28 Cdo 568/2024-418
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně
VÍTKOVICE STEEL, a. s., IČO 27801454, se sídlem v Ostravě, Českobratrská
3321/46, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze,
Jáchymova 26/2, proti žalované AKTOR ANONYMI TECHNIKI ETAIREIA, reg. č.
6556101000, se sídlem v Řecké republice, Athény, Kifisia Ermou 25, zastoupené
Mgr. Bc. Pavlou Veselkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, o
57 343 203,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.
zn. 130 C 16/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 3. srpna 2023, č. j. 15 Co 236/2022-361, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 2023, č. j. 15 Co
236/2022-361, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou
účastníků řízení rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 15 Co 236/2022-361,
rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7.
4. 2022, č. j. 130 C 16/2020-236, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze
dne 24. 5. 2022, č. j. 130 C 16/2020-255, a ze dne 2. 6. 2022, č. j. 130 C
16/2020-257, změnil ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení 25 961 229,40 Kč se
specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu),
potvrdil jej ve výroku II., jímž byla žaloba co do 31 381 974,24 Kč se
specifikovaným příslušenstvím zamítnuta (výrok II. rozsudku odvolacího soudu),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.
rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení dne 9. 4. 2019
uzavřeli písemně smlouvu o dílo (ve znění dodatku č. 1 ze dne 6. 8. 2019), jíž
se žalovaná za dohodnutou cenu zavázala provést demolici objektů ocelárny v
areálu žalobkyně a vybudovat přeložky inženýrských sítí, a kupní smlouvu č.
0010/VS/2019 (ve znění dodatku č. 1 ze dne 6. 8. 2019), kterou se žalobkyně
zavázala za sjednanou kupní cenu převést na žalovanou vlastnické právo k odpadu
(šrotu) vzniklému v důsledku dojednané demolice. Smlouvy byly dle svého
výslovného znění (vystihujícího též shodný úmysl jednajících osob – § 556 odst.
1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „o. z.“) sjednány jako na sobě závislé (§ 1727 o. z.). Žalovaná přitom
v čl. II.4 kupní smlouvy nepravdivě prohlásila, že je dle ustanovení zákona č.
185/2001 Sb., o odpadech, účinného do 31. 12. 2020, oprávněna nabývat ke šrotu
vlastnictví a nakládat s ním. Žalobkyně od kupní smlouvy dne 16. 10. 2019
písemně odstoupila z důvodu prodlení žalované se zaplacením první splátky kupní
ceny a doložením bankovní záruky zajišťující úhradu kupní ceny. Na základě
takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že předmětná kupní
smlouva a (v závislosti na ní) i smlouva o dílo jsou stiženy absolutní
neplatností, jestliže žalovaná (vzdor svému prohlášení) ve smyslu § 12 odst. 3
zákona č. 185/2001 Sb. nedisponovala oprávněním k nakládání s odpady (šrotem),
jež dle kupní smlouvy měla nabýt. Ze závěru o absolutní neplatnosti dotčených
smluv pak odvolací soud dovodil, že žalobkyně nemá právo na úhradu jimi
sjednaných smluvních pokut (za prodlení se zaplacením první splátky kupní ceny,
s předáním bankovní záruky, se zahájením demoličních prací a předložením
harmonogramu realizace díla) ani na náhradu škody – jež jí měla vzniknout v
důsledku porušení smluvních povinností žalovanou – spočívající v tom, že poté,
co předmětné smlouvy byly zrušeny, uzavřela s obchodní korporací TROJEK, a.s.
smlouvy nové (kupní a o dílo) již za méně příznivých cenových podmínek. Žalobu
proto v celém rozsahu zamítl.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně.
Předestřela otázku, zda předmětná kupní smlouva, jíž se zavázala převést na
žalovanou vlastnické právo k odpadu (šrotu získanému při demolicí objektů
ocelárny), a v závislosti na tom i smlouva o dílo (demolici objektů ocelárny)
jsou z důvodu nedostatku veřejnoprávního oprávnění žalované k nakládání s
odpady (dle § 12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb.) stiženy absolutní neplatností.
Mínila, že nastolená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena. Prosazovala názor, že by měla být řešena rozdílně, než jak učinil
Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3698/15,
publikovaném pod č. 226/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Argumentovala přitom tím, že nedostatek veřejnoprávního oprávnění k nakládání s
odpady zakládá se zřetelem k § 5 odst. 2 či § 586 o. z. toliko relativní, a
nikoliv absolutní neplatnost. Poukazovala též na nálezy Ústavního soudu ze dne
6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, publikovaný pod č. 75/2005 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, a ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15,
publikovaný pod č. 129/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 999/2015,
publikovaný pod č. 38/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne
25. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3107/2021, ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo
886/2001, ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 33 Odo 1285/2004, ze dne 4. 9. 2018, sp.
zn. 32 Cdo 4075/2016, a ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 71/2022. Namítala
rovněž, že odvolací soud při posuzování odpovědnosti za vzniklou škodu v
rozporu s judikaturou nezohlednil (ve smyslu § 579 odst. 2 o. z.), že
neplatnost smluv způsobila žalovaná. Odkazovala přitom na nález Ústavního soudu
ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06, publikovaný pod č. 128/2007 ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 886/2001 a 33 Odo 1285/2004. Kladla dále otázku, zda vznik
předmětné smlouvy o dílo byl podmíněn platným vznikem smlouvy o koupi
vyprodukovaného odpadu (šrotu). Měla za to, že se odvolací soud při jejím
řešení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo
2096/2022, či ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 92/2023, a rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 71/2022. Konečně vytýkala i
překvapivost rozsudku odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
5. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky –
zda kupní smlouva, jíž se prodávající zavázal převést odpad (šrot) na
kupujícího, jenž nedisponuje veřejnoprávním oprávněním k nakládání s odpady dle
§ 12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., je stižena absolutní neplatností – jež
byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od judikatury dovolacího soudu (jak
bude uvedeno níže).
6. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený
dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem
v hranicích vymezených dovoláním.
7. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
8. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být
dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
9. Podle § 5 o. z. kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí
k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím
najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho
povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho
tíži (odst. 1). Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost
právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné
oprávnění, nebo komu je činnost zakázána (odst. 2).
10. Podle § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na
platné než jako na neplatné.
11. Podle § 579 o. z. způsobil-li někdo neplatnost právního jednání,
nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro
sebe výhodu (odst. 1). Kdo způsobil neplatnost právního jednání, nahradí škodu
z toho vzniklou straně, která o neplatnosti nevěděla (odst. 2).
12. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým
mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel
zákona vyžaduje (odst. 1).
13. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na
ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba
(odst. 1). Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje
se právní jednání za platné (odst. 2).
14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního
jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a
zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání
zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Soukromé právo je, vedle autonomie vůle, založeno na zásadě pacta
sunt servanda, která někdy dokonce bývá považována za „nejvyšší zásadu
právní“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09,
publikovaný pod č. 140/2010 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Ochrana autonomie vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
zajišťuje především to, aby veřejná moc uznala vůli jednotlivce tak, jak ji v
konkrétním okamžiku projevil. V případech, kdy dojde ke shodě projevené vůle
dvou stran a vznikne smlouva, je to právě zásada pacta sunt servanda, která
garantuje, že tato smlouva a její právní důsledky budou ze strany veřejné moci
respektovány a že bude možné domoci se práv a povinností plynoucích z takové
smlouvy (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17,
publikovaný pod č. 192/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
16. Právní úprava neplatnosti právních jednání pak vychází ze zásady
(formulované v § 574 o. z.), že je namístě hledat spíše důvody pro platnost
právního jednání než pro jeho neplatnost (potius valeat actus quam pereat nebo
také in favorem negotii), která – jak se uvádí v důvodové zprávě k § 574 až 579
o. z. – odpovídá povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých
občanských styků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21
Cdo 4172/2016, publikovaný pod č. 88/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ze dne 18. 3. 2020 sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, publikovaný pod č.
5/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. 3. 2022 sp. zn.
23 Cdo 1001/2021, publikovaný pod č. 18/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek). Její obecnou platnost dovodil též Ústavní soud (srov. nálezy
Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03, publikovaný pod č.
84/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo ze dne 23. 4. 2013
sp. zn. IV. ÚS 1783/11, publikovaný pod č. 64/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, a řadu dalších). Neplatnost smlouvy má proto být výjimkou,
nikoli zásadou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2023 sp. zn. 27
Cdo 1858/2022), přičemž je třeba upřednostnit takový výklad, který zachovává
právní účinky daného ujednání před výkladem, jenž mu účinky upírá (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19, publikovaný pod č.
43/2020 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. 23 Cdo 1872/2023). Uvedené doplňuje
komentářová literatura, dle níž preference platnosti jednání před jeho
neplatností vychází z předpokladu, že pokud účastník právně jedná, činí tak
proto, aby svým projevem vůle vyvolal zamýšlené právní následky (srov. J.
Handlar, In: Lavický, P., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání,
2022, s. 1831 – 1833).
17. Nový občanský zákoník přitom zásadním způsobem změnil přístup k
problematice rozporu právního jednání se zákonem, který již nepůsobí neplatnost
právního jednání automaticky, ale pouze tehdy, pokud to vyžaduje smysl a účel
zákona (§ 580 odst. 1 o. z.). Opuštěna byla také zásada absolutní neplatnosti.
Pro zjištění, zda je právní jednání neplatné absolutně, či relativně, by měl
být rozhodný právě smysl a účel porušeného zákona, a dále to, zda je neplatnost
stanovena v zájmu některého z účastníků (relativní neplatnost; § 586 o. z.),
anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek (absolutní
neplatnost; § 588 o. z.); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2022,
sp. zn. 33 Cdo 1006/2022, a komentářovou literaturu (Občanský zákoník I. Obecná
část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, str. 1848 - 1862: J. Handlar, E. Dobrovolná).
18. Relativně neplatné právní jednání se považuje – navzdory vadě,
kterou je postiženo – za platné, jestliže se neplatnosti nedovolal ten, kdo je
k tomu oprávněn (§ 586 odst. 2 o. z.). Soud, správní úřad a ani nikdo jiný
nemůže k relativní neplatnosti přihlížet z úřední povinnosti (a považovat
právní jednání za neplatné), i kdyby byla vada nepochybná, a vychází z toho, že
jde o platné právní jednání, dokud neplatnost nebude uplatněna. Byla-li
neplatnost relativně neplatného právního jednání řádně uplatněna, nastávají
vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky jako v případě absolutní
neplatnosti [právní jednání nemá stranou (stranami) právních vztahů sledované
(zamýšlené) právní účinky]. Obě neplatnosti působí s účinky od počátku (ex
tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož práva a povinnosti (právní
sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit. V případě relativní neplatnosti
zákon uvedeným způsobem ponechává na oprávněné osobě, aby uvážila, zda je pro
její individuální zájmy výhodnější ponechat postižené právní jednání nadále
platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního
uvážení) neplatnost neuplatnit, má to mimo jiné za následek, že důvod
neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení kogentního ustanovení zákona, se
nemůže prosadit a že právní vztahy stran se nadále řídí (musí řídit) tímto
(objektivně vzato vadným) právním jednáním (srov. § 586 odst. 2 o. z.).
Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je právním jednáním
dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost
právního jednání stanovena, a to za předpokladu, že neplatnost právního jednání
nezpůsobil (viz § 586 odst. 1 a § 579 odst. 1 o. z.); srov. k tomu rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1961/2019.
19. Absolutní neplatnost pak znamená, že nedostatek právních účinků
právního jednání nastává přímo ze zákona a že k neplatnosti se přihlíží v
řízení před soudem, správním úřadem nebo jiným orgánem veřejné moci i bez
návrhu, tedy bez ohledu na to, zda se jí někdo z účastníků řízení dovolal nebo
na ni jinak poukázal (z úřední povinnosti, jakmile vyšla najevo). O absolutní
neplatnost právního jednání, půjde podle účinné právní úpravy jen výjimečně
(pravidlem je neplatnost relativní, kterou musí namítnout oprávněná osoba), a
to v případě neplatného právního jednání, které – jak vyplývá z § 588 o. z. –
se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje
veřejný pořádek, anebo které zavazuje k plnění od počátku nemožnému (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016,
publikovaný pod č. 88/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze
dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, publikovaný pod č. 18/2023 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže takové právní jednání veřejný
pořádek nenarušuje nebo jestliže se nejedná o narušování „zjevné“, je právní
jednání i v tomto případě neplatné jen relativně (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1961/2019). Požadavek na „zjevnost“
narušení veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, které musí
dosáhnout narušení hodnot, které chrání veřejný pořádek, aby byl odůvodněn
závěr o absolutní neplatnosti daného právního jednání. Okolnost, zda narušení
veřejného pořádku dosáhlo ve své intenzitě stupeň „zjevnosti“, nebo zda bylo
méně závažné, je třeba hodnotit – s přihlédnutím k tomu, co v konkrétním
případě naplňuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek – vždy individuálně
podle okolností každého případu; na vyhodnocení všech významných hledisek
závisí, zda právní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu
ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné), je v konkrétním případě neplatné
absolutně, nebo jen relativně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
09. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2980/2018). Pojem „veřejný pořádek“ není zákonem
definován; jde však o soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat,
které na rozdíl od dobrých mravů mají původ v samotném právním řádu a nikoliv v
etice. Lze přitom vyjít z pojetí, že veřejný pořádek prostupuje celé právo a
zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu zdejší
společnosti. V obecné rovině tak lze pod pojmem veřejného pořádku chápat
například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též
ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude
tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky
nepřijatelná (srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
1961/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo
36/2020, publikovaný pod č. 104/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, odst. 41 a násl., jakož i judikaturu v něm citovanou).
20. Se zřetelem k uvedeným obecným východiskům pak dovolací soud ve své
rozhodovací praxi již přijal a odůvodnil závěr, dle něhož ustanovení § 5 odst.
2 o. z. brání tomu, aby byl s absencí veřejnoprávního oprávnění – sám o sobě –
spojován závěr o neplatnosti právního jednání, tj. aby byl učiněn závěr o
neplatnosti takového právního jednání bez toho, že by se jí dovolala dotčená
strana, nikoliv ten, kdo veřejnoprávní povinnost porušil (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2919/2022, publikovaný pod
č. 30/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I podle komentářové
literatury přitom uvedené ustanovení (§ 5 odst. 2 o. z.) zakotvuje ochranu
třetích osob, které jsou v dobré víře, proti porušování veřejnoprávních
povinností a jeho formulace ukazuje, že jednal-li někdo neoprávněně, má se
jednat o relativní neplatnost právního jednání (srov. Švestka, Jiří, Jan
Dvořák, Josef Fiala aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, /§ 1-654/.
Wolters Kluwer; komentář k § 5 odst. 2 o. z.).
21. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že závěr odvolacího soudu o tom, že
nedostatek veřejnoprávního oprávnění kupujícího k nakládání s (převáděným)
odpadem (šrotem) dle § 12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb. zakládá absolutní
neplatnost kupní smlouvy, neobstojí, když odporuje účinné právní úpravě, dle
níž proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit platnost právního jednání jen
proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění (§ 5 odst. 2
o. z.), a způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo ji
namítnout (§ 579 odst. 1 o. z.), i závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu
(srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2919/2022). V
posuzovaném případě prosadí se naopak konkluze o relativní neplatnosti
předmětné kupní smlouvy, jíž se může dovolat toliko smluvní strana, jež
povinnost disponovat potřebným veřejnoprávním oprávněním neporušila. V kontextu
projednávané věci přitom prodávající neporušila ani ustanovením § 12 odst. 4
zákona č. 185/2001 Sb. kladenou povinnost zjistit, zda osoba, jíž je odpad
předáván, je k jeho převzetí oprávněna, a odpad jí nepředat, neprokáže-li se
příslušným oprávněním, když až do odstoupení od kupní smlouvy k předání odpadu
nedošlo. Nenamítla-li tedy oprávněná osoba (prodávající dovolatelka) neplatnost
kupní smlouvy pro nedostatek veřejnoprávního oprávnění kupující žalované, jest
tuto smlouvu považovat za platnou (§ 586 o. z.). Na projednávanou věc přitom
nedopadají závěry plynoucí z odvolacím soudem odkazovaného nálezu Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 3698/15, neboť vychází (na rozdíl od posuzované pře –
smlouvy byly uzavřeny 9. 4. 2019) z právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, jež s
přijetím nového občanského zákoníku doznala (jak rozebráno výše) podstatných
změn.
22. V situaci, kdy se posuzovaná smluvní ujednání účastníků řízení (při
nevznesení námitky neplatnosti dovolatelkou) považují za platná, byly by další
dovolatelkou vznesené otázky (škodní odpovědnosti subjektu, jenž způsobil
neplatnost smlouvy, či závislosti předmětné smlouvy o dílo na platnosti smlouvy
kupní) řešeny již jen ryze akademicky (bez vlivu na rozhodnutí o věci samé).
Dovolací soud se jimi tudíž pro nadbytečnost nezabýval.
23. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, rozsudek
odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř.).
24. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro
odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
25. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o
náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
26. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001
– jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz
.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu