21 Cdo 1367/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobců a) Ing. M. Z., b) I. K. a c) Ing. V. K., jako dědiců po
Ing. I. K., zemřelém dne 22. 10. 2010, všech zastoupených JUDr. Ludvíkem
Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 47/19, proti žalované
Mezinárodní organizaci novinářů, mezinárodní nevládní organizaci se sídlem v
Praze 1, Washingtonova č. 17, IČO 00461431, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2 - Nuslích, Oldřichova č. 299/23, o náhradu mzdy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 13/2002, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2009 č. j.
39 Co 243/2009-179, takto:
Rozsudek městského soudu, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. října
2008 č. j. 23 C 13/2002-143, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.
července 2010 č. j. 23 C 13/2002-196 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne
17. prosince 2010 č. j. 39 Co 368/2010-213 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Ing. I. K. (dále jen „Ing. I. K.“), se žalobou podanou u Obvodního soudu pro
Prahu 1 dne 28. 1. 2002 (doplněnou u jednání tohoto soudu dne 12. 1. 2005 a
změněnou se souhlasem soudu prvního stupně podáním doručeným tomuto soudu dne
27. 1. 2005 a návrhem podaným u jednání soudu dne 4. 10. 2006) domáhal, aby mu
žalovaná zaplatila na náhradě mzdy za dobu od 28. 1. 1999 do 28. 1. 2002 částku
900.000,- Kč se 7 % úrokem z prodlení od 28. 1. 2002 do zaplacení, za dobu od
29. 1. 2002 do 28. 1. 2005 částku 900.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 29.
1. 2005 do zaplacení a za dobu od 29. 1. 2005 do 30. 6. 2005 částku 125.000,-
Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2005 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména
tím, že žalovaná, u níž pracoval jako vedoucí pobočky, s ním dopisem ze dne 19.
11. 1991 okamžitě zrušila pracovní poměr, že Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 6. 3. 1995 č. j. 29 Co 588/94-52, kterým byl změněn rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 1994 č. j. 10 C 506/91-38 a který nabyl právní
moci dne 4. 5. 1995, rozhodl, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné, a že pracovní poměr, založený pracovní smlouvou ze dne 1. 1. 1992,
nebyl „zrušen ani žádnou jinou formou“, a že proto stále trvá. Žalovanou
opakovaně vyzýval písemnými žádostmi ze dne 11. 8. 1994, 6. 5. 1995 a 2. 10.
2000, aby mu přidělovala práci, avšak žalovaná jeho požadavku nevyhověla, práci
odpovídající pracovní smlouvě mu nepřiděluje a neposkytuje mu ani žádnou mzdu
či náhradu mzdy. Uvedl, že nemá možnost získat informace o současných platových
poměrech u žalované, že proto vychází z předpokládaného průměrného výdělku ve
výši 25.000,- Kč stanoveného na základě jeho „osobních kvalifikačních
předpokladů a obecných poznatků o výši výdělku osob se srovnatelným vzděláním a
praxí“ a že s ohledem na běh promlčecí lhůty uplatňuje nárok na náhradu mzdy
jen za dobu tří let před podáním žaloby.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě mimo jiné uvedla, že Ing. I. K. vykonával na
základě pracovní smlouvy ze dne 4. 12. 1989 funkci vedoucího odborného
referenta specialisty – vedoucího pobočky v Banské Bystrici a že tato pobočka
byla v roce 1992 zrušena z důvodu „trvalé ztrátovosti“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 7. 2007 č. j. 23 C 13/2002-85
uložil žalované povinnost zaplatit Ing. I. K. na náhradě mzdy od 28. 1. 1999 do
28. 1. 2002 částku 584.089,- Sk se 7 % úrokem z prodlení od 28. 1. 2002 do
zaplacení, od 29. 1. 2002 do 28. 1. 2005 částku 660.167,- Sk s 3 % úrokem od
29. 1. 2005 do zaplacení a od 29. 1. 2005 do 30. 6. 2005 částku 101.913,- Sk s
3 % úrokem od 1. 7. 2005 do zaplacení, zamítl žalobu co do 315.911,- Sk se „7 %
úrokem z prodlení od 28. 1. 2002“, co do 239.833,- Sk s „3 % úrokem z prodlení
od 29. 1. 2005“ a co do 23.087,- Sk s „3 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2005“;
současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit Ing. I. K. „40 % nákladů,
jejíž výše bude specifikována v písemném vyhotovení rozsudku“, že Ing. I. K. je
povinen zaplatit „na účet Obvodního soudu pro Prahu 1“ na náhradě nákladů státu
4.695,- Kč a doplatek soudního poplatku 5.000,- Kč a že žalovaná je povinna
zaplatit na náhradě nákladů státu 10.955,- Kč „na účet Obvodního soudu pro
Prahu 1“. Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.
3. 1995 č. j. 29 Co 588/94-52, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 20. 4. 1994 č. j. 10 C 506/91-38 a který nabyl právní moci dne
4. 5. 1995, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru Ing. I. K. ze
dne 19. 11. 1991 je neplatné, že Ing. I. K. opakovaně přípisy ze dne 11. 8.
1994, ze dne 6. 5. 1995 a ze dne 2. 10. 2000 vyzýval žalovanou, aby mu byla
přidělována práce odpovídající pracovní smlouvě, a že na základě rozhodnutí o
organizační změně ze dne 2. 3. 1992 byla zrušena „pobočka servisu MON“ v Banské
Bystrici ke dni 31. 3. 1992. Dospěl k závěru, že na straně žalované vznikly
překážky v práci podle ustanovení § 130 zákoníku práce, neboť žalovaná
nepřidělovala Ing. I. K. práci, a že mu proto náleží náhrada mzdy za období od
28. 1. 1999 do 30. 6. 2005 ve výši pravděpodobného výdělku vypočtené ve
znaleckém posudku JUDr. Bedřicha Klimeše.
K odvolání Ing. I. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2008 č. j.
39 Co 451/2007-116 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v „zamítavých“ výrocích
o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co doplnil dokazování výpisem z
obchodního rejstříku ohledně žalované, usnesením Obvodního soudu Bratislava 1
ze dne 20. 8. 1992 sp. zn. S. r. o. 6814/B a dohodou uzavřenou mezi žalovanou a
SPRINT-PRESS, spol. s r. o. dne 30. 10. 1992, zjistil, že žalovaná je od 28.
11. 1990 evidována v obchodním rejstříku, v němž není evidována žádná její
organizační složka, že v obchodním rejstříku je od 20. 8. 1992 zapsána
společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. se sídlem v Bratislavě, Paulínyho 12 a
14, IČO 31330690, jejímž jediným společníkem je žalovaná, a že žalovaná a
společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. se dohodly, že žalovaná nejpozději do
30. 11. 1992 zruší svoji organizační jednotku „Servis MON“ a SPRINT-PRESS,
spol. s r. o. převezme všechny pohledávky a závazky této organizační jednotky a
nepřevezme „povinnost úhrady odstupného pracovníkům, s nimiž MON rozvázal
pracovní poměr a kteří nepřecházejí do nově vzniklé organizace SPRINT-PRESS“,
že „při převodu ostatních pracovníků bude postupováno podle § 250 zákoníku
práce“, kdy se do 15. 11. 1992 vyhotoví „dodatek k pracovní smlouvě s tím, že
dochází ke změně názvu zaměstnavatelské organizace a zároveň pracovní poměr k
Servisu MON Bratislava zaniká a vzniká k SPRINT-PRESS, spol. s r. o.“, a že
„přecházejícím zaměstnancům nevzniká nárok na odstupné, protože jde o
pracovníky, u nichž při organizační změně dochází k přechodu práv a povinností
z pracovněprávních vztahů na jinou organizaci, tj. na SPRINT-PRESS, spol. s r.
o.“ Vytknul soudu prvního stupně, že rozhodl o nároku Ing. I. K. ve slovenských
korunách, přestože byl vázán žalobním petitem, v němž Ing. I. K. nárok uplatil
v české měně, že s ohledem na rozdílnost kursu měn ani nevyčerpal celý předmět
řízení a že se dostatečně nezabýval věcnou legitimací žalované, přestože její
pobočka v Banské Bystrici byla ke dni 31. 3. 1992 zrušena. Uložil soudu prvního
stupně, aby si nejprve „ujasnil“, co je předmětem řízení, neboť rozsudek soudu
prvního stupně nabyl právní moci ve „vyhovujících“ výrocích o věci samé, avšak
také v těchto výrocích bylo rozhodnuto o plnění ve slovenské měně, a proto bude
třeba uvedené částky „přepočítat na českou měnu“, a aby se poté zaměřil na
otázku věcné pasivní legitimace s tím, že má vycházet z ustanovení § 249
zákoníku práce, podle něhož může dojít k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo
zvláštním právním předpisem.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 10. 2008 č. j. 23 C 13/2002-143
zamítl žalobu „ve zbytku 779.490,- Kč“ a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit Ing. I. K. na náhradě nákladů řízení 45.496,- Kč k rukám advokáta
JUDr. Ludvíka Ševčíka. Vycházel ze zjištění, že Ing. I. K. byl na základě
pracovní smlouvy ze dne 14. 12. 1989 od 1. 1. 1990 zaměstnán jako „odborný
referent – specialista vedoucí pobočky“, že na základě změny pracovní smlouvy
ze dne 18. 12. 1990 byl zařazen na funkci „vedoucího pobočky v Banské Bystrici,
Servis MON Bratislava“, a že rozhodnutím o organizační změně č. 5 ze dne 2. 3.
1992 byla pobočka 5440 v Banské Bystrici zrušena v souvislosti s „nepříznivým
vývojem hospodářské situace“. Dovodil, že na základě dohody ze dne 30. 10. 1992
uzavřené mezi žalovanou a společností SPRINT - PRESS, spol. s r. o. došlo k
převodu části zaměstnavatele (žalované) ke společnosti SPRINT - PRESS, spol. s
r. o., která převzala nejen všechnu činnost zrušené organizační jednotky
„Servis MON“, ale i všechny pohledávky a zaměstnance. Dospěl k závěru, že
vzhledem k určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce ze
dne 19. 11. 1991 pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3.
1995 č. j. 29 Co 588/94-52 se Ing. I. K. „opětovně vrátil“ do pracovního
poměru, který však na základě sjednané dohody mezi žalovanou a společností
SPRINT - PRESS, spol. s r. o. ze dne 30. 10. 1992 mohl nadále trvat pouze ke
společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o. Uvedl, že tato dohoda sama o sobě
pouze deklaruje právní stav, ale není právní skutečností, na základě které by
přešla práva a povinnosti k novému zaměstnavateli; tou je usnesení, na základě
něhož „došlo v obchodním rejstříku k převodu činnosti ze společnosti MON na
společnost SPRINT - PRESS, spol. s r. o.“ Uzavřel, že v daném případě byl „dán
postup podle § 250 zákoníku práce“, a že žalovaná proto není věcně
legitimována.
K odvolání Ing. I. K. a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11.
2009 č. j. 39 Co 243/2009-179 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o věci samé; ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházel ze zjištění, že
rozhodnutím o organizační změně zaniklo pracoviště Ing. I. K. v pobočce „Servis
MON Bratislava“ se sídlem v Banské Bystrici ke dni 31. 3. 1992, kdy jeho
pracovní poměr k žalované stále trval, že dne 20. 8. 1992 byla zapsána do
obchodního rejstříku společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o., jejímž
zakladatelem a jediným společníkem byla žalovaná, která do ní vložila
„notářským zápisem ze dne 24. 6. 1992, specifikovaným dohodou mezi žalovanou a
SPRINT-PRESS spol. s r. o. ze dne 30. 10. 1992“, celý „movitý majetek“ své
organizační jednotky „Servis MON Bratislava“, a že tuto jednotku žalovaná
zrušila s likvidací ke dni 30. 11. 1992. Dospěl k závěru, že podle čl. 7 odst.
2 uvedené dohody přešla dnem 1. 12. 1992 práva a povinnosti z pracovněprávních
vztahů na nově vzniklou „organizaci“ SPRINT-PRESS, spol. s r. o. ve smyslu
ustanovení § 250 zákoníku práce, a že proto žalovaná není v této věci
legitimována. Dodal, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že
žalovaná dala Ing. I. K. dne 14. 2. 2005 výpověď z pracovního poměru a
vystavila mu zápočtový list potvrzující, že byl u ní zaměstnán v době od 1. 1.
1990 do 30. 6. 2005, neboť tato výpověď je – vzhledem k tomu, že pracovní poměr
Ing. I. K. k žalované zanikl již dříve na základě odlišné právní skutečnosti -
„bez právního důvodu“. Zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o
nákladech řízení a vrácení věci v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu
řízení odvolací soud odůvodnil tím, že soud prvního stupně nerozhodl o
nákladech řízení státu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal Ing. I. K. dovolání. Namítal, že
závěr soudů, že ujednáním žalované a společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o.,
obsaženým v dohodě ze dne 30. 10. 1992, a majetkovou transakcí z dohody
vyplývající byl splněn předpoklad pro přechod práv a povinností z
pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce ve znění
„platném v roce 1992“, není správný, protože k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jinou organizaci může
dojít jen na základě právního předpisu a je vyloučeno, aby nastal jen na
podkladě smluvního ujednání organizací. Právní skutečnost významná z hlediska
ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce musí mít za následek „převod části
organizace do jiné organizace, tj. trvalé začlenění převáděné části organizace
do jiné organizace“, a jedním z podstatných předpokladů je podle dovolatele i
to, že dosavadní organizační jednotka nezaniká, ale je převáděna do jiné
organizace a stává se tak součástí jiného právního subjektu. Dovolatel má za
to, že do společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. vzniklé dne 20. 8. 1992 nebyl
vložen žádný podnik nebo jeho část, neboť vklad zakladatele byl při jejím
založení splacen v podobě „přesně identifikovaných nemovitostí“, že nelze dojít
k závěru, že zakladatel chtěl ve skutečnosti vložit samostatně hospodařící část
podniku jako soubor hmotných, nehmotných a osobních složek činnosti
(organizační jednotka žalované tvořená středisky v Banské Bystrici byla ke dni
31. 3. 1992 zrušena), a že proto nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů na základě zákona. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání Ing. I. K. odmítl jako
nepřípustné, nebo aby je zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je věcně
správný, protože „vychází z objektivně a dostatečně zjištěného skutkového
stavu, přičemž došlo i ke správnému právnímu posouzení“.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 7. 7. 2010 č. j. 23 C
13/2002-196 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit Ing. I. K. na náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně 57.311,- Kč k rukám advokáta JUDr.
Ludvíka Ševčíka, že Ing. I. K. je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
odvolacího řízení 63.653,- Kč a za „nové řízení před soudem prvního stupně“
63.653,- Kč, oboje k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové, a že na náhradě
nákladů státu jsou na „účet Obvodního soudu pro Prahu 1“ povinni zaplatit Ing.
I. K. 12.833,- Kč a žalovaná 2.817,- Kč.
K odvolání Ing. I. K. a žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 12.
2010 č. j. 39 Co 368/2010-213 změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích
o náhradě nákladů řízení „mezi účastníky“ tak, že žalovaná je povinna zaplatit
Ing. I. K. na náhradě nákladů řízení 66.962,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ludvíka
Ševčíka, a ve výrocích o nákladech řízení mezi „účastníky a státem“ tak, že
„České republice – na účet Obvodního soudu pro Prahu 1“ jsou povinni zaplatit
Ing. I. K. 6.338,- Kč a žalovaná 9.312,- Kč; současně rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit Ing. I. K. na náhradě nákladů odvolacího řízení 960,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Ludvíka Ševčíka.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 7. 2014 č. j. 23 C 13/2002-241
rozhodl, že v řízení bude nadále namísto dosavadního žalobce Ing. I. K., který
zemřel dne 22. 10. 2010, pokračováno s Ing. M. Z., I. K. a Ing. V. K. jako jeho
dědici.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobci dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně nerozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (odvolací soud zrušil
dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 7. 2007 č. j. 23 C 13/2002-85
pro vady řízení a proto, že se soud prvního stupně náležitě nezabýval věcnou
legitimací žalované, aniž jej zavázal právním názorem pro rozhodnutí ve věci
samé). Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
zjištění soudů, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o. s.
ř., přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá), že žalovaná s Ing. I. K., který na
základě pracovní smlouvy ze dne 14. 12. 1989, změněné dne 18. 12. 1990,
vykonával práci vedoucího pobočky organizační jednotky žalované „Servis MON
Bratislava“ v Banské Bystrici, dopisem ze dne 19. 11. 1991 okamžitě zrušila
pracovní poměr a že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 1995 č. j.
29 Co 588/94-52, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
20. 4. 1994 č. j. 10 C 506/91-38 a který nabyl právní moci dne 4. 5. 1995, bylo
určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Rozhodnutím
o organizační změně ze dne 2. 3. 1992 byla pobočka „Servis MON Bratislava“ v
Banské Bystrici ke dni 31. 3. 1992 zrušena a dne 20. 8. 1992 byla do obchodního
rejstříku zapsána společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. se sídlem v
Bratislavě, Paulínyho 12 a 14, IČO 31330690, jejímž zakladatelem a jediným
společníkem je žalovaná. Žalovaná a společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o.
uzavřely dne 30. 10. 1992 dohodu, v níž si ujednaly, že žalovaná převede na
SPRINT-PRESS, spol. s r. o. celý „movitý majetek“, užívaný organizační
jednotkou žalované „Servis MON Bratislava“, že žalovaná nejpozději do 30. 11.
1992 tuto svou organizační jednotku zruší a SPRINT-PRESS, spol. s r. o.
převezme všechny její pohledávky a závazky a nepřevezme „povinnost úhrady
odstupného pracovníkům, s nimiž MON rozvázal pracovní poměr a kteří
nepřecházejí do nově vzniklé organizace SPRINT-PRESS“, že „při převodu
pracovníků je třeba postupovat podle § 250 zákoníku práce“, kdy se do 15. 11.
1992 vyhotoví „dodatek k pracovní smlouvě s tím, že se mění název
zaměstnavatelské organizace a zároveň pracovní poměr k Servisu MON Bratislava
zaniká a vzniká k SPRINT-PRESS, spol. s r. o.“, a že „přecházejícím
zaměstnancům nevzniká nárok na odstupné, protože jde o pracovníky, u nichž při
organizační změně dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů na jinou organizaci, tj. na SPRINT-PRESS, spol. s r. o.“. Ing. I. K.
opakovaně dopisy ze dne 11. 8. 1994, ze dne 6. 5. 1995 a ze dne 2. 10. 2000
vyzýval žalovanou, aby mu přidělovala práci odpovídající pracovní smlouvě.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné vyřešení
právní otázky, zda a popř. za jakých podmínek může být ve sporu o náhradu mzdy
poskytovanou při překážkách v práci spočívajících v nepřidělování práce
zaměstnanci zaměstnavatelem po určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru
věcně legitimován zaměstnavatel, který se zaměstnancem neplatně rozvázal
pracovní poměr, jestliže práva a povinnosti z tohoto pracovněprávního vztahu
přešly ještě před právní mocí rozhodnutí soudu o určení neplatnosti rozvázání
pracovního poměru na jiného (přejímajícího) zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že
uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech
souvislostech vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací
soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu
je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobců je opodstatněné.
Otázku přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, k němuž mělo dojít
převedením organizační jednotky žalované „Servis MON Bratislava“ ke společnosti
SPRINT-PRESS, spol. s r. o. na základě dohody uzavřené mezi žalovanou a
uvedenou společností dne 30. 10. 1992, je třeba i v současné době posuzovat - s
ohledem na dobu tohoto převodu - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975
Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č.
98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb. a č. 231/1992 Sb.,
tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 1992 (dále jen „zák.
práce 1992“). Nárok na náhradu mzdy uplatněný Ing. I. K. je nutno posuzovat –
vzhledem k tomu, že vznikl (měl vzniknout) dnem následujícím po právní moci
rozhodnutí soudu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (tj.
dnem 5. 5. 1995) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů
č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982
Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č.
188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb.,
č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb., tedy podle zákoníku práce ve
znění účinném do 30. 9. 1995 (dále jen „zák. práce 1995“).
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je upraven v ustanoveních §
249 a 250 zák. práce 1992 (ustanovení § 251 zák. práce 1992 upravuje uspokojení
nároků pracovníků zrušeného zaměstnavatele). K přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele však dochází nejen podle
těchto ustanovení, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy.
Zvláštní zákony upravují přechod těchto práv a povinností např. v § 17 zákona
č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění
pozdějších předpisů, v § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění pozdějších předpisů, v § 30 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách, ve znění pozdějších předpisů, v § 59 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 1996 (dále jen „obch. zák.“),
nebo v § 480, resp. § 487 obch. zák. K přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele
může dojít toliko na základě zákona, tj. tehdy, splní-li se předpoklady, které
zákon stanoví jako důvod k přechodu práv a povinností mezi zaměstnancem a jeho
zaměstnavatelem, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního
ujednání zaměstnavatelů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
29. 8. 1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 1999
sp. zn. 21 Cdo 253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, roč. 1999,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2124/99).
Podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce 1992 převádí-li se část organizace do
jiné organizace, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči
pracovníkům této části organizace na přejímající organizaci.
Podle ustanovení § 250 odst. 2 zák. práce 1992 práva a povinnosti dosavadní
organizace vůči pracovníkům této části organizace, jejichž pracovněprávní
vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny.
Organizacemi se pro účely zákoníku práce rozumí právnické osoby, které
zaměstnávají občany v pracovněprávních vztazích (dále též „zaměstnavatelé“) a,
pokud to stanoví zákon, též v obdobných pracovních vztazích (§ 8 odst. 1 zák.
práce 1992). Pojem „část organizace“, který je vedle ustanovení § 250 zák.
práce 1992 užit též v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce 1992, v
zákoníku práce definován není; o „části organizace“ zákoník práce uvádí jen to,
že ji lze zrušit, přemístit [§ 46 odst. 1 písm. a) zák. práce 1992] a převést
do jiné organizace [§ 46 odst. 1 písm. b) a § 250 zák. práce 1992].
Částí organizace lze za tohoto stavu věci rozumět organizační jednotku, útvar
nebo jinou složku organizace, která vyvíjí - má-li vyhovovat požadavku na
zrušitelnost, přemístitelnost a převoditelnost - v rámci organizace relativně
samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti)
organizace samotné. Takováto složka organizace má vyčleněny určité prostředky
(budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti,
zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu organizace (např. v
organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí pracovník organizace
(§ 9 odst. 3 zák. práce 1992) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5.
1997 sp. zn. 2 Cdon 1053/96 uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1998].
Část organizace (stejně jako organizaci samotnou) nelze mechanicky ztotožňovat
s kolektivem (skupinou) zaměstnanců v ní působících. Pro její vymezení je v
první řadě podstatné, že představuje určitý soubor věcí, práv a jiných
majetkových hodnot, které slouží k plnění úkolů organizace. Součástí tohoto
souboru je i osobní prvek (zaměstnanci v ní působící). Pro část organizace je
tak charakteristické spojení hmotných a osobních složek činnosti. Dochází-li ke
zrušení, přemístění nebo převedení části organizace, pak takovéto opatření se
nemůže dotýkat jen jejího osobního prvku (zaměstnanců v ní působících), ale
vždy také jejích hmotných složek; takové organizační opatření se zpravidla
projeví v tom, že organizace přestane nadále vyvíjet takovou činnost, kterou
dosud vykonávala zrušená nebo převedená složka, nebo že nadále tuto činnost
začne vykonávat na jiném místě.
V projednávané věci žalovaná převedla na základě dohody uzavřené mezi ní a
společností SPRINT-PRESS, spol. s r. o. dne 30. 10. 1992 na tuto společnost
celý „movitý majetek“, sloužící k činnosti organizační jednotky žalované
„Servis MON Bratislava“, kterou přestala vyvíjet, a tedy převedla tuto svou
část do jiné organizace (na jiného zaměstnavatele). Tento převod měl za
následek – jak vyplývá z výše uvedeného - přechod práv a povinností z
pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům vykonávajícím činnost v této části
žalované na společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. jako na přejímající
organizaci (přejímajícího zaměstnavatele) ve smyslu ustanovení § 250 zák. práce
1992. Protože důvodem přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů
nebylo (jen) smluvní ujednání mezi žalovanou a společností SPRINT-PRESS, spol.
s r. o. obsažené v jejich dohodě ze dne 30. 10. 1992, nýbrž převedení části
žalované k uvedenému (jinému) zaměstnavateli, se kterým zákon spojuje přechod
práv a povinností z pracovněprávních vztahů, došlo k tomuto přechodu práv a
povinností – bez ohledu na skutečnost, že převedení části žalované ke
společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. bylo mezi těmito zaměstnavateli
dohodnuto - na základě zákona.
Ze skutečnosti, že práva a povinností z pracovněprávních vztahů vůči
zaměstnancům vykonávajícím činnost v organizační jednotce žalované „Servis MON
Bratislava“ přešly na společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o., však nelze bez
dalšího dovozovat, že žalovaná není v této věci legitimována.
Ze znění ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce 1992 vyplývá (srov. slova “...
vůči pracovníkům této části organizace ...”), že na nového zaměstnavatele
nepřecházejí všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec
kdy dosavadnímu zaměstnavateli vznikly, ale jen práva a povinnosti vůči těm
zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s dosavadním zaměstnavatelem trval
alespoň v den převodu k novému zaměstnavateli; skončil-li pracovněprávní vztah
před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči
bývalým zaměstnancům nedotčena.
Poněkud odlišná situace nastává tehdy, jestliže ke dni převodu části
zaměstnavatele (organizační složky, samostatné organizační jednotky) na nového
zaměstnavatele u soudu probíhá (tj. nebyl dosud pravomocně skončen) spor o
určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance, který působí (podle
pracovní smlouvy má působit) v převáděné části (organizační složce)
zaměstnavatele. V důsledku toho, že platnost rozvázání pracovního poměru, k
němuž došlo před převedením části (organizační složky) dosavadního
zaměstnavatele, byla zpochybněna, není tu a ani nemůže být jistota, zda
pracovní poměr následkem výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době
nebo dohody skutečně skončil, nebo zda stále (bude-li rozvázání pracovního
poměru určeno jako neplatné) pokračuje. Protože v okamžiku rozhodném pro
přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu k takovémuto zaměstnanci
[tj. v den převodu části (organizační složky) zaměstnavatele] nelze považovat
pracovní poměr za skončený a protože pracovní poměr (bude-li rozvázání
pracovního poměru určeno jako neplatné) může nadále trvat, je odůvodněn závěr,
že podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce 1992 přechází na nového
zaměstnavatele práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů též k těm
zaměstnancům, s nimiž byl před převedením části (organizační složky)
dosavadního zaměstnavatele rozvázán pracovní poměr, avšak platnost rozvázání
pracovního poměru se stala předmětem sporu, který nebyl ke dni převodu
pravomocně rozhodnut (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1422/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
7. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2124/99).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebylo v době převodu organizační
jednotky žalované „Servis MON Bratislava“, v jejíž pobočce v Banské Bystrici
Ing. I. K. působil (podle pracovní smlouvy měl působit), ke společnosti
SPRINT-PRESS, spol. s r. o. na základě dohody uzavřené mezi ní a žalovanou dne
30. 10. 1992 pravomocně rozhodnuto o platnosti rozvázání pracovního poměru Ing.
I. K. okamžitým zrušením učiněným žalovanou dopisem ze dne 19. 11. 1991, které
se stalo předmětem sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10
C 506/91, přešla na společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. také – jak vyplývá z
výše uvedeného - práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi Ing. I. K. a
žalovanou.
Při rozhodování o náhradě mzdy z důvodu překážek na straně zaměstnavatele podle
ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce 1995 uplatněné Ing. I. K. za dobu od 28. 1.
1999 do 30. 6. 2005 je třeba přihlédnout k tomu, že by společnost SPRINT-PRESS,
spol. s r. o. mohla být pokládána za zaměstnavatele, který by byl povinen
přidělovat Ing. I. K. po pravomocném určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru ze dne 19. 11. 1991 (ode dne 5. 5. 1995) práci podle pracovní
smlouvy, jen kdyby byla pravomocným soudním rozhodnutím určena neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 11. 1991 vůči ní a kdyby jí
Ing. I. K. (po účinnosti převodu organizační jednotky žalované „Servis MON
Bratislava“ ke společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. na základě dohody ze dne
30. 10. 1992) oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání [srov. ustanovení § 61
odst. 1 zák. práce 1992, který platil (ve znění pozdějších předpisů) na
Slovensku i po zániku České a Slovenské Federativní republiky dnem 31. 12. 1992
(zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, byl ve
Slovenské republice zrušen zákonem č. 311/2001 Z.z., který nabyl účinnosti dne
1. 4. 2002)], jinak je třeba pokládat (ve vztahu ke společnosti SPRINT-PRESS,
spol. s r. o.) okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 11. 1991 za platný
právní úkon, popřípadě pracovní poměr Ing. I. K. za rozvázaný fikcí dohody
podle ustanovení § 61 odst. 3 písm. b) zák. práce 1992 dnem, kdy měl skončit
tímto okamžitým zrušením pracovního poměru.
Podle ustanovení § 159 o. s. ř. je doručený rozsudek, který již nelze napadnout
odvoláním, v právní moci.
Právní moc rozsudku má nejen stránku formální, která vyjadřuje stav skončení
občanského soudního řízení způsobem uvedeným v ustanovení § 159 o. s. ř. U
právní moci rozsudku se rozeznává též její materiální stránka; materiální
právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku a jeho nezměnitelnost. Výrok
pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení, v němž byl vyhlášen, a
pro jejich právní nástupce a v případech stanovených zákonem je závazný kromě
účastníků řízení (jejich právních nástupců) také pro další osoby anebo pro
každého (srov. § 159a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.); v rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a popřípadě jiné osoby, je závazný
též pro všechny orgány (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Nezměnitelnost pravomocného
rozsudku se projevuje jako překážka věci pravomocně rozhodnuté, která brání
tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě další osoby znovu projednávána a
rozhodována (srov. § 159a odst. 5 o. s. ř.).
Byl-li rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 1995 č. j. 29 Co
588/94-52, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4.
1994 č. j. 10 C 506/91-38 tak, že bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního
poměru Ing. I. K. ze dne 19. 11. 1991 je neplatné, vydán v řízení, jehož
účastníkem nebyla společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. (a po právní moci
tohoto rozsudku se ani nestala právním nástupcem žalované), nebyl by - protože
nejde o rozsudek uvedený v ustanovení § 159a odst. 2 nebo 3 o. s. ř. - pro
společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. závazný a vůči této společnosti by
nebylo nezměnitelně stanoveno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19.
11. 1991 bylo neplatným právním úkonem. Platilo by proto, že - ve vztahu ke
společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o., na niž přešla práva a povinnosti z
pracovněprávního vztahu Ing. I. K. k žalované na základě převodu organizační
jednotky žalované „Servis MON Bratislava“ k uvedené společnosti - byl pracovní
poměr Ing. I. K. rozvázán platně a že tedy Ing. I. K. nemohl mít vůči
společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. nárok na náhradu mzdy podle ustanovení
§ 130 odst. 1 zák. práce 1995.
Za zaměstnavatele Ing. I. K., který by byl povinen mu přidělovat ode dne 5. 5.
1995 práci podle pracovní smlouvy [§ 35 odst. 1 písm. a) zák. práce 1995],
nelze považovat ani žalovanou, neboť práva a povinnosti z pracovněprávního
vztahu žalované k Ing. I. K. přešla na základě převodu organizační jednotky
žalované „Servis MON Bratislava“ ke společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. na
tuto společnost. Ing. I. K. proto nemohl mít nárok na náhradu mzdy podle
ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce 1995 ani vůči žalované (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 268/2012).
Uvedené ovšem nelze (bez dalšího) vykládat tak, že by Ing. I. K. nemohl mít na
náhradu mzdy požadovanou za dobu od 28. 1. 1999 do 30. 6. 2005 vůči žalované
nárok z jiného právního důvodu.
Pracovníci mají prostřednictvím odborové organizace právo na informace o
činnosti organizace a zásadních otázkách souvisejících s ekonomikou a rozvojem
organizace (čl. V základních zásad zák. práce ve znění účinném do 31. 5. 1994).
Organizace (zaměstnavatel) projedná s příslušným odborovým orgánem (mimo jiné)
opatření, která se týkají většího počtu pracovníků (zaměstnanců) [§ 18 odst. 1
písm. c) zák. práce ve znění účinném do 31. 5. 1994 a § 18 odst. 2 písm. c)
zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2000], a informuje příslušný odborový
orgán zejména o zásadních otázkách rozvoje organizace (zaměstnavatele) a o
hospodářských výsledcích a perspektivě organizace (zaměstnavatele) [§ 18 odst.
2 zák. práce ve znění účinném do 31. 5. 1994 a § 18 odst. 3 zák. práce ve znění
účinném do 31. 12. 2000]; k těmto účelům poskytuje organizace (zaměstnavatel)
příslušnému odborovému orgánu potřebné informace, konzultace a doklady a v
rámci svých možností přihlíží k jeho stanoviskům (§ 18 odst. 3 zák. práce ve
znění účinném do 31. 5. 1994 a § 18 odst. 4 zák. práce ve znění účinném do 31.
12. 2000).
Spočívá-li příčina toho, proč se Ing. I. K. nestal - navzdory přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů na základě převodu organizační jednotky
„Servis MON Bratislava“ ke společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. -
zaměstnancem společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. [tj. příčina toho, proč
nebyla pravomocným soudním rozhodnutím určena neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru ze dne 19. 11. 1991 vůči této společnosti a proč jí Ing. I.
K. (po účinnosti převodu organizační jednotky žalované „Servis MON Bratislava“
k ní) neoznámil, že trvá na dalším zaměstnávání], v tom, že žalovaná v rozporu
s výše uvedenými ustanoveními zákoníku práce neinformovala Ing. I. K.
(prostřednictvím odborové organizace) o přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů na společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. a že ani
jinak nezajistila, aby se Ing. I. K. o přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů řádně a včas dozvěděl, odpovídá Ing. I. K. za škodu,
která by mu v důsledku porušení těchto právních povinností vznikla (§ 187 odst.
2 zák. práce 1995). Odvolací soud se však věcí z pohledu tohoto jiného možného
právního posouzení věci nezabýval; jeho závěr o tom, že žalovaná nebyla povinna
poskytnout Ing. I. K. jím požadované plnění, proto (zatím) nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. (spolu s usnesením odvolacího soudu obsahujícím akcesorické
výroky o nákladech řízení) zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (spolu s usnesením o
nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty
za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda
senátu