístě tento znalecký posudek
zpochybnit, znalec použil při svém zkoumání metody obecně známé. Z uvedených
důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že škoda (…) nebyla prokázána, neboť bylo
prokázáno, že rozestavěná jednotka č. 990/22 byla prodána za obvyklou
cenu“ (646.460 Kč). [9] K námitce žalobkyně, podle níž jí žalovaný způsobil škodu i tím, že
byt prodal jako rozestavěný, nikoli dokončený, odvolací soud uvedl, že
jednatelské oprávnění jednatele společnosti s ručením omezeným může omezit
„pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada“. Žádné odpovídající
rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady přitom žalobkyně
nepředložila a podle odvolacího soudu „je ze zjištění soudu zřejmé, že prodej
rozestavěné jednotky č.
990/22, i když za cenu nepochybně nižší, než za jakou
by byla prodána v případě jejího dokončení, … žalovaný posuzoval se zřetelem k
potřebě finančních prostředků pro pokračování v developerském projektu.“
[10] A konečně, jde-li o listinu ze dne 26. 11. 2004, „vyšel odvolací
soud z toho, že listina byla sepsána mezi žalovaným jako soukromou osobou a
soukromou osobou A. W. a proto je pro posouzení odpovědnosti žalovaného jako
jednatele bez vlivu na výsledek řízení“. [11] Proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala
žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice
(posuzováno podle obsahu dovolání) otázky postupu soudu při provádění a
hodnocení důkazů znaleckými posudky. [12] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě
vyhoví, tj. uloží žalovanému zaplatit žalobkyni 1.000.000 Kč s příslušenstvím a
náhradu nákladů řízení, případně, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu,
jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. [13] Dovolatelka v prvé řadě zdůrazňuje, že napadený rozsudek není řádně
odůvodněn, jak vyžaduje § 157 odst. 2 o. s. ř.; jeho nepřezkoumatelnost jí tak
podstatně ztěžuje možnost řádně formulovat dovolací důvody (v této souvislosti
dovolatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS
772/13). [14] Odvolacímu soudu vytýká, že „selektivně a bez racionálního
odůvodnění“ zvolil pro posouzení věci pouze jeden ze sedmi provedených
znaleckých posudků, aniž by jakkoli hodnotil posudky ostatní a uvedl důvody,
proč jejich (odlišné) závěry odmítl (postupuje v rozporu s nálezy Ústavního
soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, a ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3309/07). [15] Dovolací soud přitom podle dovolatelky opakovně judikoval, že
rozhodnutí odvolacího soudu, které nesplňuje požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř.,
je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti a může mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (např. v rozsudcích ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo
2172/2000, ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2944/2012, či ze dne 24. 9. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 2738/2014). Odvolací soud se tak svým postupem odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu (např. nálezů ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, a ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12). [16] Následně dovolatelka podrobně rozebírá všechny ve věci provedené
znalecké posudky. Zdůrazňuje, že žalovaný a L. P. vycházeli při sjednání kupní
ceny v obou kupních smlouvách ze znaleckého posudku č. 2256-17/04 ze dne 4. 3. 2004 vypracovaného znalcem Vladimírem Pauerem, jenž však stanovil toliko
administrativní cenu (ve výši 646.460 Kč) pro účely výpočtu daně z převodu
nemovitostí, nikoli cenu tržní. Dovolatelka vysvětluje, proč je „nepoužitelný“
rovněž znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem Dolmen servis, s. r. o.,
z něhož vyšel odvolací soud, a argumentuje ve prospěch použití závěrů
znaleckého posudku č. 2807-03/2013 Ing. Jiřího Kokošky, vypracovaného v soudním
řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 36/2008, podle něhož
obvyklá cena rozestavěného bytu činila v době jeho převodu 1.693.120 Kč.
[17] Dovolatelka brojí i proti způsobu, jakým odvolací soud vyhodnotil
listinu ze dne 26. 11. 2004. Ten - dle jejího názoru - obsah listiny řádně
nevyložil, neboť je z něj zřejmá vůle žalovaného založit „kompenzační závazek“
uhradit žalobkyni žalovanou částku jako vyrovnání za prodej rozestavěného bytu
pod tržní cenou. I kdyby soud nepovažoval předmětné potvrzení za titul pro
úhradu 1.000.000 Kč, má tato listina v kontextu s dalšími důkazy „zásadní
vypovídací hodnotu“ o tom, že žalovaný způsobil dovolatelce škodu a vyjádřil
svou vůli ji uhradit. [18] Podle dovolatelky nelze v této souvislosti přehlédnout, že v řízení
o určení vlastnictví bytové jednotky vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 13 C 57/2006, v němž se domáhala určení, že je vlastníkem bytu, byla
její žaloba zamítnuta s tím, že soudy výslovně přihlédly k závazku žalovaného
uhradit žalobkyni (dovolatelce) 1.000.000 Kč, o němž se vede samostatné řízení,
a z něhož podle Obvodního soudu pro Prahu 10 plyne, že faktická kupní cena
náležející žalobkyni činí 1.646.460 Kč. Soudy v projednávané věci ignorovaly
závěry pravomocného rozhodnutí vydaného v řízení o určení vlastnictví; učinily
tak v rozporu s § 159a o. s. ř. a se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017, a nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18. [19] Závěrem dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly k řadě
jí navržených důkazů, aniž by jejich neprovedení řádně zdůvodnily (v rozporu se
závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 Tdo 31/2010). [20] Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc
posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
[21] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k posouzení otázky
postupu soudu při provádění a hodnocení důkazu znaleckým posudkem, kterou
odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
[22] Dovolání je i důvodné.
[23] Z § 127 o. s. ř. se podává, že závisí-li rozhodnutí na posouzení
skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné
moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup
není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného
vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také
uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou
podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných
případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Je-li pochybnost o
správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat
znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek
přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2).
[24] Podle § 127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený
účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku
znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku,
postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký
posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala
o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s
informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.
[25] Z § 157 odst. 2 o. s. ř. plyne, že není-li dále stanoveno jinak,
soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z
jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení),
stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak
věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové
přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku
bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
[26] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 127 a
§ 127a o. s. ř. k hodnocení znaleckých posudků se podává:
1) Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132
o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s.
ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení,
zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu,
zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda
závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký
posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání
odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých
zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na
základě jakých úvah došel ke svému závěru.
2) Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s
rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich
a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází
ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba
znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech
znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým
ústavem nebo jinou institucí.
3) Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých
posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy,
neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců.
[27] K tomu viz za mnohá rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo
4532/2010, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, ze dne 10. 11. 2015,
sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn.
29 Cdo 2214/2010, ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, anebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13.
[28] V projednávané věci vyšel odvolací soud při posouzení otázky, zda
byl rozestavěný byt prodán žalovaným za cenu obvyklou, z posudku znaleckého
ústavu Dolmen servis, s. r. o., aniž by jakkoli zdůvodnil, proč upřednostnil
tento znalecký posudek před jinými posudky provedenými k důkazu před soudem
prvního stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí se nijak nevypořádal ani s řadou
věcných námitek vznesených v průběhu řízení proti tomuto posudku dovolatelkou.
[29] Nelze přitom přehlédnout, že - s ohledem na svůj právní názor o
neplatnosti kupních smluv pro nezpůsobilost rozestavěného bytu být samostatným
předmětem prodeje - soud prvního stupně zaměřil své dokazování (a tedy i
hodnocení provedených znaleckých posudků) na zjištění míry dokončení bytu,
nikoli výše ceny obvyklé za jeho převod.
[30] Jelikož se odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně -
zabýval výší obvyklé ceny bytu, měl doplnit skutková zjištění stran této
otázky, vyhodnotit ve svém rozhodnutí všechny předložené znalecké posudky v
intencích shora citované judikatury a případné rozpory odstranit výslechem
znalců. V případě, že by tento postup nebyl možný z důvodu dle § 213 odst. 4 o.
s. ř. (viz opět důvody usnesení sp. zn. 29 Cdo 4153/2015), bylo by namístě
rozsudek soudu prvního stupně zrušit podle § 219a odst. 2 o. s. ř.
[31] Protože tak odvolací soud neučinil, je jeho závěr, podle něhož
žalovaný prodal byt za cenu obvyklou, pročež povinnost péče řádného hospodáře
neporušil, přinejmenším předčasný a jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž
i nesprávné.
[32] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které
napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu - v dovoláním
napadeném rozsahu - zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
[33] Bude-li odvolací soud v další fázi řízení opětovně posuzovat
otázku, zda žalovaný způsobil dovolatelce škodu tím, že byt prodal jako
rozestavěný, nikoli dokončený, zohlední závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněného pod číslem 131/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Je povinností žalovaného coby jednatele
dovolatelky tvrdit a prokazovat, z jakého důvodu se mu v roce 2004 jevil prodej
rozestavěného bytu jako pro dovolatelku výhodný. Hodnocení důkazů navržených
žalovaným k prokázání této skutečnosti je pak nutné řádně promítnout do
odůvodnění rozhodnutí. Obecné konstatování, že tak žalovaný činil kvůli
„potřebě finančních prostředků pro pokračování v developerském projektu“, aniž
by bylo z rozhodnutí zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění soud tento
závěr učinil, není dostačující.
[34] Při výkladu písemného prohlášení žalovaného ze dne 26. 11. 2004 je
pak nutné vyjít z pravidel pro výklad právních úkonů (viz § 266 obch. zák. a
např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo
3759/2017). Závěr, že toto prohlášení není pro projednávanou věc rozhodné a
nemá žádnou důkazní hodnotu, nelze učinit jen na základě toho, že v něm A. W. a
žalovaný výslovně nevyjádřili svůj vztah k dovolatelce.
[35] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém
rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu