30 Cdo 2738/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobců a) R. J., a b) P. H., obou zastoupených JUDr. Pavlem
Jelínkem, Ph.D., advokátem ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ JELÍNEK s. r. o., se sídlem v
Pardubicích, Dražkovice 181 proti žalované L. F., zastoupené JUDr. Ivem
Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, o určení vlastnického
práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C
14/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.
prosince 2013, č. j. 27 Co 182/2011-367, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013, č. j. 27 Co
182/2011-367, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Kladně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
ledna 2011, č. j. 10 C 14/2010-196, zamítl ve výroku I. žalobu na vyklizení
žalované z nemovitosti – budovy č. p. 140 na stavební parcele č. 138/1,
stavební parcely č. 138/1 a pozemkové parcely číslo 398/1, vše zapsáno u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kladno, pro
obec K., část obce K., katastrální území K. (dále již „předmětné nemovitosti“),
ve výroku II. určil, že žalovaná je vlastnicí předmětných nemovitostí a ve
výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z toho, že žalobci se
žalobou domáhali vyklizení předmětných nemovitostí z titulu svého vlastnického
práva, které nabyli od žalované na základě kupní smlouvy ze dne 10. června 2009
(dále již „předmětná smlouva“). Žalovaná se poté vzájemným návrhem domáhala
určení, že je vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť od kupní smlouvy řádně
odstoupila. Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalovaná uzavřela předmětnou smlouvu s žalobci v omylu dle § 49a obč. zák.,
úspěšně se dovolala její neplatnosti a stala se opět vlastnicí předmětných
nemovitostí s účinky ex tunc (ke dni uzavření smlouvy). K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 19. prosince 2013, č. j. 27 Co 182/2011-367, změnil rozsudek soudu prvního
stupně jen co do výroku III. týkajícího se náhrady nákladů řízení, jinak jej ve
zbylém rozsahu výroku III. a ve výroku II. potvrdil a konečně rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (v průběhu odvolacího řízení totiž žalobci vzali svou
žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí zpět a proto odvolací soud svým
usnesením ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 27 Co 182/2011-271, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o žalobě na vyklizení
předmětných nemovitostí, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil). Odvolací
soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně ve zbylém rozsahu uvedl, že
soud prvního stupně po skutkové stránce správně uzavřel, že kupní cena žalobci
(kupujícími) nebyla žalované (prodávající) zaplacena, což je zřejmé ze způsobu
a formy zaplacení kupní smlouvy. Ve vztahu k právnímu posouzení věci se však
odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně neztotožnil. Soud prvního stupně
nesprávně uzavřel, že předmětná smlouva je neplatná pro omyl žalované dle § 49a
obč. zák. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku formuloval (většinou
podmiňovacím způsobem) následující právní konstrukce, které Nejvyšší soud České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) z hlediska snahy o
pochopení těchto aplikačních úvah strukturuje relevantními citacemi s jejich
číselným označením takto:
1. „Pokud bylo zjištěno, že žalovaná věděla, že podepisuje kupní smlouvu,
avšak skutečnou funkcí této smlouvy nebyl převod vlastnického práva k
předmětným nemovitostem, ale smlouva by měla mít funkci zajišťovací, případně
funkci propadné zástavy, pak by byla neplatná jednak z toho důvodu, že její
funkcí bylo obcházení zástavního práva, a jednak pro nedostatek formy...“
2. „Pokud by se tedy jednalo o trvalý převod vlastnického práva, kdy účastníci
uzavřeli kupní smlouvu dne 10. 6. 2009, pak by se následně žalovaná
nevyjadřovala tak, jak vypověděla svědkyně H. B., která je její matkou. Lze
dovodit, že předmětná kupní smlouva by byla ujednáním absolutně neplatným dle
ust. § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem z důvodu tzv. propadné
zástavy (§ 162 písm. e) občanského zákoníku, případně pro nedodržení formy na
základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva dle § 553 občanského zákoníku.“
3.
„Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaná věděla, co podepisuje, ale
nevěděla, co bylo účelem a smyslem tohoto úkonu.“
4. „Svědkyně H. B., kterou odvolací soud vyslechl při odvolacím jednání,
potvrdila závěry učiněné soudem prvního stupně na základě provedeného
dokazování o tom, že svědek M. M. je nevěrohodný.“
5. „Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud oproti soudu prvního
stupně uzavřel, že odstoupení žalované od předmětné kupní smlouvy...ve smyslu §
517 odst. 1 a § 48 odst. 1 občanského zákoníku z důvodu nezaplacení kupní ceny,
by bylo – v případě, že by předmětná kupní smlouva nebyla absolutně neplatná –
platné a účinné a vedlo by k obnovení vlastnického práva žalované k předmětným
nemovitostem...“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již „dovolatelé“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém namítají, že odvolací
soud nesprávně právně posoudil danou věc, když se při řešení posuzovaných
otázek odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatelé nesouhlasí
se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy a v tomto směru odkázali
např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 32 Cdo 29/2009, 29 Cdo
1830/2007, nebo 30 Cdo 1251/2002 z nichž vyplývá, že podstatný a omluvitelný je
takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s
obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat. Z provedeného dokazování je dle dovolatelů
nepochybné, že žalovaná měla možnost přečíst si předmětnou kupní smlouvu před
jejím podpisem. Z obsahu listiny je zřejmé, že se jedná o kupní smlouvu a
nikoli o zajišťovací převod práva nebo propadnou zástavu. Závěr odvolacího
soudu, že předmětná smlouva je neplatná, protože trpí nedostatkem formy, je dle
odvolatelů nesprávným právním posouzením věci. Soudy obou stupňů argumentovaly
svými dojmy o logičnosti či nelogičnosti jednání zainteresovaných osob, přičemž
jsou to však závěry soudů obou stupňů, které postrádají logiku. Dovolatelé
navrhli, aby dovolací soud před rozhodnutím ve věci odložil právní moc
napadeného rozhodnutí a aby napadené rozhodnutí změnil, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a dále s provedenou změnou rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, anebo – neshledal-li by
podmínky pro takovou změnu rozhodnutí – rozsudek odvolacího soudu, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání dovolatelů písemně nevyjádřila. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. prosince 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami
(účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), konstatuje, že
dovolání dovolatelů proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu je ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud při řešení otázky
platnosti shora již cit. kupní smlouvy, tedy při řešení otázky hmotného práva,
se odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jak se podává z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného
rozsudku, odvolací soud otázku platnosti předmětné převodní smlouvy řešil pouze
jako jednu z možných alternativ, navíc s formulováním právních závěrů
podmiňovacím způsobem (viz výše citované pasáže z odůvodnění napadeného
rozsudku). Obdobným způsobem odvolací soud řešil i právní otázku odstoupení od
této smlouvy. Inkriminované pasáže shora zformulovaných právních závěrů
odvolacího soudu činí (objektivně) interpretu tohoto textu zásadní potíže při
pochopení, co tím vším chtěl vlastně odvolací soud vyjádřit. Zvolený
podmiňovací způsob v textu relevantních pasáží je pak zjevně nepřípadný, neboť
de facto jsou předkládány jakési alternativy možného právního posouzení pro
případ relevance té které okolnosti. Tím ovšem odvolací soud zcela rezignoval
na svou esenciální povinnost při věcném přezkumu odvoláním napadeného
prvoinstančního rozsudku v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku
zprostředkovat svůj zcela jednoznačný právní názor při právním posouzení
skutkového stavu věci, obzvlášťe v procesní situaci, kdy sice jako věcně
správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, leč neztotožnil se s jím
učiněným právním názorem. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu nejen s
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99, a ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo
1238/2013, které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz), ale i s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, který je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz
). Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je třeba zdůraznit, že občanský soudní řád zakotvuje požadavek, aby soud v
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku uvedl, jaký učinil závěr o skutkovém
stavu věci. Pro závěr o něm je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti,
neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá o jejich
věrohodnosti a pravdivosti. Závěr o skutkovém stavu věci (tzv.
skutková právní
věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zajištění, ale naopak jednotlivá
skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů,
musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává příslušné normativní pravidlo
chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního procesu posuzuje, zda je daný
skutek (vůbec) podřaditelný pod tu kterou právní normu (obdobně viz např. rozsudek NS ČR korektně ze dne 24. března 2010, sp.zn. 30 Cdo 677/2010). Nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutkové zjištění (ať již pro jejich
absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění
rozsudku, anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o
skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném
případě aplikoval, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného
skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně. Aby bylo možno
korektně posoudit otázku právně kvalifikačního výsledku soudu ve vydaném
rozhodnutí, je nezbytné, aby z odůvodnění jeho písemného vyhotovení byla zřejmá
i skutková stránka věci. Deficit v tomto směru, neurčitost či nesrozumitelnost
mezi dílčími skutkovými zjištěními navzájem nebo ve vztahu k závěru o skutkovém
stavu mohou v dovolacím řízení naplnit dovolací důvod představovaný
charakteristikou, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí v části právního posouzení věci
může být založena i v situaci, kdy sice odůvodnění rozsudku obsahuje aplikační
úvahu soudu na zjištěný skutkový stav, avšak toto právní posouzení neobstojí,
resp. je v rozporu s výrokovou částí rozhodnutí.
Odhlédnuvše od shora učiněného pochybení odvolacího soudu stran jím
problematicky (v zásadě nesrozumitelně) zformulovaného textu v části, jež měla
obsahovat právní posouzení věci, je zřejmé, že z rozhodnutí není zřejmý ani
relevantní skutkový základ, na nějž by bylo možné činit příslušnou aplikační
úvahu. Nejvyšší soud přitom např. v rozsudku ze dne 23. ledna 2013, sp. zn. 30
Cdo 2944/2012, připomenul, že jednou z důležitých částí odůvodnění písemného
vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový
závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných
skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je
tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty),
který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) a
který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že
pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska
jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě
věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá
zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v
řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu
odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností. Proto také není
ani možné, aby např. odvolací soud odkazoval na výslech svědka, který by měl
potvrzovat závěry učiněné soudem prvního stupně o nevěrohodnosti jiného svědka
slyšeného v prvoinstančním řízení, nýbrž hodnotící úvaha odvolacího soudu zda,
a pokud ano, pak jaká (dílčí, avšak pro rozhodnutí zásadně významná) skutková
zjištění učiní z toho kterého důkazního prostředku, je pouze a jen výhradní
doménou odvolacího soudu, který zde postupuje ve smyslu § 132 o. s. ř. a své
hodnotící úvahy poté způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. zprostředkuje v
odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku.
Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc ve smyslu odst. 2 cit. par. vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu