21 Cdo 2980/2018-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce R. S., zastoupeného JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem se
sídlem v Karviné, Ciolkovského č. 282/24, proti žalovanému Správa pohledávek
OKD, a. s. (dříve OKD, a. s.) se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO
26863154, zastoupenému JUDr. Renatou Kadlubcovou, advokátkou se sídlem v Českém
Těšíně, Hradišťská č. 119, o 22 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 188/2017, o dovolání žalobce a žalovaného
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2018 č. j. 16 Co
91/2018-34, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 11. 8. 2017 domáhal,
aby mu žalovaný zaplatil 22 800 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ode dne
následujícího po doručení žaloby žalovanému do zaplacení. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že pracoval u žalovaného od 1. 11. 1987 do 31. 1. 2016 jako horník
v podzemí hlubinného dolu, že toto zaměstnání je pro účely zvláštního příspěvku
horníkům posuzováno jako zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým
pracovištěm pod zemí hlubinného dolu a že vzhledem k tomu, že na tomto
pracovišti odpracoval více než 15 let, za jeho konání dosáhl věku 51 let a
výkon tohoto povolání skončil, má za to, že má nárok na zvláštní příspěvek
horníkům podle § 2 odst. 3 zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku
horníkům. Uvedl, že požádal žalovaného dopisem ze dne 10. 5. 2017, aby mu tento
příspěvek přiznal od 1. 2. 2016, že žalovaný žalobci zvláštní příspěvek
nepřiznal s odůvodněním, že i když z formálního hlediska splnil všechny
podmínky pro jeho přiznání, ustanovení § 2 odst. 3 zákona o zvláštním příspěvku
horníkům je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a že toto tvrzení
žalovaného je zcela účelové a nemá na zákonem stanovenou povinnost žádný vliv.
Dále uvedl, že výše zvláštního příspěvku činí 1 900 Kč měsíčně, a že proto
požaduje za období od 1. 7. 2016 do 30. 6. 2017 zaplacení částky 22 800 Kč s
příslušenstvím.
Žalovaný učinil nespornými skutková tvrzení žalobce, avšak uvedl mimo jiné, že
podle jeho názoru je celý zákon č. 98/1987 Sb. nebo přinejmenším jeho
ustanovení § 2 odst. 3 v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, že je
subjektem soukromého práva a nevidí důvod, proč by měl nahrazovat roli státu -
poskytovat zaměstnancům či bývalým zaměstnancům sociální dávky, a to tím spíše,
že náklady s tím spojené nejsou státem hrazeny, a navrhl, aby soud v souladu s
§ 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. podal návrh na zrušení zákona č. 98/1987
Sb. nebo ustanovení § 2 odst. 3 tohoto zákona.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 14. 2. 2018 č. j. 24 C 188/2017-23
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 22 800 Kč s 8,05% ročním
úrokem z prodlení od 13. 9. 2017 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 10
420 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Richtera. Dospěl k závěru, že žalobci
vznikl nárok na poskytování zvláštního příspěvku horníkům podle § 2 odst. 3
zákona o zvláštním příspěvku horníkům, a to ve výši 1 900 Kč měsíčně, což za
období od 1. 7. 2016 (za předchozí období bylo možné nárok uplatnit přihláškou
v rámci insolvenčního řízení) do 30. 6. 2017 činí 22 800 Kč. Dodal, že soudu
není známá judikatura, která by dospěla k závěru, že „zvláštní příspěvek
horníkům je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, byť je o příspěvku
rozhodováno na všech stupních“.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání a v průběhu
řízení před odvolacím soudem navrhl žalobce podáním ze dne 30. 4. 2018, aby na
místo žalovaného vstoupila do řízení společnost OKD Nástupnická, a. s. (nyní
OKD, a. s.) se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 05979277, do jejíhož
základního kapitálu byl jako nepeněžitý vklad vnesen smlouvou o vkladu
obchodního závodu ze dne 27. 3. 2018 obchodní závod žalovaného, včetně
pohledávky uplatňované v tomto řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. 16 Co 91/2018-34
návrhu žalobce, aby na místo dosavadního žalovaného vstoupila do řízení
společnost OKD, a. s., se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 05979277,
nevyhověl. Vyšel ze zjištění, že dne 27. 3. 2018 došlo k uzavření smlouvy o
vkladu obchodního závodu mezi žalovaným jako vkladatelem a společností OKD
Nástupnická, a. s. (nyní OKD, a. s.), na základě které žalovaný vložil svůj
obchodní závod do základního kapitálu společnosti OKD Nástupnická, a. s., a to
s výjimkou ve smlouvě uvedených položek, které zůstaly ve vlastnictví
žalovaného, a že podle čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu
obchodního závodu jsou součástí obchodního závodu práva a povinnosti vůči
bývalým zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku
nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu společností OKD Nástupnická, a.
s. Dovodil, že v případě smlouvy o vkladu závodu se použijí ustanovení
občanského zákoníku o koupi závodu, že koupě závodu se považuje za převod
činnosti zaměstnavatele, že na přejímajícího zaměstnavatele přecházejí,
nestanoví-li zákon jinak, veškerá práva a povinnosti, a to včetně nároku na
přiznání zvláštního příspěvku horníkům, jen vůči těm zaměstnancům, jejichž
pracovní poměr do dne převodu neskončil, a že smlouva o tom, že práva a
povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na někoho jiného, aniž by šlo o
případ stanovený zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, je
nepřípustná. Dospěl proto k závěru, že ujednání obsažené v čl. 6.2 písm. b)
přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27. 3. 2018 je pro
rozpor s ustanovením § 338 odst. 4 zákoníku práce a pro zjevné narušení
veřejného pořádku, neboť odporuje zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení
zaměstnance podle § 1a odst. 2 zákoníku práce, neplatné, že k této neplatnosti
je třeba podle § 588 občanského zákoníku přihlédnout i bez návrhu a že v
posuzované věci - vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce u žalovaného
skončil 31. 1. 2016, tj. před okamžikem rozhodným pro přechod práv a povinností
z pracovněprávních vztahů – nenastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují
přechod práva nebo povinnosti, o něž v tomto řízení jde.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalobce a žalovaný.
Žalobce namítá, že po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nebyla otázka
aplikace § 2175 odst. 1 a 2 občanského zákoníku ve spojitosti s ustanovením §
338 zákoníku práce v judikatuře dovolacího soudu řešena, že novela zákoníku
práce zakotvila princip zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance (§ 1a
odst. 1 a 2 zákoníku práce) a že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že
ujednání obsažené v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního
závodu ze dne 27. 3. 2018 je neplatné pro rozpor s ustanovením § 338 odst. 4 a
§ 1a odst. 1 a 2 zákoníku práce. Má za to, že k „převodu“ práv a povinností z
pracovněprávních vztahů došlo v tomto případě podle § 338 odst. 2 zákoníku
práce, který stanoví, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů
přecházejí na přebírajícího zaměstnavatele v plném rozsahu, že se - na rozdíl
od ustanovení § 338 odst. 4 zákoníku práce – jedná o ustanovení, kterým se do
našeho právního řádu zapracovávají předpisy Evropské unie, a že ustanovení §
338 odst. 4 není možné vykládat v návaznosti na § 1a odst. 1 a 2 zákoníku práce
tak, že jediným odpovědným za závazky vůči bývalým zaměstnancům z
pracovněprávních vztahů je pouze dosavadní zaměstnavatel. Namítá, že žalovaný
má fungovat pouze pro vymáhání sporných pohledávek a uspokojování sporných
závazků, a to jiných než pracovněprávních, že jeho schopnost plně uspokojit
pohledávky z pracovněprávních vztahů bude zřejmě nedostatečná, a že předmětná
pohledávka se tak může stát nedobytnou, což není v souladu se zvláštní zákonnou
ochranou postavení zaměstnance. Dodal, že za situace, kdy sám podal návrh na
tuto změnu a společnost OKD Nástupnická, a. s., je s tím srozuměna, dochází
zamítnutím návrhu k porušení jeho základních práv a svobod a že § 338 odst. 4
zákoníku práce lze vyložit tak, že bývalý zaměstnanec se může domáhat svých
práv i vůči bývalému zaměstnavateli, došlo-li by vkladem závodu ke znevýhodnění
jeho právního postavení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný namítá, že pojem pracovněprávní vztahy je širší, než pojem pracovní
poměr, že chtěl-li by zákonodárce vyjádřit, že nedotčena zůstávají práva a
povinnosti dosavadního zaměstnavatele pouze vůči zaměstnancům, jejichž pracovní
poměr do dne převodu zanikl, nic by mu nebránilo, aby ustanovení § 338 odst. 4
zákoníku práce v podobném duchu formuloval (místo termínu pracovněprávní vztahy
použil například termín základní pracovněprávní vztahy). Má za to, že
ustanovení smlouvy upravující převzetí závazků z pracovněprávních vztahů i vůči
bývalým zaměstnancům žalovaného lze považovat za ujednání o převzetí dluhu a
podání žalobce podle § 107a občanského soudního řádu, kterým navrhl, aby na
místo dosavadního žalovaného vstoupila společnost OKD Nástupnická, a. s., za
souhlas věřitele s převzetím dluhu, že převzetí dluhu podle ustanovení § 1888
občanského zákoníku je nutné posoudit jako právní skutečnost, s níž právní
předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o
něž v řízení jde, a že názoru žalovaného, že k přechodu práv a povinností došlo
nezávisle na zákoníku práce v důsledku smlouvy o vkladu obchodního závodu,
svědčí i stanoviska Ústavního soudu. Namítá, že cílem převodu bylo zajistit i
bývalým zaměstnancům větší právní jistotu, neboť společnost OKD Nástupnická, a.
s., je aktivním ekonomickým subjektem, který pokračuje v původní činnosti
žalovaného, dále těží uhlí a zaměstnává tisíce zaměstnanců, na rozdíl od
žalovaného, který je v insolvenci a žádnou aktivní hospodářskou činnost
nevyvíjí ani v budoucnu vyvíjet nebude, naopak jeho aktivita se soustředí na
výplatu věřitelům a vedení soudních sporů s tím, že v horizontu několika let
bude přistoupeno k jeho likvidaci. Dále uvádí, že ustanovení čl. 6.2 písm. b)
přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27. 3. 2018 nelze
považovat za absolutně neplatné podle § 588 občanského zákoníku, neboť se
nepříčí dobrým mravům, neodporuje zákonu a zjevně nenarušuje veřejný pořádek, a
že i kdyby ustanovení § 338 odst. 4 zákoníku práce na tento případ dopadalo,
lze se o něj odchýlit ve prospěch zaměstnance. Dodává, že zvláštní příspěvek
horníkům je sociální dávkou, kterou vyplácí zaměstnavatel nikoli podle zákoníku
práce, ale podle zákona č. 98/1987 Sb., a je proto otázkou, zda vztahy
vznikající mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem při poskytování tohoto příspěvku
jsou vztahy pracovněprávními. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu změnil tak, že návrhu žalobce se vyhovuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že podaná dovolání je třeba - vzhledem k tomu, že je jimi
napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 29. 9. 2017 -
projednat (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) a že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami
(účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a jsou
přípustná podle ustanovení § 238a o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího
soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce a žalovaného jsou
opodstatněná.
Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž
právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka
řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout,
aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon
vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo
dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 o. s. ř. (srov.
§ 107a odst. 1 o. s. ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že
po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst.
1 o. s. ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce;
souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje
(srov. § 107a odst. 2 větu první o. s. ř.).
Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud
- jak vyplývá z ustanovení § 107a o. s. ř. - ve vztahu k jím označené právní
skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou
právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo
přechod práv (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních
předpisů nemůže mít za následek převod nebo přechod práv), zda označená právní
skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo
přechod práv (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Právo na zvláštní příspěvek horníkům ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona č.
98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, ve znění pozdějších předpisů,
jehož zaplacení se žalobce po žalovaném v projednávané věci domáhá, vzniká
zaměstnanci, který byl zaměstnán celkem nejméně 15 let v zaměstnání I. pracovní
kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech,
dosáhl za jeho trvání věku aspoň 50 let a přestal je vykonávat. Vzhledem k
tomu, že právo na zvláštní příspěvek horníkům vzniká (po splnění vymezených
podmínek) v souvislosti s výkonem závislé práce [má časový, místní a zejména
věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu závislé práce], je vztah, jenž vzniká
mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem při jeho poskytování, vztahem
pracovněprávním (k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 18. 12. 2001 sp. zn. 21 Cdo 615/2001 uveřejněného pod č. 60 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, nebo odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 385/2014 uveřejněného pod
č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015).
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v
případech stanovených zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“) nebo zvláštním právním předpisem
(srov. § 338 odst. 1 zák. práce). Dochází-li k převodu činnosti zaměstnavatele
nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele anebo
jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele; práva
a povinnosti z kolektivní smlouvy přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele na
dobu účinnosti kolektivní smlouvy, nejdéle však do konce následujícího
kalendářního roku (srov. § 338 odst. 2 zák. práce). Práva a povinnosti
dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do
dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud zvláštní právní předpis
nestanoví jinak (srov. § 338 odst. 4 zák. práce). Zaniklými pracovněprávními
vztahy, z nichž práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům
zůstávají ve smyslu ustanovení § 338 odst. 4 zák. práce nedotčeny, je třeba
rozumět základní pracovněprávní vztahy (pracovní poměr, popřípadě právní vztahy
založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr - srov. § 3 zák.
práce) [k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.
6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2124/99, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000
sp. zn. 21 Cdo 1422/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 sp.
zn. 21 Cdo 1367/2015].
Vzhledem k tomu, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z
dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít jen na základě
právního předpisu, je vyloučeno, aby nastal jen na základě smluvního ujednání
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 1999 sp. zn. 21 Cdo
253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 9, roč. 1999, s. 300, nebo
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94,
uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku smlouvy mezi
zaměstnavateli je možný - jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, jestliže
právní předpisy s uzavřením smlouvy určitého typu takový následek - vyplývající
ze zákona, nikoliv ze smlouvy samotné - spojují. Jedním z takových případů je
uzavření smlouvy o vkladu závodu do základního kapitálu obchodní korporace, na
kterou se použijí přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o koupi [srov. § 21
odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o
obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů a § 2175 a násl. zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“)], neboť vklad závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele (srov.
§ 2175 odst. 2 o. z.). Smlouva o vkladu obchodního závodu uzavřená dne 27. 3.
2018 mezi žalovaným jako vkladatelem a společností OKD Nástupnická, a. s. (nyní
OKD, a. s.), na základě které žalovaný vložil svůj obchodní závod do základního
kapitálu společnosti OKD Nástupnická, a. s., proto představuje právní
skutečnost, která je způsobilá mít za následek přechod práv a povinností z
pracovněprávních vztahů z žalovaného jako dosavadního zaměstnavatele na
společnost OKD Nástupnická, a. s., jako přejímajícího zaměstnavatele.
Odvolací soud v projednávané věci správně dovodil, že ujednání obsažené v čl.
6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27. 3.
2018, podle něhož jsou součástí (vkládaného) obchodního závodu práva a
povinnosti vůči bývalým zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr
zanikl do okamžiku nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu společností
OKD Nástupnická, a. s., je pro rozpor se zákonem neplatné (srov. § 4 zák. práce
a § 580 odst. 1 o. z.). Neplatnost tohoto ujednání, které odporuje ustanovení §
338 odst. 4 zák. práce, totiž vyžaduje smysl a účel tohoto kogentního
ustanovení, kterým je (obecně vzato) zejména nekomplikovat (neztěžovat) právní
postavení zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztahy k dosavadnímu
zaměstnavateli do dne převodu jeho činnosti nebo úkolů (jejich části) zanikly,
změnou subjektu povinného k uspokojování jejich práv z (již zaniklých)
základních pracovněprávních vztahů, v důsledku níž by se se svými nároky byli
nuceni obracet na někoho, kdo nebyl jejich zaměstnavatelem, a který vyjadřuje
zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, jež je jednou ze
základních zásad pracovněprávních vztahů [srov. § 1a odst. 1 písm. a) zák.
práce].
Neplatnost pracovněprávního jednání se rozeznává – jak plyne z ustanovení §
586-588 o. z. (srov. § 4 zák. práce) - absolutní a relativní. Absolutní
neplatnost znamená, že nedostatek právních účinků pracovněprávního jednání
nastává přímo ze zákona a že k neplatnosti se přihlíží v řízení před soudem,
správním úřadem nebo jiným orgánem veřejné moci „i bez návrhu“, tedy bez ohledu
na to, zda se jí někdo z účastníků řízení dovolal nebo na ni jinak poukázal (z
úřední povinnosti, jakmile vyšla najevo). Relativně neplatné pracovněprávní
jednání se považuje – navzdory vadě, kterou je postiženo – za platné, jestliže
se neplatnosti nedovolal ten, kdo je k tomu oprávněn; soud, správní úřad a ani
nikdo jiný nemůže k relativní neplatnosti přihlížet z úřední povinnosti (a
považovat pracovněprávní jednání za neplatné), i kdyby byla vada nepochybná, a
vychází z toho, že jde o platné pracovněprávní jednání, dokud neplatnost nebude
uplatněna.
Byla-li neplatnost relativně neplatného pracovněprávního jednání řádně
uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky
jako v případě absolutní neplatnosti [právní jednání nemá stranou (stranami)
pracovněprávních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky]. Obojí neplatnosti
působí s účinky od počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož
práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit. V
případě relativní neplatnosti zákon uvedeným způsobem ponechává na oprávněné
osobě, aby uvážila, zda je pro její individuální zájmy výhodnější ponechat
postižené pracovněprávní jednání nadále platným, nebo se dovolat jeho
neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má
to mimo jiné za následek, že důvod neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení
kogentního ustanovení zákona, se nemůže prosadit a že právní vztahy stran
základních pracovněprávních vztahů (jiných subjektů pracovněprávních vztahů) se
nadále řídí (musí řídit) tímto (objektivně vzato vadným) právním jednáním
(srov. § 586 odst. 2 o. z.). Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má
ten, kdo je pracovněprávním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech
a v jehož zájmu je neplatnost pracovněprávního jednání stanovena, a to za
předpokladu, že nezpůsobil neplatnost pracovněprávního jednání (srov. § 586
odst. 1 a § 579 odst. 1 o. z.).
Je-li pracovněprávní jednání neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení §
580 odst. 1 o. z., jde o neplatnost absolutní v případě, že právní jednání
„zjevně narušuje veřejný pořádek“ (§ 588 věta první o. z.); jestliže takové
pracovněprávní jednání veřejný pořádek nenarušuje nebo jestliže se nejedná o
narušování „zjevné“, je pracovněprávní jednání i v tomto případě neplatné jen
relativně.
Veřejný pořádek v soukromém právu postihuje především právní základy
společenského řádu, prostupuje celý právní řád a představuje jednu z
nejpodstatnějších náležitostí právního státu v demokratické společnosti. V
pracovněprávních vztazích vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek, v
první řadě základní zásady pracovněprávních vztahů, vypočtené v ustanovení § 1a
odst. 2 zák. práce, tj. zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance,
uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého
odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich
diskriminace. Podstatnou hodnotou, na níž je založen demokratický právní řád,
je právní jistota; požadavek právní jistoty je proto nepochybně další hodnotou,
která chrání veřejný pořádek v pracovněprávních vztazích.
Z hlediska ustanovení § 588 věty první o. z. je významné, zda právní jednání,
které odporuje zákonu (a které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z.
neplatné), narušuje veřejný pořádek „zjevně“. Požadavek na „zjevnost“ narušení
veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, které musí dosáhnout
narušení hodnot, které chrání veřejný pořádek, aby byl odůvodněn závěr o
absolutní neplatnosti pracovněprávního jednání. Okolnost, zda narušení
veřejného pořádku dosáhlo ve své intenzitě stupeň „zjevnosti“, nebo zda bylo
méně závažné, je třeba hodnotit – s přihlédnutím k tomu, co v konkrétním
případě naplňuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek – vždy individuálně
podle okolností každého případu; na vyhodnocení všech významných hledisek
závisí, zda pracovněprávní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu
ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné), je v konkrétním případě neplatné
absolutně, nebo jen relativně.
Pro účely posouzení, zda v případě ujednání obsaženého v čl. 6.2 písm. b)
přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27. 3. 2018, podle něhož
jsou součástí (vkládaného) obchodního závodu práva a povinnosti vůči bývalým
zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku nabytí
vlastnického práva k obchodnímu závodu společností OKD Nástupnická, a. s.,
které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné, jde o neplatnost
absolutní, nebo jen relativní, se proto měl odvolací soud zabývat okolnostmi,
za kterých byla smlouva o vkladu obchodního závodu uzavřena a za kterých k
uvedenému ujednání došlo. Bylo-li vskutku cílem tohoto ujednání zajistit – jak
uvádí žalovaný (s odkazem na svůj reorganizační plán schválený insolvenčním
soudem) v dovolání - i jeho bývalým zaměstnancům větší právní jistotu, neboť
společnost OKD Nástupnická, a. s., je aktivním ekonomickým subjektem, který
pokračuje v původní činnosti žalovaného, dále těží uhlí a zaměstnává tisíce
zaměstnanců, na rozdíl od žalovaného, který je v insolvenci a žádnou aktivní
hospodářskou činnost nevyvíjí ani v budoucnu vyvíjet nebude, naopak jeho
aktivita se soustředí na výplatu věřitelům a vedení soudních sporů s tím, že v
horizontu několika let bude přistoupeno k jeho likvidaci, bylo by možné jen
stěží dovodit, že uvedené ujednání za takových okolností odporuje zásadě
zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance (popřípadě jiným základním
zásadám pracovněprávních vztahů) do takové míry, že tím zjevně narušuje veřejný
pořádek, a že není na místě ponechat na jednotlivých dotčených (bývalých)
zaměstnancích žalovaného, aby sami uvážili, zda je pro jejich individuální
zájmy výhodnější ponechat předmětné ujednání (v části, která se týká jejich
nároků – srov. § 576 o. z.) nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud se okolnostmi uzavření smlouvy o vkladu
obchodního závodu ze dne 27. 3. 2018 a ujednání obsaženého v čl. 6.2 písm. b)
přílohy č. 2 této smlouvy z uvedeného pohledu nezabýval, nemůže být jeho závěr,
že k neplatnosti tohoto ujednání je třeba přihlédnout i bez návrhu a že v
posuzované věci nenastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod
práva nebo povinnosti, o něž v tomto řízení jde, (zatím) správný.
Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správné
a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a
věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu