23 Cdo 71/2022-587
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně KOPOS KOLÍN a.
s., se sídlem v Kolíně, Havlíčkova 432, identifikační číslo osoby 61672971,
zastoupené JUDr. Petrem Břízou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1,
Klimentská 1216/46, proti žalované Aira GROUP s. r. o., se sídlem v Praze 2,
Vratislavova 57/1, identifikační číslo osoby 25682598, zastoupené JUDr. Alenou
Pánikovou Šildovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1067/25, o
zaplacení 779 991 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení 166 980
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C
60/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
9. 2021, č. j. 62 Co 195/2021-546, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, č. j. 62 Co 195/2021-546, v
prvním výroku a v potvrzující části druhého výroku a rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 12. 1. 2021, č. j. 19 C 60/2017-479, ve výroku I a ve výroku
II vyjma té jeho části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z
prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 673 Kč od 21. 2. 2020 do zaplacení, se
ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Žalobkyně se v řízení (po rozšíření žaloby) domáhala po žalované
zaplacení částky 743 318 Kč s příslušenstvím (vrácení uhrazeného smluvního
plnění ve výši 669 354 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 73 964 Kč s
příslušenstvím a ve výši
36 673 Kč – 0,05 % denně z částky 669 354 Kč za dobu od 1. 8. 2016 do 9. 3.
2017 a od 10. 3. 2017 do 9. 3. 2020) s tvrzením, že mezi ní (objednatelkou) a
žalovanou (zhotovitelkou) byla uzavřena smlouva o vytvoření webové prezentace,
od níž žalobkyně odstoupila pro prodlení žalované. Žalovaná vzájemnou žalobou
uplatnila po žalobkyni nárok na zaplacení částky 166 980 Kč s příslušenstvím za
vícepráce, které podle svého tvrzení pro žalobkyni provedla při realizaci díla.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, č. j. 19 C
60/2017-479, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 669 354 Kč s
tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení
částky 73 964 Kč a částky 36 673 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení
(výrok II), zamítl vzájemný návrh, jímž měla být žalobkyni uložena povinnost
zaplatit žalované částku 166 980 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a s
částkou 1 200 Kč (výrok III) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů
řízení žalobkyni (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě návrhu
připraveného žalovanou byla mezi žalobkyní a žalovanou dne 21. 3. 2016 uzavřena
smlouva o vytvoření webové prezentace žalobkyně (včetně příloh P1 a P2). Zmínil
(mimo jiné) následující ustanovení smlouvy:
Zhotovitel je povinen provést dílo dle zadání objednatele na základě
odsouhlasené specifikace díla, která je nedílnou součástí smlouvy (příloha P2),
s tím, že pro účely smlouvy se má za to, že každá jednotlivě oceněná položka
díla představuje samostatnou část díla (čl. 2.1). Předání a převzetí díla dle každé dílčí části díla, jimiž se rozumí jednotlivě
oceněné položky dle přílohy P2, se uskutečňuje jejich nahráním na testovací
server zhotovitele nebo objednatele (čl. 3.1). Smluvní strany se dohodly na
zkušebním provozu díla v délce 10 pracovních dnů, zkušební provoz začíná běžet
dnem následujícím po předání dané část díla. V průběhu zkušebního provozu je
objednatel oprávněn nárokovat zjištěné vady a nedodělky díla tak, aby po
ukončení zkušebního provozu mohlo dojít k finální akceptaci díla (čl. 3.2). Pokud objednatel do 14 dnů od předání poslední části díla nevznese žádné
výhrady, má se za to, že dílo v celém rozsahu bez výhrad akceptoval, v opačném
případě smluvní strany po vypořádání se s výhradami potvrdí ukončení provádění
díla akceptačním protokolem (čl. 3.3). Po předání poslední části díla budou
objednateli předány zálohy zdrojových kódů díla včetně zdrojových kódů k SW
systému Drupal formou předání FTP přístupu k účtu na testovací server
zhotovitele nebo nahráním na aplikační server objednatele, eventuálně jakékoliv
podklady pro přístup k dílu, na kterých se smluvní strany případně dále
dohodnou, a objednatel přípravu těchto podkladů objedná a uhradí (čl. 3.4). Cena díla se sjednává dohodou smluvních stran, a to ve výši součtu jednotlivě
oceněných částí díla ve smyslu přílohy P2 této smlouvy s tím, že části díla
jsou oceněny v závislosti na časové náročnosti provádění hodinovou sazbou práce
na těchto částech díla. Úhrada ceny díla probíhá bezhotovostně ve prospěch
bankovního účtu zhotovitele na základě vystavovaných fakturací, tak jak budou
dokončovány jednotlivé části díla. Jednotlivými částmi díla se pro účely tohoto
článku rozumí jednotlivě oceněné položky podle přílohy P2 (čl. 4.1 a 4.2). Zhotovitel smlouvou výslovně uděluje objednateli licenci k užívání díla jako
celku a objednatel licenci přijímá, odměna za tuto licenci je součástí ceny
díla. Poskytnutá licence nabývá účinků převzetím díla s výjimkou situace, kdy
je objednatel v prodlení se zaplacením ceny za dílo či jeho část (čl. 6.3). Právo na odstoupení od smlouvy se řídí zákonem a touto smlouvou. V případě
rozporu mezi zákonem a touto smlouvou použije se smlouva, není-li tato možnost
zákonem vyloučena (čl. 8.1). Každá ze smluvních stran je oprávněna od této
smlouvy odstoupit s účinností ke dni doručení odstoupení, v případě podstatného
porušení smlouvy předcházelo-li odstoupení písemné upozornění na podstatné
porušování smlouvy spojené s výzvou k odstranění závadného stavu, a to aspoň 10
pracovních dnů před odesláním odstoupení (čl. 8.2).
Podstatným porušením této
smlouvy se rozumí zejména následující případy (mimo jiné): a) zhotovitel
neprovádí dílo po dobu delší než 30 dnů (čl. 8.3). Pro účely této smlouvy a na
základě dohody smluvních stran se má za to, že se od této smlouvy odstupuje
vždy s účinky do budoucna. Veškerá předchozí plnění jsou považována za
oprávněná, nebude-li prokázán opak a nároky z nich vzniklé odstoupením od
smlouvy nezanikají, stejně jako povinnosti sankční povahy, včetně sankcí
vzniklých či splatných až po odstoupení (čl. 8.5). V případě prodlení zhotovitele s provedením celého díla se zhotovitel zavazuje
zaplatit objednateli smluvní pokutu ve výši 0,05 % z dlužné částky denně,
maximálně však do výše 20 % z celkové ceny bez DPH (čl. 9.2). Příloha P2 obsahovala jednotlivé položky díla rozdělné do několika částí (SEO –
Search Engine Optimization a analýzy, design, tvorba webu, tvorba a
implementace e-shopu, související služby) časový rozpočet jejich provádění
(počet hodin) a hodinovou sazbu.
4. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že některé části díla
byly nahrány na testovací server žalované, docházelo k četným připomínkám, dílo
v průběhu jeho provádění trpělo vadami a nedodělky. Žalobkyně uhradila žalované
na cenu díla celkem 669 354 Kč na základě jednotlivých faktur vystavených
žalovanou. Sjednaný termín dokončení byl ústně prodloužen do 31. 7. 2016, ani v
tomto termínu dílo nebylo dokončeno. Žalobkyně odstoupila od smlouvy dne 2. 2.
2017 po předchozím upozornění poté, co žalovaná po dobu delší 30 dnů
neprováděla dílo (neřešila vytčené nedostatky a vady). Od smlouvy pak
odstoupila i žalovaná pro neplacení faktur žalobkyní za poskytnutá plnění
(vícepráce). Z obsahu smlouvy a charakteru díla (zčásti i z výpovědi svědků)
soud prvního stupně dovodil, že cílem žalobkyně při podpisu smlouvy nebylo
sjednání dílčích částí webové prezentace, ale díla jako celku, které by jí
umožnilo nahradit dosavadní zastaralý web
a e-shop. Dílo nebylo možno užívat, nedošlo k předání zdrojových kódů k
softwarovému systému a dílu, na žalobkyni nepřešla autorskoprávní licence.
Odvedené práce nemohly být žalobkyní využité ani z části a dílo bylo poté
realizováno zcela znovu prostřednictvím třetí osoby.
5. Vztahy účastníků posuzoval soud prvního stupně podle § 557, 1975,
1977, 2001, 2002, 2004 odst. 2, § 2604, 2605, 2632, 2586 a následujících zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dovodil, že nejednoznačná
ustanovení smlouvy je třeba podle § 557 o. z. vyložit k tíži žalované, která
obsah smlouvy vytvářela. Konstatoval rozpor smlouvy (v ujednáních o částečném
předání a převzetí díla, o fakturaci a akceptaci jednotlivých částí díla, s
ohledem na ujednání o zpřístupnění záloh zdrojových kódů a převedení autorských
práv až při ukončení a akceptaci poslední fáze prováděného díla) v souvislosti
s cílem, jehož mělo být uzavřením smlouvy dosaženo. Článek 8.5 smlouvy shledal
neplatným. Podle soudu prvního stupně za situace, kdy nelze užívat ani dosud
splněné části díla, které byly fakturovány a následně hrazeny, nebylo možné
smluvně zamezit uplatnění práva objednatele na odstoupení od smlouvy jako
celku. Na věc proto aplikoval § 2004 odst. 2 o. z. s tím, že žalobkyni vzniklo
právo na odstoupení od smlouvy (a na vrácení bezdůvodného obohacení) podle §
2001 a násl. o. z. ve spojení s čl. 8.2 a 8.3 písm. b) smlouvy, když zhotovitel
neprováděl dílo po dobu delší 30 dnů. Smluvní pokutu sjednanou v čl. 9.2
smlouvy měl za neplatnou pro nedostatečnou určitost a srozumitelnost ujednání,
neboť nelze určit výši smluvní pokuty (žalovaná neměla povinnost k jakémukoli
finančnímu plnění ze smlouvy). Nárok na zaplacení smluvní pokuty podle něj
nevznikl i z jiných důvodů (prodlení žalobkyně s povinností poskytnout
součinnost žalované, nemožnost vzniku nároků na smluvní pokutu po odstoupení
podle § 2005 o. z.). Vzájemný nárok žalované nepovažoval za důvodný s ohledem
na platné odstoupení od smlouvy žalobkyní a pro neunesení břemene tvrzení a
břemene důkazního žalovanou ohledně víceprací (jejich sjednání, vyčíslení,
odsouhlasení a provedení).
6. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba na zaplacení částky 669 354
Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítá (první výrok), zrušil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku II ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 10
% ročně z částky 36 673 Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil, jinak rozsudek
soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (druhý výrok), zrušil rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích III a IV a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení (třetí výrok).
7. Odvolací soud přisvědčil skutkovým závěrům soudu prvního stupně o
uzavření smlouvy mezi účastníky a jejím předmětu, o zaplacení plateb žalobkyní
ve výši 669 354 Kč a o odstoupení od smlouvy žalobkyní (doručeném žalované dne
3. 2. 2017). Z výsledku dokazování před soudem prvního stupně měl také za
prokázané, že žalovaná žalobkyni „předala k jednotlivým částem díla testovací
servery“, jak jí ukládala smlouva v čl. 3.1. Po doplnění dokazování smlouvou o
vytvoření webové prezentace na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že
účinky odstoupení od smlouvy, pokud bylo učiněno platně, nastaly do budoucna
(ex nunc), jak si účastníci dohodli v čl. 8.5 smlouvy. Toto smluvní ujednání
podle něj mělo přednost před zákonnou úpravou účinků odstoupení od smlouvy
podle § 2004 odst. 1 o. z., neboť dispozitivita zákona připouští takové
odchylné ujednání v mezích obecných korektivů (dobré mravy, veřejný pořádek,
právo týkající se postavení osob). Nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že
za situace, kdy žalobkyni nebylo umožněno ani zčásti předmět díla užívat, není
možné smluvně zamezit uplatnění práva objednatele na odstoupení od smlouvy jako
celku. Dodal, že článek 8.5 smlouvy obsahuje podrobný postup při odstoupení od
smlouvy s účinky do budoucna s tím, že veškerá předchozí plnění jsou považována
za oprávněná, nebude-li prokázán opak a nároky vzniklé z plnění odstoupením od
smlouvy nezanikají, stejně jako povinnosti sankční povahy, včetně sankcí
vzniklých či splatných až po odstoupení. Z čl. 2.1 smlouvy pak podle odvolacího
soudu bylo zřejmé, že dílo bylo plněno po částech, které byly postupně
dokončovány s tím, že v souladu s čl. 4.2 smlouvy byla žalovaná oprávněna po
dokončení jednotlivých částí díla vystavovat žalobkyni faktury, což se také
stalo a žalobkyně vystavené faktury hradila. Odvolacímu soudu se jevilo logické
a účelné sjednání odlišného režimu odstoupení od smlouvy za situace, kdy šlo o
rozsáhlé dílo, které bylo dokončováno po jednotlivých částech. Zdůraznil, že z
čl. 4.2 smlouvy vyplývá, že cena za jednotlivé části díla byla splatná v
okamžiku, kdy byly dokončeny, přičemž podmínkou splatnosti nebylo předání a
převzetí díla, resp. dokončených částí, a že k plnění žalobkyní za jednotlivé
části díla došlo po právu bez ohledu na to, zda jednotlivé dokončené části měly
vady. K tomu doplnil, že žalobkyně mohla ve sjednané zkušební době nárokovat
případné zjištěné vady a nedodělky a že žalobou neuplatňovala nárok z
odpovědnosti za vady, požadovala vrácení celého plnění z důvodu odstoupení od
smlouvy. Uzavřel, že pokud mohly účinky odstoupení od smlouvy nastat nejdříve
3. 2. 2017, kdy bylo odstoupení žalované doručeno (ex nunc), pro poskytnutí
plateb žalobkyně existoval právní důvod – smlouva a na straně žalované tyto
platby nezakládají bezdůvodné obohacení bez ohledu na případnou platnost či
neplatnost odstoupení od smlouvy.
8. Ohledně požadavku na zaplacení smluvní pokuty se odvolací soud
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že ujednání v čl. 9.2 smlouvy je
neurčité a nesrozumitelné, neboť ani jeho výkladem podle § 555 - § 558 o. z.
nelze určit výši smluvní pokuty. Smluvní pokuta měla činit 0,05 % z „dlužné
částky denně“, nicméně žalovaná žalobkyni podle smlouvy ničeho nedlužila, neboť
její povinností bylo vytvořit pro žalobkyni sjednané dílo. Na tom podle
odvolacího soudu nemohlo nic změnit, že výše smluvní pokuty byla ohraničena
maximální částkou 20 % z celkové ceny díla bez DPH, neboť jednak celková cena
díla nebyla určena konečnou částkou, ale byla závislá na časové náročnosti
provádění díla hodinovou sazbou práce na jednotlivých částech díla (čl. 4.1
smlouvy), a jednak z určení horní hranice smluvní pokuty nelze zjistit, jak ji
vypočítat. Oproti soudu prvního stupně dovodil odlišný následek, tj. zdánlivost
tohoto smluvního ujednání, k němuž se nepřihlíží (§ 553 a 554 o. z.), což však
nemělo vliv na závěr o nedůvodnosti nároku.
9. Odvolací soud též považoval odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
za vnitřně nekonzistentní, pokud nevyhověl požadavku na zaplacení smluvní
pokuty i z důvodu, že žalobkyně neposkytla potřebnou součinnost žalované, avšak
současně dovodil splnění podmínek pro odstoupení od smlouvy, neboť žalovaná
byla v prodlení s dokončením díla po dobu delší než 30 dnů. Soudu prvního
stupně vytkl procesní vadu, pokud výrokem II rozhodoval též o úroku z prodlení
z částky 36 673 Kč, ačkoli žalobkyně z této části smluvní pokuty úrok z
prodlení při rozšíření žaloby nepožadovala. Ohledně vzájemné žaloby odvolací
soud neshledal dostatek podmínek pro věcné rozhodnutí, neboť soud prvního
stupně se tvrzenými nároky žalované blíže nezabýval veden svým názorem o
účincích odstoupení od smlouvy ex tunc.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Žalobkyně podala včasné dovolání proti prvnímu a druhému výroku
rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání ve vztahu ke druhému výroku
jen v rozsahu, jímž byl částečně potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního
stupně). Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu,
případně nesprávně posoudil otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu řešena. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku v daném rozsahu a
vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalobkyně předně namítá, že odvolací soud vykládal smlouvu v rozporu
s úmyslem stran, a že tak postupoval v rozporu s výkladovými kritérii
stanovenými v § 555, 556 a 557 o. z., s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4.
2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018,
ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2618/2011, a ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32
Cdo 2887/2007, a s rozhodovací praxí Ústavního soudu (nálezy ze dne 21. 4.
2009, sp. zn. II ÚS 571/06, a ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06, či
usnesením ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 14/06) tím, že uplatnil
formalistický přístup, zamítnutí nároku na vrácení uhrazené ceny díla opřel o
výklad čl. 8.5 smlouvy, „který je v rozporu se smyslem smlouvy, dobrými mravy a
zásadou, že nikdo nesmí mít prospěch ze své nepoctivosti, jakož i logikou
ustanovení § 2004 občanského zákoníku“ (otázka první). Tvrdí, že čl. 8.5
smlouvy stanovil vyvratitelnou domněnku odstoupení od smlouvy s účinkem ex nunc
připouštějící důkaz opaku a že při odstoupení od smlouvy projevila vůli
odstoupit s účinkem ex tunc, což představuje důkaz opaku. Zdůrazňuje, že pro ni byl důležitý výsledek,
tedy funkční web s e-shopem, nikoli jednotlivá dílčí plnění, která pro ni
nemají jakýkoli význam, s čímž počítala i samotná smlouva. Poukazuje na to, že
ustanovení smlouvy o částečném plnění díla jsou v přímém rozporu s ostatními
ujednáními smlouvy, zejména s čl. 3.3 smlouvy, který upravuje předání a
převzetí díla jako celku, čl. 3.4 smlouvy, podle něhož teprve na základě
předání díla jako celku dochází k předání záloh zdrojových kódů a neposledně s
čl. 6.3 smlouvy, podle kterého může žalobkyně dílo jako celek užívat až poté,
co na ni přejde autorskoprávní licence. Smlouva také nestanoví okamžik
dokončení díla, resp. jeho dílčích částí, nýbrž upravuje jen jejich předání a
převzetí. K tomu žalobkyně odkazuje na § 2605 odst. 1 o. z., podle nějž je dílo
dokončeno předvedením způsobilosti sloužit svému účelu, k čemuž nahráním
dílčích částí díla na testovací server žalované nedochází, neboť tyto mohou
sloužit svému účelu až dokončením celého díla (jsou od něj neoddělitelná).
12. Nerespektování výkladových pravidel vytýká žalobkyně odvolacímu
soudu i ve vztahu k výkladu ujednání o smluvní pokutě obsaženém v čl. 9.2
smlouvy. Domnívá se, že odvolací soud pochybil, pokud se omezil pouze na
konstatování, že čl. 9.2 smlouvy představuje pro neurčitost a nesrozumitelnost
zdánlivé právní jednání, aniž se zabýval úmyslem stran smlouvy a tou částí
ujednání, která nevyvolává výkladové problémy. Je přesvědčena, že bylo vůlí
stran sjednat smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti žalobkyně k úhradě
ceny díla (čl. 9.1 smlouvy) a smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti
žalované zhotovit dílo včas (čl. 9.2 smlouvy). Došlo však k chybě v textaci.
Úmyslem stran bylo určit výši smluvní pokuty pro žalovanou nikoli jako procento
(0,05 %) z dlužné částky, nýbrž jako procento z ceny díla, resp. z ceny
nedokončené části díla, za každý den prodlení. Pro případ, že by takový výklad
nebyl možný, má za to, že je třeba výši smluvní pokuty stanovit podle druhé
části ujednání, tedy jako 20 % z ceny díla. Tuto situaci přirovnává k případům
již řešeným v judikatuře (odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 12.
2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo
2618/2011). Připomíná, že by měl být preferován výklad, který nezakládá
neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost zakládá. Také
namítá, že odvolací soud nezohlednil, že text smlouvy předložila žalovaná a že
podle § 557 (v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp.
zn. 32 Cdo 2887/2007) měl jít výklad první části ujednání o smluvní pokutě v
čl. 9.2 k její tíži a měla být automaticky použita druhá část ujednání, tj.
smluvní pokuta ve výši 20 % z ceny díla.
13. Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně posoudil také otázku, „zda
lze smlouvu (její čl. 8.5) vykládat takovým způsobem, že za oprávněná plnění se
považují i plnění, která věřiteli (objednateli) nebyla nikdy předána, která
věřitel (objednatel) nemůže užívat a která tedy pro něho nemají žádnou hodnotu
a zda je smluvní strana povinna platit cenu díla i tehdy, když dílo nebylo
nikdy předáno a částečná plnění nemají sama o sobě pro věřitele žádný
význam“ (otázka druhá), jako otázku plnění bez jakékoliv protihodnoty, při
jejímž řešení se odvolací soud dostal do rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu
(rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007).
14. Za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje
žalobkyně otázku, „zda je smluvní strana povinna platit cenu díla (a zda nárok
na zaplacení ceny díla tedy druhé straně platně vznikl), i když bylo od smlouvy
o dílo platně odstoupeno s účinky do budoucna a poskytnutá dílčí plnění nemají
sama o sobě pro věřitele žádný význam“ (otázka třetí). Poukazuje na § 2004
odst. 2 a 3 o. z., z nějž plyne právo věřitele dovolat se vrácení ceny za dílčí
plnění, která nemají pro věřitele význam. Vytýká odvolacímu soudu, že
legitimizoval stav, kdy považuje plnění žalobkyně za oprávněné, aniž by se jí
za to dostalo jakéhokoliv plnění. Podle žalobkyně tedy odvolací soud říká, že
je po právu, pokud objednatel postupně plní cenu díla, které zhotovitel
skutečně postupně plní, ale nikdy jej objednateli nepředá a po uplynutí termínu
dokončení díla mu nepředá ani rozpracované dílo, pokud to objednatel žádá, aby
mohl dílo dokončit sám.
15. Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí částečně nepřezkoumatelné a
nesplňuje požadavky na náležité odůvodnění (odkazuje na nález Ústavního soudu
ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17), neboť odvolací soud neposoudil
otázku (ne)platnosti odstoupení od smlouvy. Odvolací soud tak podle ní
nesprávně posoudil otázku procesního práva, „zda lze ponechat v odůvodnění
soudního rozhodnutí odvolacího soudu nezodpovězenou otázku (ne)platnosti
odstoupení od smlouvy, ačkoliv se jedná o základní spornou otázku souzené
věci“ (otázka čtvrtá). V tomto spatřuje též porušení práva na spravedlivý
proces a odvolacímu soudu také vytýká, že se nezabýval tím, zda veškerá
předchozí plnění jsou považována za oprávněná, když za oprávněná měla být
považována pouze za předpokladu, že nebyl prokázán opak, jak stanovil čl. 8.5
smlouvy.
16. Žalobkyně také namítá porušení zákazu překvapivosti soudního
rozhodnutí (odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV.
ÚS 3085/15) s tím, že jí odvolací soud při odlišném právním názoru znemožnil
doplnit tvrzení a důkazy o tom, že její nárok může být po právu z jiného
právního titulu, zejména z titulu přiměřené slevy z ceny díla pro případ, že by
odstoupení od smlouvy bylo platné, nebo o neoprávněnosti dosavadního plnění
žalované pro případ, že by odstoupení od smlouvy bylo neplatné. Má za to, že
tak odvolací soud nesprávně posoudil otázku procesního práva, „zda může
odvolací soud zcela změnit závěry soudu prvního stupně, aniž by strany poučil
podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu“ (otázka pátá). Podle názoru
žalobkyně se navíc mohl odvolací soud sám zabývat oprávněností žalobou
uplatněné částky z titulu přiměřené slevy z ceny díla, neboť podle judikatury
Nejvyššího soudu není vázán právní kvalifikací nároku účastníkem.
17. Žalovaná v obsáhlém vyjádření k dovolání jej navrhuje odmítnout jako
nepřípustné, případně zamítnout pro nedůvodnost. Žalobkyně se podle ní snaží
relativizovat skutková zjištění odvolacího soudu, zpochybňuje skutkový závěr o
tom, co bylo úmyslem stran, účelově vykládá některá ustanovení smlouvy a
vytrhává je z kontextu. Žalovaná je přesvědčena, že mezi ustanovením o
částečném plnění a dalšími ustanoveními smlouvy žádné vnitřní rozpory nejsou.
Souhlasí s výkladem odvolacího soudu, že v čl. 8.5 bylo sjednáno, že od smlouvy
lze odstoupit jen s účinky do budoucna, čímž účastníci vyloučili použití
ustanovení občanského zákoníku, kterých se žalobkyně nemůže dovolávat.
Odkazovaná judikatura je podle ní na poměry projednávané věci nepřiléhavá.
Ztotožňuje se též se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti ujednání o smluvní
pokutě. Má za to, že se odvolací soud zabýval oprávněností plnění dle smlouvy,
pokud dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná průběžně dílo plnila po částech
v souladu se smlouvou a žalobkyně za tyto práce v souladu se smlouvou řádně
hradila sjednané částky. Nesouhlasí s tvrzeními žalobkyně stran
nepřezkoumatelnosti a překvapivosti napadeného rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s.
ř.“.
19. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i
to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na
jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující
(srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn.
29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).
21. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky
druhé, neboť na řešení takové otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Žalobkyně
při její formulaci vychází z vlastní konstrukce skutkového stavu, jež je
odchylná od skutkových zjištění odvolacího soudu. Oproti přesvědčení žalobkyně
odvolací soud nezaložil závěr o oprávněnosti plnění na výkladu smlouvy opřeném
o skutkové zjištění, že žalobkyni nebyla žalovanou nikdy předána plnění, nýbrž
vycházel ze zjištění, že jednotlivé dílčí části díla byly žalobkyni předány
(nahráním na testovací server) a byla za ně žalobkyní v souladu se smlouvou
zaplacena sjednaná cena, přičemž případné vady takto předaných plnění mohly být
řešeny prostřednictvím sjednaných práv z vad. Žalobkyně tak ve skutečnosti
uvedenými námitkami nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost
skutkového stavu, na němž odvolací soud své právní posouzení založil.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních
skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu,
resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet)
ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo
1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Nepřípadný je
proto i odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp.
zn. 23 Cdo 2184/2007, v němž byla posuzována otázka neplatnosti pro rozpor s
dobrými mravy v případě ujednání, kterým se zavázala jedna smluvní strana
uhradit poplatky na úhradu nákladů spojených s otevřením nových prodejen druhé
smluvní strany, aniž by se jí za to dostalo jakéhokoliv protiplnění.
22. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani čtvrtá a
pátá otázka, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí také nezáviselo
(odvolací soud takové procesní otázky jako určující pro své rozhodnutí
neřešil). Jejich prostřednictvím žalobkyně fakticky namítá vady odvolacího
řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti a překvapivosti napadeného rozhodnutí.
K případné existenci takových vad řízení, které samy o sobě nejsou dovolacím
důvodem, dovolací soud přihlédne v případě přípustného dovolání (srov. § 242
odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
23. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky
první, tj. otázky aplikace zákonných výkladových kritérií při výkladu smlouvy,
neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého
obsahu.
26. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle
úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o
něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle
význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev
vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené
mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k
tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají (odst. 2).
27. Podle § 557 o. z. připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se
v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.
28. Podle § 558 o. z. v právním styku s podnikatelem se výrazu
připouštějícímu různý výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku
pravidelně. Není-li však druhá strana podnikatelem, musí ten, kdo se toho
dovolává, prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám (odst. 1). V
právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným
obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon.
Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením
zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat,
prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní
byla srozuměna (odst. 2)
29. V rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 (žalobkyní
zmíněném), Nejvyšší soud uvedl, že právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb.
opouští důraz na formální hledisko projevu a klade větší důraz na hledisko
skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání
je tak podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (u
vícestranných právních jednání společný úmysl jednajících stran), byl-li takový
úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musel-li o něm vědět.
Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556
odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku,
k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly
najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že
ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího,
se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam,
jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle
určen. Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě
připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev
vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit k tíži toho, kdo výrazu
použil jako první.
30. I z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že základní
(prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §
556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná
vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících
(zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba
posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov.
Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. výše, s. 594 a 595, nebo
Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654).
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Pro výklad právního
jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela
být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem
(např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit
skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v
§ 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí
demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání
přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná
právní jednání (srov. například rozsudek ze dne ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29
Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sb. rozh. obč., rozsudky ze dne 15.
2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, a ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo
61/2021, či usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).
31. Nejvyšší soud také již opakovaně dovodil při výkladu právní úpravy
účinné do 31. 12. 2013, že při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je
třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly
nelogicky (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp.
zn. 20 Cdo 2608/98, či ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Výklad
projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska
pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo
2864/2012).
32. Ústavní soud pak ve vztahu k výkladu podle § 35 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, vyložil, že text
smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli
její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale
nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran
k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a
právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před
doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z
vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z
okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po
podpisu smlouvy. Současně připomněl, že dalším základním principem výkladu
smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým
výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov.
nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
33. Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu a Ústavní soudu, jakkoli byly
učiněny v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, se nepochybně prosadí
i na výklad smluv podle současné právní úpravy, která klade větší důraz na
hledisko skutečné vůle jednajících osob.
34. V projednávané věci se však odvolací soud těmito judikaturními
závěry neřídil, pokud smlouvu vyložil mechanicky na základě jejího textu (v
určitých případech ani v tomto nepostupoval důsledně).
35. Pokud jde o sporný čl. 8.5 smlouvy, odvolací soud konstatoval, že si
v příslušném článku strany dohodly účinky odstoupení do budoucna (z čehož
následně dovozoval, že žalobkyně nemohla odstoupit od smlouvy s účinky ex tunc
podle § 2004 odst. 1 o. z.), přičemž sjednání takového režimu odstoupení
odchylného od zákona se mu pouze jevilo logické a účelné za stavu, kdy šlo o
rozsáhlé dílo. V rozporu s výkladovými pravidly se vůbec nezabýval úmyslem
jednajících stran s přihlédnutím k rozhodným okolnostem (srov. zejména § 556
odst. 2 o. z.) a ve svých úvahách ani nezohlednil, že v samotném textu smlouvy
(který však představuje pouze prvotní přiblížení se k jejímu významu) strany
pro vyjádření jimi předvídaných následků použily typová sousloví („má se za to“
a „považuje se“), která v právních normách zpravidla naznačují, že jde o tzv.
vyvratitelné právní domněnky (srov. text „pro účely této smlouvy … se má za to,
že se od této smlouvy odstupuje vždy s účinky do budoucna. Veškerá předchozí
plnění jsou považována za oprávněná, nebude-li prokázán opak a nároky z nich
vzniklé odstoupením od smlouvy nezanikají …“). Odvolací soud nezkoumal, k
jakému právnímu následku skutečně směřovala vůle stran, tj. zda účastnice měly
v úmyslu pro všechny případy odstoupení od smlouvy sjednat jeho účinky pouze do
budoucna a deklarovat tím oprávněnost všech dosud poskytnutých plnění, či zda
takové účinky chtěly přiznat pouze jednáním, z nichž se nebude podávat následek
odlišný.
36. Odvolací soud postupoval v rozporu s výkladovými pravidly i při
interpretaci jiných částí smlouvy. Bez dalšího pouze na základě znění některých
smluvních ustanovení vycházel z toho, že „dílo bylo plněno po částech, které
byly postupně dokončovány“. Takový závěr však nemohl učinit za situace, kdy
neměl na základě řádně provedeného výkladu postaveno na jisto, zda úmysl stran
směřoval skutečně k provádění (dokončení a předávání) jednotlivých dílčích
(samostatných) částí díla, nebo zda naopak směřoval k provedení díla jako
celku, tj. že povinnost zhotovitele „provést dílo“ (srov. § 2586 odst. 1 o. z.)
měla být splněna až dokončením a předáním díla jako celku s tím, že jednotlivé
„dílčí části“ měly pro strany význam pouze pro účely určení splatnosti
jednotlivých plateb na cenu díla a pro průběžné kontroly provádění díla, jak ve
svých tvrzeních naznačuje žalobkyně. Jinak řečeno, odvolací soud si řádným
výkladem neujasnil, zda strany ve smlouvě zamýšlely sjednat si způsob provádění
díla na základě postupných dílčích plnění, či zda mělo být provedeno dílo jako
celek, případně ani to, zda se strany svými smluvními ujednáními odchýlily od
zákonné úpravy definující „provedení díla“ a „dokončení a předání díla“ (srov.
§ 2604, § 2605 odst. 1, § 2606 a 2632 o. z.).
37. Pochybení se odvolací soud dopustil i při výkladu ujednání o smluvní
pokutě, pokud vyšel pouze z textu čl. 9.2 smlouvy, aniž se i zde zabýval
skutečnou vůlí (úmyslem) stran. Při výkladu nerespektoval ani výše citované
judikaturní závěry, podle kterých se při zkoumání projevené vůle vychází z
toho, že strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky, tedy že zřejmě
neměly v úmyslu sjednat smluvní pokutu pro prodlení zhotovitele s nepeněžitým
plněním (provedením díla) vázanou na výši „dlužné částky“ ve smyslu peněžitého
plnění za současného sjednání maximální výše této smluvní pokuty vyjádřené 20 %
„z celkové ceny bez DPH“. Jak bylo již výše uvedeno, pro výklad právního
jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajících, kterou je třeba
upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých
slov). Učinil-li odvolací soud závěr o tom, že ujednání čl. 9.2 smlouvy je
právním jednáním zdánlivým pro neurčitost či nesrozumitelnost, aniž by se
předtím pokusil jeho skutečný obsah zjistit prostřednictvím řádného výkladu
(objasněním skutečné vůle stran), je takový závěr minimálně předčasný (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).
38. Pro úplnost lze dodat, že ve vztahu k výkladu ujednání o smluvní
pokutě jsou pro zjevnou skutkovou odlišnost nepřiléhavé odkazy žalobkyně na
rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla posuzována určitost ujednání o
smluvní pokutě „v minimální výši“, resp. ujednání, které stanovilo pouze
„maximální výši smluvní pokuty s tím, že v rámci tohoto limitu je věcí
oprávněného, jakou její výši v žalobě uplatní“. Žalobkyní dovozované závěry, že
pro případ neurčitosti první části ujednání čl. 9.2 bylo třeba výši smluvní
pokuty (automaticky a bez dalšího) stanovit podle druhé části ujednání, v němž
je stanovena maximální výše smluvní pokuty, z uvedených rozhodnutí neplynou. Za
předčasné pak lze považovat námitky žalobkyně o aplikaci § 557 o. z. a použití
pravidla contra proferentem, neboť uvedené ustanovení lze použít pouze tehdy,
připouští-li výraz použitý v právním jednání různý výklad a nepodaří-li se
postupem podle § 556 o. z. vyjasnit projev vůle (odvolací soud při výkladu
dosud řádně podle § 556 o. z. nepostupoval).
39. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání
přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
40. Žalobkyně namítala částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
spočívající v tom, že odvolací soud neposoudil otázku (ne)platnosti odstoupení
od smlouvy. Takovou vadu rozhodnutí však Nejvyšší soud neshledal. Odvolací soud
v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vysvětlil, proč uvedenou otázku nepovažoval
za rozhodnou pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Byť přitom
byl veden přinejmenším předčasným závěrem, že posuzované odstoupení od smlouvy
mohlo mít jen účinky do budoucna, nečiní tato skutečnost rozhodnutí
nepřezkoumatelným, tím spíše pokud odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak
nebránilo žalobkyni v uplatnění dovolacích námitek, s nimiž nadto byla (v
podstatné části) v tomto dovolacím řízení úspěšná.
41. Žalobkyni nelze přisvědčit ani ve vztahu k její námitce stran
překvapivosti napadeného rozhodnutí. Odvolací soud posuzoval otázku účinků
odstoupení od smlouvy mimo jiné k námitce žalované vznesené v odvolání.
Napadené rozhodnutí nemohlo být pro žalobkyni překvapivým, pokud se v něm
odvolací soud zabýval otázkou, která byla posuzována již v řízení před soudem
prvního stupně, jejíž posouzení žalovaná v odvolání zpochybňovala a k níž se
měla možnost žalobkyně v průběhu odvolacího řízení vyjádřit. Nešlo tudíž o
situaci, která byla řešena Ústavním soudem v žalobkyní citovaném nálezu.
42. Dovolací soud z obsahu spisu nezjistil ani jiné vady řízení.
43. Vzhledem k tomu, že bylo dovolání shledáno důvodným pro řešení
otázky první a bude na soudech nižších stupňů, aby nejprve provedly řádný
výklad smlouvy a teprve na jeho základě posoudily, s jakými účinky žalobkyně od
smlouvy odstoupila (bude-li odstoupení shledáno důvodným), Nejvyšší soud se již
nezabýval otázkou třetí, jež byla založena na předpokladu, že k odstoupení od
smlouvy žalobkyní došlo s účinky ex nunc, a jejíž řešení by tak bylo předčasné.
44. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také (z převažující části) na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
45. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu