23 Cdo 92/2023

23 Cdo 92/2023-260

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně B P R-B. p. r. se sídlem v XY, PSČ XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Robertem Musilem, advokátem se sídlem v Liberci, Vítězná 770/7, PSČ 460 01, proti žalované H. & Č. se sídlem v XY, PSČ XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, o zaplacení 220 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 130 C 55/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2022, č. j. 47 Co 59/2022-239,

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 471 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 130 C 55/2018-194, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 220 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení. Jednalo se o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Původně soud prvního stupně rozhodl ve věci mezitímním rozsudkem ze dne 19. 8. 2020, č. j. 130 C 55/2018-117, který byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2020, č. j. 47 Co 215/2020-134.

Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Jednatel žalobkyně T. P. se s jednatelem žalované T. H. v průběhu léta 2017 dohodli na vzájemné spolupráci spočívající ve výměně výsledků činností, kterým se žalobkyně a žalovaná profesionálně věnují. Konkrétně žalobkyně měla pro žalovanou vytvořit propagační video a žalovaná pro žalobkyni zhotovit pískovcovou kuchyň. Záměr výměnného obchodu potvrdili jednatelé obou společností ve svých účastnických výpovědích. Soud měl dále za prokázané, že L.

Š. vykonávající činnost pro FULLART studio (jako subdodavatel žalobkyně) vyhotovil v září 2017 ve spolupráci s jednatelem žalované video s cílem propagovat činnost žalované. Jednatel žalované byl při natáčení aktivní, sděloval společnosti natáčející video své představy a dával pokyny, vyjadřoval se k výsledkům; v řadě záběrů sám vystupoval a video provázel hlasovým komentářem. Žalobkyně poslala dne 14. 9. 2017 žalované video k nahlédnutí prostřednictvím serveru vimeo; žalovaná podobu videa v převážné míře odsouhlasila, připojila další návrhy na dopracování videa.

Návrhy žalované vyhodnotila žalobkyně ze svého profesionálního pohledu jako nevhodné; na návrhu doplnit video o záběry otce jednatele žalované T. H. se obě strany shodly. K dotočení však již nedošlo z důvodu neposkytnutí součinnosti ze strany žalované. Žalobkyně žalovanou několikrát vyzvala k součinnosti ke stanovení termínu dotáček prostřednictvím svého subdodavatele (e-maily ze dne 23. 10. 2017 a 10. 1. 2018), naposled žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 1. 7. 2018 a následně od smlouvy o zhotovení audiovizuálního díla dopisem ze dne 9.

9. 2018 odstoupila. Na konci roku 2017 a v průběhu roku 2018 strany jednaly o uzavření písemných smluv. Jednatel žalobkyně vypracoval návrh smlouvy „o reciproční spolupráci“, který dne 20. 11. 2017 poslal jednateli žalované. Z návrhu bylo zřejmé, že se žalobkyně měla zavázat natočit reklamní spot o společnosti žalované, hodnota plnění byla určena dohodou na 250 000 Kč plus DPH. Oproti tomu se žalovaná měla zavázat dodat žalobkyni realizaci letní kuchyně z přírodního pískovce s termínem odevzdání do konce roku 2019, hodnota plnění byla opět určena na 250 000 Kč plus DPH.

Hodnota plnění poskytnutá žalobkyní musela dle návrhu smlouvy vždy odpovídat souhrnné hodnotě plnění ze strany žalované. Pokud by smlouva byla předčasně ukončena, tak strana, jejíž hodnota plnění by byla menší, měla být povinna plnit do hodnoty plnění již poskytnutého protistranou, aby mohlo dojít k vzájemnému započtení. K uzavření smlouvy na základě tohoto návrhu nikdy nedošlo.

V průběhu roku 2018 ve věci komunikovali právní zástupci obou stran – zástupce žalobkyně potvrdil v e-mailu dohodu, že žalobkyně pro žalovanou provede audiovizuální dílo v podobě propagačního videa, výměnou za takové dílo mělo být dílo žalované v podobě pískovcové kuchyně. S ohledem na plán výstavby na pozemku jednatele žalobkyně mělo být plnění žalované poskytnuto později než plnění žalobkyně, účastnice proto společně ujednaly, že celá jejich dohoda bude vtělena do smlouvy, kterou zároveň ujednají zápočet povinnosti žalované k uhrazení ceny díla provedeného žalobkyní na povinnost žalobkyně k uhrazení ceny díla provedeného žalovanou.

Žalobkyně již dílo určené pro žalovanou dokončila a je připravena je předat. Měla by být vytvořena taková smlouva, která do vztahu mezi žalobkyní a žalovanou zavede dostatečnou míru jistoty při plnění jedné i druhé strany. Zástupce žalobkyně upozornil na rozhodování své klientky, zda má dokončené dílo předat a žalované vyúčtovat bez provedení zápočtu, a pískovcovou kuchyň si objednat a zaplatit později, anebo zda uzavře smlouvu se sjednaným zápočtem. Dne 28. 2. 2018 odeslal zástupce žalované návrh smlouvy o dílo, v němž však chybí cena, neboť její kalkulaci lze provést až po upřesnění požadavku ze strany žalobkyně.

Bez toho nelze provést nacenění materiálu a prací. Dne 22. 3. 2018 zástupce žalobkyně poděkoval za zaslání návrhu smlouvy o dílo, která by měla být doplněna o smlouvu o dodání audiovizuálního díla tak, aby se dluhy z nich v budoucnu střetly. Dotázal se na možnost uzavření celé záležitosti tím, že by žalovaná žalobkyni uhradila cenu za audiovizuální dílo, přičemž žalobkyně by se zavázala, že v budoucnu, až bude poptávat kuchyni pro svůj projekt, osloví žalovanou a výrobu kuchyně u ní zadá. Jednání o výměnném obchodu mezi účastnicemi se víceméně zadrhlo a z hlediska právní jistoty a budoucí spolupráce žalobkyně a žalované se jeví rozumné věc ukončit spíše takto, než trávit čas nad dojednáváním výměnného obchodu.

Zástupce žalované ještě téhož dne reagoval konstatováním, že zájem žalované spolupracovat s žalobkyní byl podmíněn sjednanou vzájemností, nikoli pouhým příslibem. Pokusy stran o smluvní zakotvení vzájemných vztahů ještě pokračovaly, ovšem k podpisu připravovaných smluv nedošlo. K návrhům (nákresům) kuchyně zaslaných e-mailem jednatelem žalované se jednatel žalobkyně vyslovil tak, že je ani neotevřel a že se nikde nebude zavazovat k designu pomocí ručně malovaných šablon (obrázků). Konstatoval, že nevidí vůli se posunout v souladu obou stran, znova navrhuje celou záležitost uzavřít standartní fakturací.

Soud prvního stupně při právním posouzení dospěl k závěru, že účastnice uzavřely smlouvu o dílo podle § 2586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“); předmětem díla bylo video se zaměřením na propagaci žalované. Cena díla byla ujednána na 250 000 Kč bez DPH se současným ujednáním o způsobu placení. Nad rámec stranami odsouhlaseného a již vyhotoveného obsahu audiovizuálního díla si strany dne 26. 9. 2017 dohodly rozšíření díla o dotočení záběrů otce T.

H.

Soud prvního stupně dále uzavřel, že oproti tomu ohledně dodávky pískovcové kuchyně žalobkyně a žalovaná pouze vágně deklarovaly, že žalovaná v přesně nespecifikované době pro žalobkyni zhotoví pískovcovou kuchyň jako protihodnotu propagačního videa. Na schůzkách v létě 2017 nebyla cena kuchyně vůbec řešena; jednatel žalobkyně před soudem vypověděl, že počítal s cenou až 1 000 000 Kč, ovšem z jeho návrhu smlouvy o reciproční spolupráci je zřejmé, že se předpokládala plnění žalobkyně i žalované ve stejné hodnotě, a to na základě dohody v částce 250 000 Kč bez DPH.

Soud uzavřel, že veškeré pokusy o uzavření smlouvy o zhotovení pískovcové kuchyně selhaly. Nebyly dohodnuty jednotlivé komponenty kuchyně, ani konkrétní místo, kde se měla nacházet. Soud proto uzavřel, že mezi stranami nedošlo ke shodě na určení předmětu a času plnění, ani ke sjednání ceny kuchyně. Jediná komplexní smlouva o obou plněních uzavřena nebyla; podle soudu nebyla uzavřena ani smlouva o zhotovení kuchyně. Nebyla sjednána ani rozvazovací podmínka spočívající např. v tom, že pokud nebude uzavřena smlouva o zhotovení kuchyně, nevznikne ani smlouva o výrobě videa.

Podle soudu se nejednalo o situaci vzájemně podmíněných smluv, na kterou by se vztahovala úprava § 1727 o. z. Vycházel proto pouze z obsahu samostatné smlouvy o dílo, jehož předmětem bylo zhotovení videa žalobkyní pro žalovanou. Podle soudu žalobkyně od této smlouvy platně odstoupila dopisem ze dne 9. 9. 2018 pro neposkytnutí součinnosti ze strany žalované s dotočením záběrů otce T. H. (před odstoupením určila žalované lhůtu k poskytnutí součinnosti dopisem ze dne 1. 7. 2018). Soud prvního stupně proto žalobkyni přiznal požadovanou částku 220 000 Kč jako cenu díla adekvátně sníženou podle § 2613 o.

z. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, č. j. 47 Co 59/2022-239, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím se zamítá

(výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud uvedl, že závěry soudu prvního stupně si vzájemně odporují. Poukázal na to, že soud prvního stupně na jednu stranu uzavřel, že se účastnice dohodly na výměnném obchodu, a na druhou stranu dovodil, že byla platně uzavřena pouze jedna smlouva o dílo na zhotovení propagačního videa. Odvolací soud uzavřel, že takové dva závěry nemohou obstát vedle sebe; buď se účastnice dohodly, že si poskytnou plnění ze dvou smluv o dílo vzájemně podmíněných (přičemž ceny z obou smluv budou v rozsahu, v němž se kryjí, kompenzovány), nebo uzavřely zvlášť jen jednu smlouvu o dílo na zhotovení propagačního videa.

Odvolací soud uzavřel, že obě smlouvy byly vzájemně podmíněné, což dovodil především s odkazem na výpovědi jednatele žalobkyně, který před soudem prvního stupně uvedl, že byl zamýšlen barterový koncept a mělo dojít k vyrovnání rozdílu mezi cenou videa a cenou kuchyně, a dále s odkazem na to, že jednatel žalované před soudem uvedl, že byl ochoten přijmout navrhovanou cenu videa a zaplatit ji jen pod podmínkou, že „proběhne ten již dohodnutý barterový obchod.“ Podle odvolacího soudu o provázanosti smluv svědčil také návrh smlouvy o dílo na zhotovení kuchyně, kde bylo v bodu IV uvedeno, že zároveň s touto smlouvou byla uzavřena další smlouva, a to na výrobu audiovizuálního díla; rovněž tam byl vyjádřen předpoklad, že plnění ze vzájemných smluv proběhne zápočtem.

Odvolací soud uzavřel, že věc měla být po právní stránce posouzena podle § 1727 o. z., neboť z dokazování jednoznačně vyplynulo, že se jednalo o situaci, kdy z účelu známého oběma stranám při uzavření smlouvy vyplynula vzájemná provázanost smluv, a to do té míry, že vznik jedné z nich byl podmínkou vzniku druhé a naopak. Na provázanosti smluv dle odvolacího soudu nic nemění ani to, že jednatel žalované spolupracoval při výrobě propagačního videa a osobně se podílel na jeho vzniku, neboť z okolností je zřejmé, že tak činil v domnění a za podmínky, že bude uzavřena i další smlouva na zhotovení pískovcové kuchyně.

Odvolací soud tedy uzavřel, že pokud nebyla uzavřena smlouva ohledně zhotovení kuchyně, nemohla platně vzniknout ani smlouva ohledně propagačního videa. Žalovaná proto nemá povinnost platit žalobkyni jakoukoliv částku, jež by vyplývala z platně uzavřené smlouvy. Jelikož jí dílo nebylo dosud ani předáno a ona je nemá k dispozici, nemůže je nikterak využívat, nedošlo na její straně ani k bezdůvodnému obohacení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení tří otázek hmotného a procesního práva, přičemž při řešení dvou otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jedna z otázek nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

První otázka dovolatelky se týkala toho, zda lze na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně dojít ke skutkovému závěru, že strany při uzavření smlouvy na zhotovení videa měly v úmyslu provázat tuto smlouvu se smlouvou na zhotovení kuchyně do té míry, že vznik a zánik jedné byl závislý na druhé. Dovolatelka poukazovala na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podle jejího názoru hodnocení důkazů odvolacím soudem bylo založeno na libovůli; soud nepostupoval v souladu s § 132 o.

s. ř. a odchýlil se tak od judikatury dovolacího soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí dovolatelka odkázala. Uvedla, že odvolací soud dovodil podmíněnost smluv zejména z návrhu smlouvy o reciproční spolupráci a z návrhu smlouvy na zhotovení kuchyně, ovšem opomněl, že se jednalo o pouhé návrhy smluv, které strany nikdy neuzavřely.

Poukázala také na to, že k jednání o uzavření smlouvy o vzájemné spolupráci došlo až v průběhu roku 2018, tedy poté, co žalobkyně téměř již dokončila video za aktivní účasti jednatele žalované. Strany tak nemohly mít v úmyslu již v létě 2017 při uzavření smlouvy na zhotovení videa podmínit vznik této smlouvy o dílo (na zhotovení videa) vznikem též smlouvy o dílo na zhotovení kuchyně, když o podmínkách spolupráce vyjednávaly až na jaře 2018 a na konkrétní podobě plnění, které má poskytnout žalovaná, se vůbec neshodly.

Podle dovolatelky z provedených důkazů vyplývá, že strany měly v úmyslu obě smlouvy provázat jen co do způsobu vypořádání pohledávek na uhrazení ceny za dílo, nikoli co do vzniku a zániku smluv. Dovolatelka odkázala na judikaturu týkající se předpokladu racionálních aktérů při výkladu projevené vůle stran a uvedla, že úmyslem stran nemohlo být provázat dvě hospodářsky nesouvisející smlouvy natolik, aby jedna ze stran pozbyla právo užívat plnění druhé strany jen proto, že nedošlo k uzavření další hospodářsky nesouvisející smlouvy.

Druhá otázka, dle dovolatelky dosud neřešená, se vztahovala k tomu, zda lze učinit závěr o závislosti smluv ve smyslu § 1727 o. z. v případě, že smlouvy nejsou uzavřeny při stejné příležitosti, ani nejsou zahrnuty do jedné listiny, ale jde o smlouvy, kdy jedna ze smluv je platně uzavřena a je na ni i plněno, avšak u druhé smlouvy nedošlo mezi stranami ani ke shodě na podstatných náležitostech. Dovolatelka namítala, že pouhý příslib učinit výměnný obchod, aniž by strany sjednaly obsah druhé smlouvy o dílo, nemůže mít za následek závislost jedné a určitě vymezené smlouvy na druhé smlouvě, k jejímuž uzavření nedošlo.

Dovolatelka poukázala na to, že výchozí pravidlo § 1727 o. z. je, že každá smlouva má být posuzována samostatně. Podle dovolatelky k závislosti smluv nemůže z povahy věci dojít v případě, kdy obě smlouvy nejsou uzavřeny při témže jednání nebo na stejné listině, navíc v případě, kdy strany nedošly ke shodě na podstatných náležitostech druhé smlouvy o dílo na zhotovení kuchyně. Poukázala na to, že komentářová literatura se kloní k tomu, že v pochybnostech se uplatní výchozí pravidlo § 1727 věty první o.

z., že každá ze smluv se má posuzovat samostatně. Třetí otázka, u níž dovolatelka namítala odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe, se týkala toho, zda lze učinit závěr o závislosti smluv podle § 1727 o. z. i v případě smluv, které spolu hospodářsky vůbec nesouvisí a každá je schopna hospodářsky obstát i bez splnění závazku z druhé smlouvy. Dovolatelka poukázala na to, že závislost smluv nelze dovodit ani s ohledem na jejich povahu, neboť každá ze smluv je schopna hospodářky obstát sama o sobě a nejsou na sobě závislé do té míry, že by jedna bez druhé neměla hospodářský smysl.

V tomto ohledu dovolatelka odkázala na konkrétní rozhodnutí judikatury Nejvyššího soudu k otázce závislých smluv v režimu dosavadní právní úpravy. Závěrem

dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že první dvě otázky jsou založeny čistě na polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu a v tomto rozsahu je dovolání podle jejího názoru nepřípustné. Dále rozvedla, proč považuje za mylné premisy, na nichž dovolatelka postavila svoji argumentaci. Ohledně třetí otázky žalovaná uvedla, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na tom, že byla prokázána vůle stran uzavřít vzájemně podmíněné smlouvy, nikoli však na základě povahy těchto smluv, ale právě na základě své vůle podmínit vznik jedné smlouvy vznikem druhé.

Závěrem poukázala na to, že podstata dovolání žalobkyně je založena na více či méně skryté polemice se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že vůle stran vedla k tomu uzavřít vzájemně podmíněné smlouvy, a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o.

s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. První otázka dovolatelky není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť se týká hodnocení důkazů; konkrétně dovolatelka namítala, že hodnocení důkazů odvolacím soudem bylo založeno na libovůli a že odvolací soud nepostupoval v souladu s § 132 o. s. ř. K uvedenému Nejvyšší soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy obou stupňů a že mu nenáleží jeho přezkum, s čímž souvisí rovněž to, že dovolacímu soudu nepřísluší ani přezkum hodnocení důkazů soudem, neboť jde o činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyšší soud tak opakovaně ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že přípustnost dovolání nezaloží námitka nesprávného hodnocení důkazů, neboť samotné hodnocení důkazů nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2908/2021). Obě zbývající dovolatelčiny otázky pak směřovaly ve své podstatě k témuž, a to k posouzení závislosti smluv ve smyslu § 1727 o.

z.

věty druhé, přičemž každá z otázek se týkala určitého dílčího kritéria pro posouzení závislosti. Dovolatelce nelze přisvědčit, že by se jednalo o otázku dosud neřešenou, jak tvrdila v případě druhé v dovolání formulované otázky. Podle § 1727 o. z. každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do téže listiny se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv nebo z jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na sobě závislé, je vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv.

Zánik závazku z některé z nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní závislé smlouvy, a to s obdobnými právními účinky. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi otázkou posouzení závislosti smluv zabýval v řadě rozhodnutí a v rozsudku velkého senátu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3581/2012, dospěl k závěru, že právní teorie (srov. např. Pelikánová, I. ASPI. Komentář ze dne 30. ledna 1997 k § 275 zák. č. 513/1991 Sb. Některá ustanovení o uzavírání smlouvy – Jednání o uzavření smlouvy) i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. právní závěry v rozsudcích ze dne 27.

6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012, ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4078/2011, a ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3852/2012, a předtím dále v usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010, jež jsou veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz) je jednotná v tom, že o závislé smlouvy ve smyslu ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák. nejde v případě, kdy jde pouze o jistou ekonomickou spjatost daných smluv. Za smlouvy závislé lze považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Tedy smlouvy jsou závislé v případě, že vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění by nemělo rovněž hospodářský význam.

Výše shrnuté závěry judikatury byly sice vysloveny v režimu dnes již neúčinné úpravy § 275 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ovšem jsou použitelné i na v současnosti účinnou úpravu závislých smluv v § 1727 o. z. (k použitelnosti dosavadní judikatury srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo 392/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3119/2022). Při aplikaci výše uvedených závěrů judikatury na projednávaný případ je třeba dospět k závěru, že odvolací soud se při posuzování otázky závislosti smluv neodchýlil od citované rozhodovací praxe, neboť správně zvažoval stranami zamýšlený účel smluv, který byl oběma účastnicím znám již při jednání v létě 2017.

Strany od samotného počátku jejich jednání měly v úmyslu realizovat výměnný obchod (barterovou spolupráci) spočívající v tom, že žalobkyně zhotoví propagační video pro žalovanou a ta zhotoví žalobkyni pískovcovou kuchyň. Odvolací soud dospěl k závěru, že z takového účelu byla zřejmá vůle stran provázat smlouvy natolik, aby byly na sobě závislé co do vzniku, přičemž jeho úvaha nevybočuje z logického rámce formulovaného judikaturou pro posuzování závislosti smluv.

K argumentaci dovolatelky, že obě smlouvy nebyly uzavřeny při témže jednání nebo na stejné listině, dovolací soud uvádí, že samotné znění § 1727 o. z. nepodmiňuje závislost smluv tím, aby byly uzavřeny při jedné příležitosti či byly vtěleny do jedné listiny. Citované ustanovení jako podmínku závislosti smluv formuluje buď jejich povahu, nebo účel známý stranám při uzavření smlouvy. Ze skutkových okolností řešené věci je pak zřejmé, že přicházelo v úvahu posuzovat otázku závislosti smluv v kontextu zkoumání podmínky účelu známého stranám při uzavírání smlouvy.

Alternativní podmínka závislosti smluv formulovaná v § 1727 o. z., tedy závislost smluv dovozená z jejich povahy, pak v řešené věci nepřicházela v úvahu. Jestliže tedy dovolatelka u své třetí otázky argumentovala tím, že smlouvy nemohou být závislé ani s ohledem na jejich povahu, lze jí přisvědčit, avšak jen potud, že jejich závislost odvolací soud dovodil na základě druhé (alternativní) podmínky – účelu známého stranám při uzavření smlouvy.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť první otázka dovolatelky představovala námitku směřující proti hodnocení důkazů a jako taková nezaloží přípustnost dovolání (viz výše) a zbývající otázky odvolací soud posoudil v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 6. 2023

JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu