USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce T. K., narozeného dne XY, bytem XY,
zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická
276/20, proti žalované ADREAL STAV s.r.o., se sídlem v Praze 10, Hostivař,
Chudenická 1059/30, identifikační číslo osoby 04421299, zastoupené Mgr.
Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem v Jesenici, Mečíková 409, o určení
vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 209/2019, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, č.
j. 55 Co 115/2022-398, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY,
XY a XY v k. ú. XY, obec XY, neboť kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne
12. 5. 2016 a jíž měly být uvedené nemovitosti prodány žalované, podle žalobce
zanikla (mj. v důsledku zániku smlouvy o notářské úschově).
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 11.
2021, č. j. 21 C 209/2019-290, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 2. 2022,
č. j. 21 C 209/2019-327, zamítl žalobu o určení vlastnictví ke shora uvedeným
nemovitostem (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným
rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného
rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného
rozsudku). Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou výroků) napadl žalobce
dovoláním, které považuje za přípustné, neboť odvolací soud podle jeho názoru
při řešení otázky, zda kupní smlouva a smlouva o advokátní úschově označená
jako „Protokol o přijetí peněz do notářské úschovy“ ze dne 12. 5. 2016 byly
smlouvy závislé, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo
1769/2010, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1912/2012. Dovolatel dále namítal, že odvolací soud vyložil čl. VIII odst. 3
předmětné kupní smlouvy v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017. Žalobce dovolacímu soudu rovněž
předložil otázku, zda byla ve věci naplněna podmínka nabytí věcného práva za
úplatu (§ 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), pokud došlo k vrácení kupní ceny složené do notářské úschovy v důsledku
sjednaného omezení účinnosti smlouvy o notářské úschově na 270 dní. Uvedené
otázky podle žalobce odvolací soud posoudil nesprávně; napadené rozhodnutí a
rozsudek soudu prvního stupně jsou podle dovolatele navíc nepřezkoumatelné,
neboť soudy nižších stupňů se nevypořádaly s jeho námitkami a nedostatečně
odůvodnily svá rozhodnutí, čímž bylo zasaženo do práva žalobce na spravedlivý
proces. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak,
že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje, že žalobce je
vlastníkem předmětných nemovitostí, a žalovaná je povinna zaplatit žalobci
náhradu nákladů řízení, a dále aby Nejvyšší soud žalobci přiznal náhradu
nákladu dovolacího řízení; případně – neshledá-li Nejvyšší soud naplnění
podmínek pro změnu napadeného rozhodnutí – aby je spolu s rozsudkem soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním podal žalobce také návrh na odklad právní moci napadeného
rozhodnutí, neboť jím měl být závažně ohrožen ve svých právech. V případě, kdy
by nebyla odložena právní moc napadeného rozhodnutí, by se žalovaná mohla
domáhat vyklizení předmětných nemovitostí, v nichž žalobce dlouhodobě bydlí, a
dále by s těmito nemovitostmi mohla dále nakládat, čímž by znemožnila pozdější
zápis žalobcova vlastnického práva k daným nemovitostem v případě žalobcova
úspěchu ve věci. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. K doplnění dovolání, které žalobce učinil podáním ze dne 24. 10. 2022 po
uplynutí lhůty podle § 240 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud nemohl přihlížet
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp.
zn. 23 Cdo 5137/2017,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1001/2020). Dovolání ze dne 5. 9. 2022 bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za
splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud dále posoudil, zda
dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a
zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Ve vztahu k otázce, zda byly naplněny podmínky úplatného nabytí věcného práva
ve smyslu § 984 odst. 1 o. z., posuzované dovolání neobsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v rámci vymezení
přípustnosti dovolání uvedl, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť se odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu. Pro uvedenou otázku však již nevymezil, od jaké (konkrétní) ustálené
rozhodovací praxe se při řešení dané otázky odvolací soud odchýlil, a ani blíže
nevysvětlil, proč v tomto ohledu považuje napadené rozhodnutí za nesprávné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-
li být dovolání přípustné pro posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z
dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí
odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp.
zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2488/2013). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle
ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení
věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze
dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
Dovolací soud se tak zabýval přípustností dovolání podle § 237 o. s. ř. ve
vztahu k zbývajícím námitkám žalobce.
Žalobce v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu vztahující se k problematice závislých smluv ve smyslu §
1727 o. z., když uzavřel, že kupní smlouva nebyla závislá na existenci smlouvy
o advokátní úschově označené jako „Protokol o přijetí peněz do notářské
úschovy“.
Nejvyšší soud již v minulosti vyložil, že nejde o závislé smlouvy v případě,
kdy se jedná „pouze o jistou ekonomickou spjatost“ určitých smluv (např.
smlouvy kupní a smlouvy leasingové, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010). Za smlouvy závislé lze naproti tomu
považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Jinak řečeno,
závislé jsou smlouvy, kdy vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá
smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění
musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění
by nemělo rovněž hospodářský význam (srov. již zmiňované usnesení Nejvyššího
soudu se sp. zn. 23 Cdo 1769/2010 či žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012). Uvedené závěry sice byly
přijaty v poměrech právní úpravy 275 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, avšak lze je vztáhnout i na platnou právní úpravu (k tomu srov. bod 14
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 392/2020).
V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, podle nichž kupní
smlouvou byl vymezen předmět koupě i kupní cena, zatímco smlouva o advokátní
úschově upravovala toliko způsob placení jedné části kupní ceny. Za daných
okolností odvolací soud uzavřel, že posuzované smlouvy na sobě nebyly ve smyslu
§ 1727 o. z. závislé, neboť i v případě zániku smlouvy upravující způsob
placení části kupní ceny trvalo právo žalobce požadovat po žalované doplacení
zbytku kupní ceny (srov. body 29 a 32 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a
placení kupní ceny žalovanou tak mělo pro žalobce nadále hospodářský smysl. Z
uvedeného vyplývá, že odvolací soud se svým postupem od shora citované
judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, a proto uvedená námitka žalobce
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o s. ř. dále nezakládá ani námitka
žalobce, podle níž odvolací soud pochybil, pokud uzavřel, že nedošlo k zániku
předmětné kupní smlouvy v souladu s jejím čl. VIII odst. 3. Dovolatel totiž
tímto způsobem zpochybňuje závěr odvolacího soudu o obsahu právního úkonu.
Nejvyšší soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo
192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vysvětlil, že
výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu
věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností
o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), řešením otázky
hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se
odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru
o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové
metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O
takový případ se v projednávané věci nejedná.
Konečně namítá-li dovolatel, že rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího
soudu jsou nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, vytýká tím ve
skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen
tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném
případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou
způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se
odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn.
32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené
pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo
žalobce na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního
soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil,
že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle
pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod),
které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že
nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady
přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo
2647/2018).
Nejvyšší soud nadto konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalobce spolu s dovoláním podal rovněž návrh na odklad právní moci napadeného
rozhodnutí. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny
důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s.
ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh
akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem dovolatele nezabýval (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo
ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu