21 Cdo 268/2012
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Vladimírou Smetanovou, advokátkou
se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 682/20, proti žalovaným 1) JUDr. J. D.,
advokátce se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33, jako správkyni konkursní
podstaty úpadce Hotelinvest a.s. se sídlem v Praze 1, Nekázanka č. 857/4, IČO
00251976, zastoupené JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Vodičkova č. 709/33, a 2) Hotel Palace Praha s.r.o. se sídlem v Praze 6,
Evropská č. 370/15, IČO 26441489, zastoupenému Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem
se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, o 3.529.694,- Kč s úroky z prodlení,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 43/2003 a 27 C 100/2006,
o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března
2011 č.j. 13 Co 193/2010-210, takto:
I. Dovolání žalované 1) se zamítá.
II. Rozsudek městského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního
soudu ve výroku, jímž bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit žalobci 1.411.884,-
Kč s úroky z prodlení a jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal
po žalované 1) zaplacení dalších 1.449.394,- Kč s úroky z prodlení, a ve
výrocích o náhradě nákladů řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
1.10.2009 č.j. 27 C 100/2006-129 [s výjimkou výroku, jímž bylo žalované 1)
uloženo, aby zaplatila žalobci 2.080.300,- Kč s úroky z prodlení, a výroku,
jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném 2) zaplacení
dalších 2.117.810,- Kč s úroky z prodlení] se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobami podanými u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28.4.2003 a dne
1.11.2006) domáhal (v podobě změněné se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaní zaplatili společně a nerozdílně na náhradě mzdy za období od 1.6.2001
do 30.9.2002 částku 998.970,- Kč (správně 1.065.568,- Kč) a za období od
1.10.2003 do 31.10.2006 částku 2.397.528,- Kč (správně 2.464.126,- Kč) s úroky
z prodlení. Žaloby zdůvodnil zejména tím, že pracoval u úpadce (jeho odštěpného
závodu Hotel Palace Praha) na základě pracovní smlouvy ze dne 7.1.1999 jako
vedoucí obchodního úseku v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou a že
okamžité zrušení pracovního poměru, které obdržel od svého zaměstnavatele
dopisem ze dne 31.5.2001 podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce,
bylo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2004 sp. zn.
27 C 125/2001 "ve spojitosti" s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
17.12.2004 sp. zn. 14 Co 376/2004 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2006
sp. zn. 21 Cdo 1224/2005" určeno jako neplatný právní úkon. Žalobce, který
sdělil zaměstnavateli dopisem ze dne 15.6.2001, že trvá "na dalším pokračování
svého pracovního poměru", a jehož průměrný měsíční výdělek zjištěný za I.
čtvrtletí roku 2001 činil 66.598,- Kč, požaduje "vyrovnání" náhrady mzdy, neboť
žalovaná 1) mu výkon práce u úpadce neumožnila a ani mu neposkytla náhradu mzdy
a tento stav trval i poté, co žalovaná 1) převedla odštěpný závod úpadce Hotel
Palace Praha na žalovaného 2).
Žalovaná 1) namítala, že ve smlouvě, kterou převedla odštěpný závod úpadce
Hotel Palace Praha na žalovaného 2), bylo "výslovně ujednáno", že na žalovaného
2) přecházejí rovněž "veškeré závazky týkající se předmětného odštěpného
závodu, které ve vztahu k němu vznikly po prohlášení konkursu", a že proto je
povinen vyplatit požadovanou náhradu mzdy žalobci žalovaný 2). Za období od
1.12.2001 do 31.10.2006 by neměla být žalobci přiznána náhrada mzdy také proto,
že byl pravděpodobně v tomto období zaměstnán, že konal práci odpovídající jeho
kvalifikaci a že dosáhl výdělku, kterého by dosáhl v pracovním poměru u
odštěpného závodu Hotel Palace Praha, popřípadě že - kdyby to tak nebylo - se
sám do práce nezapojil.
Žalovaný 2) namítal, že v seznamu zaměstnanců obsaženém v příloze č. 3 smlouvy,
podle níž koupil od žalované 1) odštěpný závod úpadce Hotel Palace Praha, není
žalobce uveden a že tedy na něho nepřešla práva a povinnosti z pracovního
poměru žalobce u úpadce. Žalobce učinil všechny úkony, které souvisejí s
požadovanou náhradou mzdy, vždy jen vůči žalované 1), žalovaný 2) o sporu,
jehož předmětem bylo určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
nevěděl a rozhodnutí soudu vydaná v tomto sporu pro něho nejsou závazná.
Žalovaný 2) rovněž vznesl námitku promlčení žalobcova nároku.
Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co usnesením ze dne 7.8.2007 č.j. "27 C
100/2006-23 (27 C 43/2003, 27 C 100/2006)" spojil obě věci ke společnému řízení
- rozsudkem ze dne 1.10.2009 č.j. 27 C 100/2006-129 uložil žalované 1), aby
zaplatila žalobci 2.080.300,- Kč spolu s úrokem z prodlení, který vyčíslil, a
žalovanému 2), aby zaplatil žalobci 1.411.884,- Kč spolu s úrokem z prodlení,
který vyčíslil; současně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované
1) zaplacení dalších 1.449.394,- Kč s úroky z prodlení a po žalovaném 2)
zaplacení dalších 2.117.810,- Kč s úroky z prodlení, a rozhodl, že žalovaná 1)
je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 37.972,30 Kč k rukám
advokátky JUDr. Vladimíry Smetanové a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému
2) na náhradě nákladů řízení 26.108,60 Kč k rukám advokátky JUDr. E. K. Z
provedených důkazů zjistil, že na majetek obchodní společnosti Hotelinvest a.s. (úpadce) byl prohlášen dne 7.3.2000 konkurs a že žalovaná 1) uzavřela (se
souhlasem konkursního soudu) se žalovaným 2) dne 12.6.2001 smlouvu, kterou mu
ve smyslu ustanovení § 27a zákona o konkursu a vyrovnání prodala odštěpný závod
úpadce Hotel Palace Praha; smlouva nabyla účinnosti podpisem předávacího
protokolu a dodatku č. 1 k předávacímu protokolu dnem 18.7.2001. Žalovaná 1)
dala žalobci, který pracoval u úpadce na základě pracovní smlouvy ze dne
7.1.1999, dopisem ze dne 31.5.2001 (doručeným žalobci dne 4.6.2001) okamžité
zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce
a od 31.5.2001 mu zakázala vstup na pracoviště. Žalobce dopisem ze dne
15.6.2001 oznámil žalované 1), že trvá na dalším zaměstnávání, a rozhodnutím
soudu, které nabylo právní moci dne 20.1.2005, bylo okamžité zrušení pracovního
poměru ze dne 31.5.2001 prohlášeno za neplatné. Vzhledem k tomu, že dopis
žalobce ze dne 15.6.2001 byl doručen žalované 1) ještě v době, kdy byl
zaměstnancem úpadce, a že uzavřením smlouvy o prodeji části podniku ze dne
12.6.2001 nepřešly na žalovaného 2) nároky žalobce na náhradu mzdy při
neplatném rozvázání pracovního poměru a na náhradu mzdy z důvodu překážek v
práci na straně zaměstnavatele, neboť vznikly před účinností smlouvy, je
povinna tyto nároky (za dobu od 1.6. do 4.6.2001 a od 18.6.2001 do 19.1.2005)
ve výši 2.080.300,- Kč uspokojit žalovaná 1); požadavek žalované 1) na moderaci
náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce soud prvního stupně
odmítl s odůvodněním, že žalovaná 1) přes poučení soudu ani netvrdila rozhodné
skutečnosti, pro které by bylo možné náhradu za dobu přesahující 6 měsíců
snížit nebo nepřiznat. Zaměstnavatel nepřiděloval žalobci práci ani po
20.1.2005, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu o určení neplatnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001; zaměstnavatelem, který je povinen
poskytnout žalobci náhradu mzdy za tuto dobu podle ustanovení § 130 odst. 1
zákoníku práce, je žalovaný 2), jemuž byla podle ustanovení § 27a zákona o
konkursu a vyrovnání prodána část podniku, v němž žalobce (do neplatného
rozvázání pracovního poměru) pracoval.
Za dobu od 20.1.2005 do 31.10.2006
žalobci náleží - s ohledem na výši jeho pravděpodobného výdělku a na vázanost
soudu návrhem žalobce - částka 1.411.884,- Kč.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.3.2011 č.j. 13 Co
193/2010-210 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná 1)
je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 28.431,- Kč k
rukám advokátky JUDr. V. S. a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na
náhradě nákladů odvolacího řízení 43.056,- Kč k rukám advokáta Mgr. J. K.,
LL.M. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že nárok
na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce náleží žalobci
nejen za dobu ode dne, kdy oznámil žalované 1), že trvá na dalším zaměstnávání
(od 18.6.2001), po dobu 6 měsíců, ale i za období od 19.12.2001 až do
20.1.2005, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým bylo určeno, že rozvázání
pracovního poměru okamžitým zrušením je neplatné, a že žalovaná 1) neunesla
břemeno tvrzení a břemeno důkazní o "podmínkách uplatnění moderačního práva"
podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce, neboť "žádné konkrétní
skutečnosti ve výše uvedeném směru netvrdila" a návrh žalované 1), aby byl
vyslechnut žalobce a aby soud tyto důkazy opatřil od Úřadu sociálního
zabezpečení a Úřadu práce (blíže neoznačeného), považoval odvolací soud za
"protismyslný a z hlediska konstrukce dokazování nezákonný postup". Odvolací
soud dále odmítl námitku o nedostatku pasivní legitimace žalované 1) s
odůvodněním, že smlouvou ze dne 12.6.2001, účinnou ode dne 18.7.2001, byla
prodána část podniku úpadce (odštěpný závod Hotel Palace Praha) žalovanému 2),
že v té době trval pracovní poměr žalobce u žalované 1), že dnem 18.6.2001, kdy
byl žalované 1) doručen dopis žalobce, že trvá na dalším zaměstnávání, vznikl
žalobci nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce a že
podle ustanovení § 27a zákona o konkursu a vyrovnání přešla z úpadce na
žalovaného 2) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů s výjimkou nároků,
které vznikly do účinnosti smlouvy, a tedy i s výjimkou nároku žalobce podle
ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce; ujednání ve smlouvě ze dne 12.6.2001,
podle kterého přecházejí na žalovaného 2) "všechny závazky vzniklé po datu
prohlášení konkursu", jsou neplatné, neboť k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele může dojít jen na základě
právního předpisu a nikoliv pouhou dohodou účastníků. Nárok žalobce proti
žalovanému 2) "již není nárokem na náhradu mzdy z neplatného rozvázání
pracovního poměru, jemuž by nebylo možno vyhovět pro překážku rei iudicatae (§
159a odst. 5 občanského soudního řádu)", ale nárokem jiným, který vznikl podle
ustanovení § 130 odst.
1 zákoníku práce (na náhradu mzdy při překážkách v práci
na straně zaměstnavatele) v době od 20.1.2005 do 31.10.2006); žalovaná 1) byla
povinna před přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů při prodeji
podniku informovat žalovaného 2) o "nedořešeném pracovněprávním vztahu se
žalobcem" a na žalovaného 2) dnem 18.7.2001 přešla práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů k žalobci, včetně později vzniklé povinnosti zaplatit
mu náhradu mzdy při překážkách v práci na jeho straně podle ustanovení § 130
odst. 1 zák. práce bez ohledu na to, zda žalovanému 2) tato okolnost tehdy byla
známa; podstatné je podle odvolacího soudu to, že žalovaný 2) "žalobce k
nástupu nevyzval" a "případná náhrada škody, která by splněním této platební
povinnosti vůči žalobci žalovanému 2) vznikla, je problémem k řešení mezi
žalovanými".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.
Žalovaná 1) ve svém dovolání, které - jak vyplývá z obsahu podání - směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalované 1) uloženo zaplatit žalobci
2.080.300,- Kč s úroky z prodlení, v první řadě namítá, že ujednání obsažené ve
smlouvě ze dne 12.6.2001, podle kterého přecházejí na žalovaného 2) "všechny
závazky vzniklé po datu prohlášení konkursu" související s prodávanou částí
podniku, není v rozporu se zákonem (s ustanovením § 27a zákona o konkursu a
vyrovnání) a že "stranám nic nebránilo v rámci smluvní volnosti, aby se takto
dohodly". Smlouva ze dne 12.6.2001 navíc nabyla účinnosti "podpisem prvního
protokolu" dne 16.6.2001 a nikoliv až dne 18.7.2001, jak dovodily soudy; žádal-
li tedy žalobce o další přidělování práce žalovanou 1) dne 18.6.2001, byl v té
době již zaměstnancem žalovaného 2). Při uplatnění moderačního práva podle
ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce žalovaná 1) navrhla provedení důkazů,
které "sama nemohla reálně získat" (dotaz na Úřad sociálního zabezpečení, Úřad
práce, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, popřípadě výslech žalobce), a dovozuje,
že "tento postup byl jediný možný, aby byl získán důkaz o tom, zda žalobce
vykonával či mohl vykonávat práci srovnatelnou s prací u úpadce, a že není
vinou žalované 1), že neunesla důkazní břemeno, když soud rozhodl, že jí
navržené důkazy neobstará"; soud totiž není při provádění dokazování "omezen"
jen na návrhy účastníků, ale má za účelem spolehlivého zjištění skutkového
stavu provést i jiné důkazy z vlastní iniciativy, a "v daném případě byl
jediným orgánem, kterému by podstatné údaje pro event. uplatnění moderačního
práva soudu podle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce mohly být sděleny".
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v
napadené části a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný 2) ve svém dovolání, které - jak vyplývá z obsahu podání - směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit žalobci
1.411.884,- Kč s úroky z prodlení, namítá, že nebyl účastníkem řízení o určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001 a že proto
rozhodnutí soudu o určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru nemůže
mít "žádný vliv na posuzování a hodnocení nároků žalobce vůči žalovanému 2)",
neboť nemůže být pro žalovaného 2) závazné. Vzhledem k tomu, že pro žalovaného
2) není otázka neplatnosti rozvázání pracovního poměru a trvání žalobcova
pracovního poměru "věcí pravomocně rozhodnutou", nelze žalovaného 2) považovat
za zaměstnavatele, který by měl žalobci po dni 20.1.2005 přidělovat práci a
který by byl povinen z důvodu překážek v práci poskytovat žalobci podle
ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce náhradu mzdy. Přípustnost dovolání
žalovaný 2) dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu, za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda "plynou z rozhodnutí o
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nějaké nároky vůči osobě,
která vůbec nebyla účastníkem řízení, které vydání takového rozhodnutí
předcházelo, resp. je rozhodnutí o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru závazné také pro osobu, která nebyla účastníkem dotčeného řízení o
takové neplatnosti", a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu v napadené části a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolání žalovaného 2) bylo zamítnuto. Podle jejího
názoru lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že nárok žalobce proti žalovanému
2) není nárokem na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, ale
že vychází z ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce, a že jde o nárok na
náhradu mzdy při překážkách na straně zaměstnavatele, který vznikl "ve zcela
jiné době" než žalobcův nárok podle ustanovení § 61 zákoníku práce.
Žalovaný 2) uvedl, že námitka žalované 1) o nedostatku její pasivní legitimace
ve věci je "jen účelová" a že je správný názor soudů, podle kterého jsou
"smluvní ujednání ve smlouvě o prodeji části podniku týkající se přechodu
závazků související s převáděnou částí podniku, které vzniknou po datu
prohlášení konkursu na majetek úpadce, absolutně neplatné z důvodu rozporu se
zákonem".
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 2) zamítl. Uvedl, že se
ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že žalovaný 2) neuvádí žádné
nové skutečnosti, neboť opakuje svoje námitky jako v podaném odvolání, s nimiž
se odvolací soud "zcela vypořádal".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o. s. ř."), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalovaných proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. nejsou jejich dovolání přípustná, a to již proto, že ve věci
samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí ve věci samé významné (z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů) vyřešení právních otázek, jaká práva a
povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí z úpadce na nabyvatele při
zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží podniku, jednou
smlouvou podle ustanovení § 27a zákona o konkursu a vyrovnání, v čem spočívá
povinnost tvrzení a povinnost důkazní zaměstnavatele, který požádal podle
ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce, aby soud náhradu mzdy poskytovanou
zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu přesahující dobu
šesti měsíců přiměřeně snížil, popřípadě vůbec nepřiznal, jak je třeba vyložit
ve smyslu ustanovení § 266 obchodního zákoníku projev vůle obsažený ve smlouvě
žalovaných ze dne 12.6.2001, v předávacím protokolu ze dne 16.6.2001 a v
dodatku č. 1 k předávacímu protokolu ze dne 18.7.2001 směřující ke stanovení
dne účinnosti smlouvy a jaký má právní význam pro rozhodnutí o náhradě mzdy
poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru a o náhradě mzdy
poskytované při překážce v práci na straně zaměstnavatele, spočívající v tom,
že nepřiděluje zaměstnanci práci po určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru, okolnost, že neplatnost rozvázání pracovního poměru byla pravomocným
rozhodnutím soudu určena proti dosavadnímu zaměstnavateli zaměstnance, ačkoliv
jeho práva a povinnosti z pracovního poměru přešla ještě před tímto rozhodnutím
soudu na jiného (přejímajícího zaměstnavatele).
Právní otázky, jaká práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí z
úpadce na nabyvatele při zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot,
které slouží podniku, jednou smlouvou podle ustanovení § 27a zákona o konkursu
a vyrovnání, v čem spočívá povinnost tvrzení a povinnost důkazní
zaměstnavatele, který požádal podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce, aby
soud náhradu mzdy poskytovanou zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního
poměru za dobu přesahující dobu šesti měsíců přiměřeně snížil, popřípadě vůbec
nepřiznal, a jaký má právní význam pro rozhodnutí o náhradě mzdy poskytované
při neplatném rozvázání pracovního poměru okolnost, že neplatnost rozvázání
pracovního poměru byla pravomocným rozhodnutím soudu určena proti dosavadnímu
zaměstnavateli zaměstnance, ačkoliv jeho práva a povinnosti z pracovního poměru
přešla ještě před tímto rozhodnutím soudu na jiného (přejímajícího
zaměstnavatele), je třeba v projednávané věci posoudit i v současné době
zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968
Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č.
111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb.,
č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992
Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č.
138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000
Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb. a č.
177/2001 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2002 (dále jen
"zák. práce 2002") a podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb.,
č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997
Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č.
214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb., tedy podle
zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen "zákona
o konkursu a vyrovnání").
Právní otázku, jaký má právní význam pro rozhodnutí o náhradě mzdy poskytované
při překážce v práci na straně zaměstnavatele, spočívající v tom, že
nepřiděluje zaměstnanci práci po určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru, okolnost, že neplatnost rozvázání pracovního poměru byla pravomocným
rozhodnutím soudu určena proti dosavadnímu zaměstnavateli zaměstnance, ačkoliv
jeho práva a povinnosti z pracovního poměru přešla ještě před tímto rozhodnutím
soudu na jiného (přejímajícího zaměstnavatele), je třeba posoudit - vzhledem k
tomu, že tento nárok žalobci vznikl (měl vzniknout) dnem 20.1.2005 - zejména
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.
153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb.,
č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb.,
č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č.
167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000
Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č.
6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb.,
č. 46/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb. a č. 628/2004 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 30.4.2005 (dále též jen "zák. práce 2005").
Podle ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce 2002 k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto zákoníkem
nebo zvláštním právním předpisem.
Podle ustanovení § 27a věty první zákona o konkursu a vyrovnání může správce
konkursní podstaty se souhlasem soudu a po vyjádření věřitelského výboru
zpeněžit věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží provozování
podniku, jednou smlouvou; jinak se pro tuto smlouvu přiměřeně použijí
ustanovení obchodního zákoníku (§ 476 a násl.), z úpadce na nabyvatele
přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních s výjimkou nároků vzniklých do
účinnosti smlouvy.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na straně zaměstnavatele
nastává - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - podle ustanovení § 249
až 251a zák. práce 2002 (ustanovení § 251 zák. práce 2002 ovšem upravuje pouze
uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl zrušen) a v dalších
případech stanovených jinými právními předpisy, například podle ustanovení § 59
odst. 3 nebo § 480 a § 487 obchodního zákoníku, podle ustanovení § 27a zákona o
konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů a dalších. K přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného
zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu a je vyloučeno,
aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů
(srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je charakteristické, že
na přejímajícího zaměstnavatele přechází jednak práva a povinnosti z pracovního
poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu uvedená zejména v ustanoveních § 35
a § 233 zák. práce 2002, jednak všechna práva a povinnosti, jež byly dosud (do
dne přechodu práv a povinností) mezi zaměstnancem a jeho dosavadním
zaměstnavatelem založeny, včetně všech nároků mezi nimi případně vzniklých
(splatných či nesplatných, popřípadě též budoucích, přisouzených nebo dosud
sporných a řešených v řízení před soudem), ledaže zákon výslovně stanoví, že se
přechod týká jen jednotlivého nároku (jednoho z nároků nebo části jednoho z
nároků) zaměstnance vůči jeho zaměstnavateli, popř. že na přejímajícího
zaměstnavatele nepřechází žádný z jednotlivých nároků mezi zaměstnancem a
dosavadním zaměstnavatelem.
Při přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, k němuž dochází podle
ustanovení § 27a zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,
nepřechází z úpadce na nabyvatele všechna práva a povinnosti; předmětem
přechodu na nabyvatele (přejímajícího zaměstnavatele) nejsou nároky, které mezi
úpadcem (dosavadním zaměstnavatelem) a jeho zaměstnanci vznikly do dne
účinnosti smlouvy uzavřené podle ustanovení § 27a zákona o konkursu a
vyrovnání, které je třeba i po účinnosti smlouvy vypořádat v příslušném
konkursním řízení (srov. též právní názory vyjádřené například v usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.6.2003 sp. zn. 32 Odo 388/2003 nebo
v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.11.2006 sp. zn. 29 Odo
391/2005).
Vzhledem k tomu, že pracovněprávní nároky úpadce vůči jeho zaměstnancům vzniklé
do účinnosti smlouvy uzavřené podle ustanovení § 27a zákona o konkursu a
vyrovnání patří do konkursní podstaty (§ 6 zákona o konkursu a vyrovnání), že
pracovněprávní nároky zaměstnance vůči úpadci jako jeho zaměstnavateli vzniklé
do účinnosti smlouvy uzavřené podle ustanovení § 27a zákona o konkursu a
vyrovnání smějí být uspokojeny jen z konkursní podstaty (buď v průběhu
konkursního řízení nebo až podle rozvrhového usnesení) a že k přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů nemůže dojít jen na základě smlouvy
(ujednání) zaměstnavatelských subjektů, ale jen v případech (a za podmínek)
stanovených zákonem, soudy dospěly ke správnému závěru, že ujednání žalovaných
obsažené ve smlouvě ze dne 12.6.2001 (uzavřené podle ustanovení § 27a zákona o
konkursu a vyrovnání), podle kterého přecházejí na žalovaného 2) "všechny
závazky vzniklé po datu prohlášení konkursu" související s prodávanou částí
podniku (včetně pracovněprávních nároků), je v rozporu se zákonem (výše
uvedenými kogentními zákonnými ustanoveními) a že je proto neplatné [§ 39
občanského zákoníku, § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce 2002].
Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce 2002 dal-li zaměstnavatel zaměstnanci
neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve
zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho
dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen
poskytnout mu náhradu mzdy; tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši
průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce 2002 přesahuje-li celková doba, za
kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud
na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně
snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém
rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde
zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu
se do práce nezapojil.
Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení nebo
nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce 2002, jsou
podle ustálené judikatury soudů zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil
nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce
nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu
sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v
místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za
výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci
bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího
místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z
hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo
sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec
vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce
sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce
rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v
pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel
nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení nebo k
nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce 2002 může soud
přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu
dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného
zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než
by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou
povinnost přidělovat mu tuto práci totéž platí, začal-li zaměstnanec po
neplatném rozvázání pracovního poměru vykonávat podnikatelskou činnost (srov.
právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2003
sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, který byl uveřejněn pod č. 30 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2004, a v bodě V. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů
ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61
zákoníku práce sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že zaměstnavatel, který požaduje snížení nebo
nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce 2002, musí v
řízení tvrdit skutečnosti, jejichž prokázání je důvodem k tomu, aby zaměstnanci
požadovanou náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. V projednávané věci však
žalovaná 1) žádné takové skutečnosti - jak správně uvedly soudy - netvrdila.
Navrhovala-li za řízení před soudem prvního stupně, aby učinil dotazy na Úřad
sociálního zabezpečení, Úřad práce, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, popřípadě
aby provedl výslech žalobce, nešlo o důkazy, kterými by prokazovala svá
tvrzení, ale o prostředek, pomocí kterého chtěla (hodlala) objasnit poměry
žalobce po okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001 a tímto
způsobem získané poznatky (případně) využít k procesní obraně proti požadavkům
žalobce na náhradu mzdy. V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že k
tomuto účelu důkazy (důkazní prostředky) neslouží a nemohou být soudem použity;
důkazy (důkazní prostředky) v občanském soudním řízení slouží (jen a pouze) k
prokázání tvrzení, která jsou mezi účastníky řízení sporná.
Z důvodu posouzení právních otázek, jaká práva a povinnosti z pracovněprávních
vztahů přecházejí z úpadce na nabyvatele při zpeněžení věcí, práv a jiných
majetkových hodnot, které slouží podniku, jednou smlouvou podle ustanovení §
27a zákona o konkursu a vyrovnání, a v čem spočívá povinnost tvrzení a
povinnost důkazní zaměstnavatele, který požádal podle ustanovení § 61 odst. 2
zákoníku práce, aby soud náhradu mzdy poskytovanou zaměstnanci při neplatném
rozvázání pracovního poměru za dobu přesahující dobu šesti měsíců přiměřeně
snížil, popřípadě vůbec nepřiznal, tedy rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po
právní stránce zásadní význam.
Ostatní (výše označené) právní otázky byly soudy zčásti rozhodnuty s ustálenou
judikaturou soudů, zčásti dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu
vyřešeny. Protože jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska
rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
ČR dospěl k závěru, že dovolání žalované 1) není důvodné a že dovolání
žalovaného 2) je zčásti opodstatněné.
Soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že smlouva ze dne 12.6.2001 "o
prodeji části podniku (uzavřená dle § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání v platném znění a § 476 a násl. Obchodního zákoníku, zák. č. 513/1991
Sb., v platném znění)" nabyla účinnosti dnem 18.7.2001. S tímto závěrem, který
vycházel z výkladu obsahu této smlouvy, předávacího protokolu ze dne 16.6.2001
a dodatku č. 1 k předávacímu protokolu ze dne 18.7.2001 podle ustanovení § 266
obchodního zákoníku, nelze souhlasit.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (a samozřejmě tedy také smlouvy
uzavřené podle ustanovení § 27a zákona o konkursu a vyrovnání) z hlediska jeho
určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního
úkonu o odstranění takové nejasnosti. V případě, že nejasnost právního úkonu
nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37
odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není
dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že smlouva uzavřená mezi žalovanými
dne 12.6.2001 "nabývá účinnosti ke dni podpisu předávacího protokolu" (srov.
Čl. VI, 6.3. této smlouvy). Předávací protokol "o předání a převzetí věcí
zahrnutých do prodeje Hotelu Palace Praha" byl podepsán dne 16.6.2001 s tím, že
žalovaná 1) ukončila provozování Hotelu Palace Praha dnem 15.6.2001 a že
žalovaný 2) přebírá dnem 16.6.2001 v protokolu uvedené "majetkové hodnoty". Dne
18.7.2001 byl žalovanými podepsán Dodatek č. 1 k předávacímu protokolu "o
předání a převzetí věcí zahrnutých do prodeje Hotelu Palace Praha"; v tomto
dodatku se uvádí, že žalovaná 1) ukončila provozování Hotelu Palace Praha dne
15.6.2001 a že žalovaný 2) přebírá dnem 16.6.2001 další v dodatku pojmenované
hodnoty, a jsou v něm obsažena "další ujednání", týkající se vztahů mezi
žalovanými ohledně Hotelu Palace Praha.
Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl
straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§ 266 odst. 1
obchodního zákoníku). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle úmyslu
jednající strany, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen, přičemž výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (§ 266 odst. 2 obchodního zákoníku). Při uvedeném
výkladu vůle se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s
projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi
sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí
(§ 266 odst. 3 obchodního zákoníku). Projev vůle, který obsahuje výraz
připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany,
která jako první v jednání tohoto výrazu použila (§ 266 odst. 4 obchodního
zákoníku).
Při výkladu projevu vůle podle ustanovení § 266 obchodního zákoníku v
obchodních závazkových vztazích je - jak vyplývá z výše uvedeného - v první
řadě určující úmysl jednající smluvní strany, a to za předpokladu, že její
úmysl byl druhé straně (straně, které byl projev vůle určen) znám anebo jí
musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska). Nebyl-li druhé smluvní
straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám (tedy není-li možné
skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího prokázat), vykládá se
projev vůle podle významu, který by mu zpravidla osoba v postavení adresáta
přikládala, popř. jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v
obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá (tj. podle tzv.
objektivního hlediska). Při výkladu projevu vůle podle subjektivního nebo
objektivního hlediska současně platí, že musí být přihlédnuto jednak ke všem
okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a
praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k následnému chování stran,
připouští-li to povaha věcí. V případě, že byl použit výraz připouštějící různý
výklad, je třeba projev vůle vykládat v neprospěch (k tíži) té smluvní strany,
která takový výraz jako první v jednání použila.
Při objasnění toho, ke kterému dni byla sjednána účinnost smlouvy žalovaných ze
dne 12.6.2001, je třeba v první řadě přihlédnout k tomu, že tímto dnem byl
sjednán - jak je nepochybné z Čl. VI, 6.3. smlouvy - "den podpisu předávacího
protokolu". Předávací protokol byl žalovanými podepsán dne 16.6.2001 a o tom,
že tímto dnem se smlouva pro prodeji části podniku úpadce Hotel Palace Praha
stala účinnou, svědčí nepochybně to, že žalovaná 1) ukončila provozování Hotelu
Palace Praha dnem 15.6.2001 a že žalovaný 2) přebírá v protokolu uvedené
"majetkové hodnoty" dnem 16.6.2001. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že
žalovaní podepsali dne 18.7.2001 Dodatek č. 1 k předávacímu protokolu "o
předání a převzetí věcí zahrnutých do prodeje Hotelu Palace Praha"; vzhledem k
tomu, že - jak se v dodatku výslovně uvádí - žalovaná 1) ukončila provozování
Hotelu Palace Praha dnem 15.6.2001 a žalovaný 2) přebral koupené "majetkové
hodnoty" dnem 16.6.2001, je zřejmé, že účelem dodatku bylo vyřešit mezi
žalovanými jen některé (další) otázky související s předáváním a přebíráním
koupeného majetku, aniž by tím bylo zpochybněno, že smlouva ze dne 12.6.2001
nabyla v souladu se svým Čl. VI, 6.3 účinnosti již dnem 16.6.2001, kdy byl
podepsán předávací protokol. Závěr soudů, podle kterého smlouva ze dne
12.6.2001 "o prodeji části podniku (uzavřená dle § 27a zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání v platném znění a § 476 a násl. Obchodního zákoníku,
zák. č. 513/1991 Sb., v platném znění)" nabyla účinnosti dnem 18.7.2001, je
tedy v rozporu s výkladovými pravidly obsaženými v ustanovení § 266 obchodního
zákoníku.
Žalovaná 1) okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobcem podle ustanovení § 53
odst. 1 písm. b) zák. práce 2002 dopisem ze dne 31.5.2001, který byl žalobci
doručen dne 4.6.2001; dnem 4.6.2001 tedy měl podle něho zaniknout pracovní
poměr (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 19.3.1971 sp. zn. 3 Cz 4/71, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Žalobce s tímto rozvázáním
pracovního poměru nesouhlasil, dopisem ze dne 15.6.2001, doručeným dne
18.6.2001, sdělil žalované 1), že trvá "na dalším pokračování svého pracovního
poměru", a dne 30.7.2001 podal u soudu prvního stupně žalobu o určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru proti žalované 1). Obvodní
soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26.4.2004 č.j. 27 C 125/2001-76, potvrzeným
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.12.2004 č.j. 14 Co 376/2004-114,
rozhodl vůči žalované 1), že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné;
rozsudek nabyl (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 20.1.2005.
Vzhledem k tomu, že žalovaná 1) prodala část podniku úpadce, v němž žalobce
(před okamžitým zrušením pracovního poměru) pracoval (odštěpný závod Hotel
Palace Praha) smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 27a zákona o konkursu a
vyrovnání účinnou ode dne 16.6.2001, přešla na žalovaného 2) práva a povinnosti
úpadce z pracovního poměru vůči žalobci s výjimkou nároků vzniklých do
15.6.2001 (včetně) a žalovaný 2) se tím stal – s přihlédnutím k tomu, že do
účinnosti smlouvy ze dne 12.6.2001 žalobci neuplynula lhůta k uplatnění
neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 64 zák. práce 2002 a
že do té doby ani neoznámil žalované 1), že trvá na dalším zaměstnávání -
osobou pasivně věcně legitimovanou ve sporech se žalobcem u nároků z neplatného
rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 až 64 zák. práce 2002; to by
platilo i tehdy, kdyby žalobce o přechodu práv a povinností podle smlouvy
žalovaných ze dne 12.6.2001 (v době podání žaloby o určení neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru) nevěděl a kdyby proto nepodal proti
žalovanému 2) včas žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru,
popř. neprovedl jiné úkony potřebné k uplatnění jeho práv u zaměstnavatele.
Před přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů jsou dosavadní
zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel povinni informovat o tom příslušný
odborový orgán nebo radu zaměstnanců anebo, nepůsobí-li u něj příslušný
odborový orgán a ani rada zaměstnanců, zaměstnance, kteří budou převodem přímo
dotčeni, a projednat s nimi za účelem dosažení shody datum nebo navrhované
datum převodu, důvody převodu, právní, ekonomické a sociální důsledky převodu a
připravovaná opatření ve vztahu k zaměstnanosti (srov. § 250 odst. 1 a 2 zák.
práce 2002); v případě, že dosavadní zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel
tyto povinnosti nesplní a že ani jinak nezajistí, aby se příslušný odborový
orgán, rada zaměstnanců nebo jednotliví zaměstnanci o přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů řádně a včas dozvěděli, odpovídají tím
zaměstnancům za škodu, která by jim v důsledku porušení těchto právních
povinností vznikla (§ 187 odst. 2 zák. práce 2002), na věcnou legitimaci
zaměstnavatele ve sporu o nárocích z pracovněprávních vztahů zaměstnanců
dotčených přechodem práv a povinností k přejímajícímu zaměstnavateli to však
nemá (a nemůže mít) žádný vliv.
Z uvedených závěrů v projednávané věci ovšem nebylo možné plně vycházet. V
řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 125/2001 totiž
bylo rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 26.4.2004 č.j. 27 C
125/2001-76, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.12.2004
č.j. 14 Co 376/2004-114, pravomocně určeno , že okamžité zrušení pracovního
poměru, dané žalobci dopisem ze dne 31.5.2001, je neplatné vůči žalované 1).
Přestože v té době byl v tomto sporu (s ohledem na přechod práv a povinností z
pracovněprávních vztahů na základě smlouvy žalovaných ze dne 12.6.2001 ke dni
16.6.2001) pasivně věcně legitimován žalovaný 2), uvedenými rozhodnutími
nezměnitelně a ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1 a 4 občanského soudního řádu
závazně jednak byla určena (vyslovena) neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru obsaženého v dopise ze dne 31.5.2001, jednak bylo stanoveno to, že
osobou legitimovanou k uspokojení nároků žalobce z neplatného rozvázání
pracovního poměru je jako zaměstnavatel žalovaná 1). Protože ustanovení § 159a
odst. 5 občanského soudního řádu brání tomu, aby v tomto řízení byly uvedené
okolnosti posouzeny (znovu a) jinak, je třeba při rozhodování o nároku žalobce
na náhradu mzdy za dobu od 18.6.2001 do 19.1.2005 podle ustanovení § 61 zák.
práce 2002 vycházet z uvedených pravomocných (nezměnitelných a závazných)
soudních rozhodnutí (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 24.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 4780/2008, který byl uveřejněn pod č. 9
v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Soudy tedy dospěly v souladu se
zákonem k závěru, že žalobce má nárok náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.
1 zák. práce 2002 za dobu od 18.6.2001 do 19.1.2005 a že je mu povinna ji
poskytnout žalovaná 1) [z konkursní podstaty úpadce].
Při rozhodování o náhradě mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce 2005
za dobu od 20.1.2005 do 31.10.2006 muselo být (mimo jiné) přihlédnuto k tomu,
že by žalovaný 2) mohl být pokládán za zaměstnavatele, který by byl povinen
přidělovat žalobci po pravomocném určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru ze dne 31.5.2001 (ode dne 20.1.2005) práci podle pracovní
smlouvy, jen kdyby byla pravomocným soudním rozhodnutím určena neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001 vůči němu a kdyby mu
žalobce (po účinnosti smlouvy ze dne 12.6.2001) oznámil, že trvá na dalším
zaměstnávání, jinak je třeba pokládat [ve vztahu k žalovanému 2)] okamžité
zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001 za platný právní úkon, popřípadě
pracovní poměr za rozvázaný fikcí dohody podle ustanovení § 61 odst. 3 písm. b)
zák. práce 2002.
Podle ustanovení § 159 občanského soudního řádu je doručený rozsudek, který již
nelze napadnout odvoláním, v právní moci.
Právní moc rozsudku má nejen stránku formální, která vyjadřuje stav skončení
občanského soudního řízení způsobem uvedeným v ustanovení § 159 občanského
soudního řádu. U právní moci rozsudku se rozeznává též její materiální stránka;
materiální právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku s jeho
nezměnitelnost. Výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení, v
němž byl vyhlášen, a pro jejich právní nástupce a v případech stanovených
zákonem je závazný kromě účastníků řízení (jejich právních nástupců) také pro
další osoby anebo pro každého (srov. § 159a odst. 1, 2 a 3 občanského soudního
řádu); v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky
a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (§ 159a odst. 4
občanského soudního řádu). Nezměnitelnost pravomocného rozsudku se projevuje
jako překážka věci pravomocně rozhodnuté, která brání tomu, aby věc, o níž bylo
pravomocně rozhodnuto, byla v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky
a popřípadě další osoby znovu projednávána a rozhodována (srov. § 159a odst. 5
občanského soudního řádu).
Vzhledem k tomu, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2004 č.j.
27 C 125/2001-76, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.12.2004
č.j. 14 Co 376/2004-114, byl vydán v řízení, jehož účastníkem nebyl žalovaný 2)
[a po právní moci tohoto rozsudku se ani nestal právním nástupcem žalované 1)],
je - protože nejde o rozsudek uvedený v ustanovení § 159a odst. 2 nebo 3
občanského soudního řádu - nepochybné, že není pro žalovaného 2) závazný a že
vůči žalovanému 2) nebylo nezměnitelně stanoveno, že by okamžité zrušení
pracovního poměru ze dne 31.5.2001 bylo neplatným právním úkonem. Platí proto,
že - ve vztahu k žalovanému 2), na něhož přešla práva a povinnosti z
pracovněprávního vztahu žalobce k úpadci na základě smlouvy uzavřené mezi
žalovanými dne 12.6.2001 - byl žalobcův pracovní poměr rozvázán platně a že
tedy žalobce nemůže mít vůči žalovanému 2) nárok na náhradu mzdy podle
ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce 2005.
Za zaměstnavatele žalobce, který by byl povinen mu přidělovat ode dne 20.1.2005
práci podle pracovní smlouvy, nelze považovat ani úpadce. Účinky rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2004 č.j. 27 C 125/2001-76, potvrzeného
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.12.2004 č.j. 14 Co 376/2004-114,
uvedené v ustanovení § 159a odst.5 občanského soudního řádu brání tomu, aby
byla osoba zaměstnavatele žalobce posouzena jinak jen při rozhodování o nároku
žalobce na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce 2002, popřípadě o
jiném žalobcově nároku z neplatného rozvázání pracovního poměru podle
ustanovení § 61 až 64 zák. práce 2002. Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §
130 odst. 1 zák. práce 2005 nespočívá v neplatném rozvázání pracovního poměru,
ale v tom, že zaměstnavatel nepřiděluje svému zaměstnanci v rozporu s
ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce 2005 práci podle pracovní smlouvy
a že tím vznikla překážka v práci na straně zaměstnavatele z jiných důvodů, než
které jsou uvedeny v ustanovení § 129 zák. práce 2005; protože práva a
povinnosti z pracovněprávního vztahu úpadce k žalobci přešla na základě smlouvy
ze dne 12.6.2005 na žalovaného 2), nemá žalobce nárok na náhradu mzdy podle
ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce 2005 ani vůči žalované 1).
Uvedené ovšem nelze (bez dalšího) vykládat tak, že by žalobce nemohl mít na
náhradu požadovanou za dobu od 20.1.2005 do 31.10.2006 nárok z jiného právního
důvodu. Spočívá-li totiž příčina toho, proč žalobce není (se nestal) - navzdory
přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na základě smlouvy ze dne
12.6.2001 - zaměstnancem žalovaného 2), v tom, že žalovaná 1), která jako
správkyně konkursní podstaty úpadce vykonávala jeho práva a povinnosti
zaměstnavatele (jako dosavadní zaměstnavatel žalobce), nebo žalovaný 2) [jako
přejímající zaměstnavatel žalobce] v rozporu s ustanovením § 250 zák. práce
2002 neinformovali příslušný odborový orgán nebo radu zaměstnanců anebo,
popřípadě, nepůsobily-li u úpadce příslušný odborový orgán a ani rada
zaměstnanců, zaměstnance, kteří byli převodem přímo dotčeni, o přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů na žalovaného 2), a že ani jinak
nezajistili, aby se příslušný odborový orgán, rada zaměstnanců nebo jednotliví
zaměstnanci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů řádně a včas
dozvěděli, odpovídají žalobci (a případně dalším zaměstnancům) za škodu, která
by mu v důsledku porušení těchto právních povinností vznikla (§ 187 odst. 2
zák. práce 2002); více škůdců odpovídá za škodu společně s tím, že plněním
jednoho z nich na náhradu škody zaniká v rozsahu takového plnění povinnost
druhého. Odvolací soud - veden chybným právním názorem - se však věcí z pohledu
tohoto jiného možného právního posouzení věci nezabýval; jeho závěr o tom, že
žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci 1.411.884,- Kč s úroky z prodlení,
proto (zatím) nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska dovolání žalované 1) je rozsudek odvolacího
soudu v jím napadené části správný; Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalované 1) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o. s. ř. zamítl.
V části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým
bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit žalobci 1.411.884,- Kč s úroky z prodlení,
spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v této části,
jakož i v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby, kterou se žalobce domáhal po žalované 1) zaplacení dalších 1.449.394,-
Kč s úroky z prodlení [dotčené dovoláním žalovaného 2) ve smyslu ustanovení §
242 odst. 2 písm. d) o. s. ř.], a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů
řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
zrušen v uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí (ve
výroku, jímž bylo uloženo žalovanému 2), aby zaplatil žalobci 1.411.884,- Kč s
úroky z prodlení, a jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po
žalované 1) zaplacení dalších 1.449.394,- Kč s úroky z prodlení, a ve výroku o
náhradě nákladů řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro
Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu