23 Cdo 2618/2011

23 Cdo 2618/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.

Jana Huška a soudců JUDr. Hana Lojkásková a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v

právní věci žalobce Capital Recovery Trust, a. s., se sídlem v Praze 5,

Radlická 28/663, IČ 27232174, zast. Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem, se

sídlem v Praze 5, Radlická 28/663, proti žalované G. S., zast. Mgr. Janem

Nedomou, advokátem, se sídlem Nový Malín 426, PSČ 788 03, o zaplacení 120.385,-

Kč s přísl. a smluvní pokuty ve výši 328.810,- Kč, vedené u Okresního osudu v

Šumperku pod sp. zn. 18 C 253/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského

soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 16. 2. 2011, č. j. 75 Co 56/2010-250,

I. Rozsudek Krajského soud v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 16. 2. 2011,

č. j. 75 Co 56/2010-250 se v jeho výroku II. v části týkající se smluvní pokuty

ve výši 328.810,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení a rozsudek Okresního

soudu v Šumperku ze dne 3. 9. 2009, č. j. 18 C 253/2007-170, ve znění usnesení

ze dne 19. 5. 2010, č. j. 18 C 253/2007-229, se ve stejném rozsahu v jeho

výroku II., zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací posléze uvedenému soudu k

dalšímu řízení.

II. Dovolání týkající se částky 19.059,- Kč, se odmítá.

Okresní soud v Šumperku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 9. 2009,

č. j. 18 C 253/2007-170, ve znění usnesení ze dne 19. 5. 2010, č. j. 18 C

253/2007-229, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 101.326,- Kč s přísl. (výrok I.), ve výroku II. zamítl žalobu jíž se žalobce domáhal zaplacení

smluvní pokuty ve výši 328.810,- Kč a částky 19.059,- Kč s přísl. a dále

rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.). Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci k odvolání žalobce i žalované

rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. 75 Co 56/2010-250, potvrdil rozsudek soudu

prvního stupně ve výroku I. co do částky 94.438,- Kč s přísl., ve zbylém

rozsahu co do částky 6.888,- Kč s přísl. změnil rozsudek soudu prvního stupně

tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního

stupně v zamítavém výroku (smluvní pokuta 328.810,- Kč a v částce 19.059,- Kč s

přísl. – výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a dále rozhodl o nákladech

řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména popsal dosavadní průběh řízení,

obsah odvolání žalobce i žalované, popř. jejich vyjádření. Dále odvolací soud

podrobně popsal dokazování provedené soudem prvního stupně a jeho skutková

zjištění převzal jako správná a částečně zopakoval dokazování především

leasingovou smlouvou ze dne 9. 5. 2003, č. ..., vč. Všeobecných smluvních

podmínek (VSP) ze dne 25. 9. 2003, odstoupením od této smlouvy z 27. 10. 2003

včetně dokazování jejího doručení, protokolem o odebrání vozidla, protokolem o

finančním vypořádání z 19. 3. 2004, kupní smlouvou o koupi motorového vozidla z

26. 1. 2004 atd. Odvolací soud poté uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena leasingová smlouva,

jejíž součástí byly VSP, právní předchůdce žalobce od této smlouvy odstoupil ke

dni 27. 10. 2003 a k tomuto dni bylo na leasingových splátkách uhrazeno

20.833,- Kč, ačkoli mělo být uhrazeno 28.055,- Kč. Odstoupením smlouva zanikla

a v souladu s bodem 6.3.4 VSP měl leasingový pronajímatel právo i na souhrn

splátek splatných po datu odstoupení od smlouvy. Souhrn leasingových splátek po

odstoupení od leasingové smlouvy činil 137.438,- Kč (po započtení úhrady ve

výši 4.478,- Kč a připočtení dlužného pojistného ve výši 280,- Kč. Po odpočtu

výtěžku z prodeje vozidla ve výši 43.000,- Kč pak odvolací soud dospěl k

závěru, že nedoplatek činí 94.438,- Kč, a proto nebyl správný závěr soudu

prvního stupně o nedoplatku ve výši 101.326,- Kč /ohledně částky 6.888,- Kč s

přísl. byla proto žaloba zamítnuta). V návaznosti ne to odvolací soud rozhodl o

příslušenství (úroku z prodlení). Odvolací soud dále akceptoval jako správný závěr soudu prvního stupně, že

ujednání o smluvní pokutě obsažené v bodě 4.3.4 VSP je absolutně neplatné pro

neurčitost, neboť z něho nevyplývá, která konkrétní povinnost měla být smluvní

pokutou ve výši 0,2 % sankciována. Navíc pokládá za neplatné ujednání o smluvní

pokutě sjednané „do výše 0,5 %“ s tím, že o její výši je „oprávněn rozhodnout

pronajímatel“, což je v rozporu s ust. § 269 odst. 3 obch. zák., popř. s ust. §

56 odst. 1 obč. zák.

Sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně je podle

odvolacího soudu nepřiměřeně vysoká, i když žalobce v žalobě uplatnil smluvní

pokutu ve výši 0,2 % denně. Vzhledem k tomu nemohl žalobci nárok na smluvní

pokutu vzniknout. Odvolací soud dále konstatoval, že dohoda účastníků podle § 262 odst. 1 obch. zák., tj. že se jejich vztah bude řídit obchodním zákoníkem, nezhoršuje

postavení žalované jako osoby, která není podnikatelem, namítá-li žalovaná

delší promlčecí dobu platnou podle obchodního zákoníku, neboť tato skutečnost

nesměřuje jednoznačně k jejímu zhoršení. Dovoláním ze dne 29. 5. 2011 napadl žalobce rozsudek dovolacího soudu v jeho

výroku II. z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že přípustnost

dovolání spatřuje v ust. § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť

podle jeho názoru má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Za

zásadní otázky pak dovolatel pokládá, zda

- je možno smluvně určit výši smluvní pokuty tak, že tato nebude určena jen

konkrétním číslem či konkrétní procentní výší, ale bude určena a dohodnuta její

maximální výše s tím, že ta smluvní strana, která je oprávněna zaplacení

smluvní pokuty požadovat, je též oprávněna k jejímu určení a vyčíslení v tom

dohodnutém rozmezí, tj. zda je platné smluvní ujednání stanovující smluvní

pokutu např. „do 0,5 %“,

- je tato situace v souladu s ust. § 544 odst. 2 obč. zák. – učena výše pokuty

nebo stanoven způsob jejího určení,

- se na tuto situaci vztahuje ust. § 269 odst. 3 obch. zák. – určení způsobu

(výše pokuty) nezávisí jen na vůli jedné strany,

- je tato situace v rozporu s ust. 56 odst. 1 obč. zák. – nerovnováha v právech

a povinnostech stran. V podrobnostech pak dovolatel v dovolání zrekapituloval skutkový stav věci a

stav řízení. Poté uvedl své námitky k právnímu posouzení věci soudy obou

stupňů, přičemž nejprve odkázal na znění bodu 4.3.4 VSP, v němž si strany

sjednaly, že „V případě prodlení s úhradou měsíčních leasingových plátek, záloh

a dalších plateb vyplývajících z LS je LN povinen zaplatit smluvní pokutu ve

výši 0,2 % z dlužné částky za každý kalendářní den prodlení. Pokud je

leasingový nájemce v prodlení déle než 30 kalendářních dnů, je povinen zaplatit

smluvní pokutu do výše 0,5 % z dlužné částky za každý další kalendářní den

prodlení. O výši smluvní pokuty je CCBL oprávněna rozhodnout“. Nesouhlasí

především se závěrem odvolacího soudu, že uvedené ujednání je neplatné „pro

nesrozumitelnost“ a cituje z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu závěr o

neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, podle něhož zejména „jednoznačně

nevyplývá porušení které konkrétní povinnosti“ mělo být zajištěno a proto je

ujednání o smluvní pokutě neurčité. Dovolatel k tomu dále uvádí, že je chybný závěr obou soudů, že ujednání o

smluvní pokutě dohodnuté do maximální výše s tím, že strana oprávněná požadovat

zaplacení smluvní pokuty je též oprávněna k jejímu určení a vyčíslení v

dohodnutém rozmezí, je neplatné. Smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně byla

stanovena pro prvních 30 kalendářních dnů a ve výši 0,5 % denně pro následující

období prodlení, tj. od 31. dne prodlení.

Oprávněná osoba není povinna

nárokovat smluvní pokutu v plné výši, žalobce snížil její výši na 0,2 % denně a

tím nebyla překročena maximální míra smluvní pokuty. Nejde tedy o nerovnováhu v

povinnostech stran, jak se domnívá odvolací soud s odkazem na ust. § 56 odst. 1

obč. zák. Dovolatel dále v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 426/2001, z něhož mj. vyplývá, že byla-li sjednána

smluvní pokuta do výše 0,5 % z ceny díla, je ujednání dostatečně určité a bylo

věcí žalobce, zda se domáhal smluvní pokuty v nižší procentní sazbě a je toho

názoru, že odvolací soud rozhodl odlišně od tohoto judikátu. Dovolatel dále nesouhlasí s úvahou soudu prvního stupně, že smluvní pokuta ve

výši 73 % p. a. je výrazně nepřiměřená a nesouhlasí s její event. moderací a v

této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007 a dále rozvádí co soud při uplatnění moderačního práva

posuzuje. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003

je toho názoru, že smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z dlužné částky je

přiměřená a není v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek

odvolacího soudu a zároveň zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil

tomuto soudu k dalšímu řízení a dále rozhodl „o náhradě nákladů dovolacího

řízení“. V podání ze dne 27. 6. 2011 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření

zejména uvedla, že žalobce napadá závěr soudů obou stupňů o neplatnosti

ujednání o smluvní pokutě pro nesrozumitelnost a rozpor s dobrými mravy. Žalovaná pokládá výklad ujednání o smluvní pokutě provedený soudy za správný. Jazykovým výkladem tohoto ujednání lze dospět k závěru, že při prodlení delším

než 30 dnů by existovaly dvě sazby smluvní pokuty. Navíc je žalovaná toho

názoru, že se sjednaná smluvní pokuta týkala výhradně plateb za trvání smlouvy

nikoli nároků vzniklých po jejím zániku. Stejně tak považuje žalovaná za

správný závěr soudů, že sjednaná výše smluvní pokuty byla v rozporu s dobrými

mravy, a proto neplatná podle ust. § 39 obč. zák. Smluvní pokuta byla sjednána

ve výši 0,5 % denně a žalovaná s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1282/2005 má za to, že není rozhodující, že žalobce uplatnil pouze část

smluvní pokuty. Dále pak žalovaná odkázala i na nález Ústavního soudu ÚS 523/07

ze dne 7. 5. 2009 řešící výši dohodnutého úroku z prodlení a otázku, kdy její

sjednaná výše je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná je proto toho názoru, že odvolací soud se uvedenou problematikou

zabýval, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí

náklady řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve

konstatoval, že s ohledem na čl. II. bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění

zák. č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, bude dovolání projednáno a rozhodnuto o

něm podle zák. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2012. Dovolací soud dále konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje

náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a o. s. ř.). Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §

237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel odkázal. V posuzovaném případě může být přípustnost dovolání dána podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatel též odkazuje, a podle něhož je

přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soud, jímž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena

b) [a podle tohoto ustanovení dovolání v daném případě vskutku přípustné není]

a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudu

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka

posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2

písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se

závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní.

Z toho

vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať

již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva) jiné otázky (zejména

posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání

nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při

možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav

věci nemůže být přezkoumáván a případné nesprávné skutkové zjištění, které

mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nemůže zdůvodnit zásadní

právní význam rozsudku odvolacího soudu. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující

význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího

soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat,

že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže dovolací soudu za použití hledisek, příkladmo uvedených v

ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní

stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom

nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro

zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými

dovolacími důvody. V posuzovaném případě dovolatel napadl výrok II. rozsudku odvolacího soudu,

jímž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, v němž

tento soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal smluvní pokuty ve

výši 328.810,- Kč a dále byla žaloba zamítnuta ohledně částky 19.059,- Kč s

přísl. představující žalobcem vyúčtované nezaplacené leasingové splátky po

zániku smlouvy po odpočtu prodejní ceny vozidla a pojištění. V případě částky 19.059,- Kč s přísl. představující samostatný výrok o peněžním

plnění není dovolání přípustné s ohledem na ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jde o částku nepřesahující 100.000,- Kč (případně ani 50.000,- Kč). Zbývá tedy posuzovat přípustnost dovolání ohledně smluvní pokuty ve výši

328.810,- Kč dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v tomto rozsahu je

nezbytné dovolání odmítnout. V posuzovaném případě dovolatel vymezil právní otázky, stručně uvedeno tak, zda

lze smluvně určit výši smluvní pokuty určením její maximální výše s tím, že

její výše poté určí v jejím rozmezí oprávněná strana a zda toto ujednání je v

souladu s ust. § 544 odst. 2 obč. zák. (určení výše pokuty) a dále zda takovému

ujednání nebrání ust. § 269 odst. 3 obch. zák. či ust. § 56 odst. 1 obč. zák. Otázkou určitosti ujednání o smluvní pokutě byla-li sjednána do určité výše,

např. do výše 0,5 % denně pro případ prodlení jak tomu bylo v posuzovaném

případě, se již dovolací soud zabýval v rozhodnutí ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 426/2001, jak na to poukázal i dovolatel. V tomto rozhodnutí dovolací

soud dospěl k závěru, že takovéto ujednání je určité a je věcí oprávněného,

bude-li se domáhat zaplacení smluvní pokuty v nižší procentní sazbě. Od tohoto

závěru nemá důvodu se dovolací soud odchýlit ani v posuzované věci. V této

otázce tak není závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně správný. Rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá na závěru, že je

neplatné ujednání o smluvní pokutě dle bodu 4.3.4 VSP, neboť z něho nevyplývá,

které konkrétní povinnosti měly být tou kterou smluvní pokutou, tj. ve výši 0,2

% a 0,5 %, sankciovány. Navíc pak odvolací soud pokládal za neplatné ujednání o

smluvní pokutě „do výše“ 0,5 % denně, jakož i ujednání, že o výši smluvní

pokuty je oprávněn rozhodnout pronajímatel (žalobce), a to s ohledem na ust. §

269 odst. 3 obch. zák. a § 56 odst. 1 obč. zák.

S ohledem na shora uvedené, zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. z.n 29 Cdo 426/2001, není neplatné takové ujednání o výši smluvní

pokuty, které stanoví její maximální výši, např. „do X % denně“ s tím, že v

rámci tohoto limitu je věcí oprávněného, jakou její výši v žalobě uplatní. Dále

bylo v tomto rozhodnutí konstatováno, že takovéto ujednání není v rozporu s

ust. § 269 odst. 3 obch. zák., neboť obsahem ujednání o smluvní pokutě není

dodatečné určení obsahu závazku jednou stranou. Smluvní pokuta, její maximální

výše, byla již určena smlouvou a je věcí oprávněného v jaké výši ji bude

uplatňovat, což platí i obecně v případě, že by takovéto ujednání smlouva

neobsahovala. Odvolací soud dospěl k závěru, že z ujednání obsaženém v čl. 4.3.4 VSP

nevyplývá, které konkrétní porušení povinnosti mělo být sankciováno smluvní

pokutou ve výši 0,2 % denně a které smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně, tj. zda smluvní pokutou ve výši 0,2 % denně mělo být sankciováno pouze prodlení

„nepřesahující 30 dní“ nebo i „prvních 30 dnů prodlení přesahujících 30 dnů a

po jejich uplynutí „vzniká 31. dnem prodlení u téže pohledávky nárok na smluvní

pokutu do výše 0,5 %denně“, a proto je tato skutečnost důvodem neplatnosti

tohoto ujednání. V čl. 4.3.4 VSP bylo sjednáno, že „V případě prodlení s úhradou měsíčních

leasingových splátek, záloh a dalších plateb vyplývajících z LS je LN povinen

zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý kalendářní den

prodlení. Pokud je leasingový nájemce v prodlení déle než 30 kalendářních dnů,

je povinen zaplatit smluvní pokutu do výše 0,5 % z dlužné částky za každý další

kalendářní den prodlení. O výši smluvní pokuty je CCBL oprávněna rozhodnout“. Z tohoto ujednání, jeho jazykového vyjádření a takto projevené vůle (§ 35 odst. 2 obč. zák.) vyplývá, že při porušení povinností tam uvedených (prodlení s

úhradou leasingových splátek, záloh a dalších plateb) nastupuje v případě

prodlení smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně z dlužné částky, a to jako obecné

pravidlo. Pro případ prodlení delšího než 30 kalendářních dnů, byla sjednána

výše smluvní pokuty výrazně vyšší, a to do 0,5 % denně z dlužné částky,

počínaje 31. dnem prodlení. Tato vyšší smluvní pokuta se tedy mohla uplatnit

jen tehdy, bylo-li prodlení s úhradou vymezených plateb delší než 30

kalendářních dnů a v období do 30 kalendářních dní prodlení se uplatnila

smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti uvedeného ujednání z důvodu nejasnosti,

které povinnosti měly být sankciovány kterou výši smluvní pokuty je tedy

nesprávný. Dovolatel dále napadá závěr soudu prvního stupně, že smluvní pokuta ve výši 0,2

% denně z dlužné částky (73 % p. a.) je nepřiměřená. Odvolací soud se závěry

soudu prvního stupně o neplatnosti tohoto ujednání s ohledem na své předchozí

závěry a na ust. § 56 odst. 1 obč. zák. nezabýval a pouze konstatoval, že

nepřiměřeně vysoká je smluvní pokuta do výše 0,5 % denně. Podle § 56 odst. 1 obč. zák.

spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání,

které v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou

nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí blíže nikterak neodůvodnil v čem

předmětné ujednání „narušuje vyrovnanost vzájemných práv a povinností v

neprospěch smluvní strany, která není podnikatelem“, pouze odkázal na výši

sjednané smluvní pokuty „do výše 0,5 % denně“, což představuje až 182,5 % ročně

z dlužné částky a tím její nepřiměřenost. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1135/2012, podle něhož nepřiměřenost smluvní pokuty nelze

posuzovat bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu, nelze

tedy vycházet z jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci. Přiměřenost smluvní pokuty musí být zvažována zejména s ohledem na její účel,

okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter, popř. hodnotu zajištěného

závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Na

nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat jen z její celkové výše, je-li tato

důsledkem dlouhodobého prodlení při jinak přiměřené denní procentní sazbě z

dlužné částky. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud takto věc neposoudil, neboť vycházel

pouze z její sjednané výše a z toho dovodil její nepřiměřenost a nerovnováhu v

právech a povinnostech stran.

Dovolacímu soudu proto nezbylo než uzavřít, že dovolání je přípustné a důvodné.

V dalším řízení bude nezbytné zabývat se mj. tím, zda sjednaná smluvní pokuta

postihuje i prodlení s úhradou závazků po odstoupení od smlouvy, poté zda

ujednání o smluvní pokutě nevytváří k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v

právech a povinnostech stran. Je též nutné upozornit, že s ohledem na ust. §

262 odst. 4, posl. věta obch. zák. nelze v tomto případě aplikovat ust. § 301

obch. zák. (srov. rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2207/2007).

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II. části

týkající se smluvní pokuty zrušil vč. akcesorických výroků o náhradě nákladů

řízení a v hledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí

odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soud prvního stupně v jeho výroku II.

zrušil toto rozhodnutí v tomto rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu

řízení. Dovolání týkající se částky 19.059,- Kč bylo pro nepřípustnost

odmítnuto.

O náhradě nákladů řízení vč. řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. července 2013

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu